Pražské povstání – den poté

Německá posádka, soustředěná kolem Pražského hradu, v Dejvicích a Bubenči, se chystala na noční odchod. K. H. Frank se silnou eskortou strávil půl noci na Platz der Wehrmacht, dnes Vítězném náměstí. K této koloně patřila i Kampfgruppe Der Führer, která se od Litoměřic probojovala přes Trojský most do Holešovic a na Letnou. Byly tam i větší části Kampfgruppe Millowitz, které pronikla z Milovic přes Vysočany a Karlín až na Staroměstské náměstí, stejně jako Kampfgruppe Reimann, která se tamtéž probila z východu přes Jarov, Žižkov a Karlín. Vše odcházelo kolem druhé hodiny ráno směrem na Rokycany. Kolony se vzdávaly na demarkační čáře americké armádě a byly odváděny na velké pole u Ejpovic, kde vznikl zajatecký tábor. K. H. Franka zajali Američané v půl druhé odpoledne v Rokycanech.

V ranních hodinách 9. května, kdy začaly jednotky Rudé armády postupovat do Prahy, pak došlo ke sporadickým bojovým střetům sovětských vojáků s některými jednotkami, které ještě nestačily ustoupit, a k jejich zajímání. Někde se snad jednalo o tzv. fanatické nacisty, kteří odmítli ustoupit a vzdát se, ale většinou to byly jednotky, ke kterým se rozkaz o kapitulaci a ústupu nedostal, nebo které usoudily, že nemusí příliš spěchat a rozhodly se počkat do rána. O skutečnosti, že se Rudá armáda k Praze blíží, totiž nevěděli ani Němci, ale ani povstalecká strana, protože tu Sověti o pražské operaci neinformovali.

K bojům, respektive spíš většinou k jednostranné palbě na ustupující německé kolony, došlo v Dejvicích nebo na Prašném mostě. Budovy dejvické techniky, kde se zdržela jednotka SS, dobývala povstalecká jednotka společně se sovětskými vojáky. Na Klárově byl sovětský tank T-34/85 z 63. gardové tankové brigády s věžovým číslem 1-24 (který se vzápětí stal komunistickou propagandistickou legendou, ovšem s pozměněným číslem 23) vyřazen palbou stíhače tanků Hetzer ze zadního zajištění poslední ústupové německé kolony, směřující od devíti ráno od velitelství SS z centra města na východ. Granát sklouzl po věži sovětského tanku a vybuchl na domě za ním, velitel poručík Gončarenko byl výbuchem zabit, řidič tanku přišel o oko a český průvodce František Souček, který seděl na tanku, o nohu. Hetzer byl následně palbou dalších dvou sovětských tanků zničen, posádky dalších dvou vozidel utekly pěšky podél Vltavy. Jiný Hetzer, zajišťující ústup této kolony, byl Sověty zničen mezi Hlavním nádražím a křižovatkou U Bulhara, zbylé dva stroje, strážící křižovatku, ustoupily za kolonou. Jiné jednotky, jako třeba velká kolona vojáků SS a příslušníků Gestapa z Pečkova paláce, ustoupily ale ještě 9. května z Prahy bez problémů. Třebaže se ve městě dostaly v podstatě na dohled sovětských vojáků, nestalo se jim vůbec nic.

Podle Vladimíra Prášila, který s posádkou budovy Gestapa vyjednával, se v ní při kapitulaci nacházelo asi 300 vojáků SS, ale také 500 německých žen a dětí a 25 vězňů Gestapa a lidí zadržených za povstání. Pikantní je skutečnost, že jedním z osvobozených vězňů byl tzv. profesor Ladislav Vaněk, řečený Jindra. Sám Prášil píše, že Vaněk do té doby údajně pracoval v Pečkově paláci už dva a půl roku. Jak Vaněk, tak i ostatních pět osvobozených vězňů se Prášilovi podepsalo i s adresami na kus papíru ze strženého zatemnění, načež odešli domů. Pikantní je to proto, že Vaněk byl před zatčením jedním z výše postavených činitelů sokolského odboje, o mnoho desetiletí později byl ale usvědčen jako spolupracovník Gestapa a posléze agent StB. Jako jeden z mála přeživších vyšších odbojových činitelů se po celý život prezentoval jako hrdina a historii odboje zaplevelil desítkami výmyslů a nesmyslů, které měly adorovat především jeho samotného.

