Článek
Leonid Iljič Brežněv se narodil 19. prosince 1906 v ukrajinské obci Kamjanske (tehdy Kamenskoje) západně od Dnipra. Jeho rodiče, Ilja Jakovlevič Brežněv a Natalia Denisovna Brežněvová, byli etničtí Rusové, pocházející z vesnice Brežněvo v Kurské oblasti Ruska. Na Ukrajinu se přestěhovali před jeho narozením za prací v ocelárně. Brežněv sám uváděl svou národnost koncem 20. let jako ruskou, ve 30. letech jako ukrajinskou a od počátku 50. let opět jako ruskou. O tom, že byl etnickým Rusem, není pochyb, ale na této skutečnosti v internacionální ideologii socialistického SSSR nijak zásadně nezáleželo.
Po únorové revoluci v roce 1917 získal Brežněv technické vzdělání, nejprve jako agronom, poté i v oboru hutnictví. V roce 1935 vystudoval metalurgickou školu v Kamenskoje a stal se hutním inženýrem. V roce 1923 vstoupil do Komsomolu a v roce 1929 do komunistické strany. Účastnil se kolektivizace venkova, tedy organizované loupeže pozemkového majetku rolníků. Mezi lety 1935 a 1936 absolvoval vojenskou službu, sloužil i jako politický komisař v továrně na výrobu tanků. Absolvoval večerní politické vzdělávání a čistky v letech 1937-38 mu uvolnily místo ke stranickému kariérnímu postupu. Stal se oblastním tajemníkem, odpovědným za ideologii a obranný sektor. Jeho nadřízeným byl již tehdy Nikita Sergejevič Chruščov, předseda ukrajinské komunistické strany.
Při přepadení SSSR Německem v roce 1941 byl Brežněv okamžitě povolán do armády. Nejprve pracoval na organizaci evakuace dněpropetrovského průmyslu, poté se stal politickým komisařem. V říjnu již byl zástupcem politické správy jižního frontu s hodností brigádního komisaře (plukovníka). Po obsazení Ukrajiny Němci byl Brežněv v roce 1942 přeložen jako zástupce vedoucího politické správy k Zakarpatskému frontu, v dubnu 1943 se stal vedoucím politického oddělení 18. armády. Ta byla posléze podřízena 1. ukrajinskému frontu, jehož nejvyšším komisařem byl – Nikita Chruščov, již delší dobu Brežněvův patron.
Brežněv se osobně účastnil bojů o tzv. Malou zemi, Krym a další místa, s 18. armádou se podílel na osvobozování Československa. V listopadu 1944 byl hostem na sjezdu národních výborů tzv. Zakarpatské Ukrajiny, kde byl přijat manifest, vyjadřující údajnou touhu obyvatel části bývalé ČSR o připojení k Sovětskému svazu. Válku zakončil osobně Brežněv v Poličce ve funkci hlavního politického komisaře 4. ukrajinského frontu, který vstoupil po německé kapitulaci do Prahy.
Po válce Brežněv pokračoval ve stranické kariéře, řídil obnovu hospodářství poničené záporožské a dněpropetrovské oblasti. V roce 1950 byl přeložen na dva roky do Moldávie a poté byl jako jeden z posledních Stalinových favoritů zvolen tajemníkem ÚV a kandidátem prezidia. Po vůdcově smrti jej ale z funkcí odvolali a přesunuli jej do Hlavní politické správy Rudé armády a námořnictva. Jeho kariéru zachránil – kdo jiný než Chruščov, který se právě dostal k moci nejvyšší.
V letech 1954-56 působil Brežněv jako první tajemník ÚV Kazachstánu, kde vedl kampaň za zúrodnění celin. V roce 1956 byl opět zvolen do ÚV KSSS a stal se kandidátem politbyra. Zodpovídal za resort zbrojního průmyslu a kosmonautiky, členem politbyra se stal o rok později. V roce 1957 vrátil svému patronovi jeho loajalitu, když se konzervativní část ÚV snažila Chruščova svrhnout. Brežněv se postavil na jeho stranu a po odsouzení „protistranické skupiny“ (Molotov, Malenkov, Kaganovič a Šepilov) se stal jedním z nejmocnějších členů předsednictva ÚV KSSS. V roce 1960 byl místo přestárlého Vorošilova jmenován předsedou prezidia Nejvyššího sovětu. Jeho pozice u Chruščova nebyla ale neotřesitelná, mazaný Ukrajinec si rozhodně nehodlal nechat někoho přerůst přes hlavu, ani svého favorita, a už de facto číslo dvě v hierarchii strany a vlády. V dané době jej ale nebylo možné nahradit nikým schopnějším. Ovšem Brežněv nezahálel.
Když se v ÚV začala opět formovat skupina nespokojenců (Podgornyj, Šeljepin, Voronov, Poljanskij), podporovaná některými vojáky (Ustinov, Malinovskij, Gromyko), KGB a konzervativními dogmatiky, Brežněv se k nim pragmaticky přidal. Chruščov pak nazval Brežněva „úlisným hadem“. V říjnu 1964 byl Chruščov zbaven všech funkcí a poslán do penze. Měl štěstí, že byla nová doba a neskončil stejně, jako dosud většina sovětských pohlavárů, odstavených od moci.
