SS-Sonderkommando Dirlewanger – vrazi z koncentráků

SS-Sonderkommando Dirlewanger vzniklo na přímý rozkaz Adolfa Hitlera během francouzského tažení v roce 1940. Vůdce přikázal, aby všichni pytláci, kteří byli usvědčeni z pytláctví se střelnou zbraní (tedy ne s pytláckými oky nebo pastmi) a odpykávali si trest ve vězení, byli odvedeni do zvláštní jednotky, kde by mohli svůj zločin odčinit službou ve zbrani. Hitler neměl rád lov a pro lovce měl jen slova opovržení a výsměch. K tomuto rozhodnutí ho prý inspiroval případ jednoho starého stranického bojovníka, který ve státním lese upytlačil jelena a za to šel na dva roky do vězení. Manželka tohoto věrného straníka si v dopise vůdci stěžovala, že její muž musí sedět ve vězení, místo toho, aby dostal možnost osvědčit se na frontě.

Nápad se ale nakonec údajně nezrodil v Hitlerově hlavě, ale v hlavě jeho věrného Heinricha Himmlera. Ten se shlížel v germánské historii a velmi obdivoval krále Jindřicha I. Ptáčníka. Král omilostňoval zloděje a bandity, pokud mu byli ochotni sloužit a přepadat nepřátelské vojáky ze zálohy. Himmler si tuhle myšlenku vypůjčil a přednesl ji Hitlerovi. 29. března 1940 pak Himmler jakožto šéf německé policie napsal ministru spravedlnosti, dr. Gürtnerovi: „Vůdce mě pověřil, aby všichni pytláci, zvláště německého a rakouského původu, kteří překročili zákon lovem se zbraní, nikoli s pastmi, dostali možnost nedokončit svůj trest a byla jim zaručena amnestie, pokud se osvědčí po dobu války ve službě v pěších rotách, přičleněných k SS.“

Z pozice šéfa policie a po dohodě s Hlavním říšským lovčím, Hermanem Göringem, rozhodl Himmler na základě zákona o nutné vojenské službě z 15. října 1938 o odvodech osob, odsouzených za pytláctví. Šanci na rehabilitaci na frontě dostali opravdu jen ti, kteří lovili pouze se zbraní, nikoli ti, kdo používali i pasti, nebo se navíc ještě dopustili nějakého dalšího přečinu, jako třeba zlodějny nebo násilí. Himmler předpokládal, že se bude jednat o muže osobně statečné a o dobré střelce. Jelikož se nejednalo o dobrovolníky, o celé věci muselo být zpraveno vrchní velitelství Wehmachtu a Vrchní zástupce pro pracovní nasazení. Ty odsouzené, kteří již byli vojáky (tedy měli za sebou vojenskou službu nebo alespoň odvod, případně měli být odvedeni v dohledné době), Wehrmacht pro Himmlerovu akci neuvolnil.

Původní požadavky na rekruty byly poměrně striktní, ale když se zjistilo, že jim v celém Německu vyhovuje asi jen 50 lidí, z nichž ovšem zdaleka ne všichni byli schopni služby, nároky rychle a opakovaně klesaly. Tzv. Wilddiebkommando (pytlácká jednotka) vzniklo 1. června 1940 v koncentračním táboře Sachsenhausen u Oranienburgu, dosáhlo síly roty a podle místa vzniku bylo zpočátku nazýváno Kommando Oranienburg.

Tehdejší šéf Hlavního úřadu SS, SS-Gruppenführer Gotlob Berger, neměl z vůdcova nařízení podle vlastních slov žádnou radost. Byl to nicméně on, kdo navrhl, aby byl z řad Wehrmachtu do SS převeden jeho starý kamarád Oskar Dirlewanger a aby byl pověřen velením těmto mužům. Dirlewanger měl s vězením vlastní zkušenost, v minulosti byl odsouzen za sex s nezletilou.

