Sedmiletá válka v Evropě

Byla vedena na do té doby neuvěřitelně rozlehlém území – v Evropě, Americe, Asii i na oceánech. Výsledky války měly dalekosáhlé dopady: uzavřelo se letité soupeření Francie a Británie o prvenství na světových mořích a v budování koloniálních říší, Británie se stala nejsilnější námořní a koloniální velmocí. Prusko uhájilo nejen Slezsko, dobyté na Rakousku o několik let dříve, ale současně se mu podařilo neupadnout do rakouského područí a obhájit své velmocenské postavení. To bylo předpokladem pro sjednocení Německa, které nastalo o sto let později. Zároveň se ve formě sedmileté války jednalo o poslední konflikt „staré Evropy“ před turbulencemi, které přinesla francouzská revoluce a ze kterých povstala Evropa nová.

Politické pozadí

Společenské uspořádání většiny států doby před sedmiletou válkou bylo absolutistické. Jednalo se o vládní formu s výrazně rozvinutou monarchistickou ústřední mocí, na níž byl závislý pečlivě organizovaný úřednický správní aparát a vojenská moc. Přínosem této vládní formy byla organizace státu. Absolutní monarcha si byl vědom vnitropolitické i zahraničněpolitické suverenity, která ho zbavovala závislosti na jiném panovníkovi, nebo, díky tomu, že státy byly již značně sekularizované, i na papeži. Typickými monarchiemi tohoto typu byla Francie a Rusko.

Druhým klíčovým pojmem v oblasti státního uspořádání je osvícenství. Osvícený monarcha byl sice absolutistou, ale cílenou reformní politikou, diktovanou shora, se snažil dohnat státy pokročilejší, snažil se vlastní stát pozvednout. Sám se cítil být „prvním služebníkem státu“. Zde je na místě uvést výrok pruského krále Friedricha II., typického představitele osvícenského absolutismu: „Nejlepší vláda je autoritativní, ale založená na principech spravedlnosti“. Vzhledem k tomu, že osvícenský panovník kladl na první místo blaho státu a poddaných, proběhla postupně důležitá změna: oddělení moci státu a panovníka. K osvíceným monarchiím, které se účastnily sedmileté války, můžeme počítat Rakousko, Prusko a Portugalsko.

Výjimkou mezi absolutistickými zeměmi byla Velká Británie. Její zřízení by bylo možno označit jako „parlamentní monarchii“. Nebyla to ještě monarchie konstituční, protože státní instituce se neřídily psanou ústavou, ale různými dohodami a zvykovým právem. Toto státní zřízení, ke kterému vzhledem k podílu parlamentu a veřejnosti na formování vnitřní i zahraniční politiky vzhlíželi všichni evropští reformátoři, lze označit – i při vědomí jeho nedokonalostí – jako jednu z nejdokonalejších vládních forem své doby. Nejhorším zřízením doby před sedmiletou válkou bychom mohli označit stavovskou monarchii. V takovém státě byl panovník připraven o většinu pravomocí a stát byl „řízen“ stavy. Mezi nimi ovšem vládly mnohé protichůdné zájmy a motivace, a tyto osobní zájmy byly většinou pro jejich nositele primární před zájmy státu. Takový stát tedy zaostával v centralizaci moci a v podstatě i ve funkčnosti a efektivitě. Jako příklad bychom mohli uvést Polsko.

18. století lze nazvat stoletím rovnováhy sil, která vzešla z vestfálského míru a poměrů po třicetileté válce. Některé mocnosti se snažily tuto rovnováhu zachovat, jiné, ambiciózní státy, se ji snažily změnit ve svůj prospěch. V nastalém napětí vznikaly nejrůznější aliance a propukaly koaliční války. Vzhledem k množství sobeckých státních zájmů ale tyto koalice neměly dlouhého trvání. Navíc války začaly být neúnosně nákladné. Pouze několik mocností si mohlo dovolit vydržovat silné armády nebo pomocí subsidiárních smluv najímat vojáky cizí. Na druhou stranu poskytovatelé těchto nájemných vojáků se logicky dostávali do pozice nikoli spojenců, ale obchodních partnerů. Nemohli si proto dovolit nezávislou politiku, ale vždy byly nuceni hledat nejvýhodnější politické uskupení. Diplomacie se tedy stávala krajně nejistou a rizikovou. Pouze nejsilnější a nejbohatší země si mohly dovolit vést nezávislou politiku a sledovat dlouhodobé cíle. K takovým zemím patřilo pouze několik tehdejších velmocí: Británie, Francie, Rusko a Rakousko.

