Článek
Systém správy země byl založen na přísně kontrolovaném svazku relativně autonomních knížat. Z jejich řad se pak rekrutovali adepti podílu na politické a ekonomické moci. V historii Japonska došlo – z našeho hlediska – k netradičnímu vývoji v rozdělení moci. Roku 1603 byl nejmocnější z knížat, Ijeasu Tokugawa, císařem jmenován šógunem. Šógun byla do té doby funkce císařského regenta, byla výrazem politického uznání císaře a zdrojem poct, kterých se šógunovi dostávalo u dvora. Tokugawa, který měl vysoké postavení ve vojenské hierarchii, využil úřadu šóguna k tomu, aby založil vojenskou vládu, nezávislou na dvoru, a zajistil pro svoji rodinu dynastické nástupnictví. S císařem jednali Tokugawové se vší zdvořilostí a úctou, neboť pro ně byl hlavním zdrojem legitimity jejich vlastní moci; chod císařského dvora však podřídili přísné kontrole. Tokugawský šógunát pak přetrval 264 let, až do roku 1868.
Tokugawové systém správy, relativně decentralizovaný, nezměnili, a nepřistoupili ke komplexnějšímu sjednocení země. Měli na něj sice dost sil, jejich pozice v Japonsku byla, alespoň zpočátku, neotřesitelná, ale snad právě proto nepokládali žádné další změny za potřebné. V jistém smyslu byla jejich vláda dokonce zpátečnická: na rozdíl od minulých staletí, kdy vládnoucí třída těžila z podpory vnitřního i zahraničního obchodu, spočíval tokugawský systém správy pouze na výběru naturálních daní. Řád ale zajistil mír a příjem z dávek tedy potřebám vlády v podstatě postačoval. Zajímavostí je, že bohatství jednotlivých knížectví se určovalo v tzv. násobku koku, což byla dutá míra rýže, asi 180 litrů. K velkým knížectvím se např. řadila ta, která poskytovala roční výnos nad 250 000 koku, tedy asi 45 000 000 litrů rýže.
Šógunátní vláda (bakufu) plnila dvě funkce – spravovala vlastní majetek šóguna a kontrolovala jednotlivá knížata, stejně jako prováděla politiku jménem císařské civilní vlády v Kjótu. Kontrola probíhala prostřednictvím zadržování rukojmí, rodinných příslušníků, u šógunova dvora v Edu, a střídavou službou a přítomností jednotlivých knížat tamtéž. Časem se systém natolik zdokonalil, že většina knížat trávila každý druhý rok v Edu, kde měla z tohoto důvodu své stálé druhé rezidence. U šógunova dvora byla knížata pod stálým dohledem, a neměla tedy možnost proti šógunovi organizovat nějaký odpor, a navíc je vydržování duplicitních rezidencí poměrně i finančně vyčerpávalo. Díky neustálým přesunům značné části vládnoucí třídy mezi Edem a provinciemi dosáhlo Japonsko do 19. století daleko vyšší stupeň kulturní, intelektuální a ideologické jednoty, než kterákoli jiná země světa.
Důvod tak dlouhodobého udržení tohoto zvláštního systému byl ten, že se Japonsko v počátcích šógunátu izolovalo od zahraničních vlivů. Ijeasu, stejně jako jeho předchůdci, spatřoval nebezpečí především v pronikání křesťanství. Proti misionářům i proti místním křesťanům byla uplatňována stupňující se restriktivní opatření, od vypovídání ze země až po popravy. Obchodním kontaktům s cizinci nebylo zpočátku bráněno, protože ve většině případů – nebo alespoň u některých obchodnických národů – bylo možné udržovat obchodní styky bez návaznosti na misijní činnost. Zahraniční obchod byl nicméně šógunátem přísně kontrolován a regulován; bylo to součástí celého vlastního kontrolního systému, na kterém šógunát stál.
