Přemysl Otakar I. a jeho doba

Právě přelom 12. a 13. století patří svou dynamikou vývoje a dosahem událostí k závažným úsekům našich dějin. Je tomu tak nejen díky úctyhodnému státnickému dílu Přemysla Otakara I., které vyvrcholilo ziskem dědičného královského titulu, ale i, a snad především, díky dynamickým hospodářským a sociálním proměnám tehdejší české společnosti.

První staletí Přemyslovských Čech

Přemyslovské Čechy vznikly v prostředí zanikající beztřídní společnosti. U Slovanů, hlouběji nepoznamenaných antickou společností, byl přechod od společnosti beztřídní ke společnosti feudální jen pozvolný a nerovnoměrný. Šlo v podstatě o násilné uvádění dříve svobodných rolníků do závislosti. Raně středověký stát zde vystupoval jako kolektivní orgán dosud nestabilizované vládnoucí třídy. Rozklad rodové společnosti byl urychlen v době stěhování národů. Prestiž válečníků v této neklidné době rostla a zastiňovala prestiž tradičních kmenových a rodových institucí. Z těchto podmínek se časem vyvinula knížecí moc.

Čechy nepředstavovaly před 10. stoletím kompaktní politický útvar, několik oblastí tu zápolilo o vedoucí roli – obvykle je nazýváme kmenovými knížectvími a počítáme sem například Čechy, Lučany, Doudleby, Zličany, Charváty, Lemuze a Pšovany. V širším slova smyslu to ale všechno byli příslušníci kmene „Čechů“. Knížata Čech dočasně stmelovaly pouze nájezdy jejich západních sousedů. V průběhu 9. století během vzájemného soupeření počet svébytných útvarů klesal, ke sklonku století se sjednocení dovršovalo. Prim v tomto konkurenčním boji nakonec hráli Přemyslovci, knížata Čechů.

Ještě rychleji ale konsolidace proběhla na Moravě a západním Slovensku, kde vznikl stát Velká Morava. Její svrchovanost musely načas respektovat i Čechy. Dominance Velké Moravy ale netrvala dlouho, státní útvar z ne zcela jasných důvodů zanikl a v roce 895 uznali Čechové jako svého vrchního pána východofranckého Arnulfa. Z Velké Moravy si Přemyslovci vzali do vínku myšlenku státu a stali se de facto jejími politickými dědici. V polovině 10. století bylo sjednocování Čech fakticky ukončeno, a posléze bylo k Přemyslovskému státu přičleněno i území Moravy.

Zrod českého feudálního státu byl poznamenán válkami jak tuzemskými, tak zahraničními, stejně jako násilným vnucováním knížecí autority zemědělskému obyvatelstvu. V podmínkách tehdejší Evropy to ale nebylo nic zvláštního a výjimečného. Rozsah tohoto státu se v podstatě příliš nelišil od rozsahu státu dnešního, s několika malými výjimkami, jako bylo Chebsko, které k českému státu až do počátku 14. století nepatřilo, nebo naopak saské Polabí, Žitavsko, Záhvozdí a Kladsko, které součástí státu byly.

Feudalismus v Čechách v té době ještě nebyl klasického západoevropského střihu, kde lenní páni měli své poddané. Česká varianta byla založena na autoritě a nadřazenosti knížete jakožto vlastníka takřka veškeré půdy, který byl podporován jím odměňovanou a na něm závislou družinou. Proti vykořisťovanému obyvatelstvu tak nestáli jednotliví feudálové, ale stát, reprezentovaný knížetem, jakožto kolektivní orgán. Vztah českých zemí k říši byl pouze takový, že římský císař potvrzoval zvoleného kandidáta na knížete, neměl zde ovšem žádné lenní nároky a pravomoci. Není tedy pravda časté tvrzení německé historiografie, že Čechy byly v té době jakousi „volnou“ součástí říše, český stát byl plně svébytný. Jediným reálným zájmem římských císařů ve vztahu k Čechám a rovněž Polsku a Uhrám byla kontrola jednotlivých těchto států, jejich moci a vzájemné rovnováhy, a pokud se něco v českých zemích snažili opravdu prosadit, nedělo se tak pomocí nároků a prosazování práv, ale vojenskou silou.

