Článek
Emporový (tribunový) farní kostel sv. Bartoloměje je nejen přirozenou dominantou bývalé vsi, dnes městské části Kyje, ale je velmi zajímavý jak svým stářím, tak i poměrnou stylovou a architektonickou zachovalostí. Jako takový je nejen nejstarší stavbou, ale samozřejmě i nejvýznamnější památkou celé městské části Praha 14. O tom, že si městská část výjimečnost tohoto objektu uvědomuje, svědčí i to, že kostel dostal před několika lety slavnostní noční osvětlení, za které by se nemusela stydět lecjaká památka v centru města. Kostel je v současnosti i jednou ze dvou figur komunálního znaku městské části Praha 14. Stavba dodnes slouží římskokatolické církvi.
Sv. Bartoloměj
Svatý Bartoloměj byl jedním ze dvanácti Ježíšových apoštolů. Pocházel z Kány, galilejského města severně od Nazaretu, byl ze vznešeného rodu a byl vzdělaný. Jeho jméno znamená Syn Tolomajův (aramejsky Bar Tolomaj), ale je uváděn též pod jménem Nathanael. Ke Kristovi ho přivedlo přátelství s apoštolem Filipem.
Po Kristově smrti Bartoloměj šířil víru na Arabském poloostrově a v nynějším Turecku, poté v Lykaonii (kraj kolem města Konya), pravděpodobně také v Indii a ve Velké Arménii, respektive v zemi Šírván (dnes Ázerbajdžán a Dagestán). Působil v královské rodině Šírvánšáhů. Pohanští kněží a vojáci ale pociťovali vůči Bartolomějovi nenávist, a ten byl pak ve městě Deerbent krutě mučen. Sedřeli mu kůži z těla a nakonec ho ukřižovali hlavou dolů.
Bartolomějovy ostatky putovaly posléze přes mezopotámskou Duru, ostrov Lipari a Benevento v Kampánii až do Říma,do hrobky v chrámu sv. Bartoloměje nedaleko Kapitolu. Část jeho ostatků získal také Karel IV. pro svatovítskou katedrálu v Praze.
Svatý Bartoloměj je patronem sedláků, vinařů, pastevců, řezníků, koželuhů, knihařů, obuvníků, krejčích a rukavičkářů. Svátek sv. Bartoloměje připadá na 24. srpna.
Kostel sv. Bartoloměje v Kyjích, pohled od jihovýchodu
Historie kostela
Ves Kyje, dříve Keje, vznikla již v raném středověku. Její název je vykládán jako ves Kyjovy rodiny, přičemž vlastní jméno Kyj je doloženo již k roku 1052. První skutečně doloženou zmínkou o obci samé je nicméně až text z formuláře biskupa Tobiáše, datovaný rokem 1289. Ves patřila odedávna ke statkům pražského biskupství. Pravděpodobným zakladatelem kostela byl dvacátý biskup Jan II. z Dražic (působil zde v letech 1226-1236). Dokladem toho je doložený nápis v presbytáři kostela: „Fundator huius ecclessiae Johannes Pragensis episcopus“, čili „tento kostel založil pražský biskup Jan“. Možné ale je, že zakladatelem byl až jeho následovník, Jan III. z Dražic. Kostel samotný je pak každopádně zmiňován až roku 1306. V kostele později sloužil arcibiskup Jan z Jenštejna i jeho generální vikář, Johann z Pomuku, pozdější světec Jan Nepomucký.
Na počátku 17. století byla přistavěna sakristie a k věži přibyla malá předsíňka. Barokního mobiliáře se kostel dočkal až v 17. a 18. století. Původní středověká okna byla zazděna a byla proražena nová, v barokním slohu. Při úpravách byly objeveny nástěnné gotické malby, v té době byly ale nevhodně a nešetrně zabíleny. Začátkem 60. let 19. stol. byl kostel podroben důkladné stavební renovaci. Byla zazděna obdélníková barokní okna a vytvořena nová, ve stylu románském. Věž samotná byla o jedno patro zvýšena a bylo odstraněno dřevěné podsebití (krytý obranný ochoz, který umožňoval obráncům zasáhnout případné útočníky u věžní zdi, tedy „pod sebou“). Interiér pak byl postupně zbavován pozdějších renesančních a barokních prvků. Některé z původních fresek byly s konečnou platností odkryty a zrestaurovány až v roce 1988, další na odkrytí teprve čekají.