V takových podmínkách se obchodu příliš nedařilo. Roku 1616 byl evropským lodím povolen vstup jen do dvou přístavů – Nagasaki a Hirado – a v roce 1623 přerušili z ekonomických důvodů obchodní styky s Japonskem i Angličané. Následujícího roku byli pro údajný podíl na misionářské činnosti vyhoštěni ze země Španělé. Obava z cizích, především křesťanských vlivů, gradovala, roku 1635 byl Japoncům zakázán odjezd ze země a těm, kteří se zdržovali v zahraničí, byl naopak zakázán návrat. K prosazení tohoto opatření mělo napomoci nařízení o zákazu stavby lodí s tonáží větší než 500 koku; vlastní loďstvo tak bylo zredukováno na malá plavidla, schopná plavby pouze při pobřeží. V následujících letech byli ze země vypovězeni i portugalští obchodníci a v zemi zůstali za přísných kontrolních podmínek a s velmi omezenou působností pouze Holanďané a Číňané.
V roce 1639 pak byla ve vztahu k Západu zavedena skutečná izolace. Na veškerou západní literaturu, stejně jako na čínské knihy, zmiňující křesťanství, byl uvalen přísný zákaz. Japonsko se dostalo do téměř dokonalé odtrženosti; vládnoucí třída sice prostřednictvím zbývajících obchodníků dění ve světě sledovala, ale Japonsko se jej nijak neúčastnilo a nijak na něj nereflektovalo. Prudký společenský, technologický a politický vývoj, který v Japonsku probíhal v 16. století, se v podstatě zastavil. Paradoxně se tomu tak stalo právě v době, kdy se na Západě tyto změny právě začaly rozvíjet a ovlivňovat světové dění.
Hlavní změny v zemi se v následujících staletích odehrávaly v oblasti hospodářské, sociální a kulturní, události politického rázu hrály minoritní roli. Celý systém se s během času nacházel ve stádiu stagnace a úpadku, neustále v něm fungovaly politické instituce, vybudované v 16. století, které již neodpovídaly problémům doby. V zemi nastal od vzniku šógunátu mohutný rozvoj vnitřního obchodu a peněžní ekonomiky. Na druhou stranu vláda byla stále v rukou feudální šlechty, usilující o zachování naturálního hospodářství. Postupně ústřední vláda šógunátu slábla, někteří vlivní daimjóové se stávali nezávislejšími. V důsledku výběru nepeněžních dávek státem se státu logicky nedostávalo peněz.
Šógunát se průběžně snažil o reformy, ale ty při nevůli změnit základ společensko – ekonomických vztahů neměly naději na velký úspěch. I když ještě v roce 1850 bylo Japonsko uchráněno nějakých vnějších tlaků, situace v zemi nicméně nazrála pro změnu. K rozpadu tokugawského systému přispělo i mnoho dalších skutečností. Vojenský potenciál samurajů (o jehož vojenskou sílu se šógunát opíral) se podstatně snížil a pocit osobní loajality k šógunovi či lennímu knížeti byl nahrazen loajalitou k systému, ve kterém jedinec neznamenal víc než pouhý symbol. Upevňovalo se i vnímání císaře jako nejvyšší národní autority a nadále se zvyšovala potřeba uznání individuálních schopností jedince jako doplňku k jeho dědičnému statutu. Finanční hospodářství a měšťanská společnost a kultura doznaly takového rozkvětu, jaký daleko přesahoval všechna omezení daná feudálním řádem z počátku 17. století. V kostce lze říci, že šógunát se snažil společnost zakonzervovat ve středověkých schématech, ale tato společnost, třebaže odtržená od vnějších vlivů, přesto prošla přirozeným vývojem a středověká schémata prostě přerostla.
