Sexuální zločiny kdysi a dnes

Velmi markantní je také rozdíl ve způsobu a přísnosti trestání, eventuálně netrestání těchto činů. Na sexuální zločiny se vztahovala, stejně jako na veškeré zločiny jiné, krutost a nelidskost středověkého soudnictví. Ta se projevovala nejen v jeho usvědčovacích metodách, ale třeba i v tom, že v něm panovala presumpce viny; obviněný byl brán jako pachatel, jehož povinností (a v jehož zájmu) bylo prokázat svoji nevinu.

Trestní proces měl výhradně vyhledávací charakter. Do konce 17. století dokonce právně neexistovala ani žádná forma odvolání. Obviněný putoval nejprve do vězení, kde byl většinou zamčen do klády. Ve vězení neměl nárok na nic, včetně stravy, a pokud neměl peníze, měl prostě hlad. Jednání soudu bylo neveřejné. V čele soudu stál rychtář, od 15. století, kdy se rychta dostala do držení města, potom purkmistr. Rychtář nadále zůstal jen žalobcem. Před hrdelní soud se dostávali obvykle poddaní, jen někdy i svobodníci a zřídka již příslušníci společenské třídy vyšší. Bylo to dáno jednak zaměřením těchto soudů, jednak tím, že vyšší třídy měly často lepší možnosti i schopnosti ke skrytí stop případného trestného činu, a koneckonců i k jeho utajení.

Nejdříve se zjišťovalo tzv. dobrovolné přiznání. Po případném nedostatečném dobrovolném přiznání následovalo vyznání na mučidlech, neboli in tormentis. V obou těchto případech vyslýchal obviněného rychtář. Mučení ale nebylo trestem, jak by se nám dnes snad zdálo. Jednalo se o způsob vyšetřování, kdy bylo bráno jako fakt, že ďábel brání obviněnému vyjevit celou pravdu a že je třeba obviněnému s jeho snahou pomoci. Tortura se mohla opakovat třikrát. Pokud se ani poté obžalovaný nepřiznal (což byl velmi zřídkavý jev), vina mu sice prokázána nebyla, ale někdy byl z města nebo panství tak jako tak vyhnán.

V protikladu k neveřejnosti soudů se naopak tresty odehrávaly jako veřejné divadlo. Měly tak mít odstrašující funkci pro další potenciální delikventy. Podle toho, že zločinů a zločinců nijak zásadně neubývalo, lze ale soudit, že se tato funkce míjela účinkem. Škála trestů za sexuální zločiny byla široká, zvykové právo určovalo, za který čin bude udělen jaký trest. Podle stupně závažnosti se jednalo o tělesné tresty, jako například řezání uší, nosů, vypichování očí, vymrskání u pranýře nebo cejchování, v závažnějších případech – a zpočátku velmi často – smrt. Ta se dělila na lehčí (pro výše postavené stětí, prostí muži oběšení, ženy utopení) a těžší, případně i zostřenou (upálení, čtvrcení, lámání kolem). Sexuální zločiny byly většinou penalizovány smrtí lehčí, pokud nebyly doprovázeny zločinem jiného charakteru, jako třeba vraždou. Charakter trestu smrti se lišil podle pohlaví, i když výjimky samozřejmě existovaly. K mužské formě trestu smrti, jak jsem již uvedl, patřilo stětí nebo oběšení, k ženské pak utopení, zahrabání zaživa, probodení srdce kůlem (za infanticidium, tedy vraždu novorozeněte) nebo výjimečně i zazdění zaživa (za cizoložství, ovšem jen pro vysoce postavené dámy).

Pro příslušníky vyšší třídy bylo samozřejmě jednodušší případný zločin skrýt, protože k tomu měli lepší možnosti a prostředky, a dost možná i mentální schopnosti. V případě procesu se i výše trestu, nebo přinejmenším jeho způsob, odvíjel od sociálního postavení pachatele. Například zmíněný výjimečný trest zazdění zaživa se vztahoval toliko na vysoce postavené nevěrné ženy. V případě šlechtice bylo nemyslitelné oběšení, za čin, za který by níže postavená osoba byla okamžitě potrestána smrtí, hrozilo velmi vysoce postavené osobě někdy třeba jen domácí vězení atd.