Exteriér
Jedná se o jednolodní, pozdně románskou stavbu z pravoúhle tesaných pískovcových kvádrů. Loď je obdélníková, presbytář, sklenutý křížovou klenbou, má půdorys čtvercový. Ze západní strany přiléhá k lodi mohutná hranolová věž přes celou šíři stavby, ze strany severní pak později dostavěná, barokní sakristie. Před věží samotnou se nachází opět později dostavěná předsíňka, ve které je umístěn vchod do kostela. Sakristie i předsíňka se západním vstupem byly přistavěny, jak již bylo zmíněno, na přelomu 16. a 17. století.
Zcela nepřehlédnutelný je pevnostní charakter stavby, která vlastně spíše než kostel připomíná tvrz – silné zdi, mohutná věž, úzká okna. Kostel byl původně součástí biskupského dvora, který sloužil ke správě diecézního majetku. Z charakteru stavby je zřejmé, že kostel sloužil v dobách ohrožení k obraně a pravděpodobně též ochraně okolního obyvatelstva. Tomu by odpovídalo i umístění původního vstupu (dnes zazděného) v západní (čelní) straně věže, které se v současnosti nachází několik metrů nad úrovní terénu; kamenné konzole pod ním ukazují na někdejší existenci přístupového, zřejmě dřevěného můstku.
Kostel se dochoval prakticky ve své původní podobě. Byl postaven z pískovcového kvádříkového zdiva, z kamene, vytěženého v prostoru dnešního Proseka. Celková délka kostela je 26 metrů, z čehož obdélníková loď zabírá 9,82 m, věž 7,20 m vnější délky, presbyterium potom 6,18 m. Před věží se ještě nachází již zmíněná předsíňka (sínec) s délkou 2,80m. Vnější šířka je u věže i lodi shodná, 10,05 m. Presbyterium je široké 5,45 m. Největší vnitřní výška klenby je v lodi 9,46 m, v presbytáři 7,95 m.
Okolo kostela se původně rozprostíral hřbitov. Ten byl zrušen roku 1854 a dnes z něj lze spatřit jen torzo. Jedná se například o empírový pomník Karla Krezera, klasicistní náhrobek s andělem, rokokový pískovcový kříž s motivem lebky nebo ve zdi umístěné náhrobky kyjských učitelů Františka Klímy a Františka Vocela.
Podkruchtí se vstupem do kostela
Interiér, mobiliář a výbava
V již zmíněné hranolové věži, přiléhající k západní straně lodi, se ve výši prvního patra nachází tribuna, čili empora, na které jsou dnes umístěny varhany. Ty pocházejí z dílny Karla Vocelky z roku 1875. Tribuna je zaklenuta křížovou klenbou. Tribuna sloužila pro biskupa nebo vlastníka dvorce, který na ni vstupoval soukromým vchodem, spojeným dřevěnou lávkou s jeho domem. Ve zdech kostela je systém chodeb a schodišť, ukrytý v síle zdi. Chodby, v nichž vedou schodiště, jsou zaklenuty valenou klenbou, na níž jsou dodnes viditelné otisky po prknech bednění. V prostoru věže nad emporou se nachází pouze dřevěné schodiště, umožňující přístup do podstřeší. Zde je umístěn zvon z roku 1548, odlitý mistrem Stanislavem.
Vstup do kostela je řešen již zmíněnou dodatečně dostavěnou předsíňkou a původně uzavřeným, dnes do lodi otevřeným podvěžím, neboli podkruchtím. Při levé stěně podkruchtí (při pohledu od vstupu k oltáři) je umístěna barokní socha žehnajícího Krista na kříži, v pozdější době polychromovaná. V protější stěně je vstup do zpovědnice, umístěné v síle zdi. Po pravé straně vstupu do kostela se na stěně nachází kropenka. Na severní i jižní stěně lodi a na jižní stěně podkruchtí se nachází křížová cesta ve formě reliéfních plastik v rámu. Tato křížová cesta byla vytvořena v 90. letech S. M. Terezií od Ducha svatého z kláštera karmelitek na Hradčanech.