S 18. stoletím je neodmyslitelně spjat pojem „kabinetní válka“. Války vznikaly na základě podnětu panovníků, kteří vládli pomocí „tajných kabinetů“. Válka tedy představovala jakýsi doplněk, nebo vrchol kabinetní politiky. Války byly vedeny většinou v dynastickém zájmu, s krátkodobým a omezeným válečným cílem a bez politické účasti či souhlasu poddaných. Pregnantně to definoval pruský generál Carl von Clausewitz, který se narodil ovšem až po sedmileté válce: „Válka je pokračování politiky jinými prostředky“. Existovaly samozřejmě výjimky, jako byla válka s Turky nebo boj amerických osad za nezávislost, ale to byly války, ve kterých nešlo o existenci a osud dynastie, nýbrž o existenci a osud státu nebo států a národa nebo národů.

Počátek 18. století byl právě ve znamení takových válek. Válka o španělské dědictví obnovila v letech 1700-1714 mocenskou rovnováhu mezi Francií, Rakouskem a Británií, zatímco paralelně probíhající velká severní válka srazila Švédsko mezi druhořadé mocnosti a z Ruska učinila novou velmoc. Tradiční rakousko-francouzské soupeření ale pokračovalo a vyústilo ve válku o rakouské dědictví, kdy se Francie snažila pod záminkou vymření habsburské dynastie zničit habsburské soustátí a na říšský trůn dosadit ovladatelné bavorské kurfiřty. Své zájmy sledovalo také Prusko. Výsledek války byl ale pouze dílčí, Rakousko ztratilo ve prospěch Pruska pouze Slezsko a Kladsko, a jinak svoji existenci s Britskou pomocí uhájilo. Následující cášský mír byl mnohými pociťován jako pouhé dočasné příměří. Válka nevyřešila tradiční rozpory mezi Francií a Rakouskem ani mezi Francií a Británií, a naopak přinesla nové mezi Rakouskem a Pruskem.

Vlastní sedmileté válce předcházel velký politický přesun, tzv. zvrat aliancí nebo diplomatická revoluce. V atmosféře nadcházejícího konfliktu mezi Británií a Francií hledaly všechny strany spojence ve svých různorodých zájmech. Výsledkem bylo ukončení dvěstěpadesátiletého antagonismu Rakouska a Francie, a naopak ukončení tradiční vazby Francie na Prusko, které se naopak stalo spojencem Británie. Rusko zavrhlo tradiční spojenectví s Británií a přimklo se k Rakousku a Francii. Stručně řečeno, všechny vazby, které platily dosud, byly zpřetrhány ve prospěch vazeb nových.

Armády

Válečné umění doby sedmileté války bylo poplatné vývoji válečné technologie, na níž závisela taktika, a možnostem, které tehdejší armády měly. Základem taktiky byl manévr. Cílem tažení nebylo ani tak podstoupit bitvu, k níž docházelo pouze v případě, že byla nevyhnutelná. Žádoucí bylo protivníka neustálými manévry a přesuny vymanévrovat, odstřihnout ho od zásobovacích linií, ohrozit jeho tábor nebo zničit sklady, vzhledem k logistickým problémům učinit tak jeho další pobyt v poli nemožným a tím eliminovat jeho vojenskou hrozbu. Základním prvkem této manévrovací taktiky byl tedy pochod, rychlý přesun a moment překvapení.