Soudci ovšem byli povětšinou právními laiky, z čehož vyplývá, že nemuseli být nestranní a mohli do případů vnášet své osobní sympatie a animozity. Konečný rozsudek nebo formu trestu někdy měnila vrchnost bez ohledu na názor soudu. Mnohá rozhodnutí byla ovlivněna nejen samozřejmou a všeobecnou hlubokou náboženskou vírou a z toho vyplývajícími konvencemi, ale i ve všech vrstvách obyvatelstva uznávanými pověrami. Příkladem takových pověr jsou údajné vraždy z vilnosti pomocí uřknutí, podávání nápojů ze spálených očarovaných chlupů a další.

Postupem doby docházelo ke změkčování jak hodnocení samotných, z dnešního pohledu někdy nepříliš zásadních trestních činů, tak i drastičnosti trestů za ně. Posun ke změkčování norem a trestů ale nebyl skokový. Lze jej vysledovat i srovnáním kauz, které probíhaly např. v 16. a v 18. století, kdy jsou činy totožné nebo podobné klasifikovány a penalizovány s postupujícím časem stále benevolentněji. Smilstvo či cizoložství, trestané v 16. století bez diskusí smrtí, byly mnohdy – ale ne vždy – už ve století 18. trestány „jen“ vyhnanstvím, nebo třeba pokutou.

Činy samy o sobě se změnily jen málo, ale změnila se kategorizace a způsob vnímání jednotlivých druhů zločinů či činů. K tomuto posunu vnímání, klasifikace a penalizace trestných činů přispělo několik faktorů: jednak to byla zvyšující se míra osobní svobody, kterou přineslo humanistické myšlení a poté i občanské svobody, jednak odklon od rigidního náboženství a jeho norem. Svoji roli zřejmě také hrálo postupné přecházení pravomoci hrdelního práva z městských soudů na soudy větších celků.

U některých z těchto činů došlo ke změně jen do té míry, že tresty za ně jsou dnes podstatně humánnější, než byly kdysi. Tyto činy zůstaly nicméně zločiny jak před zákonem, tak v lidském vědomí. K nim dodnes patří incest, bigamie, sodomie (pokud ovšem tento výraz omezíme na obcování se zvířaty), vraždy z vilnosti, únos, znásilnění atd. Výskyt některých z těchto činů je však dnes omezenější. Přispívají k tomu nejrůznější faktory: spáchat třeba bigamii bylo v raném novověku vzhledem k neexistenci osobních dokladů a nepropojené evidenci podstatně snazší, než je tomu v současnosti. Vraždy novorozenců byly vzhledem k oficiální nemožnosti potratu nechtěného plodu a společenskému i ekonomickému vyřazení svobodných matek a nemanželských dětí také mnohem častější, než dnes.

U jiných činů nastal posun v tom smyslu, že jsou nadále považovány za něco nepatřičného a nesprávného, ale nejsou už většinou klasifikovány jako trestné činy. Klasickým příkladem takového činu je cizoložství. To bylo v 16. století trestáno na hrdle, přičemž hůře byla většinou postižena spíše zanášející žena, nežli totéž činící muž. Důvody pro to byly především materiální, jelikož žena, jejíž zálet by nezůstal bez následků, mohla takovýto následek podstrčit svému manželovi za legitimního dědice; opačně to samozřejmě nepadalo v úvahu. I pokud by manželův zálet přinesl výsledek v podobě potomka, stále by se jednalo pouze o levobočka bez dědických práv.