Japonsko během dvou set let izolace, které uběhly od roku 1639, v podstatě z povědomí Evropanů vypadli. Poté, co pokusy o průnik do Japonska vzdali křesťanští misionáři, zůstalo jen u sporadických obchodních kontaktů Holanďanů a nesmělých kontaktních pokusů Rusů a Britů. V polovině 19. století ale na Japonsko vyvinuli tlak Američané, kteří s nástupem parního stroje v lodní dopravě potřebovali ke svým obchodním cestám opěrné body, kde by mohli doplňovat uhlí. Japonsko této potřebě svou polohou zcela vyhovovalo. Pokusy o kontakt začaly nejprve na bázi soukromé, aktivitou jednotlivých obchodníků, posléze i na bázi oficiální, opakovanými žádostmi o navázání styků.
Třebaže Japonsko postupně změkčilo svoji politiku a přešlo od ostřelování cizích lodí alespoň k možnosti vzájemné repatriace ztroskotaných námořníků a k povolení cizím lodím doplnit v Japonsku zásoby v případě nutnosti, na principu izolace se nic nezměnilo. Mnozí Japonští učenci, znalí západní kultury a reálií ale tušili, když už ne přímo věděli, že tato situace se chýlí ke svému konci, protože síla Západu je taková, že proti ní Japonsko nebude schopné obstát, až se jí Západ skutečně odhodlá použít.
K tomuto rozhodnutí skutečně došlo; v červenci 1853 připlula k Japonsku vojenská flotila komodora Perryho a přinutila Japonce převzít oficiální dopis amerického prezidenta japonskému císaři. Nebylo důležité, že osoba, s níž si Perry přál jednat, vlastně není císař, ale jen šógun; důležité bylo, že oficiální nabídka, nebo spíš silou podpořené ultimátum bylo podáno, a Perry odjel s tím, že se na jaře příštího roku vrátí pro odpověď. Při tomto návratu byla podepsána mezi Američany a nepříliš nadšenými Japonci tzv. Kanagawská smlouva, neboli smlouva „o míru a přátelství“, která mj. otevírala dva nepříliš významné přístavy a povolovala pobyt amerického konzula v Japonsku.
Šógun uzavřel smlouvu proti vůli většiny knížat a s vědomím nesouhlasu císařského dvora, ale faktem je, že v podstatě neměl na vybranou. Záhy podepsalo Japonsko obdobné smlouvy i s Británií, Ruskem a Nizozemím. Během dalších 10 let se postupně podmínky smluv změkčovaly a rozšiřovaly a v japonských přístavech se začali usazovat cizí obchodníci. Tento proces ale nebyl Japonci samotnými přijímán nijak pozitivně; naopak, místní obyvatelstvo hledělo na Evropany se silným podezřením, a samurajové, vypjatě patriotičtí zastánci starých pořádků, se s nimi leckdy dostávali do přímých násilných střetů. Došlo k situaci, že šógun prosazoval politiku omezené otevřenosti, kterou si vlastně nepřál, ale byl k ní donucen silou, a v opozici proti této politice stáli někteří šlechtici a především níže postavení samurajové.
Jádrem opozice k šógunově zahraniční politice se stával císařský dvůr, který v poslední době opět nabyl po staletí ztracené důležitosti a významu. Opozice ale nesestávala jen z odporu proti otevření země, ale i ze snah o reformu vlády a společnosti. Nespokojenost císařského dvora, samurajů a některých silných knížectví (zvláště Sacuma a Čóšú) jednak s „tolerancí“, kterou šógunát projevoval vůči „bílým ďáblům“, ale jednak i s ekonomickou stránkou fungování režimu vyústila ve vnitřní válku, jejímž výsledkem byla nakonec nejen porážka, ale i svržení šógunátu.
Koncem roku 1867 šógun pod tlakem okolností rezignoval a vyhlásil navrácení moci do rukou císaře, nicméně vzápětí vydal císař na popud několika nejsilnějších knížectví edikt, vyzývající ke zničení šógunátu a k restauraci císařské moci. V dalších bojích se silami šógunátu a jeho vazalů císařská strana zvítězila a šógunát tak byl v květnu 1868 s konečnou platností poražen a zrušen. Paradoxní je, že šógunát, ochromen vnitřními rozpory a nečinným přihlížením zbytku buď příliš rozdrobených nebo nerozhodných vazalů, byl v podstatě poražen hrstkou schopných a ambiciózních nižších samurajů, kteří dokázali využít moci knížectví, z nichž pocházeli, a rychle a snadno si podrobit zbytek země bez většího krveprolití. Proměnit tento vojenský úspěch v základy stabilní politické moci ovšem byl úplně jiný úkol.