Po dvou měsících výcviku bylo teď již SS-Sonderkommando Dirlewanger převeleno do Generálního Governmentu, tedy na území bývalého Polska. Výcvik pokračoval v Lublinu a jednotka byla brzy využita ke střežení malého pracovního tábora pro Židy v Dzikowu-Starym. Již tam došlo k prvnímu incidentu, kdy nervózní strážný, jehož příkazu, aby přestali zpívat, Židé neuposlechli, vystřelil naslepo do tábora a zabil člověka. Strážný byl údajně okamžitě poslán zpátky do koncentračního tábora, ale bylo jasné, že jednotka zřejmě úplně standardní vojenskou jednotkou nebude. Při akcích, kdy byly prohledávány byty a domy, se stala velmi brzy zcela běžnou věcí krádež. Bývalí chovanci koncentračních táborů kradli hodinky, stříbrné nádobí, prstýnky, peníze, šperky. Jak už to u primitivních kriminálníků chodí, zloději neznali míru a brzy začali lup nabízet ve velkém třeba vojákům Wehrmachtu. Věc se záhy rozkřikla a po Sonderkommandu začala jít spravedlnost.

Na jaře 1941 byla část SS-Sonderkommanda Dirlewanger odeslána do dnes ukrajinského Lvova (tehdy Lembergu), kde opět strážila pracovní tábor s asi 200 židovskými muži. Kdekoli bylo SS-Sonderkommando v Generálním Governementu nasazeno, přitahovalo pozornost soustavným rabováním a vraždami. Dirlewanger sám měl navíc poměrně špatně tajené pletky se židovskými ženami, což byl z hlediska říšské legislativy a členství v SS zvláště celkem zásadní problém. Na podzim 1941 zahájil Soud SS a policie VI v Krakově vyšetřování, které mělo za cíl uvěznění Dirlewangera a jeho mužů. Aby k tomu nedošlo, zařídil SS-Gruppenführer Berger v lednu 1942 přeložení Sonderkommanda do Běloruska.

Počínaje 29. lednem přešlo SS-Sonderkommando pod přímé velení Reichsführera SS, tedy Heinricha Himmlera, přesněji se stalo součástí Kommandostab der Reichsführer-SS. Pod jeho velení spadaly jednotky, které se právě při útoku na SSSR „vyznamenaly“ plošným vyvražďováním místní populace, především Židů, kvůli údajnému podezření z podpory partyzánů, jako 1. a 2. pěší brigáda SS a jezdecká brigáda SS. Sonderkommando nafasovalo polní uniformy a výstroj a bylo přiděleno pod velení velitele SS a policie pro Bělorusko, SS-Brigadeführera Kurta von Gottberga. Jednotka byla nejprve umístěna v bývalém domově důchodců v Mogilevu, poté se přesunula do zámku v Lahojsku.

Tak začala její dvouapůlroční krvavá anabáze v Bělorusku, kterou provázelo soustavné loupení, rabování a vraždy civilistů. Jednotka zabavovala pro německou říši ve vesnicích veškeré potraviny a všechen použitelný materiál, a k tomu její příslušníci soukromě kradli jakékoli cennosti, které objevili. Zabít přitom jejich majitele nebyl problém.

Velitelství Sonderkommanda, ale i celé oblasti, určovalo, které vesnice mají být jen vyloupeny a které kompletně vyvražděny a vypáleny. V Bělorusku bylo během války vypáleno a zničeno různými protipartyzánskými a policejními jednotkami, včetně jednotek dobrovolnického Schutzmannschaftu, téměř 5 300 vesnic a osad. Po vojácích stříleli partyzáni, a aby se zabránilo tomu, že po nich budou střílet ještě někdy v budoucnu, byli všichni podezřelí buď postříleni kulomety, nebo nahnáni do stodol, které vojáci zapálili. Sonderkommando bylo ale nasazováno i v regulérních operacích proti čím dál silnějším partyzánským oddílům, kde někdy utrpělo citelné ztráty.