Vydat povel k bitvě znamenalo pro velitele značné riziko, protože jednak bitva nemusela skončit vítězně, jednak i při vítězné bitvě byly ztráty vítěze mnohdy srovnatelné se ztrátami poraženého. Vzhledem k finanční náročnosti a neexistenci konskripcí se tyto ztráty špatně nahrazovaly. Bitevní taktika sedmileté války byla lineární neboli řadová, armády proti sobě postupovaly v mělkém troj- či čtyřřadu, který poskytoval nejlepší podmínky pro využití palebné síly tehdejších nedokonalých střelných zbraní. Lineárně rozestavěné jednotky byly ale velmi citlivé proti případnému napadení z boků a manévrování s rozestavenou sestavou bylo velmi obtížné. Základem bylo vytlačit protivníka z pozice, kde stál na počátku bitvy. Při použité lineární taktiky bylo téměř nemožné snažit se dosáhnout něčeho víc, třeba většinového zničení poražené armády, protože to lineární taktika ve své podstatě neumožňovala. Tuto možnost přinesla až o hodně později taktika útočných kolon, zavedená paradoxně původně jako nouzové řešení nejprve v armádě revoluční Francie.

Palba z pušek v lineární sestavě byla poměrně náročnou záležitostí. Základem byl dobrý výcvik pěšáků, protože v podmínkách sevřených řad, kde je na jakýkoli pohyb poměrně málo místa je žádoucí, aby vojáci vykonávali veškeré pohyby pokud možno synchronizovaně, jinak dochází ke kolizím a prostojům a palba se stává nemožnou. Vojáci stříleli buď v trojřadu, kdy první řada zaklekávala, nebo ve dvojřadu, přičemž řada třetí pouze nabíjela pušky. To bylo sice efektivnější, protože palba třetí řady byla tak jako tak značně nepřesná a navíc způsobovala mnohdy zranění vojákům v předních řadách, nicméně o nějaké mířené palbě se stejně hovořit nedalo. Muškety z tehdejší doby ostatně ani neměly miřidla, mířilo se pouze pomocí vztyčeného palce a palba se vedla na kompaktní cíl protivníkovy jednotky, většinou nepříliš vzdálené. Palba byla vedena zpravidla nejvýše na sto kroků. Někteří velitelé se dokonce drželi pravidla, že palbu je třeba zahájit až ve chvíli, kdy lze rozeznat bělmo očí protivníkových vojáků, tedy na nějakých 30 kroků.

Základní jednotkou pěchoty byl pluk, neboli regiment, rozdělený na víceméně samostatně operující bataillony, čili prapory. Ty sestávaly z rot neboli pelotonů, a pelotony dále tvořily čety, neboli sekce. Palba byla vedena buď celým bataillonem, kdy tento najednou vystřelil, nebo po pelotonech či sekcích. V tomto případě střílely na přeskáčku jednotlivé roty nebo čety. Posledním druhem palby byla palba po řadách, čili po dvojicích a trojicích tak, jak stáli vojáci za sebou. Při střídavé palbě pelotonů, sekcí a řad se tedy nikdy nemohlo stát, že by měl celý bataillon najednou vystřelené zbraně a že by ho mohl znenadání překvapit nepřítel. Popsaný systém palby byl ale pouze teoretický. Při lineární taktice, kdy byla žádoucí synchronizace celé jednotky, velmi záleželo na přesnosti a koordinaci vydávaných rozkazů. Je jasné, že v hluku bitvy bylo poměrně velkým problémem vydávat rozkazy stejným způsobem jako na cvičišti, a poměrně brzy tedy vzala celá organizace palby za své a každý voják střílel podle toho, co zrovna slyšel a jak se mu podařilo rozkaz vyplnit.

Vzhledem k dostřelu a přesnosti tehdejších mušket nebyly ztráty, způsobené palbou, nijak vysoké. Vyšších ztrát se dosahovalo při bodákových útocích, které po palbě zpravidla následovaly. Již v době sedmileté války platilo okřídlené pořekadlo, že „kulka je slepá, ale bodák, to je chlapík“. Pěchota sice stále ještě byla (a zůstalo to pravidlem po dalších padesát let) vyzbrojena i chladnou poboční zbraní, krátkou šavlí, ale její použití bylo již sporadické. K poslednímu zaznamenanému rozkazu odložit muškety a tasit do útoku šavle došlo u pěchoty právě při sedmileté válce, v bitvě u Kolína.