Císař, který byl symbolem svržení moci šógunátu, se jmenoval vlastním jménem Mucuhito, jméno Meidži obdržel až posmrtně. Meidži, správně Meidži džidai znamená Éra osvícené vlády. Na císařský trůn nastoupil v roce 1867, ve věku pouhých 14 let. Období jeho vlády mezi lety 1868-1912 bylo obdobím dalekosáhlých, zásadních a relativně rychlých reforem, obdobím změny zastaralého feudálního státu ve stát moderní a v podstatě demokratický, ve stát téměř západního typu. Tyto změny probíhaly zpočátku za pomoci cizích odborníků, kteří ale byli brzy nahrazováni nově vychovanými odborníky domácími. Jádrem reformní politiky byla nekonfuciánská zásada „poznej svého nepřítele“, tedy myšlenka, že jediná možnost, jak odolat a nepodlehnout západním státům je napodobit je.
A nešlo jen o to nepodlehnout; šlo i o to, mám-li použít příměr z jiné doby, „dohnat a předehnat“. Japonsko se po staletích dobrovolného domácího vězení rozhodlo aspirovat na pozici velmoci, kontrolující a určující běh událostí, přinejmenším ve svém geopolitickém prostoru. Podmínkou získání vojenské a hospodářské síly bylo vytvoření centralizované a moderní formy vlády a provedení zásadních hospodářských a sociálních reforem.
Samozřejmě, že tyto reformy nebyly dílem císaře samotného. Iniciovali a prosazovali je vládní úředníci, kteří se, alespoň zpočátku, rekrutovali z vítězné nižší samurajské třídy. Vysoká místa ve vládě byla obsazena vysokými dvořany a knížaty, kteří ale měli většinou jen symbolickou roli. Výkon skutečné moci byl v rukou samurajů, mnohdy usazených na místech poradců nebo různých pozicích na ministerstvech. Již roku 1868 byl z popudu nové vlády vydán politický manifest, „Císařská přísaha o pěti článcích“. Obsahoval jednak jasné přihlášení se k budoucím změnám ekonomickým a společenským, jednak náhlé zavržení dosud prosazovaného principu vyhnání cizinců.
Nejzásadnější reformou Meidži byla centralizace správního systému. Jejím předpokladem bylo faktické prosazení císařovy vlády. Aby nejvýznamnější knížecí rody neupadly v podezření, že mají v úmyslu uchopit moc a založit vlastní šógunát, vzdaly se svých pozemků a poddaných dobrovolně ve prospěch císaře (de facto tato léna do rukou císaře po několika staletích navrátily). Méně významná knížata se rychle přidala a císařský dvůr je všechny obratem jmenoval guvernéry oblastí, kde dříve vládli jako feudálové. V roce 1871 tak bylo oznámeno zrušení panství a místo knížectví byly vyhlášeny nové prefektury; bylo jich méně, než dřívějších knížectví, měly tedy i vetší rozlohu, a jejich správa byla přehlednější.
Samurajové byli systematicky odstraňováni od moci. Nejdřív jim byl snížen dědičný příjem, a nakonec byl nahrazen jednorázovou úročenou obligací. Vzápětí jim bylo „povoleno“ odložení mečů, jednak zbraně, a jednak samozřejmě symbolu postavení samuraje, a o pět let později bylo nošení mečů zcela zakázáno. Samurajové tak v podstatě zchudli, ztratili kromě svého postavení i jeho vnější atribut a ztratili vliv. Tento proces nebyl samozřejmě vždy klidný. Docházelo k protestům a vzpourám samurajů, z nichž největší byla ozbrojená vzpoura 40 000 z nich v roce 1876. Její porážka znamenala definitivní konec starých pořádků. Bezpečnost a vojenská služba se postupně staly záležitostí ozbrojených sil, složených z odvedenců.