Otcovské dědictví

Otázka nástupnictví na knížecí stolec byla v Čechách poměrně složitá, Přemysl, páté dítě krále Vladislava II., zpočátku žádné velké naděje na tento post neměl. Jeho otec se snažil jako nástupce prosadit svého prvorozeného syna Bedřicha. Nakonec to udělal prostě tak, že obešel volební shromáždění, pravomocné k rozhodnutí, i vůli Friedricha Barbarossy, který měl pravomoc k potvrzení nástupce, a abdikoval ve prospěch svého syna. To se samozřejmě nelíbilo nikomu ze zúčastněných, a nejméně další větvi Přemyslovců, jejíž představitel Soběslav si na stolec dělal nárok. Rozhodnutím císaře byl nakonec dosazen na trůn Soběslav, respektive jeho mladší bratr Oldřich, který Soběslavovi titul jakožto staršímu přepustil.

Po několika letech ale císař, nespokojen se Soběslavem, udělil Čechy v léno právě prvorozenému Bedřichovi. Ten byl ale záhy pod záminkou toho, že byl dosazen bez obvyklé volby, svržen šlechtou ve spolupráci s Konrádem Otou, který zaujal jeho místo. Spor rozhodl nakonec Barbarossa, který dosadil Bedřicha zpět na stolec českých zemí s tím, že Konrádu Otovi zůstala Morava. Tím ovšem Bedřichovy problémy nekončily, jednak došlo k dalšímu odboji soběslavovské větvě, jednak začal být novopečený markrabě moravský poněkud samostatný a vzpurný. Právě mladý Přemysl vedl Bedřichovo vojsko, které opakovaně vpadlo na Moravu. Poté došlo ze strany Konráda Oty k uznání nadřazenosti Bedřichovy. Po jeho smrti udělil Barbarossa Čechy v léno opět Otovi, který ovšem zanedlouho zemřel rovněž. Nejblíže k uprázdněnému stolci měl v tu chvíli Václav, bratr Soběslava II., ale ani vladislavovská linie Přemyslovců nehodlala zůstat mimo.

Za královskou korunu

Nástup Václava na trůn se neobešel bez potíží, nedočkavý Přemysl se proti němu vzbouřil. Do probíhající války zasáhl, jako obvykle, císař (tentokrát už Jindřich VI.) a (po jednání biskupa Jindřicha, rovněž z Přemyslovského rodu, a samozřejmě ne zadarmo) nastolil v Čechách Přemysla a na Moravě jeho bratra Vladislava. S Přemyslem však přestal být císař brzy spokojený, nedočkal se od něj projevů oddanosti, a ten se ani zvlášť nezajímal o záležitosti říše. Oproti svým předchůdcům si počínal podstatně samostatněji. Přemysl se navíc vůči svému bratranci Jindřichovi nevyznačoval přílišnou vděčností. Výsledkem bylo to, že císař zcela proti zvyklostem svrhl Přemysla a Čechy udělil v léno Jindřichovi. Následně si Jindřich podrobil i Moravu. V postavě Jindřicha nalezl císař panovníka se vztahem vazala, který mu vyhovoval, to ovšem neznamenalo, že by spoléhal výlučně na něj. Ani Jindřichova nedlouhá vláda nebyla prosta vnitrostátních problémů.

Po jeho smrti měl zdánlivě opět šanci Přemysl, ale jeho vláda nebyla v zájmu šlechty, která se za něj už jednou nepostavila. Tentokrát zvolila za knížete jeho bratra Vladislava, svrženého markraběte moravského. Ten se zprvu zdál být pro úřad rozhodnut, ale pod tlakem mocenského řešení ze strany Přemysla nakonec ustoupil a spokojil se pouze s Moravou. Tím skončilo čtvrtstoletí domácích svárů a mocenského boje. Ve své další činnosti už oba bratři postupovali ve shodě.