Postupem doby začaly být tresty benevolentnější, místo ztráty hrdla už mnohdy hrozilo provinilci spíše vyhnanství nebo veřejná potupa. Svoji roli v tom nepochybně hrálo to, že cizoložství bylo zločinem rozšířeným a s potěšením praktikovaným ve všech společenských třídách, a stejně jako dnes – dokud tento čin nevešel ve veřejnou známost, nebylo vlastně co řešit. Tento čin většina lidí té doby, stejně jako v době dnešní, veřejně odsuzovala, a přesto se ho mnozí potají dopouštěli. Ve veřejnou známost mohl vlastně vejít pouze dvěma způsoby –jednak vyzrazením jedním z jeho dvou aktérů, jednak přistižením in flagranti.

Jinou otázkou je samozřejmě zpověď a pokání, dvě pro tehdejší lidi velmi významné skutečnosti, které je v mimomanželských aktivitách zřejmě významně brzdily, a pak samozřejmě morálka a svědomí – ty by ale měly být teoreticky přítomny ve stejné míře i dnes. Ani drakonické tresty přirozeně nedokázaly cizoložství zabránit. Z dnešního pohledu už cizoložství zločinem není. Jedná se o přestupek proti manželskému soužití, který je samozřejmě důvodem k rozvodu. Teoreticky je sice nahlas morálně odsuzováno, ale v praxi tato činnost dodává „pachatelům“ spíše gloriolu dobrodružství: u muže vzniká obraz dobyvatele a žádoucího nadsamce, u ženy pak obraz veselé a samostatné dámy, která si neláme hlavu zbytečnými zastaralými konvencemi.

Něco podobného, a snad v ještě větší míře, by se dalo říci o smilstvu a prostituci. Předmanželské i mimomanželské styky existovaly vždy; rozdíl je ovšem v jejich hodnocení v různých dobách. Na styky nesezdaných párů pak bylo nahlíženo jako na smilstvo, jež slouží nikoli primárnímu cíli pohlavního spojení, totiž reprodukci, ale zavrženíhodné rozkoši. Nedělejme si ale iluze, že předmanželské styky neexistovaly. Jen se musely držet pod pokličkou. Dnes jsou předmanželské styky naprosto normální věcí, a mnohdy dochází k reprodukci, aniž by bylo manželství vůbec kdy uzavřeno.

Zatímco v antice a ve středověku existovaly veřejné domy, kam muži běžně chodili „vypustit páru“ a tato činnost nebyla brána jako nic nemorálního, v raném novověku byla situace komplikovanější. Veřejné domy i prostitutky existovaly stále, byly ovšem v souladu s křesťanskou etikou chápány jako nemorální a odsouzeníhodné, a často také odsuzované. A tak je tomu vlastně i dnes.

Jiné podmínky a možnosti pro uzavření manželství měla šlechta, jiné mělo venkovské a jiné městské obyvatelstvo. Totéž platilo pro každodenní manželský život. Existovaly rozdíly v předsvatebních zkušenostech a sexuálním životě vůbec, i rozdíly ve svatebním obřadu v závislosti na sociálním postavení.

Všeobecně byly jinak hodnoceny předmanželské styky u mužů, jinak u žen. U mužů se takové styky v rámci získávání zkušeností v podstatě předpokládaly a tiše tolerovaly, u žen byla situace horší. V raném novověku byl ještě institut panenství předpokladem k manželství, nebo přinejmenším k manželství na úrovni. Nejednalo se jen o morální úzus a zvyk, bylo to jasně napsáno i v zemském zřízení. Rozdíl také panoval v možnostech, jaké měly při skrývání např. smilstva vyšší sociální vrstvy oproti sociálním vrstvám nižším. Při trestání těchto styků bylo pak mnohdy spíše zájmem všech zúčastněných obrátit styk společností nechtěný a nelegální ve styk legální. Panovala tedy tendence takové vztahy zregulovat do přijatelné formy, tedy do manželství. Totéž platilo pro „zločin“ dnes už v podstatě vymizelý, jímž byl nenaplněný slib manželství.