Po roce bývali usvědčení pytláci, pokud to přežili, opravdu soudně rehabilitováni a zbytek trestu jim byl prominut. Další služba v jednotce ale ne. Někteří z nich byli vyznamenáni a i povýšeni do poddůstojnických hodností, takže se stávalo, že z domova kdysi odjel usvědčený pytlák, budoucí haftling v koncentračním táboře v pruhovaném mundůru, a na dovolenku se vracel poddůstojník SS s runami na límci a se železným křížem na uniformě.

Třebaže jednotka měla být původně složena jen z pytláků, vzhledem k nedostatku lidských zdrojů byla v květnu 1942 posílena 60 ukrajinskými dobrovolníky, původně sovětskými válečnými zajatci. Záhy stavy vzrostly a jednotka byla přejmenována na SS-Sonderbataillon Dirlewanger, přicházely totiž další posily ve formě ruských dobrovolníků i vězňů z koncentračních táborů. Mnoho z nich bylo z řad kápů a kariérních kriminálníků, a ti neměli problém zacházet s jinými lidmi hrubě, nebo přímo nelidsky.

V létě 1942 se u jednotky objevili Romové z koncentračního tábora v Oranienburgu. Vykračovali si s oholenými hlavami v uniformě SS (samozřejmě bez výložek) a staří pytláci v jednotce na ně jenom němě zírali. Stejně tak se začali u jednotky postupně objevovat trestaní vojáci z řad SS i Wehrmachtu. Objevili se i nějací očividně zasloužilí členové strany, kteří se něčeho dopustili. Ti většinou trávili službu na velitelství, pak je Dirlewanger zařadil do nějaké mise, která nebyla nebezpečná, načež jim vystavil posudek, jak se tváří v tvář nepříteli osvědčili a rehabilitovaní prominenti zase odcházeli. Odcházeli i někteří z Romů, kterým se příčilo vraždit běloruské civilisty. Ti se ale vraceli tam, odkud přišli, tedy do koncentráku.

29. ledna 1943 bylo jednotce odňato límcové označení runami SS a zavedla se zvláštní výložka se dvěma zkříženými puškami, pod nimiž byl horizontálně položen ruční granát. 8. června 1943 byla sestava jednotky následující:

– německá rota o síle 150 mužů

– motocyklová četa se 40 muži

– tři ruské roty se 450 muži

– dělostřelecká baterie se 40 Němci a 40 Rusy

Dorazilo dalších 320 vězňů z koncentráků, a to už pytláci nebyli. Jednalo se o profesionální kriminálníky, sociálně nepřizpůsobivé, ale i o politické vězně. V létě 1943 měla jednotka tuto sestavu:

– velitelská rota s motocyklovou četou

– 1. (německá) rota

– 2. rota (odvedenci z koncentráků)

– 3. rota (odvedenci z koncentráků)

– 4. rota (Rusové)

– 5. rota (Rusové)

Jednotka byla někdy označována jako Bewährungs-und Strafbataillon 999, tedy nápravný a trestní prapor. Průměrný věk Němců v praporu byl 40 let. Průměr u sovětských dobrovolníků (neboť se nejednalo jen o Rusy) byl 25 let. Na jaře 1944 se velení pokusilo posílit prapor náborem dalších dobrovolníků z koncentračních táborů na sílu pluku, ale to přineslo zásadní problémy. Za prvé museli muži nejprve projít výcvikem, což znemožňovalo bojové nasazení jednotky. Většina z nováčků neměla žádný vojenský výcvik a ten byl doháněn na úrovni rot v každé volné chvíli. To samozřejmě ale nestačilo a hovořit o Sonderkommandu jako o elitní jednotce je absurdní.