Vysoké ztráty dokázalo pěchotě způsobit i jezdectvo, pokud se mu podařil překvapivý útok, kdy pěchota nestačila zaujmout obranné postavení, neboli karré. Byl to v podstatě obranný čtverec, kdy jednotlivé pelotony bataillonu stály v trojřadech zády k sobě, a nepřátelskému jezdectvu vystavovaly pouze čelo s napřaženými bodáky. Při komplikovaném manévrování řadami ale zaujetí takového postavení vyžadovalo poměrně dlouhý čas. Drtivý účinek měla na pěchotu také palba dělostřelectva, ať už plnou kulí, nebo na krátké vzdálenosti kartáčem. Hustou sraženou řadu vojáků bylo prakticky nemožné minout.

Jak už jsem uvedl, konskripce v té době neexistovaly. Jádro stálých armád tvořili žoldnéři, kteří se za žold nechali naverbovat na doživotní službu. Většina z těchto odvedenců byla ke službě nějakým způsobem donucena, nebo odvedena pomocí podvodu. Friedrich II. dokonce nechával adepty pro svou gardovou jednotku „lange Kerls“, extrémně vysokých granátníků, unášet i v cizích zemích. Skutečně dobrovolnými členy armády pak byli zřejmě v podstatě jen důstojníci, kteří tvořili samostatnou stavovskou skupinu. Vzhledem k nepovinnosti služby a neexistenci nacionalismu sloužili mnohdy v jiné armádě, než v armádě země, ve které se narodili. Tak tomu ostatně bylo i u prostých vojáků. Ve většině evropských armád tvořilo vlastní obyvatelstvo řádově polovinu mužstva. V době sedmileté války ještě neexistovala kasárna, pouze stálé pevnosti s posádkami. Armáda se pro účely soustředění nebo výcviku ubytovávala v táborech a v době míru byli vojáci po několikaměsíčním výcviku posíláni „na dovolenou“, během níž se věnovali práci v zemědělství nebo řemeslům. Oproti poměrům třicetileté války, kdy byli vojáci najímáni pouze na dobu tažení a během ostatní doby buď přijímali angažmá v armádě jiné, nebo kořistili na civilistech, to byl poměrně velký pokrok.

Válka

Válka začala v květnu 1756 mezi Británií a Francií. Bezprostřední záminkou bylo zajetí několika francouzských lodí. Záhy nato, na konci srpna, vpadlo Prusko do Saska, aby mu zabránilo v případném spojenectví s nadcházejícím pruským protivníkem, Rakouskem. Vojenské akce Rakouska na sebe nedaly dlouho čekat a již v říjnu došlo k první bitvě války, bitvě u Lovosic. Protože Prusko bylo z podstaty věci v této fázi války jednoznačným agresorem, dostalo se do naprosté vojensko-politické izolace, kdy se ostatní evropské mocnosti připojily k Rakousku. Proti Prusku tak stála po boku Rakouska Francie, Rusko a Římsko-německá říše. Prusko nečekalo na neodvratný osud a zaútočilo proti Rakousku hned počátkem následujícího roku. V květnu došlo k velké bitvě u Štěrbohol, ve které Prusové zvítězili, ale hned v červnu tuto bitvu vykompenzovala pruská porážka u Kolína. Následoval odchod Prusů zpět do Saska. Zbytek roku byl ve znamení menších bitev a manévrů, během kterých Rakouská armáda obsadila velká pruská území a došla až do Berlína. Po porážce v prosincové bitvě u Leuthenu byla ale rakouská armáda donucena se z dobytého území stáhnout.