A konečně – některé skutečnosti, hodnocené raným novověkem jako zločiny, jsou dnes brány jako normální, anebo jako sice ne zcela běžná forma chování, nicméně jako forma, jejíž volba je soukromou a svobodnou záležitostí každého člověka. Tady je třeba samozřejmě uvést sodomii ve smyslu, jak ji vnímala raně novověká společnost. Kromě dodnes odsuzovaného obcování se zvířaty sem spadaly i veškeré další „nenormální“ sexuální praktiky mezi mužem a ženou. K nenormálním praktikám bylo řazeno cokoliv, co neodpovídalo křesťanské představě o účelu sexu – tedy plození dětí. Dnes, v době sexuální svobody, kdy je plození dětí snad až poslední funkcí, kterou sex pro populaci má, jsou různé, tehdy nenormální praktiky, naprosto běžnou věcí a nikoho ani nenapadne, že se dopouští činu, který byl v raném novověku hodnocen jako sexuální zločin. Svébytnou otázkou ovšem jistě byla prokazatelnost a reálná stíhatelnost takových činů. Kde není žalobce, není soudce, a co se odehrálo mezi dvěma – nebo více – lidmi v soukromí, většinou na povrch nevyplynulo, samozřejmě pokud se vše konalo za souhlasu a následné spokojenosti všech zúčastněných.

K raně novověkému pojetí sodomie patřil v neposlední řadě i homosexuální styk. Ten byl v době antiky poměrně běžný a nebýval hodnocen jako něco zavrženíhodného. Křesťanská věrouka to změnila a zařadila homosexualitu do širokého pojmu sodomie, tedy nepřirozených styků, které byly přísně trestány. V dnešní době se vnímání tohoto činu posunulo natolik, že je hodnocen nejen jako soukromá a osobní věc toho kterého jedince, ale z hlediska zákona a práva je v mnoha zemích – včetně naší – postaven naroveň styku opačných pohlaví. Někde je naroveň postavena i právní instituce, která se mezi heterosexuálními páry nazývá manželství.

Závěrem tedy zbývá pouze konstatovat, že lidé se v ohledu zločinného a neprávního chování v průběhu staletí nezměnili. Nezměnily se ve své podstatě ani jejich zločiny a činy. Co se ale změnilo, je společenský náhled na některé činy ze sexuální oblasti a hodnocení toho, do jaké míry by některé z nich měly spadat do oblasti veřejné kontroly, nebo do jaké míry jsou pouze soukromou věcí. Vyplývá to především z ústupu religiozity a s tím souvisejícím posunem morálních bariér.

Co se změnilo velmi je – kromě způsobu vyšetřování – míra a způsob trestu, který společnost za sexuální zločiny ukládá. Občas jsou slyšet hlasy, volající po větší tvrdosti a nekompromisnosti v trestání provinilců, a to samozřejmě nejen na poli sexuálních trestných činů. Pokud se ohlédneme do minulosti, snadno zjistíme, že míra a tvrdost trestu nikoho od spáchání trestného činu neodvrátí. Nebylo tomu tak nikdy, drakonické tresty bohužel počet zločinů a zločinců neomezují. Ostatně prameny věrně dokládají, že míra zločinnosti na poli sexuálních deliktů byla relativně vysoká i v době, kdy klasickým a očekávatelným trestem za většinu prohřešků byla smrt. Na druhou stranu je fakt, že nehledě na nějakou teoretickou možnost odrazení budoucích pachatelů, současné tresty třeba za znásilnění svou výší leckdy neodpovídají charakteru takového činu. Trest by měl být totiž nejen prevencí budoucího, ale především pokud možno spravedlivým potrestáním minulého.

Zdroje:

FRANCEK, Jindřich: Zločin a sex v českých dějinách – manželské spory a sexuální kriminalita v raném novověku. Rybka publishers, Praha2000

FRANCEK, Jindřich: Zločin a trest v českých dějinách. Rybka publishers, Praha2000

MONESTIER, Martin: Historie trestu smrti. Rybka publishers, Praha 1998

VERBÍK, Antonín – ŠTARHA, Ivan: Smolná kniha velkobítešská, 1556-1636.Blok, Brno 1973