V domácí politice nastala doba shody, Přemysl se dohodl smírnou cestou se šlechtou a případní další adepti na knížecí stolec rychle vymírali. V říši se mezitím schylovalo k soupeření o římskou korunu, když zemřel Jindřich VI. Říše se už delší dobu nacházela v procesu rozkladu. Štaufové promarnili šanci k tvorbě centralizované německé monarchie, v Německu rostla váha lokálních mocí. Záhy měla říše dva panovníky, Jindřichova bratra Filipa Švábského a Otu IV. Brunšvického. V obou volbách se projevily i zájmy okolních zemí, Francie a Anglie. Oba králové nyní hledali spojence a Přemysl se přidal k Filipovi. Důsledkem tohoto spojenectví v nouzi byl Přemysl Otakar I. korunován v roce 1198 dědičným českým králem. To mělo dalekosáhlé politické důsledky, především ve vztahu k říši a jejím pravomocem nad českým státem. Zatím však legitimitu této koruny uznával prakticky pouze Filip, Ota ji odmítal a papežská kurie významně mlčela.

Dvojvládí v říši a česká politika

Dvojvládí na římském trůnu jen odhalilo slabost centrální moci a povzbudilo knížata k posilování moci vlastní. V tom jim jen napomáhalo nadbíhání obou císařů v zájmu zajištění si jejich pomoci. Podpora většiny z knížat jednomu z rivalů nebyla nijak stálá, ale měnila se podle momentální nabídky výhod. Svou roli v tom hrály i aktivity papeže Inocence III., který, ač oficiálně zprvu nestranný, stál spíše na straně Welfů, tedy Oty, protože mu připadali méně nebezpeční, než Štaufové. Pomocí zákulisních intrik tlačil papež ke změně strany i Přemysla. Druhým důvodem takovéto změny stanoviska bylo to, že Přemyslův královský titul zatím uznávala jen Filipova strana, a pokud by ho oficiálně uznal i Ota, zajistilo by to Přemyslovi a českému státu tento titul s plnou určitostí. Přemysl s přechodem na druhou stranu nijak nepospíchal, byl příliš velkým státníkem na to, aby dělal ukvapené nevratné kroky.

K přechodu však nakonec přece jen došlo a během léta 1203 i Ota uznal a rozšířil Přemyslova privilegia. Papežský legát ho pak pomazal a korunoval na českého krále. Papež sám však prozatím Přemysla jako krále oficiálně neuznal, protože se snažil zajistit si jeho nezanedbatelnou pomoc i do budoucna, a k tomu mu měla sloužit nejistota, v níž se Přemysl nacházel. Přemysl byl ale politikem obratným a papeže k této konfirmaci fakticky donutil. V průběhu dalších událostí byl Přemysl okolnostmi donucen vstoupit zpět do Filipova tábora, který následně získával navrch. Vítězství už se klonilo na Filipovu stranu, i papež se s ním už začal sbližovat, když byl Filip během tažení v Bamberku úkladně zavražděn. To byla pro Štaufský tábor osudová rána. Nastal všeobecný rozvrat, ve kterém byl opět vzat na milost druhý adept, Ota. Po deseti letech bojů byli vlastně téměř všichni rádi, že se dostavil nějaký výsledek, ať už jakýkoli. I papež otočil korouhvičku a začal podporovat ještě nedávno zatracovaného Otu. Přemysl patřil k těm, kdo s opětovným příklonem k Otovi nespěchali, a až do Otovy korunovace na římského císaře v Římě sledoval události s odstupem.

Zlatá bula sicilská

Problémem se brzy staly územní nároky říše v Itálii, kterých se postupně zmocnil papež. Filip se o ně zajímal, Ota zpočátku nikoli, ale po jeho korunovaci na římského císaře se situace změnila. Sicilské království a právo na něj se nakonec stalo důvodem k rozkolu mezi dávnými spojenci, papežem a Otou, který vyvrcholil Otovou exkomunikací z církve a snahou o jeho sesazení z říšského trůnu. Proti Otovi se sbírali odpůrci, podněcovaní papežem. Mezi ně patřil i Přemysl. Výsledek toho byl, že ho Ota „zbavil“ koruny a udělil české léno jeho synovi Vratislavovi. Pod taktovkou papeže byl mezitím na římského krále korunován Friedrich II. Sicilský z rodu Štaufů. Ten po triumfálním tažení Německem v rámci odměnění svých spojenců vydal Zlatou bulu sicilskou, potvrzující Přemyslovi, jakožto jednomu z nejmocnějších spojenců, s konečnou platností dědičný královský titul a privilegia z něj vyplývající, udělená jak Filipem, tak i Otou. Asi nejvýznamnější skutečností bylo, že se ústy těchto tří císařů říše fakticky vzdávala jakéhokoli nároku na zásahy do vývoje českého státu, a schvalovala jeho právní nezávislost. Velmi významná a málo známá je skutečnost, že nikdo jiný během středověku královský titul už nezískal; Čechy tedy byly jediným královstvím v rámci středověké říše. Bylo tomu tak až do roku 1701, kdy se braniborský kurfiřt a pruský vévoda Fridrich I. stal „králem v Prusku“ (které ale součástí říše v té době nebylo), a teprve konce století se jeho vnuk, Friedrich II. Veliký, po získání tzv. Západního Pruska při dělení Polska označoval jako „pruský král“.