Takto se podepsal na historii atentátu na Heydricha i na historii konce pražského Gestapa. Tvrdil, že to byl on, kdo za povstání velel budově Gestapa po její kapitulaci, a že to byl on, kdo zajaté gestapáky včetně komisaře Leimera, šéfa protiparašutistického referátu, předal sovětské kontrarozvědce SMĚRŠ. Leimer ovšem z budovy prokazatelně zmizel již 5. května a o dva dny později byl v Praze zadržen a později předán Sovětům. Zajat byl tedy dva dny předtím, než Vaňka fakticky vysvobodila německá kapitulace. Ve skutečnosti se věci daleko pravděpodobněji odehrály tak, jak popsal JUDr. Prášil a budově i zajatcům po kapitulaci velel povstalecký velitel Hlavní pošty, Rudolf Eliáš. Kolem poledne 9. května pak budovu obsadila sovětská NKGB a česká tajná policie pod vedením komisaře dr. Ženatého, bývalého styčného důstojníka mezi protektorátní policií a Gestapem. Ten se na jednu stranu podílel na odboji jako vedoucí skupiny Blaník a po odhalení strávil několik let v koncentračním táboře, ale dnes je mnohými historiky podezříván i z dřívější velmi aktivní spolupráce, až kolaborace s Gestapem. Sověti budovu vydrancovali a 15. května odešli, o tři dny později jí obsadila Svobodova armáda a 19. května česká uniformovaná policie, která teprve dr. Ženatého i s jeho tajnými odvedla.

Prášil, který zástup doprovázel, výslovně uvádí, že se kolona s doprovodem povstalců po osmé ráno na Václavském náměstí potkala s prvními sovětskými tanky. Žádal sovětského důstojníka, aby Němce zajal, ale ten „jen mávl rukou a pospíchal dál“. Podle jeho tvrzení sovětská armáda kolonu Gestapa nakonec za Prahou dostihla a zajala. Ve skutečnosti se ale kolona Gestapa dostala do amerického zajetí, a teprve později Američané některé z gestapáků vydali Sovětům nebo československé justici.

Sovětské tanky i pěchotní jednotky dorazily ze dvou směrů, z Klárova a Holešovic po Národní třídě a Příkopech do spodní části Václavského náměstí, další proud se přes Hlávkův most dostal k Hlavnímu nádraží. Sovětské jednotky ustupující zbytky posádky pražského velitelství SS a bojových skupin Millowitz a Reimann, které si velitelství podřídilo jako zajištění, nepronásledovaly, většinou zůstaly v centru a do jižních předměstí dorazily odpoledne jednotky od jihu a východu. Pro nadšeně je vítající obyvatele byl teprve jejich příjezd, stejně jako o tři dny dříve příjezd Američanů do Plzně, konečným potvrzením a zárukou toho, že je opravdu po válce.

Ještě téhož dne provedli policejní pyrotechnici Bohumil Florián a Alois Švec po oznámení občanů prohlídku Týnského chrámu. Uvnitř budovy nalezli několik náloží trhavin, přiložených k nosným sloupům. Část z nich byla adjustována rozbuškami a podle pyrotechniků by jejich odpálení vedlo ke zřícení chrámu.

Kampfgruppe Klein ovšem v té době stále ještě držela pozice od Zbraslavi po Barrandov a Zlíchov. Čekala na stažení Kampfgruppe Jörchel a německých civilistů z jihovýchodní části Prahy ke Zbraslavi, kde byl jediný most v německém držení. Jednotky na Zlíchově nerespektovaly rozkaz k zastavení palby a ještě v 15 hodin odpoledne 9. května (tedy v době, kdy již některé jiné části města dávno obsadila Rudá armáda) svedly boj s povstalci. V tomto případě ale lze z nedodržení příměří vinit nejen Němce, kteří se nestáhli, ale i povstalce, kteří na ně v rozporu s rozkazem velitelství Bartoš zaútočili. Velitelství totiž nařídilo povstaleckým jednotkám na 24 hodin klid zbraní, pokud na ně Němci nebudou útočit. Obrněná povstalecká jednotka npor. Václava Neubauera (ovšem bez tanků s kanónovou výzbrojí, pouze se čtyřmi Hetzery s kulomety, dvěma obrněnými transportéry a pancéřovými pěstmi) podnikla nepříliš promyšlený a celkem zbytečný útok na německé pozice, který skončil nevyhnutelnou katastrofou, kdy byly oba transportéry zasaženy německými Hetzery. Čtyři členové posádek vozidel byli zabiti a pět těžce raněno.

