Článek
Je třeba mít na paměti několik skutečností. Zahraniční vedení KSČ nesídlilo, jako veškerý československý zahraniční odboj, v Londýně, ale v Moskvě, a hrálo samozřejmě přesně podle sovětských not. Sám prezident Beneš byl socialista, sice národní, nicméně socialistické cítění mu bylo vlastní. Kromě toho do značné míry důvěřoval Stalinovi a SSSR. Roli v tom hrál navenek proklamovaný socialistický charakter sovětské diktatury, tradiční naivní víra v panslavismus, snaha o stavění jakýchsi imaginárních a nikdy nefungujících „mostů“ mezi východem a západem a samozřejmě i tradiční Benešovo skálopevné přesvědčení o vlastní mazanosti a neomylnosti, a současně jeho obrovská naivita.
Beneš nedůvěřoval lidem důvěryhodným, se kterými s oblibou zákulisně zametal, pokud na to měl moc, ale lidem bez charakteru spolkl všechno. Třebaže podstatu sovětského režimu dobře znal, uvěřil, že Stalin chce SSSR po vyhrané válce demokratizovat, že se nebude vměšovat do demokratického vývoje Československa a že bude garantem proti německé rozpínavosti. I z tohoto důvodu Beneš prosazoval poválečnou společnou hranici mezi oběma státy, která dosud nikdy neexistovala.
Chvíle triumfu, následující nakonec po vítězství po první porážce. Další porážka bude následovat.
Již od května 1935 byla v platnosti československo-sovětská smlouva o vzájemné pomoci v případě útoku Německa, která, jak víme, nebyla nikdy naplněna. Jednak byla teoretická sovětská pomoc díky neexistenci společné hranice jak Československa a SSSR, tak i SSSR a Německa, už z podstaty nemožná, jednak byla sovětská pomoc vázána na smluvně zajištěnou (a v roce 1938 jasně odmítnutou) pomoc Francie, a jednak k útoku Německa nakonec vlastně nedošlo, protože Benešova vláda německému i spojeneckému nátlaku nakonec ustoupila v roce 1938 bez boje.
V červenci 1941 byla v Londýně podepsána celkem pochopitelná a potřebná dohoda o obnovení diplomatických styků a společném postupu ve válce proti Německu mezi československou exilovou vládou a SSSR. Ovšem v prosinci 1943 podepsal československý velvyslanec v Moskvě, Zdeněk Fierlinger, za přítomnosti exilového prezidenta Beneše v Moskvě smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik. V ní už se nacházely zmínky, které dávaly tušit, kudy se bude vývoj ubírat. Kromě pochopitelných článků o vojenské spolupráci v boji proti Německu a jeho spojencům obsahoval např. článek 4 dohodu o „těsné a přátelské spolupráci“ po válce, založené na zásadách nevměšování do vnitřních záležitostí druhého státu, vzájemného respektování svrchovanosti, vyvíjení „co možná nejširších“ hospodářských styků a vzájemného poskytování hospodářské pomoci. Jedno ze čtyř připojených memorand, o poválečné československo-sovětské hospodářské spolupráci, proklamovalo, že veškerý vojenský průmysl v ČSR bude znárodněn a proběhne reorganizace bank a úvěrového systému v ČSR.
Od podzimu 1944 na Sověty obsazené Podkarpastké Rusi, předválečné součásti Československa, probíhaly silné nátlakové akce, směřující k odtržení tohoto území a jeho připojení k SSSR. Už v roce 1939 a 1941 Edvard Beneš opakovaně připustil poválečné připojení Podkarpatské Rusi k SSSR. V roce 1943 se před Stalinem jasně vyjádřil, že by proti „navrácení“ tohoto území do svazku sovětského státu nic neměl – jakoby snad on byl tím, kdo o tom může rozhodovat. Takovouto změnu by musel schválit parlament, k tomu ale nikdy nedošlo. To ovšem nebylo pro Beneše nic nového, stejným způsobem, protiústavně a bez souhlasu parlamentu, odstoupila jeho vláda v říjnu 1938 československé pohraničí Německu.