Navíc začal Dirlewanger nad nejméně disciplinovanými kariérními kriminálníky ztrácet kontrolu. Kdo se nehodlal podřídit, obratem se vrátil do koncentráku. Dirlewanger dal svým mužům jasně najevo, o co mu jde: „Vůdce vám dal příležitost stát se zase platnými členy národní společnosti. Propustil vás z koncentračního tábora a umožnil vám službu. Těm, kteří se budou chovat statečně a řádně, budou jejich rozsudky zrušeny. Ti, kteří se budou chovat jako prašiví psi, jako se chovali předtím, se okamžitě vrátí tam, odkud přišli. Je vám to jasné..?“

Vojenský trestní řád (i trestní řád SS) byl napsán pro fungování normálních jednotek. V Dirlewangerově jednotce za sebou mělo ale asi 40 % vojáků vězení nebo koncentrák a podmínečné propuštění, mnozí ze sociálně nepřizpůsobivých nebo kriminálníků byli schopni všeho a rozuměli jen tomu, na co byli zvyklí. Měli respekt před jedinou věcí: před bitím. Aby nastolili zase pořádek, zavedli Dirlewanger a jeho zástupce SS-Hauptsturmführer Kurt Weisse drakonické tresty, většinou veřejné bičování, a nakonec pro nejméně zvladatelné jedince i trest smrti, vynesený zcela protiprávně pouze velitelem. Pokus o posílení jednotky dalšími zahraničními dobrovolníky měl jen částečný a dočasný efekt. Pluk stál v v létě 1944 v cestě sovětské operaci Bagration. 1. prapor byl v podstatě zničen, 2. praporu se se štěstím podařilo uniknout.

Jednotka byla i v německých kruzích soustavně kritizována za masové loupeže a vraždy a soudní instituce SS se jí opakovaně snažily vyšetřovat. Ale vždy narazily na apologie, vynášené a prováděné jednak osobním Dirlewangerovým přítelem Gotlobem Bergerem, jednak samotným Himmlerem. Ten se jednotky zastal např. na konferenci gauleiterů v Poznani 1. srpna 1944, kdy o vojácích Sonderregimentu vědomě lživě hovořil jako o “odvážných mužích, hodných respektu”:

„Dirlewanger je statečný šváb, ve válkách byl desetkrát raněn a je to správný chlap. Jednotka byla původně složena z pytláků se zbraní, ne z nějakých pastičkářů, a bylo jich na 2000. Obávám se, že z těchto odvážných a zasloužilých bojovníků dnes žijí už jen nějaké čtyři stovky. Opětovně jsem jednotku posílil trestanci z řad SS – v SS máme velmi přísný justiční systém… Protože to stále nestačilo, řekl jsem Direwangerovi: „Vyber si nějaké vhodné kandidáty mezi násilníky z koncentráků, z řad kariérních kriminálníků.“ Pravda, musím připustit, že způsoby u tohoto praporu jsou v mnoha případech poněkud středověké, bičování a podobně… Pokud se někdo z nich odváží zeptat, jestli vyhrajeme válku, má to spočítané, protože ho někdo prostě strčí pod autobus. Jinak se s těmito lidmi zacházet nedá. Pluk se z tohoto neuvěřitelného kolapsu (sovětské letní ofenzívy Bagration, pozn. aut.) dostal s 1200 muži, včetně 1000 Turkmenů. Připochodovali statečně skrze Rusy, a přitom před pouhými šesti nedělemi sami seděli v koncentráku.“

Dirlewanger na východě do posledního písmene prováděl Hitlerovu anihilační politiku, žádné problémy mu tedy v podstatě nehrozily. Podle tvrzení veteránů jednotky to byl člověk opravdu statečný a jednotce velel ve většině případů osobně z první linie. I počet jeho zranění v první i druhé světové válce souhlasí. Veteráni se ale shodují i na tom, že to byl člověk velmi pragmatický a z toho důvodu nemilosrdný. Pro něj byli partyzáni (ale i civilisté, z podpory partyzánů podezřelí, a samozřejmě Židé) prostě nepřátelé, a Dirlewanger razil heslo „čím méně nepřátel, tím lépe“. Stejné to bylo s jeho podřízenými, kteří chtěli dělat problémy. Vojáka, který neuposlechl rozkaz nebo se vyhýbal boji, nechal prostě zastřelit.