Při ústupu zapálila Kampfgruppe Klein skladiště materiálu a munice na chuchelském závodišti. Kampfgruppe Jörchel se sice stáhla z Pankráce, Spořilova, Podolí, Braníku a Michle, ale stále držela prostor Lhotky, Krče a Modřan. Ještě v noci na 9. května ostřelovala německá děla KG Jörchel ze Lhotky Pankrác a vnitřní Prahu, dopoledne pálila děla od Kunratického lesa na Spořilov. Ani o tyto dvě stále ještě silné a organizované bojové formace nejevila Rudá armáda vůbec zájem. K nerušenému odchodu obou bojových skupin došlo až odpoledne, poté, co se z Prahy stáhla i poslední velká ústupová kolona z velitelství Waffen-SS. Ještě v osm večer zapálili němečtí vojáci obytné domy v Komořanech a na Točné, kde i vyhodili do vzduchu skladiště dělostřelecké munice.

Ve městě i v okolí vzápětí došlo k výkonu „revoluční spravedlnosti“ nad těmi německými vojáky a civilisty, kteří utéct nechtěli, nebo nestačili. Podle 3. článku pražského kapitulačního protokolu byly německé ženy a děti pod ochranou mezinárodního Červeného Kříže. Klara Walauschek na pomstu davu v závěru povstání vzpomínala: „V prvních dnech jsme uklízeli barikády, vystavěné revolucionáři… nosili jsme kameny dláždícím kamarádům. Když už jsme nějakou chvíli pracovali, shromáždil se houf kolemjdoucích Čechů, kteří na nás pořvávali a házeli na nás kameny – strážní stáli stranou – ženy nás tloukly svými opasky a často jsem dostal nějaký kopanec. Najednou zuřivý křik – dva němečtí vojáci projížděli kolem na svých motorkách. Rychle byli všichni na silnici. Prvnímu se ještě podařilo šťastně projet, ten druhý byl sražen, obklopen 20 lidmi, zmlácen a nyní přišly české ženy se svými špičatými podpatky a rozdupaly toho chudáka k smrti a na kaši. My jsme potom museli ty ubohé pozůstatky, uniformu, maso a krev pod ranami bičem uklízet… Když byla práce skončena, musely jsme si zout boty a punčochy a byly jsme hnány do internačního tábora, do kina Slávia, do Schwerinovy ulice, asi půl hodiny daleko… Ženské nám strhaly prsteny z rukou, ostříhaly nám vlasy a nacpaly nám je do pusy.“

Docházelo nejen k zatýkání a soustřeďování zajatců do provizorních táborů, ale i k jejich používání na úklid ulic. Ženám byly stříhány vlasy, na oblečení i obličeje jim dav kreslil hákové kříže a nutil je bosé zametat nebo dláždit ulice, často přitom byly bity do krve pěstmi i obušky.

Partyzáni z Jesenice přivedli 10. května do Zlatníků sedm zajatých vojáků SS, a vzápětí je postříleli. Jednoho ukrývajícího se vojáka SS zastřelili přímo v Jesenici, stejně jako dvě místní ženy, které ho přechovávaly. Další civilistka, místní Němka, byla zastřelena týž dne odpoledne. Téhož dne došlo k další tragédii v sousední obci Libeň, kde sovětští vojáci slavili konec války jakousi lihovinou. V následujících dnech jich údajně na 60 osleplo a 26 zemřelo. Na mnoha místech Prahy došlo k lynčům, zvláště oblíbenou kratochvílí bylo upalování „gestapáků“ nebo „esesáků“, pověšených za nohy na lucerny. K tomu došlo např. na náměstí Republiky a na více místech na Václavském náměstí, v Rytířské ulici, na Žižkově, na Olšanech a Vinohradech. Jinde byli lidé prostě ubiti nebo zastřeleni. Ve většině případů se vůbec neví, jací lidé padli těmto zvěrstvům za oběť.