S reformou místní správy souvisela reforma ozbrojených sil a policejních složek. Tyto instituce byly ve výsledku do značné míry propojené a vytvořily systém státní správy, který oprostil celonárodní vládu od každodenních a ze státního hlediska bezvýznamných záležitostí; místní politika se tak oddělila od národní.
Neloajálnost ozbrojených sil, která panovala v počátku éry Meidži, byla dána jejich regionální základnou. Základ armády tvořily ozbrojené síly mateřských knížectví obnoveného císařství, tedy Sacumy a Čóšů, a malý počet dobrovolníků. Roku 1871 byla na tomto základě založena Císařská armáda o počtu 10 000 mužů, která byla cvičena podle francouzského modelu. V následujícím roce se ministerstvo války rozdělilo na ministerstvo armády a ministerstvo námořnictva. V armádě převažoval vliv samurajů z knížectví Čóšů, v námořnictvu vliv samurajů ze Sacumy.
V roce 1873 došlo k zavedení povinné vojenské služby, která sestávala ze tří let služby prezenční a čtyř let služby v záloze. Toto byla jedna z nejrevolučnějších změn oproti tradici: po téměř 300 let nesměl nikdo kromě samurajů nejen nosit, ale ani vlastnit meč; nyní se základem ozbrojených sil staly široké vrstvy obyvatelstva. Navíc byla moderní armáda vystrojena, vyzbrojena i cvičena v moderním evropském stylu, éra samurajských mečů se zlomově změnila v éru střelných zbraní. Co ale zůstalo zachováno byl samurajský duch. Armáda, sestávající z branců byla jednak nutností pro obranu země před cizí mocí, jednak samozřejmě nejlepším způsobem, jak sjednotit národ. Národní jednota byla jednotou armádní, národní výchova byla armádní výchovou. Samurajské ctnosti se nyní uplatňovaly celonárodně. Poslušnost a loajalita k císaři, kterého armáda v uniformách provázela po celé zemi, byla nejvyšší formou vlastenectví. Nový systém velení armády byl inspirován německým modelem generálního štábu, který byl podřízen přímo císaři. Tím byl odstraněn vliv civilistů na sestavování rozpočtu a vojenskou politiku. Roku 1882 vyšel císařský výnos, který varoval před politikařením a zavazoval k loajalitě císaři. Přesto měli vojáci v politických úřadech prominentní postavení a měli ve vládách moderního Japonska silné zastoupení.
Policejní složky byly strukturalizovány tak, že vlády jednotlivých prefektur byly sestavovány z vyšších policejních důstojníků, navíc byla v každé prefektuře založena škola pro policejní výcvik. V důsledku toho byly prefektury vlastně řízeny policisty, loajálními centrální vládě. Celá tato institucionální reforma státu byla dokončena v roce 1890.
Jedním ze základních prvků k uznání Japonska západem za moderní stát byla reforma právních norem a institucí podle západního vzoru. Většina právních reforem byla prováděna postupně a z důkladné přestavby celého právního systému se vyklubal náročný a dlouhodobý úkol. Návrhy zákonů, v nichž se odrážel zejména francouzský vliv, byly podány v letech 1881 a 1888. Komplexní občanský zákoník, zrevidovaný tentokrát na základě německého modelu, nakonec vstoupil v platnost roku 1896.