V březnu 1945 proběhla druhá návštěva prezidenta Beneše v Moskvě, kde potvrdil, že připojení „Zakarpatské Ukrajiny“ k SSSR považuje za samozřejmé. 29. června 1945 byla mezi představiteli Československa a SSSR uzavřena mezistátní smlouva o odstoupení Podkarpatské Rusi – Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu. Smlouva byla za SSSR podepsána V. M. Molotovem, za Československo Zdeňkem Fierlingerem a Vladimírem Clementisem. Politických představitelů Podkarpatské Rusi, snících o samostatnosti nebo dalším setrvání v rámci ČSR, se přirozeně na názor nikdo neptal.
V Moskvě se ale především vedly rozhovory mezi exilovou vládou a moskevským vedením KSČ o poválečném uspořádání republiky. Londýnští politici přijeli na jednání s naivní představou, že se bude něco vymýšlet a dohadovat. Ovšem dva návrhy již byly vypracované a předložené. Jednak to byl tzv. Akční program, návrh sociálních demokratů, ale ten paradoxně odmítl předsedající jednání, sociální demokrat Zdeněk Fierlinger (pozdější člen KSČ a podle některých možný agent NKVD). Projednáván byl tedy pouze návrh komunistů, připravovaný Klementem Gottwaldem od konce roku 1944, který vešel do historie jako Košický vládní program.
Dokument určoval zásady budoucí politiky a byl označován za „program národní a demokratické revoluce“. Posunul orientaci Československa dále směrem k socialismu a ukotvil závislost na SSSR. Deklaroval tvrzení o kolektivní vině pravicových stran, německého a maďarského obyvatelstva za rozbití Československa a spolupráci s nacistickým režimem. Podepsán byl 29. března v Moskvě a vyhlášen pak 5. dubna v Košicích.
Košický vládní program především zrušil systém samosprávy. Místo radnic zavedl systém národních výborů, od místní, přes městskou a okresní, až po zemskou úroveň. V národních výborech měly být zastoupeny politické strany na principu parity podle výsledků voleb do Národního shromáždění. Národní výbory byly centrálně řízeny komunisty řízeným ministerstvem vnitra, kde si komunisté jejich fungování přirozeně pohlídali. Ze samosprávy se tak stala součást správy státní.
Vládní program vyhlásil tzv. Národní frontu Čechů a Slováků. To nebylo nic jiného, než (jediná exitující) politická koalice, z níž byly dopředu vyloučeny některé pravicové politické strany, jejichž existence byla zakázána. Šlo především o Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu, tzv. agrárníky, stranu se silnou podporou především venkova, která se podílela na většině vlád první republiky, a pak o Československou národní demokracii. Národní fronta nezahrnovala ale jen politické strany, ale i různé svazy a spolky, zdaleka ne vždy politického charakteru. S postupem let se členy Národní fronty stal například i svaz včelařů nebo zahrádkářů. Kdo chtěl existovat, musel být v Národní frontě. Kdo nebyl v Národní frontě, neměl právo na existenci. Takový osud časem potkal třeba organizace Junák nebo Sokol. Zásadní vliv v Národní frontě měla přirozeně KSČ, která ji využila k usnadnění převzetí moci. Národní fronta se tvářila jako celonárodní zástupce všech občanů, ale jednalo se v podstatě jen o výběrovou mafii „kluků, kteří spolu mluví“, a hlavně poslouchají toho, kdo to celé vymyslel.
