Článek
Kniha začíná stručným popisem Brodského dětství a mládí, válečné doby, jeho výslechů na Gestapu a dlouho očekávaného osvobození. Jaroslav Brodský se narodil v roce 1920 v Soběslavi. Za okupace byl vyslýchán Gestapem, protože jako knihovník půjčoval knihy Židům. Při příjezdu sovětské armády přišel Brodský, který se vydal ji vítat, v prvních okamžicích o bicykl i hodinky. Jeho líčení je plné suchého, až cynického humoru, kdy proti sobě staví ideály a očekávání, a realitu, která nastala. Bez emocí hodnotí nejen sovětské vojáky, ale i Čechy, kteří po válce rychle pochopili situaci, někteří obrátili kabáty a začali z této situace těžit. Autorovo chápání doby je s odstupem zcela oproštěno od jakékoli naivity a idealismu. Mluví o tom, že velmi brzy po válce opět pocítil strach, strach ze světlé budoucnosti – která se najednou už tak světlá nejevila.
V létě 1945 odjel Brodský i s manželkou do pohraničí, do Brné nad Labem, dnes součásti Ústí n/L. Zde byl jmenován řídícím učitelem a zapojil se do veřejného života. Koncem července 1945 byl jmenován členem rady MNV. Z této pozice pomáhal aktivně organizovat odsun Němců z obce.
Na podzim 1945 Brodský založil a vedl místní organizaci Československé strany národně socialistické. V říjnu se po volbách stal místopředsedou MNV a členem parcelační komise, posléze i komise konfiskační. V červenci 1946 ovšem došlo k přerozdělení mandátů MNV podle výsledku parlamentních voleb, Brodský přišel o místopředsednickou pozici a stal se pouhým členem MNV. Stále častěji se dostával do politických sporů s některými komunisty, a proto v říjnu 1947 na svůj post na MNV rezignoval. V březnu 1948 byl na zásah akčního výboru národní fronty přemístěn na školu ve Střekově, a vzápětí obviněn z kolaborace za války. Zakrátko byl dokonce ze zaměstnání zcela vyhozen. Obvinění z kolaborace ho v létě 1948 soud sice zbavil, ale jeho návrat do školství jakožto člověka se stigmatem potencionálního kolaboranta byl nežádoucí. Brodský následně pracoval jako stavební úředník a poté jako kuchař.
V červnu 1950 byl Brodský zatčen StB, která ho vyslýchala a věznila ve své budově, již převzala po ústeckém Gestapu. Brodský se tak ocitl na známých místech ve známé situaci. Později byl převezen do vazební věznice v Litoměřicích. Byl obviněn z toho, že jako člen skupiny učitelských a školských pracovníků, kteří před rokem 1948 připravovali školskou reformu, měl být členem skupiny agentů CIA. Brodský navíc jakožto kuchař založil pobočku závodní jídelny v blízkosti strategických Stalinových závodů, což byl v očích StB jasný důkaz jeho špionážních aktivit. V červenci 1951 byla tato „protistátní skupina“ odsouzena a Brodský byl potrestán 15 lety vězení. Z nich si 10 let skutečně odseděl a prošel většinu tvrdých kriminálů a táborů té doby.
Brodský popisuje ubíjející monotónnost pobytu na cele a paradoxní výslechy, kdy nevěděl, co vlastně chtějí vyslýchající slyšet a z čeho je konkrétně obviňován. Zmiňuje klasický vězeňský folklór, jako třeba vězeňské tamtamy morseovkou, vyťukávanou na zeď. Prostřednictvím nich se zatčení dozvídali o zásadních událostech, které mohly mít vliv na jejich osud, jakými byly třeba poprava Milady Horákové, nebo válka v Koreji. Popisuje vyděračské metody vyšetřovatelů – nucení k podpisu souhlasu s rozvodem, tvrzení, že jeho manželka je podezřelá ze spolupachatelství, že je již také ve vězení a že péči o děti převezme stát, ale i občasné používání násilí. Věznici Pankrác charakterizoval jako fabriku na výrobu velezrádců.
Z jeho slov není cítit ani ublíženost, ani rezignace, ale spíše veselost, která mu dovolila přežít celou jeho vězeňskou anabázi při zdravém rozumu, a trocha fatalistické hořkosti. Především však naprosté pohrdání systémem, který z něj udělal nepřítele státu, a lidmi, kteří na tomto procesu falešného obvinění a nespravedlivého odsouzení participovali. Po převozu na Bory se Brodský setkal s mnoha zajímavými spoluvězni, na nichž vždy vidí jejich lepší stránky. Popisuje spletité a mnohdy neuvěřitelné životní osudy mnoha svých spoluvězňů. Po Borech následoval v Brodského anabázi tábor Vojna. Pobyt v něm je zaznamenán v útržkovitém líčení, které působí dojmem, jako by autor prostě jen tak vzpomínal na různé příhody, které vězeňský život přinesl. Nicméně tyto časově ani významově na sebe nenavazující střípky působí neobyčejně barvitě a zároveň syrově.