V závěru Friedrichova triumfu Ota zemřel a odstranil tím jeden z politických problémů. Neodstranilo to však problém druhý, ambice knížat na úkor císařské moci. Oproti tomu Přemysl se začal spíše věnovat problémům vnitrostátním. Nechal svého syna Václava zvolit za svého následníka, čímž obešel nárok nejen staršího syna Vratislava, kdysi obdržitele českého léna, ale i nároky některých dalších adeptů. Samotná volba byla rádoby nezávislá, v podstatě se však odehrála zcela v Přemyslově režii.

Středověká kolonizace, počátky městského zřízení a emfyteuze

Faktem minimálně stejné důležitosti, jako Přemyslova zahraniční politika a dosažení titulu, je skutečnost, že za jeho vlády proběhl významný pokrok ekonomický, kolonizační a vnitřně politický. Palacký a další raní dějepisci tvrdili, že k tomuto rozvoji došlo v důsledku přílivu německého obyvatelstva, ale tento příliv byl za daných podmínek spíše až sekundárním jevem. Vývoj v našich zemích přirozenou součástí vývoje na celém kontinentě. Docházelo k vzestupu zemědělské výroby a k demografickému tlaku, rozsah kultivované půdy se znásobil a vznikaly stovky nových osad. Nikdy předtím ani potom nedošlo k nárůstu podobného rozsahu, docházelo k lepší dělbě práce a rozvoji obchodu, velkou roli hrály trhy.

Příliv německého obyvatelstva byl způsoben podobnými podmínkami v jejich vlasti, kdy byli nuceni hledat nové možnosti, půdu a uplatnění jinde. Dále obyvatele německého původu do českých zemí přiváděla skutečnost, že byli protěžováni (alespoň jejich vyšší třída) v získávání vyšších postů oproti tuzemcům, protože u nich se dala předpokládat jistá loajalita, a naopak se nedala předpokládat snaha o vlastní sebeprosazování na úkor vládnoucí třídy, a dále dynastická politika, která přiváděla společně se zahraničními nevěstami početný doprovod. Stejně to ale fungovalo i na druhou stranu, i české nevěsty bývaly doprovázeny doprovodem, který se usídloval v cizích zemích. Značné procento z usazených cizinců tvořili rovněž kupci.

Cizí osadníci si s sebou přinášeli i cizí právo, na kterém byla mnohdy postavena města, jimi založená. V Přemyslově době došlo k velkému rozvoji měst a k jejich institucionalizaci, kdy jim byla panovníkem oficiálně kodifikována jejich práva. První městské osady vznikaly na Moravě, zřejmě úplně první byl Bruntál (alespoň podle dochovaných dokumentů nejspíš kolem r. 1210), následovaný Uničovem (1223). Aby města dosáhla slušných podmínek rozvoje, získávala četné výsady. Dostávala je postupně a musela o ně usilovat, nedostávala je jaksi automaticky.

Docházelo i k rozvoji peněžní ekonomiky. S tím je spojena i tzv. emfyteuze, čili právo (známé původně jako německé, nebo dědické), že za splácení peněžních i naturálních dávek se rolník měnil v dědičného uživatele pozemků a usedlosti. Odváděním těchto dávek rolník nejen platil za vrchnosti používání půdy, ale zároveň i uznával svoji poddanskou závislost. Emfyteuze byla nejpokročilejší z forem, podněcujících rozvoj zbožně peněžního hospodářství a vztahy vesnice k městu.