Vzpomínal na to třeba Přemysl Pitter: „Byl jsem v prvních dnech revolučních svědkem očitým svědkem upálení jednoho Němce a jedné Němkyně… První byl německý voják, podle uniformy příslušník Volkssturmu, tedy nikoli SS. Byla na něho v okolí Prašné brány uspořádána honička, pak byl tlučen, ale ještě živý pověšen za nohy na stožár na Náměstí Republiky, pod jeho hlavou rozdělán menší oheň a on pomalu upékán. Pak lidé jeho tělo rozsápali a na ně plivali. Zasáhnout jsem nikterak nemohl, protože bych byl sám utlučen.“

Vzpomínky tehdy zajatého Kurta Franka byly ještě strašnější: „Tak jsme došli k vyústění Vodičkovy ulice a uviděli náš úkol: na velké reklamní tabuli visely na tomto rohu tři nahé mrtvoly, zavěšené za nohy a spálené benzínem. Obličeje zohavené k nepoznání, zuby beze zbytku vymlácené, pusu jen jakousi krvavou díru. Uvařená kůže se nám lepila na ruce, tak jsme je museli do Štěpánské nést a vláčet, když už jsme je nemohli víc nést. Jeden kolemjdoucí chtěl náš průvod fotografovat, ale byl spatřen a napůl ubit. Když jsme mrtvé odložili, nutili nás, abychom je políbili se slovy: To jsou přece vaši bratři, tak je políbejte. Slyším ta slova ještě jako dnes. K čemu nám pomohl všechen odpor, život je jednomu přece cennější, tak jsme přitlačili sevřené rty do té krvavé díry.“

Ne všichni se mstili, většina lidí byla šťastná, že válka konečně skončila. Rudá armáda postupovala dál ještě neobsazeným územím a zajímala Němce. Obsadila ten den například Prostějov, Hlinsko, Třebíč, Třešť, Jihlavu nebo Humpolec. Jednotky 1. divize ROA dosáhly americké demarkační linie u Lnářů, ale svobodu to pro ně neznamenalo. Za pár dní je Američané nechají zajmout Sověty. V Praze hledají jednotky sovětské SMĚRŠe raněné vlasovce po nemocnicích a střílejí je na místě. Další jednotky SMĚRŠe a NKGB vyhledávají podle připravených seznamů bílé emigranty a zatýkají je, nehledě na jejich československé občanství. A stejně nakládají i s mnohými rodilými Čechy.

Sovětské letectvo, které během celého povstání nebylo vidět nejen nad Prahou, ale ani jinde nad povstaleckým územím, podniká nálety na dosud neobsazená města, nebo jen na shromáždění lidí, o kterých se domnívá, že se jedná o prchající Němce. Záminkou je skutečnost, že Němci nerespektují zákaz pohybu armád poté, co kapitulace vstoupila v platnost. Ten ovšem nerespektují ani Sověti. Skutečným důvodem je snaha pochytat co nejvíc otroků pro pracovní nasazení v SSSR. Zasaženy jsou Litoměřice, Mělník, Brodce, Roudnice nad Labem, Všetaty, Ždírec nad Doubravou, automobilka Škoda v Mladé Boleslavi a další místa. Za oběť tomuto poválečnému bombardování padlo kromě neznámého počtu Němců, ale i Sovětů, asi 1300 Čechů. Je 9. května, den po válce.

Zdroje:

HORÁK, Zdeněk: Počátky policejní pyrotechniky na našem území. Pyrotechnická služba Policie České republiky, Praha 2019.

JAKL, Tomáš: Prahou pod pancířem povstalců. České květnové povstání ve fotografii. Praha 2010.

KMOCH, Pavel: Konec pánů Benešovska. SS-Stadt Böhmen, Ortsgruppe der NSDAP Beneschau, Wallenstein a ti druzí. Academia, Praha 2021.

KOKOŠKA, Stanislav: Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání. Praha 2005.

MAREK, Jindřich – PEJČOCH, Ivo – PLACHÝ, Jiří – JAKL, Tomáš: Padlí na barikádách.VHÚ Praha, Praha 2020.

MRŇKA, Jaromír: „V naší zemi bude konec války psán krví.“ Kolektivní násilí roku 1945 v českých zemích jako politika, kultura a sociální praxe.Střed 2/2016, Praha 2016.

ROUČKA, Zdeněk: Skončeno a podepsáno. Drama Pražského povstání. Plzeň 2003.

ŽÁČEK, Pavel: Vojenské velitelství Velké Prahy: „Vše pro vítězství“. Historie a vojenství 2/2005.

Paměti JUDr. Vladimíra Prášila. Rukopis, rodinný archiv prof. RNDr. Ondřeje Prášila, PhD.

Regionální muzeum v Jílovém u Prahy, sbírkový a mobiliární fond.