Přes opakované problémy s dozorci a kázeňské tresty se stal starším tábora. Nesplnil očekávání vedení tábora, že pro něj bude pracovat jako koncentráčnický kápo, a stal se spíš důvěrníkem a pomocníkem ostatních trestanců. Jeho kariéra táborového staršího byla ukončena přeložením do tábora Bytíz. Zde potkal svého starého známého, majora StB v Ústí nad Labem Pekárka, tentokráte ovšem už v roli spoluvězně. Na druhou stranu tamtéž potkal i jiného spoluvězně, Němce, který býval velitelem SD v Táboře, s kterým měl Brodský společné známé a který se vyptával na své bývalé informátory. Skutečnost, že mnozí z nich se po válce stali tvrdými komunisty, jen dokresluje paradoxy a amorálnost této doby.
Následně byl Brodský přeložen do tábora L v Jáchymově, kde se zpracovávala uranová ruda. I zde potkal zajímavé osoby, jako třeba generála dr. Palečka, spolupracovníka prezidenta Beneše a po válce vedoucího československé mise spojenecké rady pro Německo, nebo bývalého velvyslance ČSR u OSN, dr. Hajdů, který před lety odmítl u OSN předložené důkazy o existenci koncentráků v Československu a prohlásil je za imperialistický výmysl. Teď se v nich ocitl sám, ale jeho sebevědomím komunisty to neotřáslo, protože věřil tomu, že drtivá většina ÚV o těchto „zařízeních“ nemá ani tušení. Po půl roce byl Brodský převezen zpátky na Bytíz a po dalším půl roce do Leopoldova, kde strávil dalších pět let.
Brodský glosuje některé jevy a skutečnosti lidově demokratické republiky poměrně netradičním, prostým, až lidovým, vtipným, ale velice trefným způsobem: „Nedostatek peněz tkví v tom, že díky naší příslušnosti k táboru míru v čele se Sovětským svazem podporujeme kdejakou rvačku ve světě. Zpravidla za to nechceme nic, protože to hodnotíme jako proletářskou povinnost, anebo, když nám někdo něco slíbí, tak to obvykle prohraje, a ten druhý nám nedá nic“. Brodský svým typickým stylem komentuje třeba draní peří v leopoldovské věznici: „Pro tento druh práce je stejně vhodný ministr, student, generál, básník, poslanec, kněz katolický i evangelický, tajemník komunistické strany, poručík i univerzitní profesor, což mohu dosvědčit, protože jsem s nimi u jednoho stolu seděl a na vlastní oči viděl, že jim to jde“.
V Leopoldově se Brodský věnoval nejen studiu angličtiny prostřednictvím spoluvězňů a poznámek, pronášených na celu v úkrytu na velmi intimních místech, ale z důvodů duševního tréninku i pilnému studiu klasických děl marxismu-leninismu, která jediná byla dostupná ve vězeňské knihovně. Leopoldov se pro Brodského také stal místem nečekaných setkání. Jeden čas byl na cele například s pozdějším prezidentem Gustavem Husákem, potkával jako spoluvězně bývalého ministra spravedlnosti Prokopa Drtinu, generála Syrového, bývalého předsedu vlády, nebo generála Kutlvašra, bývalého velitele pražského povstání.
Brodský popisuje i příhodu, kdy přišel na celu k zdánlivě velmi zachovalému spoluvězni, který po deseti letech vazby stále ještě cvičil a působil dojmem člověka, který je ve fyzické i duševní rovnováze. Záhy se ale ukázalo, že tento člověk je šílenec s agresivními sklony, ale to nebylo důvodem pro jeho předání do lékařské péče. Norma lidí, kteří mohli v Leopoldově za rok zešílet a být odsunuti do příslušného zařízení, čítala čtyři jedince, a překročit jí nebylo možné.
V nenormálním prostředí leopoldovské věznice se nakonec Brodský, stejně jako mnoho jeho spoluvězňů, dočkal prezidentské amnestie a v květnu 1960 byl propuštěn. Krátce před jeho propuštěním se u něj objevilo podezření na rakovinu hrtanu, a jeho strach z možné smrti, když se vyhnul možnosti smrti ve vězení, jeho návrat silně poznamenal. Podezření na rakovinu se ale v Brodského případě naštěstí nepotvrdilo.