Lavice jsou v lodi umístěny tak, že jejich zadní řady zasahují až do podkruchtí. V pravé (severní) stěně lodi se asi v polovině délky nacházejí dveře do již zmíněné, později přistavěné, sakristie. Po obou stranách vítězného oblouku se v síle zdi nacházejí dva výklenky, jejichž výška dosahuje až k místu, kde zdi lodi přecházejí v klenbu. V levém (severním) výklenku se podle pramenů měl nacházet postranní oltář. Dnes se tam nalézá mramorová křtitelnice. Protější výklenek je prázdný, v jeho západní boční stěně se nalézá vchod na schodiště v síle zdi, vedoucí na kůr. Na stěně mezi výklenkem a vítězným obloukem se nachází barokní socha madony. Klenba lodi je dělená žebrem do dvou stejnoměrných částí, ve výši prvního patra jsou proražena tři okna – jedno v severní a dvě v jižní stěně. Na stěnách lodi jsou podle pramenů zabílené fresky, které dosud čekají na odkrytí.
Pohled z lodi k presbytáři s vánoční výzdobou
Vítězný oblouk je tvořen třemi stupňovitě sesazenými pilíři. Presbytář je zaklenut křížovou klenbou a jeho tři zdi mají každá po jednom oknu. V jižní stěně presbytáře se nachází nika, pod ní je ve zdi zapuštěna kropenka, která byla vyrobena z původní patky sloupu. V severní stěně je umístěn svatostánek, sanktuárium, při severních pilířích vítězného oblouku pak ambon. Románská hranolová menza – oltářní stůl – je kamenná, zděná z kvádrů, s přesahující mramorovou deskou. Menza je oddělena od zdi, před níž stojí. Na menze se nachází oltář ve formě prostého kříže se svatozáří a plastikou desatera a evangelií. Zajímavostí je, že se jedná o menzu z velké části původní, a že u ní pravděpodobně celebroval svojí poslední mši světec Jan Nepomucký.
Původní románská menza a fresky světců
Fresky v presbytáři pocházejí ze 13. a 14. století. Nejstarší, pozdně románská malba na východním oblouku presbytáře, představuje Ukřižování Páně, gotické malby na severní straně pak portréty pražských biskupů (Jana IV. z Dražic a Arnošta z Pardubic). Nadokenní část stěny vyplňuje výjev Pozdvižení sv. Maří Magdalény na nebesa. Na čelní (východní) stěně za oltářem se níže nalézají další nástěnné malby ze 13. stol. Vlevo od okna je zobrazena postava biskupa Tobiáše z Benešova, vpravo pak dvojice světců, sv. Jan Evangelista a sv. Jakub. Ve stropních freskách pak najdeme vypodobnění evangelistů z r. 1579. V každé čtvrti křížové klenby je vyobrazení jednoho světce s jeho atributem. Jedná se o sv. Marka se lvem, sv. Lukáše s býkem, sv. Jana s knihou a orlem a sv. Matouše, píšícího knihu, s andělem.
Fresky evangelistů na klenbě presbytáře
Zdroje:
ČACKÁ, Renáta: Kamenná krása Prahy 14, Tribunový kostel sv. Bartoloměje v Kyjích. Listy Prahy 14 č. 5/2002.
VŠETEČKOVÁ, Zuzana: Znovuodkrytí nástěnných maleb v bývalém biskupském kostele sv. Bartoloměje.Zlatý řez č. 4, 1993.
VŠETEČKOVÁ, Zuzana: Středověký kostel sv. Bartoloměje do počátku husitských válek. Umění č. 3 a 4, roč. 41.
(mk), Dějiny Kyjí od 13. století (II. část), Kostel sv. Bartoloměje, Listy Prahy 14 č. 2/1995.