Nová tvář české společnosti

V Čechách 11. století nebylo ještě třídní rozvrstvení nijak vyhraněné, ale ve století 13. už v podstatě platilo učení o „trojím lidu“. Vláda Přemyslova je v tomto smyslu přechodným obdobím. Za jeho vlády také vstoupily na scénu městské obce a nastal rychlý vzestup šlechty. Mezi nejvýznamnější rody patřili Vítkovci. Hrabišici, Markvartici, Ronovci, Buzici, Benešovici, Drslavici a další. Názvy těchto rodů vytvořili většinou novodobí historici podle nejstaršího známého nebo významného předka; tyto rody se takto samy většinou nenazývaly, a to je ostatně i případ Přemyslovců. Jen málo rodů bylo skutečně bohatých, většina i těch movitějších držela jen několik vesnic. Česká šlechta té doby byla hluboce sociálně rozvrstvena.

Přechod od hradské soustavy k feudální spočíval v tom, že šlechta, která získávala držby nejrůznějšími způsoby, potřebovala, aby jí z těchto držeb plynula feudální renta. Nestačilo držbu získat, bylo třeba donutit usedlé rolníky k odvádění feudálních dávek. To bylo možné ale až ve chvíli, kdy byli rolníci zbaveni dřívějších vazeb ke knížeti a hradským úřadům, a kdy šlechta začala vystupovat jako jejich vlastníci. Třebaže se šlechta často domohla držeb právě prostřednictvím hradských a dvorských beneficí, v této chvíli jim už dvorská soustava přestávala vyhovovat, protože jim její autorita naopak komplikovala feudální využívání jejich držeb. Nerušená držba šlechty na úkor hradského aparátu dostávala větší prostor, byly udělovány také tak zvané imunity – výsady, jimiž panovník vyjímal lidi biskupství, klášterů a kapitul z dosahu hradské správy. Kořistnické způsoby hradských úředníků mnoha lidem nevyhovovaly a ti se snažili se z jejich dosahu uniknout třeba i tím, že dobrovolně vstupovali do poddanství šlechty, jejíž statky se začaly vyvazovat z povinností vůči hradům. Prostor hradských beneficiářů se zužoval, jejich příjmy klesaly. Jejich důchody a statky začaly dokonce časem přecházet do rukou jiných uživatelů. Do tohoto procesu se zapojila i vznikající města. Působnost úředníků slábla i vlivem již zmíněné emfyteuze, protože místa, která byla vysazená německému právu, bývala současně vyjímána z pravomoci hradských orgánů.

Do této doby také spadá pozvolná změna šlechtických sídel. Šlechtické nebo velmožské dvorce byly dědictvím z dob Velké Moravy, ale již koncem 12. století se objevují skutečné drobné hrádky. Přicházel nástup tvrzí a hrádků nižší šlechty, mocnější a bohatší vlastníci začali budovat kamenné hrady. Nejstarší a nejmohutnější z nich ovšem budoval panovník, teprve do sklonku Přemyslovy vlády sahají počátky několika hradů šlechtických.

V počátcích 13. století učinila „pozemková“ šlechta rozhodující krok vpřed. Upevnila své vlastnictví a začala se důrazně hlásit k účasti na politické moci. Venkovské obyvatelstvo prošlo vývojem rovněž – ještě v 11. a 12. století bylo široce rozvrstvené, na přelomu 13. a 14. století pak většina zdejších obyvatel už jako skuteční poddaní náležela světským nebo církevním vrchnostem. Sblížily se oba krajní póly: nevolná čeleď a sedláci-dědici. Obě období tvoří jasný kontrast, a vláda Přemysla Otakara I. spadá do období onoho přechodu, respektive spíše do jeho ranější fáze. Vrchnostenské představy šlechty i církve se naplňovaly pomalu, do jejich područí ale leckdy „dobrovolně“ vstupovali dříve svobodní rolníci. Mnozí upadli do poddanství podle zásady, že poddaným se stává každý, kdo drží poddanskou půdu. Poddaní neměli závazky jen vůči vrchnosti, ale také vůči kolektivním institucím feudální třídy, tedy církvi a státu.