Nastoupil do dělnické profese, čímž měla být dokončena jeho společenská převýchova. Dělnická třída ho ale nejen že nepřevychovávala, dokonce vůči jeho osudu projevovala pochopení a souhlas s jeho názory. Brodský zjistil, že postoj dělnictva se značně liší od toho, jak by jej ráda viděla všemocná strana. Ostatně složení dělnictva na Brodského pracovišti bylo všelijaké, mnozí z jeho kolegů původně žádnými dělníky nebyli a v dělnické profesi se ocitli z podobných důvodů, jako propuštěný vězeň.
Po propuštění pracoval jako železář, a teprve po několika letech se mohl vrátit k učitelské profesi, byť jenom na odborném učilišti. Brodský velmi zvláštním způsobem popisuje i realitu svého nového života na svobodě, náhodnou koupi ruiny domu a jeho rekonstrukci, souseda komunistu, který ho přišel v noci odprosit za to, čeho se na něm dopustil, a přístup jeho bývalých a mnohdy stále současných přátel k němu. Hořce, suše, uštěpačně a trefně komentuje realitu reálného socialismu, jak jsme ji poznali my všichni, kdo jsme v ní žili.
Během Pražského jara v roce 1968 se aktivně zapojil do budování organizace, jejíž představu v sobě nosil již od dob svého věznění. Začal zakládat nepolitický klub pro všechny, kteří byli vězněni podle § 231, zákona na ochranu republiky. Brzy byl zvolen tajemníkem K 231, který měl záhy již 60 tisíc členů.
Brodského líčení počátků založení K 231 v roce 1968 je poměrně humorné. Brodský, jako bývalý politický vězeň, k této situaci nepřistupoval s výčitkou a ublížeností, ale diplomaticky a s pocitem morální převahy, kterou v té době měl. Brodského vykreslení obrodného procesu roku 1968, nahlížené z pozice K 231, je zcela odlišné jak od líčení reformních komunistů, tak od líčení komunistů promoskevských. Převládá v něm realismus, až cynismus, a prosté konstatování faktů a nadějí, které lidé jako Brodský s Pražským jarem spojovali.
Jeho líčení ustavující schůze K 231 a rozběhu jeho činnosti je naprosto strhující. Zde už humor i nadhled mizí, Brodský popisuje obrovskou vlnu naděje, která se se založením K 231 pojila, a kterou do nové doby vkládali ti, kteří byli postiženi uplynulými dvaceti lety komunistické vlády. Lidem okolo klubu nešlo o pomstu, ale o spravedlnost. Šlo jim o to, aby byli morálně očištěni a aby stát konečně mohl fungovat tak, jak by fungovat měl. Chtěli, aby oni i jejich děti žili ve státě svobodném a demokratickém, kde socialismus není podpořen a hlídán armádou fízlů, a kde odpovědná místa nezastávají hlupáci.
K 231 byl spontánně podporován i mnoha lidmi, kteří k postiženým nepatřili, protože cítili, že nastala nová doba, která bude spravedlivější, než ta, která uplynula. Z lidí spadl strach, začali říkat a vyžadovat pravdu, ale ne pomstu. Nastala doba odpuštění, doba, kdy se dříve pomýlení přiznávali ke svým minulým hříchům a omylům, chtěli se stát lepšími, a nemělo jim v tom být bráněno. Nastala doba smíření, které se neúčastnili jen ti, kteří byli, jak píše Brodský, členy gangu, tedy tvrdí komunisté, kteří nad prospěch země nekompromisně stavěli prospěch stalinského modelu komunismu. Členové gangu změnu také cítili a bojovali proti ní svými prostředky. Brodský a další jimi byli označováni za fašisty a kontrarevolucionáře.
Brodský byl dokonce navržen do doplňovacích voleb do parlamentu, když se uvolnilo místu po uprchlém generálu Šejnovi. Měl se stát i sekčním šéfem na ministerstvu spravedlnosti, ale v této situaci vrcholilo léto 1968 a došlo k invazi pěti států Varšavské smlouvy do Československa. Zdrcený národ se bránil hesly a rukama proti tankům, snažil se okupačním vojskům vysvětlovat, že je to celé nedorozumění, že se nejedná o kontrarevoluci, ale o svobodu a pravdu. Nicméně členové gangu byli rozhodnuti udržet v Československu jimi vymyšlený světový řád, a, jak píše Brodský, Západ si, jako obvykle, umyl ruce jako Pilát Pontský.