Socialismus začal, za potlesku a aktivní spolupráce všech socialistických stran, pomalu vystrkovat zuby. Vládní program si vzal za úkol urychleně obnovit národní hospodářství, zpustošené během války, položit základy nové sociální politiky „ve prospěch všech vrstev pracujícího lidu“ a bezodkladně zajistit a pod národní správu převést majetek Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů. Byl zaveden institut tzv. národní správy, kterému podléhal majetek „nepřátel a zrádců“. V praxi spadl pod národní správu nejen samozřejmě zabavený majetek německé říše, ale i majetek všech občanů německé a maďarské národnosti, kterým bylo dekretem odebráno občanství na základě jejich národnosti.
Co se týče tzv. zrádců, pod národní správu spadl nejen majetek v budoucnu odsouzených osob, ale prakticky už osob obžalovaných podle tzv. velkého retribučního dekretu. Tedy osob jen podezřelých, často ovšem neprávem obviněných, které v budoucnu odsouzeny nebyly, protože se ničeho nedopustily. Zabavený, lépe řečeno ukradený majetek, často továrny, dílny, obchody a jiné firmy nebo zemědělské nemovitosti, se jim ovšem nevrátil, postupně přešel ze správy závodních rad pod národní správu a nakonec do majetku státu. Asi největším případem takové loupeže bylo „znárodnění“ koncernu Baťa. Jen v průmyslu podléhalo koncem srpna 1945 národní správě 9 045 závodů s 923 000 zaměstnanci. Velká část majetku pod národní správou byla v říjnu 1945 zkonfiskována bez náhrady ve prospěch státu.
Ideologický náboj těchto akcí byl jasný, zrádcem mohla být pouze buržoazie, a tu bylo potřeba za trest zbavit neprávem nabytého majetku. Automaticky se předpokládalo, že kdo je movitý, musí být nutně zrádcem. Velmi podobně zacházel stát s českou, většinou proti okupantům vystupující šlechtou, často na základě lživých tvrzení o kolaboraci nebo přihlášení se k německé příslušnosti. Kde to nešlo takhle jednoduše, vyrobil se zvláštní konfiskační zákon, jako v případě majetku rodu Schwarznberků.
V polovině roku 1945 se ústředním bodem revolučních loupežných choutek stala kampaň za znárodnění velkého kapitalistického vlastnictví v nezemědělské sféře. Tento požadavek prosazovaly zejména KSČ, sociální demokraté a Revoluční odborové hnutí (jednotná a jediná odborová organizace, přímý pokračovatel podobné organizace z doby německé okupace – NOÚZ – a samozřejmě člen Národní fronty). Začaly se připravovat znárodňovací dekrety. V socializující atmosféře třetí republiky šlo o požadavek tak populární, že proti němu téměř nikdo otevřeně nevystoupil. Vidina nabytí cizího majetku zadarmo byla příliš lákavá. Výhrady nesocialistických stran (nikoli pravicových, ty byly, jak víme, zakázány) se při projednávání znárodňovacích dekretů týkaly v podstatě jen rozsahu znárodnění, rychlosti jeho postupu, úlohy družstevnictví a některých organizačních a procedurálních otázek.
Znárodnění se uskutečnilo na základě čtyř dekretů prezidenta ČSR ze dne 24. října 1945, a vyhlášeno bylo za všeobecného jásotu na manifestaci na Václavském náměstí dne 28. října. Prvním dekretem byly zestátněny doly a klíčový a velký průmysl, dalšími dekrety potravinářský průmysl, akciové banky a pojišťovny. Již v srpnu byl znárodněn filmový průmysl včetně dovozu, vývozu a distribuce filmů.
V průmyslu se znárodnění vztahovalo na všechny podniky v klíčových oborech, jinde na velké podniky s více než 150–500 zaměstnanci. Plně znárodněny byly především doly, elektrárny, plynárny, hutě, válcovny, zbrojovky, cementárny, celulózky a důležité podniky chemického průmyslu. V bankovním sektoru zůstaly neznárodněné jen družstevní a veřejnoprávní ústavy lidového peněžnictví.