Tentýž den, kdy Himmler Dirlewangerovy veterány obhajoval, ovšem začalo Varšavské povstání. Sonderregiment Dirlewanger byl shodou okolností ve městě po krátkém oddechu ve východopruském Lycku umístěn na doplnění a odpočinek. Povstání nebylo pro Němce úplným překvapením, ale jeho sílu trochu podcenili a zpočátku měly nasazené německé jednotky dost problémů. Veteráni Dirlewangerovy jednotky na Varšavu vzpomínají jako na zoufalý boj o život, kdy po nich střílel úplně každý a velení bylo v podstatě jedno, kolik jeho vojáků při potlačování povstání padne. Možná si dokonce myslelo, že čím více, tím lépe. Jednotka byla průběžně doplňována dalšími vězni z koncentráků, nebo třeba naprosto nepoužitelnými Turkmeny. Veteráni jednotky před nimi preferovali i sociálně nepřizpůsobivé koncentráčníky nebo trestance z řad Wehrmachtu. Nikdo z nich neměl výcvik, někteří ani nestihli nafasovat uniformu a bojovali v civilu, učili se za pochodu a umírali po desítkách.

Brzy se přestala hlásit jména padlých, v denních hlášeních figuroval jen jejich počet, stejně jako počet raněných. Nakonec roty hlásily na konci dne jen aktuální stav bojeschopných vojáků, aby je bylo možno doplnit. A vojáci pluku nezůstali povstalcům nic dlužni, dá se říci, že zabili každého, na koho padli, včetně žen a dětí. Vylupování bytů a okrádání mrtvých bylo samozřejmostí, nad kterou se už v podstatě nikdo nepozastavoval. Dirlewanger byl za nasazení jeho mužů ve Varšavě povýšen do hodnosti SS-Oberführera (staršího plukovníka) a vyznamenán Rytířským křížem.

Ale problémy měl Dirlewanger i s autoritami. Při jedné příležitosti urazil svého nadřízeného, policejního generála Heinze Reinefartha, když navrhl většinu přeživších z jednotky na vyznamenání protipartyzánským odznakem. Reinefarth prohlásil, že tolik vyznamenání nemá, že jsou na to tabulky, a jako obvykle opilý Dirlewanger na něj začal křičet, že ho to vůbec nezajímá, protože jeho muži si vyznamenání do jednoho zaslouží.

Po dvou měsících byl pluk nasazen k potření zbytků Slovenského národního povstání. I zde se jeho vojáci vyznamenali soustavným okrádáním místních vesničanů, a německé velení, pro něž byla jednotka v podstatě nepoužitelná, ji nakonec odeslalo k nasazení do Maďarska, aby ji dostalo ze slovenských vesnic.

16. prosince 1944 se z pluku po dalším posílení trestanci stala SS-Sturmbrigade Dirlewanger. Asi 2000 vězňů z koncentráků, většinou politických, zformovalo 2. SS-Sturmregiment. Při prvním bojovém nasazení v maďarském Ipolysagu (dnes slovenské Šahy) jich ale stovky dezertovaly k Rudé armádě. Dirlewanger na adresu těchto sociálních demokratů a komunistů jen utrousil: „No, aspoň jsou ta prasata pryč.“ Záhy byl velitel pluku, Erich Buchmann, odvolán pro neschopnost. Na jeho místo nastoupil SS-Hauptsturmführer Ewald Ehlers, bývalý velitel praporu a před válkou velitel koncentračního tábora Sachsenhausen. U Dirlewangera se ocitl proto, že byl odvolán z jiné divize SS pro neschopnost a zbabělost tváří v tvář nepříteli. Jeho vojáci jej měli zcela odůvodněně za pomalého, neschopného pitomce, a často vtipkovali na jeho účet.