Císařství zdědilo po šógunátu nepříliš bohatý stát s neefektivní příjmovou stránkou rozpočtu. Počátky císařské vlády byly tak poznamenány vážnými finančními potížemi. Postupně se ale vylepšovaly daňové výběry, došlo k měnové, bankovní a daňové reformě a revizi daňového systému v zemědělství. Byla zrušena feudální privilegia knížat a samurajů a vláda systematicky podporovala obchod a podnikání. V Japonsku vláda vytvořila příznivé prostředí pro hospodářský rozvoj odstraněním feudálních omezení obchodu a zajištěním osobní svobody, dále zavedením zdravé měny a snesitelného daňového systému, založením potřebných a odpovídajících bankovních institucí a efektivním fungováním silně autokratického způsobu vládnutí.
Sama se také přímo angažovala v hospodářském rozvoji, založila některá průmyslová odvětví, rozvoj v jiných finančně i administrativně podporovala, a to vše s cílem přesvědčit váhající starou obchodnickou vrstvu, bohaté měšťany a statkáře, aby se pustili do nových a mnohdy riskantních podniků. Napomáhala akumulaci potřebného kapitálu, přičemž nutila slabší společnosti, aby se spojily se silnějšími, a nabízela soukromým podnikatelům pobídky a privilegia, jež by se dnes považovala za korupci a nedovolené zvýhodňování. Reformy byly pružné v tom smyslu, že pokud se nějaký přejatý princip ukázal jako pro Japonsko nevyhovující, byl nahrazen principem jiným.
Byl zaveden nový evropsky pojatý bankovní systém, který po založení Japonské národní banky (Bank of Japan) roku 1882 nahradil předchozí americký model. Samozřejmě, že veškerá tato podpora předpokládala – a také skutečně našla – odezvu mezi těmi, jímž byla určena, tedy mezi stávajícími a budoucími podnikateli.
Japonsko se stalo v roce 1889 prvním nezápadním státem, který přijal ústavní formu vlády. Plnou svrchovanost měl císař, zákonodárným orgánem byl parlament, sestávající ze dvou sněmoven; do jedné byli jmenováni příslušníci šlechty, do druh zástupci nejvýznamnějších daňových poplatníků. Jakkoli tato ústava nebyla dokonalá, zůstala v platnosti až do roku 1945.
Předsudky proti křesťanství měly mezi Japonci hluboké kořeny. Ještě v začátku éry Meidži bylo toto náboženství zakazováno veřejnými oznamovacími cedulemi, a dokonce byly stále ještě postihovány tajné křesťanské komunity. V roce 1873 byly také konečně zrušeny restrikce proti křesťanství, respektive jeho zákaz byl zrušen jaksi mimochodem, prostřednictvím odstranění oznamovacích cedulí s tím, že jejich obsah je již dostatečně znám. Nepřátelství vůči křesťanství postupně opadalo a křesťanství se stalo mlčky trpěným. Křesťané, ať už misionáři, nebo japonští konvertité, ucítili příležitost a tvrdili, že historický morální kodex Japonska se se změnou řádu zhroutil, a že Japonsko potřebuje nový, sjednocující kodex a víru. To byla zřejmě pravda, tímto kodexem se ale nestalo křesťanství, nýbrž víra v císaře a věrnost k němu. Křesťanství mělo sice nemalý vliv na japonské vzdělance, ale jeho vliv na široké vrstvy zůstal malý. Počet křesťanů v Japonsku nikdy nepřesáhl 1 % obyvatel.
Vláda velmi dobře věděla, že základním předpokladem modernizace společnosti je propracovaný systém vzdělání a již roku 1871 vzniklo ministerstvo, jehož úkolem bylo takový systém zavést. Určité prvky systému byly převzaty z tokugawské éry, v rozvoji školství se ministerstvo zprvu řídilo francouzským centralizovaným modelem. Postupem času se z centralizovanosti poněkud slevilo a systém školství se přiblížil modelu americkému. Nakonec, na konci 80. let 19. století, se systém k centralizovanosti opět navrátil. Výsledkem byla koncepce školské soustavy, založená na indoktrinaci mas loajalitou vůči trůnu, spojené se vzděláváním. Systém škol byl otevřen všem vrstvám obyvatel a byl efektivním prostředkem k výchově budoucích elit pro službu státu. Jako takový se stal stabilizačním a tmelícím prvkem nové společnosti a Japonsko se díky němu stalo během jedné nebo dvou generací z feudálního státu, založeného na rozkastované společnosti, státem s poměrně malými třídními rozdíly.