Venkovské obyvatelstvo žilo v různých sídelních jednotkách, z nichž nejrozšířenější byla vesnice (villa), dále pak statky, dvory, popluží, majetky a osady (vicinatus). Políčka byla zpočátku jen malá a extenzivně obdělávaná, nástroje a systém prací byly stále tradiční, docházelo jen k pomalému vývoji. Přelom měl nastat až koncem 13. století. Měnila se skladba osiva, postupně se přecházelo od extenzivních přílohových způsobů obdělávání půdy k produktivnějšímu regulovanému vícepolí. Stavebně byla vesnice Přemyslových časů bližší starším vzorům – zemnice nebo polozemnice ze dřeva, proutí a hlíny, řidčeji obydlí nadzemní. Hospodářské stavby ještě neexistovaly, stejně jako víceprostorové domy a stavby z kamene – tyto inovace přineslo až pokročilé 13. století. Doba Přemyslova tak znamenala jakousi spojnici mezi časně feudálním obdobím a vrcholně feudálním venkovem.

Města představovala v tehdejší společnosti sice poměrně demokratickou instituci, nicméně i tam bylo obyvatelstvo majetkově a sociálně značně rozvrstveno. Přední místo zaujímali kupci, nejvýraznějším prvkem městské společnosti pak byl řemeslník.

Spor krále Přemysla s pražským biskupem Ondřejem

Přemyslova vláda se zdála být konsolidovaná jak navenek, tak vnitropoliticky. Koncem roku 1216 však opustil zemi pražský biskup Ondřej, který obvinil krále z vážných přestupků vůči právům a svobodám církve.

V Čechách a na Moravě se křesťanství ujalo velmi brzy jako státní náboženství, zprvu to ovšem byl jen povrchní nátěr. Často nad církevními předpisy převažovaly původní domácí zvyklosti. Knížata církev prosazovala, ale její postavení zůstávalo ještě dlouho poměrně složité. V roce 973 došlo k založení biskupství v Praze a přibližně o sto let později k obnově diecéze moravské, jejíž kořeny sahaly do let velké Moravy. O nastolování biskupů rozhodoval český panovník a pod jeho dohledem neměli biskupové mnoho prostoru k samostatnějším krokům. Církev v té době ještě netvořila nijak zvlášť jednolitý organismus, většina církevních institucí sledovala především své dílčí cíle. Až do konce 12. století nebyli příslušníci kléru zvláštní vrstvou, spadali před knížecí a hradské soudy a mnohdy se od světského lidu nelišili ani životním stylem. Postavení duchovenstva v českých zemích tak vcelku kontrastovalo s obecnými církevně politickými představami. Na zlepšení tohoto postavení církev vytrvale pracovala, do Čech začaly pronikat řády a majetky už neměly smysl pouhé výživy služebníků božích, ale prostředku moci.

Nárůst moci církve Přemyslovi nijak zvlášť nevyhovoval. Problém nastal ve chvíli, kdy panovník dosadil na pražský biskupský stolec svého chráněnce Ondřeje, ale ten se záhy začal zasazovat o práva církve na úkor krále. Vyvrcholením konfliktu byl právě Ondřejův odchod z Čech a vyhlášení interdiktu nad pražskou diecézí. Jeho požadavky, zpočátku podporované Římem, postupně stoupaly nad únosnou mez a nepolevily ani ve chvíli, kdy už mohla být církev v podstatě spokojená s dosaženým. Řím s králem nakonec celou věc urovnal v roce 1222 kompromisní dohodou, stvrzenou listinou, nazývanou Velké privilegium české církve, a jediným nespokojeným zůstal nekompromisní Ondřej. Do Čech se již nevrátil a záhy v Itálii zemřel.

V kostce šlo o posílení moci a vlivu církve v zemích české koruny. Vyslovenými stížnostmi pak bylo nedostatečné odvádění desátků, jmenování kněží světskou mocí, souzení duchovních osob světskými soudy, nakonec pak údajné pronásledování církve v Čechách, nespravedlivá břemena a násilí a tak dále. Některé požadavky byly pravděpodobně oprávněné, jiné už méně.