Celkem bylo znárodněno více než 3 000 průmyslových podniků, tj. 67 % celkového počtu, v nichž v březnu 1947 pracovalo 61 % zaměstnanců průmyslu. Výrobní kapacita znárodněných podniků představovala téměř dvě třetiny československé produkce. Definitivně však zatím nebylo rozhodnuto o té části průmyslových konfiskátů pod národní správou, jejichž velikost nedosahovala hranice stanovené pro znárodnění. Uvažovalo se i o jejich privatizaci, ale toto řešení bylo nakonec zamítnuto. Tím by totiž byl posílen kapitalistický sektor, kde pracovalo 15% zaměstnanců průmyslu, a to v socialistické třetí republice nepřipadalo v úvahu. V roce 1947 rozhodla vláda, že zbývající průmyslové konfiskáty mají být přednostně včleňovány do národních podniků nebo předávány do správy obcí.
Ti bývalí vlastníci, kteří nepatřili do kategorie nepřátel a zrádců, měli mít podle dekretů nárok na náhradu za znárodněný majetek. Celá akce se tak snažila – aspoň navenek –tvářit jako něco jiného, než obyčejná loupež. Předpokládalo se, že náhrady budou postupně vypláceny z výdělku daných firem. Ovšem šedá je teorie, zelený je strom života, a drtivá většina komunisty a socialisty okradených majitelů nedostala nikdy nic.
Ukradené průmyslové podniky, banky a pojišťovny byly státem slučovány ve větší celky a byly organizovány tzv. národní podniky. Do konce roku 1947 vzniklo z 3 348 znárodněných závodů 321 národních podniků. Národní podniky měly postavení samostatných právnických osob, řídilo je představenstvo v čele s ředitelem. Stát je finančně vybavil kmenovým jměním a rezervním fondem. Na státní rozpočet nebyly napojeny přímo, ale přes účet na ministerstvu financí, kde se shromažďovaly zisky podniků i dotace státu na investice, případně na úhradu bilančních ztrát. Bylo tedy zřejmé, jaké jsou hospodářské výsledky jednotlivých podniků. Závody pak byly jen místními jednotkami národních podniků bez právní a hospodářské samostatnosti. Velký vliv na řízení a činnost národních podniků měli zpočátku dělníci a další zaměstnanci prostřednictvím závodních rad, odborových organizací a přímého zastoupení v představenstvech národních podniků. Plánované socialistické hospodářství se tak stalo realitou dávno před komunistickým pučem. Vše bylo růžové a ověnčené květy a československý lid čekala již jen skvělá budoucnost.
Po volbách roku 1946, které vyhrála KSČ, obsahoval nový vládní program formulaci, že vláda pokládá znárodňovací akci ve výrobě za ukončenou. Tím měl být vytvořen dojem stabilní perspektivy pro soukromé podnikání v průmyslu a zároveň tím bylo mlčky naznačeno, že je možno rozšířit znárodnění na obchodní sféru – na zahraniční obchod, velkoobchod a na největší obchodní domy. Jak to bylo po komunistickém převratu se soukromými řemeslníky, živnostníky a soukromými zemědělci tu, doufám, není třeba zdůrazňovat.
V roce 1951 už do toho komunistům nemohl mluvit nikdo ani v nejmenším.
Nepodařená demise tzv. demokratických ministrů v únoru 1948 nebyla nějakým zásadním přelomem od demokracie k socialismu, ale jen třešničkou na dortu bezradnosti ostatních levicových stran, kterým se jejich socialistické sny tváří v tvář tvrdému prosovětskému kursu a politice KSČ poněkud vymkly z rukou, a vrcholem naivity, s jakou k situaci, nastolené komunisty nejpozději počátkem roku 1945, ale spíš ještě daleko dříve, přistoupily.
Zdroje:
PACNER, Karel: Osudové okamžiky Československa. Albatros, Praha 2001.