Na západní frontě se od dubna do září střetávala armáda francouzská s pozorovací armádou britsko-hanoverskou. Po několika nevýrazných šarvátkách bylo uzavřeno příměří a francouzské armádě, spojivší se s armádou říšskoněmeckou, se otevřela cesta na Prusko. Tažení rozhodla listopadová bitva u Rossbachu, kde o polovinu slabší Prusko Francouze drtivě porazilo a donutilo je ustoupit zpět k Rýnu. Mezitím na frontě východní útočilo na Prusy Rusko. V srpnu došlo k bitvě u Gross-Jägersdorfu, kde byli Prusové poraženi. Ruská armáda se nicméně místo postupu na Berlín následně stáhla do zimních kvartýrů do hloubi dobytého území, čímž Prusku uvolnila ruce k boji proti Francouzům. Poslední frontou, kde Prusko čelilo útoku, byla severní fronta proti Švédsku. Švédská armáda už ale nebyla tou, jakou byla za třicetileté války, a Švédové, nekoordinující postup s ostatními spojenci, dosahovali po celou dobu války jen malých úspěchů, které nebyli schopni zúročit. Výsledek úspěšných pruských tažení roku 1757 byl ten, že Prusku získaly váhu v Británii, která se pod vedením státního tajemníka Williama Pitta rozhodla pokračovat ve válce proti Francii důrazněji.

S jarem roku 1758 vtrhli Prusové na Moravu, kde začali obléhat Olomouc. Obléhání se ale nedařilo, a když byl u Domašova Rakušany rozbit pruský zásobovací konvoj, nezbylo Prusům než se stáhnout zpět do Slezska. To bylo mezitím ohrožováno Rusy, kteří v novém roce dobyli nejdříve Královec a potom celé východní Prusko. Pruská a ruská armáda se střetly v bitvě u Zorndorfu, která sice dopadla víceméně nerozhodně, nicméně Rusové se po dvou dnech začali stahovat. Prusové se dále obrátili do Saska, kde se snažili vylákat k boji armádu rakouskou. Ta se ale vylákat nedala a zaútočila až v okamžiku, kdy se jí to hodilo. Výsledkem byla pruská porážka v bitvě u Hochkirchu. Rakušané ale vítězství nezúročili a ke konci roku kontrolovali Prusové opět celé Slezsko a Sasko.

Na západní frontě byla francouzsko-říšská armáda v defenzívě. Během ústupu se dostala až za Rýn a nakonec byla jedna její část drtivě poražena britsko-hanoverskou armádou u Krefeldu. Druhá část francouzské armády naopak rozdrtila protivníka u Sandershausenu, a tím vojenské akce pro tento rok skončily.

Počátkem příštího roku, 1759, se pruský král Friedrich II. rozhodl zůstat v defenzívě a rozdělil svojí armádu na pět částí, které měly bránit jednotlivé fronty. Vzhledem k rozdílným cílům a očekáváním pruských protivníků se zcela nezdařilo prosadit rakouský úmysl společného postupu ve válce. Rusové při svém postupu porazili Prusy u Paltzigu a u Frankfurtu nad Odrou se spojili s rakouskou armádou. Obě armády pak porazily Prusy v bitvě u Kunersdorfu, opět se ale nejednalo o porážku konečnou, protože vítězství nebylo znovu, jako vždy dříve, využito. Po několika dalších srážkách se ruská armáda vydala zpět do kvartýrů v Polsku, zatímco armáda pruská a rakouská ležely v poli přes celou další zimu.

Na západní frontě porazily dvě francouzské armády britsko-hanoverskou armádu u Bergenu, dobyly pevnost Minden, ale záhy byly u Mindenu poraženy a musely se stáhnout. Francie pro tento rok naplánovala námořní invazi do Británie, ale obě invazní flotily byly Brity postupně poraženy v bitvách u Lagosu a Quiberonu. Dosah těchto bitev byl dalekosáhlý, protože Francouzi ztratili velkou část válečného loďstva, nebyli schopni čelit britské námořní blokádě a postupně rezignovali na osud svých kolonií.

Roku 1760 pokračovala válka v Sasku především vzájemným manévrováním. V červnu Rakušané zvítězili v bitvě u Landshutu, ale v srpnu byli drtivě poraženi třikrát slabší pruskou armádou u Lehnice. Počátkem října obsadila spojená rusko-rakouská armáda Berlín, ale když zjistila, že se blíží pruský král s armádou, metropoli opět vyklidila. Friedrich následně dobyl zpět Lipsko a Wittenberg a porazil Rakušany v bitvě u Torgau. Na západní frontě byli Francouzi poraženi v bitvě u Wartburgu, ale přes střídavé drobné územní zisky obou stran lze říci, že se zde již nic významnějšího neudálo.