Vyhlášený interdikt byl v Čechách ve velké míře bojkotován, a to jak klérem nižším, tak většinou pražské kapituly a představiteli klášterů. Problém byl v tom, že Ondřej narušil tradiční vztahy mezi panovníkem a zemskou církví, svým postojem učinil z panovníka nikoli soudce a vrchního pána, ale žalovanou stranu. Česká duchovní hierarchie si pak byla dobře vědoma, že své úřady drží z vůle panovníka. Ondřej chtěl dosavadní zakotvení české církve nahradit pevnějšími pojítky k papežství, ale problém prezentoval jako „obnovení“ práv české církve, což byla zjevná lež. Těžko lze hovořit o uvědomělém zápase církve za dosažení společenské nadřazenosti a hospodářských privilegií, jednalo se spíše o individuální snahu biskupa, která byla původcem dějů, ke kterým tak jako tak muselo dojít.

Panovník a stát

Hovořit o pojmu stát v dnešním slova smyslu v realitě Přemyslovy doby je značně nadsazené a zavádějící. Tehdejší přemyslovská monarchie stála na jednotě knížete a „Čechů“, na přemyslovské pověsti, objasňující přirozenost jednoty národa a jeho hierarchie. Dalším prvkem zde byla svatováclavská legenda, podle níž vládnoucí Přemyslovec jen zastupoval věčného knížete Václava. Ten byl totiž nejen patronem církve a ochráncem celé země, ale hlavně ochráncem vládnoucí dynastie.

Vedle panovníka začala v průběhu doby vyrůstat „terra“, země, čeleď svatého Václava, tedy šlechtická zemská obec. Původní knížecí kolokvia, nepravidelné zemské sněmy a soudy sice ještě za Přemysla nedospěla tak daleko, aby se stala pravidelnými a aby se změnila ve stavovsky vyhraněná zařízení, oponující královské moci, ale jisté meze jeho případnému absolutismu kladla. Za Přemysla ovšem proces stmelování šlechty teprve začínal. Pod vládou Přemyslovců se země ustavovaly jako právnické osoby, a teprve v okamžiku přechodu dynastického knížectví v národní monarchii můžeme skutečně mluvit o „českém“ státě. Velký kvalitativní posun pro samotnou podstatu vladaře znamenal samozřejmě královský titul. Dosažením královské hodnosti se Přemyslovci odpoutávali z přežívající knížecí ideologie, kdy vládce zastupoval jen svatého Václava, a začali odvozovat svou vládu přímo od Boha.

Vzdělanost a kultura pozdně románského období

Za Přemyslovy vlády vznikala hodnotná umělecká díla, objevovaly se už kamenné stavby církevní i světské, rostl okruh vzdělanců. Od poloviny 12. století se začaly Čechům otevírat bližší i vzdálenější obzory, zpočátku především díky vojenským tažením. České země se ale otevíraly světu i jinak, po linii politické, církevní nebo obchodní. To se ovšem povětšinou týkalo jen vyšších vrstev. Prostý lid, především na vesnicích, si udržoval zbytky tradiční slovanské kultury, zatímco šlechta stále výrazněji přijímala elitářský ráz a zřetelně se vzdalovala lidu. Stmelovalo je jedno: příslušnost ke křesťanskému světu a církvi. Církev prostřednictvím zvyklostí, obřadů a projevů zbožnosti pronikala hluboko do nitra společnosti, pod svůj dohled dostávala i oblasti zdánlivě světské a svou vůli prosazovala i v záležitostech ryze mocenských.

Církev sama prošla bouřlivým vývojem, na náboženském životě obcí se již nepodíleli laikové, ale aparát vysvěcených duchovních, církev zbohatla a potýkala se s problémy. Nikoli snad ohledně náboženství samého, ale ohledně různých nešvarů jejích představitelů, včetně církevních špiček. Církev se postupně stávala adeptem světské moci a výdělečného podnikání a vyvstávala otázka, zda je vůbec tou pravou církví. Tato otázka s sebou nesla protesty nejrůznějších forem a vzedmutá vlna náboženského cítění, živená křižáckým hnutím, se církvi poněkud vymkla z rukou.

Objevovaly se pochybnosti o církvi i papeži, rozrůstala se kacířská hnutí. Českých zemí se tyto problémy za vlády Přemysla však v podstatě nedotkly, církev zde spíš vedla zápas o své budoucí postavení. Nepostradatelnost církve násobil i monopol na učenost a vzdělání. Ve školství měla výsadní postavení latina. Vzdělanost zajišťovaly jednak klášterní a biskupské školy, jednak univerzity. Zde byla důležitou součástí studií filozofie, rozvoj prodělaly i právní vědy, které se navracely k římskému právu. Mezi vzdělance té doby ovšem patřili i někteří laikové (jako třeba druhá manželka Vladislava II. Judita, nebo dále zmíněný Hroznata), které zřejmě k rozvoji dovedl vlastní zájem. Rozvoj učenosti vedl samozřejmě i k větší literární aktivitě.