Na konci ledna 1945 byla SS-Sturmbrigade Dirlewanger převelena ze Slovenska do Slezska, bojovala u Lubiska a nakonec se dostala na Odru do prostoru kolem vesnice Guben. Tady se pod velením XXXX. tankového sboru Wehrmachtu konečně vyznamenala v boji s regulérní sovětskou armádou a několikrát byla zmíněna v denním rozkaze. 3. března 1945 byla Sturmbrigade posílena dalšími vězni, delikventy z SS i z armády, ale i řadovými vojáky Wehrmachtu, a přejmenována na 36. Waffen-Grenadier Division der SS. Jelikož byl Dirlewanger v únoru raněn, velení divize převzal SS-Standartenführer Schmedes.

Po celou dobu existence jednotky tvořili Němci pouze polovinu jejího stavu, zbytek byli zahraniční dobrovolníci, tedy v drtivé většině občané SSSR. Staří pytláci v poddůstojnických hodnostech měli mezi svými vojáky nejmenší problémy s politickými vězni. Z profesionálních kriminálníků neměli dobrý pocit a dávali si na ně pozor, zatímco vztahy se sociálně nepřizpůsobivými a trestanci z řad Wehrmachtu se vyznačovaly vzájemným opovržením. Celou tu nesourodou partu museli poddůstojníci samozřejmě do všeho tlačit silou.

Pestrobarevná banda se postavila sovětskému útoku na Berlín na řece Nise. Po těžkých ztrátách a ústupu se ocitla v obklíčení v kotli u Halbe a mnoho vojáků skončilo v sovětském zajetí, respektive bylo Sověty většinou na místě postříleno. Mnoho dalších prostě dezertovalo a po nocích se snažili dostat v ukradených civilních šatech domů. Velitelům už bylo všechno jedno, každý se snažil zachránit vlastní kůži. Zbytek divize se probil na západ a spolu s velitelem Schmedesem byl 3. května zajat Američany.

Neschopný, ale již povýšený SS-Sturmbannführer Ehlers, velitel 2. Sturmregimentu, skončil špatně. Na konci války jej při chaotickém ústupu oběsilo v lese několik jeho vlastních vojáků, bývalých vězňů koncentráku, kterému kdysi velel.

Náčelník štábu divize, SS-Hauptsturmführer Kurt Weisse, také bývalý člen ostrahy koncentráku, nadšený nacionální socialista, brutální člověk, který se k Sonderkommandu dostal proto, že ubil rekruta SS k smrti a kterého sami veteráni jednotky Dirlewanger hodnotili jako „prase“ a typického psychopata, válku přežil. Údajně vstoupil do Gehlenovy organizace (zárodku západoněmecké tajné služby BND) a byl na výplatní listině CIA, aniž by Američany zajímalo, jestli třeba není válečným zločincem. V roce 1963, když začaly západoněmecké úřady pomalu a laxně vyšetřovat bývalé členy jednotky, Weisse údajně záhadně zmizel a je veden jako nezvěstný.

Sám Dirlewanger měl být po válce zajat v civilních šatech a v zajetí byl polskými strážnými v zajateckém táboře tak dlouho bit do bezvědomí, až byl ubit k smrti.

Zdroje:

MICHAELIS, Rolf : Das SS- Sonderkommando Dirlewanger.Michaelis, Berlin 1998

MICHAELIS, Rolf: Die SS-Sturmbrigade Dirlewanger. Dörfler, Berlin 2003

MICHAELIS, Rolf (ed.): The SS-Sonderkommando Dirlewanger. A Memoir.Schiffer Publishing, Atglen 2013

https://cs.wikipedia.org/wiki/SS-Sturmbrigade_Dirlewanger

https://cs.wikipedia.org/wiki/36._gran%C3%A1tnick%C3%A1_divize_SS