Propaganda členů gangu označovala za fašisty a nepřátele, vedle bývalého vedení státu, v první řadě osoby z okruhu K 231. Brodského jméno se objevilo na seznamu čelných kontrarevolucionářů, v sověty vydané „Bílé knize“ dokonce figuruje jako fašista a agent západních rozvědek. Brodský byl ale už zkušený oponent režimu, a věděl, která udeřila. Když došlo mezi bývalými reformisty a gangstery k vynucené dohodě, zbyli v rejstříku fašistů již jen lidé jako Brodský. V den invaze Brodskému zemřela matka, ale on nemohl jít ani na její pohřeb, protože hrozilo reálné nebezpečí, že si tam pro něj gang přijde. Zoufalí lidé prchali houfně ze země, Brodskému ovšem nezbylo ani toto řešení, protože neměl pas. Nakonec se ale i jemu podařilo z dosahu gangu uniknout.
Bez prodlení přešel hranice do Rakouska, a poté pokračoval do Anglie. Člověk, který ještě před několika dny zastupoval desítky tisíc bývalých politických vězňů a jednal s nejvyššími představiteli státu, utíkal jako psanec přes lesy a drátěné zátarasy hraničního pásma. Za sebou zanechával rodinu, přátele a zemi, která chtěla najít řešení v pravdě, a nakonec byla opět spoutána a vsazena na dalších dvacet let do vazby. Propuštění se ale Brodský už nedožil.
V Anglii založil Naardenskou společnost, která měla financovat činnost K 231 v zahraničí. Poté Brodský přesídlil do Kanady, kde pracoval na univerzitě v Torontu opět jako knihovník. Zde napsal právě knihu Řešení Gama, svědectví o svých osudech v Československu. Z honoráře, který za tuto knihu obdržel, založil českou rozhlasovou stanici GAMMA, ale ta přestala vysílat, jakmile mu finanční prostředky došly. Mezitím byl Brodský v ČSSR v nepřítomnosti znovu odsouzen, tentokrát k osmi letům. Brodský zemřel v Torontu roce 1981 a jeho kniha u nás vyšla až deset let po jeho smrti.
Brodského kniha, ač psaná místy s humorem a s jistým odstupem a nadhledem, místy ale velmi emotivně a literárně, je v podstatě plná hrůzy, která je možná o to větší, že autor nefňuká, nestěžuje si, ale prostě konstatuje fakta. Na mnoha místech Brodský popisuje pocity, která v něm budila jeho nenormální existence a podmínky, kterým byl vystaven, a není to veselé čtení. V jeho líčení ale není nic patetického, je to jen na dřeň odhalený zápis pocitů. Ve svém popisu myšlenek a duševních pochodů člověka, který je deset let zavřený na místech, kde lidé umírají a propadají šílenství, a kde větší hodnotu má vrah, než člověk, odsouzený za pochybný politický zločin, je Brodský srovnatelný s jinými, o hodně známějšími autory, k jakým patří třeba Solženicyn.
Líčení procesu Pražského jara i jeho konce je velmi barvité, emotivní a psané strhujícím způsobem. Celá kniha je vlastně příběhem života jednoho člověka na pozadí příběhu jedné nešťastné země. Ten člověk se celý život snažil jen normálně žít, žít podle práva a spravedlnosti. Na jeho život ale měly vliv jiné věci, než jen jeho vůle. Žít podle práva se snažilo i mnoho občanů té nešťastné země. Za Brodského života se jim to ale nedařilo, a právo bylo dvakrát totálně poraženo. Brodského kniha je, sluší-li se to říci, dojemná. Není ale dojemná tím, že by dojemná být chtěla. Je dojemná právě Brodského zoufalým příběhem boje proti větrným mlýnům, a mnoha dalšími příběhy lidí, kteří žili své životy tak, jak je žít nechtěli. Je dojemná protikladem, který tvoří život člověka, a fungování systému, který byl oficiálně stvořen proto, aby se všichni měli lépe.
V roce 2015 natočila televize Rossija 1 film s názvem „Varšavská smlouva. Odtajněné stránky“, ve kterém označila K 231 za „údernou sílu“ pražské opozice a hlavního viníka invaze vojsk do ČSSR v roce 1968. Členy Klubu 231 označil film za odsouzené esesáky, fašisty, kolaboranty a nepřátele československého lidu, kteří chtěli vytvořit situaci beztrestného teroru a vyvolat ozbrojené srážky a krveprolití. Zloděj křičí „chyťte zloděje“.
Zdroje:
BRODSKÝ, Jaroslav: Řešení Gama. Město Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 2007