Rok 1761 začal pruský král vpádem do Kladska, ale vzhledem k vyčerpanosti všech armád leželo těžiště operací především jen v manévrování. Friedrichovi se nepodařilo zabránit spojení dorazivší ruské a rakouské armády a vlastnímu obklíčení, ale nakonec k dohodě o společné akci mezi spojenci, jako již tolikrát, nedošlo, a ruská armáda odtáhla zpět do Polska. Zbytek roku proběhl na centrální frontě opět ve znamení manévrování, na východě se Rusům podařilo dobýt pevnost Kolberg. Pruský král Friderich navázal spojenecká jednání s Turky a s Tatary. Na západě byli Francouzi poraženi v bitvě u Vellinghausenu, ale přesto se pokoušeli o jistou ofenzivní činnost, která ale zůstala bez hmatatelného výsledku. Jediného významného výsledku se Francouzům podařilo dosáhnout na diplomatickém poli: obnovili totiž bourbonský rodinný pakt se španělským dvorem.

Počátek roku 1762 byl poznamenán největším válečným zvratem – v Petrohradě zemřela carevna Alžběta Petrovna. Její synovec a nástupce, Petr Fjodorovič, byl odjakživa velkým příznivcem Friedricha II. a jeho prvním rozhodnutím na trůně bylo ukončení války s Pruskem. Prusku byli navráceni zajatci i dobytá území, a ruský sbor, dosavadní spojenec Rakušanů, se měl připojit k armádě pruské. Za této situace muselo podepsat s Pruskem příměří i Švédsko. Po půl roce ale došlo v Rusku k palácovému převratu a na trůn nastoupila jako regentka za syna Pavla Petrova manželka, Kateřina Veliká. Ta nařídila ruské armádě přerušit součinnost s Prusy. Friedrich ale využil nejasné situace, dobyl na Rakušanech Svídnici a jiná část jeho armády porazila Rakousko-říšskou armádu v bitvě u Freibergu. Prusko i Rakousko byly válkou vyčerpané a uvědomovaly si, že v této válce nelze dosáhnout jednoznačného rozhodnutí.

Začátkem roku vyhlásila Británie válku Španělsku, nyní francouzskému spojenci. Španělé nadvakrát napadli Portugalsko, které se odmítlo připojit k Bourbonskému paktu, ale obě armády byly v tragickém stavu a válka se nerozhodně protahovala. Na španělské straně se účastnili Francouzi, na portugalské Britové, a celé dobrodružství skončilo koncem roku příměřím. Protože se válka pro Španělsko vyvíjela špatně i v zámoří, došlo nakonec k jednáním o míru, který byl mezi Španělskem a Francií na jedné straně a mezi Portugalskem a Británií na straně druhé, uzavřen v listopadu.

K čemu to všechno bylo?

15. února roku 1763 byl konečně uzavřen i prusko-rakousko-saský mír. Signatáři se dohodli na statusu quo ante bellum, zřekli se reparací a potvrdili staré mírové smlouvy. Výsledky sedm let trvající války, která byla vlastně v pravém slova smyslu první světovou válkou, byly tedy tristní. Sedmiletá válka rozhodla soupeření mezi Británií a Francií a učinila z Británie námořní a koloniální velmoc. Rakousku potvrdila definitivní ztrátu Kladska a větší části Slezska. Jinak lze ale říci, že byla z momentálního hlediska v podstatě zbytečná, protože hranice mocností v Evropě zůstaly, až na malé výjimky, beze změny.

Zdroje:

PERNES, Jiří – FUČÍK, Josef –Havel, Petra kol.: Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Elka Press, Praha 2003

STELLNER, František: Fridrich Veliký. Cesta Pruska k velmocenskému postavení. Panevropa, Praha 1998

STELLNER, František: Sedmiletá válka v Evropě. Libri, Praha 2007

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sedmilet%C3%A1_v%C3%A1lka