Tertius rex bohemorum

Sám Přemysl se po celou dobu svého panování důsledně označoval za „třetího krále Čechů“. Pěstoval tím vědomí o české královské tradici, a aby zajistil to, že napotřetí bude již koruna Čechám zajištěna s trvalou jistotou, pojišťoval postupně toto důstojenství i svému nástupci. Tomu předal konsolidované, silné a mezinárodně uznávané království.

Přemyslův odkaz

Osobu Přemysla Otakara I. lze nahlížet různou optikou. Pro české badatele je oceněníhodná obratnost, s jakou Přemysl Otakar I. zasahoval do sporů o římskou korunu a těžil z nich. Německé prameny to vidí spíše tak, že český král užíval především nečestné zchytralosti, když se snažil falešnými sliby získat na oslabené říši svá privilegia a podstatně ji tím rozkládal. Jak už to tak bývá, pravdu mají zřejmě obě strany, ostatně tyto dva různé úhly pohledu lze aplikovat – a také se tak děje – na jakoukoli historickou osobnost nebo událost.

K tomu, jak je to vlastně s Přemyslovým „češstvím“, a jak je to s národností všech českých králů, a ostatně i veškeré vysoké šlechty: Přemyslovým dědečkem byl Vladislav I., ale také Ludvík I. Durynský, babičkami pak Richenza z Bergu a Hedvika z Gudensbergu. O generaci hlouběji pak najdeme kromě praděda Vratislava II. i prababičku Svatavu Polskou, dále Jindřicha z Bergu, Adelheid z Mochenthalu, Ludvíka ze Schauenburgu, Adelheid ze Stade, Gisa IV. Z Gudensbergu a Kunhutu z Bilsteinu. Přemysl byl českým králem a nikoho ani nenapadlo, jaké je „národnosti“ – protože nic takového, jako národnost, v dané době neexistovalo. Národ byl definován zemskou příslušností, sounáležitostí se společností pod jedním panovníkem, nikoli jazykem nebo absurdní skutečností, z jakého plemene se narodil.

Na závěr jedna dobová perlička, dokladující v historii obvyklý rozdíl mezi tím, co se traduje a tím, co se ve skutečnosti stalo. Hroznata z Ovence, zakladatel premonstrátského kláštera v Teplé, je od roku 1897 blahoslaveným a již dvacet let probíhá proces jeho kanonizace. Podle tradičního církevního výkladu Hroznata po svém vstupu mezi řeholníky odevzdal klášteru celý svůj majetek. Když byl pak na jedné ze svých cest zajat, zakázal řeholníkům složit za něj výkupné a v zajetí skonal.

Podle historika Josefa Žemličky ale prameny hovoří trochu jinak: „Ačkoli byl titulován jako probošt, nezřekl se ani svých pozemských statků. Majetek se rozplýval mezi příbuzné a služebníky, nebo zůstával v přímé péči Hroznaty. Když byl pak Hroznata zajat, váhal tepelský opat s výkupným tak dlouho, až nebohý pán v žaláři skonal. Premonstráti vymazali z paměti někdejší sváry a šířili pověst o zbožném, štědrém a obětavém Hroznatovi.“ Fakticky tak opat celou situaci chytře vyseděl, a když pak bohatý šlechtický zakladatel jemu svěřeného kláštera bez pomoci zemřel, jeho majetek klášteru připadl. Za to ho církev jednoho dne prohlásí za svatého.

A tak je to v historii se vším.

Zdroje:

SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol.: Přemyslovci. Budování českého státu. Lidové noviny, Praha 2009.

WIHODA, Martin: První česká království. Lidové noviny, Praha 2015.

ŽEMLIČKA, Josef: Přemysl Otakar I. Panovník, stát a česká společnost na prahu vrcholného feudalismu. Svoboda, Praha 1990.

ŽEMLIČKA, Josef: Počátky Čech královských 1198–1253. Lidové noviny, Praha 2002.