Důsledkem zvýšeného sebevědomí a ambicí Japonců, založených na vědomí moderně fungujícího efektivního státu a pocitu nadřazenosti nad sousedními mocnostmi, byly také války a územní expanze: 1875 anexe Boninských ostrovů, 1877 anexe Vulkánových ostrovů, 1879 připojení bývalého království Rjúkjú jakožto nové prefektury Okinawa a 1886 dokončení kolonizace ostrova Hokkaidó, který se rovněž stal součástí Japonska. S postupem času a růstem sebevědomí Japonců došlo i ke konfrontaci se silnými mocnostmi regionu. Takovými byly čínsko-japonská válka v letech 1894-1895 a rusko-japonská válka v letech 1904-1905. Obě tyto války byly pro Japonsko vítězné, stejně jako anexe Koreje v roce 1910. V jistém smyslu lze říci, že i tyto války patřily k dopadům reforem Meidži.
Princip přejímání západních vzorů Japonskem a Japonci se nazývá westernizací. Japonsko například v roce 1872 zrušilo starý lunární kalendář a nahradilo jej kalendářem gregoriánským, téhož roku byly zavedeny moderní poštovní služby a roku 1886 se Japonsko připojilo k mezinárodnímu metrickému systému. To mělo samozřejmě pozitivní efekt, ale tento princip, který se tak dobře uplatňoval v ekonomické, politické a společenské sféře nabýval někdy až komického rozměru. Zpočátku nebyl Japoncům příliš jasný rozdíl mezi základními rysy moderní průmyslové společnosti a pouhými západními manýry, zvyky a zvláštnostmi. Jestliže bylo nezbytné používat západních zbraní, pak se možná i slušelo nosit západní oděv nebo zavést zvyk potřásání rukou po západním způsobu. Nicméně pro Japonce, kteří se snažili vyrovnat pohrdavému Západu, bylo každé přejímání i povrchních rysů západní civilizace zcela logické a v podstatě plnilo svůj účel.
Reformy probíhaly průběžně po celou dobu vlády císaře Meidži, některé z nich byly prudké a skokové, jiné se v průběhu let měnily, vyvíjely a hledaly svou optimální formu. Feudální stát, založený na lenních vztazích a výběru naturálních dávek, se velmi rychle přeměnil ve stát moderního střihu, který si ze Západu vzal všechny fungující ekonomické a sociální principy a aplikoval je na své podmínky. Vojenská kasta samurajů byla velmi rychle odstraněna od moci, někteří její příslušníci se rychle adaptovali na nové podmínky, ale jinak samurajové jako třída zanikli. Země byla rychle industrializována a ve velmi krátké době přibližně 40 let dohnala ve většině ohledů západní země, od nichž byla izolována čtvrt tisíciletí.
Reformy Meidži položily základy nové japonské ekonomiky, ale i moderní kultury. Japonsko dosáhlo statutu velmoci, armáda se těšila vysoké prestiži, válečné námořnictvo nemělo v prostoru žádnou konkurenci a císař se ze symbolu státu stal postupně bohem. Naopak negativní důsledky existence centralizovaného a militarizovaného státu s vysokou mírou unifikace a šablonovitého myšlení občanů, indoktrinovaných státní ideologií se v plné míře ukázaly v letech 2. světové války.
Zdroje:
BOHÁČKOVÁ, Libuše – WINKELHÖFEROVÁ, Vlasta: Vějíř a meč. Panorama, Praha 1987
BURUMA, Ian: Zrod moderného Japonska, 1853-1964. Slovart, Bratislava 2004
REICHSHAUER, Erwin O. – CRAIG, Albert M.: Dějiny Japonska. NLN, Praha 2000