Brežněv se stal prvním tajemníkem KSSS, tedy v podstatě hlavou státu, protože funkce předsedy vlády, kterým byl Podgornyj, byla fakticky bezvýznamná, a začal postupně upevňovat svoji moc. Neměl bůhvíjaké schopnosti, vzdělání ani stranicko-politickou erudici a jeho dosavadní spojenci se mu brzy stali rivaly. Většina z nich se domnívala, že jeho pozice je jen dočasným řešením. Brežněv měl ale jednu zásadní schopnost, uměl si vybrat loajální lidi, které dosazoval na důležitá místa, ať už ve vojensko-průmyslovém sektoru, nebo třeba v KGB. Hlavní Brežněvovou snahou bylo vyhýbat se konfliktům, reformám a garantovat aparátčíkům jejich status quo. Ideologii převzal tajemník ÚV Suslov, hospodářství řídila rada ministrů pod vedením Kosygina. Stranický aparát tak vytvořil v podstatě paralelní rozhodovací struktury, které šly mimo vládu.
Oficiální Brežněvův portrét z roku 1972.
Špatně a často nijak řízená ekonomika začala postupně stagnovat. Brežněv ale prohlásil, že všechno jde, jak má, a že žádné změny potřeba nejsou. Stačí prý, když budou všichni „pracovat lépe“. Počátkem 70. let byla již Brežněvova pozice tak silná, že se postupně zbavil všech svých kritiků a obklopil se pouze loajálními spolupracovníky – Suslovem, Kirilenkem, Tichonovem, Černěnkem, Andropovem, Ustinovem nebo Gromykem. Dobře si pamatoval, co on sám provedl Chruščovovi. Brežněv ovšem nebyl samovládce, na mnoho záležitostí měli zásadní vliv jeho právě výše zmiňovaní podřízení.
Konec 60. let a léta 70. byla pro SSSR dobu relativní stability. Západní svět řešil svoje problémy, ekonomiku, první ropnou krizi apod. a snažil se o uvolnění napětí se Sověty. Ti se naopak zaměřili na udržení své vlády ve střední Evropě a plíživé rozšiřování vlivu ve třetím světě. Tzv. Brežněvova doktrína znamenala „kolektivní odpovědnost“ států Varšavské smlouvy (ovšem zcela podléhajících SSSR) za udržení komunistických režimů a dovolovala SSSR zasáhnout v případě ohrožení jednoty jeho koloniální říše. Přesně takovým zásahem byla invaze vojsk Varšavské smlouvy (ve skutečnosti ale především vojsk sovětských) do Československa v srpnu 1968. Samotný Brežněv byl údajně zpočátku proti ozbrojenému zásahu, ale političtí i vojenští jestřábi prosadili svou.
Brežněv nebyl Stalin, a to ani zdaleka. Neměl jeho odvahu, drzost, bezskrupulóznost a fanatismus, ale ani odvahu. Třebaže se samozřejmě snažil prosadit sovětský vliv všude, kde to jen trochu šlo a vlastní impérium mohutně vyzbrojoval, dával si velký pozor, aby nedošlo k nějaké konfrontaci. Se západem se snažil o mírovou koexistenci a snižování napětí. Sovětská ekonomika, založená na vývozu surovin a dovozu technologií ale především díky zbrojním výdajům drhla čím dál víc. Na konci roku 1979 vpadl SSSR do Afghánistánu a zapletl se do vleklé války, ale to již nebyla zdaleka jen Brežněvova iniciativa.
Brežněv si pomalu vybudoval klasický kult osobnosti, někdy bývá období jeho vlády označováno jako neostalinismus. V souvislosti s jeho zdravotním stavem a zvyšujícím se věkem přestával sledovat dění ve státě, což ostatním členům vedení samozřejmě vyhovovalo. Primární byl pro Brežněva klid na práci, žádné změny ve funkcích a stabilita. Především proto nechtěl nikdo z nomenklatury o nějakém Brežněvově odchodu do důchodu ani slyšet. Zemí ale zmítala korupce, zvykem bylo rozkrádat ze státního majetku všechno, co šlo, místo nefungující plánované ekonomiky se všude rozšířila ekonomika šedá. Netýkalo se to ani tak obyčejných občanů, jako stranické nomenklatury na všech stupních. Ta se cítila v zahnívajícím režimu velmi nedotknutelně, což také byla. Z toho vyplývajícím problémem bylo, že věk stranických kádrů postupně stoupal, protože nové nepřicházely. Sovětskému svazu začali postupně vládnout mnohdy senilní starci. Problémy, především ekonomické, jim přerůstaly přes hlavu, a pak začali starci umírat.
Od poloviny 70. let se Brežněvův zdravotní stav zhoršoval. Silný kuřák trpěl srdeční chorobou, byl mu voperován kardiostimulátor. 7. listopadu 1982 se Brežněv ještě zúčastnil vojenské přehlídky, ale o tři dny později zemřel na selhání srdce. Po dvou dnech byl na plenárním zasedání ÚV KSSS zvolen generálním tajemníkem Jurij Andropov, jeden z Brežněvových nohsledů, bývalý šéf KGB. Bylo mu teprve 68 let, ale zemřel za pouhých patnáct měsíců. Devět let po smrti Brežněva se SSSR rozpadl.
Zdroje:
МАЙСУРЯН, А. Другой Брежнев. Вагриус, Москва 2004.
OSTAP, Pavel: L. I. Brežněv – desetiletí na vrcholu moci. Historický obzor, 2009, 20 (3/4), s. 82–90.
