Článek
Žádné „sféry vlivu“ se západními spojenci v tom smyslu, že by tito Rusku cosi dovolovali a přiznávali na to nárok, totiž nikdy neexistovaly. Termín „sféry vlivu“ patří ostatně toliko do slovníku imperialistických států, které mají v úmyslu okupovat, nebo přinejmenším politicky a ekonomicky ovládat státy jiné. SSSR se snažil „sféry vlivu“ (konkrétně na pobřeží Černého moře) prosadit, spolu s právem na průchod jeho armády územím nezúčastněných zemí v případě války s Německem, již při neúspěšných jednáních o spojenectví a Británií a Francií v dubnu 1939. Jiné sféry vlivu si pak prosadil v tajném dodatku ke smlouvě o neútočení mezi SSSR a Německem v srpnu téhož roku. Znamenalo to, že totalitní Německo přiznalo totalitnímu Sovětskému svazu nárok a právo na okupaci Finska, pobaltských zemí a poloviny Polska. K tomu všemu došlo, s jedinou výjimkou – Finové se nedali zadarmo a přes územní ztráty nakonec samostatnost uhájili. SSSR existenci tohoto dodatku půl století popíral, třebaže jeho text byl po válce v německých archivech objeven. Sověti se k tomuto svinstvu přiznali až v prosinci 1987.
Celá sovětská a ruská konstrukce stojí na osvědčeném propagačním vzorci: Stát nejprve prohlásí nějakou absurdní lež a od té začne odvíjet a stavět na ní další narativy, které se, pokud připustíme, že ta počáteční obludná lež je pravdou, zdají být již docela logické a oprávněné. Například: To a to území bylo vždycky ruské. Proto na něj má Rusko nárok a historické právo. Zdánlivě se na to nedá nic namítnout, až na to, že dotyčné území „vždycky“ ruské prostě nebylo a žádný nárok na něj tedy Rusko nemá. V tom, co Rusko tvrdí, je vždy třeba jít k základu…
Ruská drzá lež o sférách vlivu je samozřejmě založena na odvěkém ruském imperialismu a realitě druhé poloviny války, která se pro spojence vyvíjela v tom smyslu, že bylo zřejmé, že nacistické Německo a jeho spojenci budou poraženi a že nejen v Německu, ale i v mnoha státech především střední a jižní Evropy nastanou určité státoprávní změny. Spojenecké konference, které byly za tímto účelem zorganizovány, pak měly za cíl tyto změny predikovat a dohlédnout na to, aby byly demokratické a z bezpečnostního hlediska nepředstavovaly do budoucna žádné riziko. Rozhodně se nejednalo, jak Rusko již 80 let drze tvrdí, o nějaké porcování medvěda odměnou za podíl na porážce nacismu. Normální země totiž jiné země dalším zemím za odměnu nedávají.
První takovou důležitou konferencí, která se poválečného uspořádání Evropy dotkla, byla jednání v Teheránu v listopadu 1943. Nejvyšší představitelé USA, Velké Británie a SSSR projednávali samozřejmě strategii dalšího boje proti mocnostem Osy, kdy bylo základem jednání otevření druhé fronty v Evropě, a také probíhající finanční i materiální podpora Velké Británie a SSSR ze strany USA v rámci smlouvy Lend-Lease. Churchill navrhoval rozšířit spojeneckou aktivitu ve Středomoří, z toho ale vyplýval možný scénář, že v případě úspěchu a postupu na sever by západní armády územně odstřihly Evropu od SSSR a ten by přišel o možnost ji obsadit a uplatnit v ní svůj vliv. Otevřeně se to ale samozřejmě takhle neřeklo. Stalin ovšem již v té době plánoval vývoz komunistické ideologie a vlivu SSSR prostřednictvím ustanovení pásma jím ovládaných loutkových států a prosazoval, aby se spojenci vylodili v Evropě co nejdál – tedy ve Francii. Díky Rooseveltově naivitě a důvěřivosti se nakonec toto řešení prosadilo.
Na pořadu dne byla ale již i otázka, co bude po válce. Primárním problémem – kromě přirozené otázky, co s Německem – bylo samozřejmě Polsko, především proto, že tento stát přestal fakticky existovat i díky sovětskému podílu na jeho okupaci. Dodnes se moc nemluví o tom, že polské území, okupované komunistickým SSSR od roku 1939 bylo větší, než území, okupované nacistickým Německem. Stalin nekompromisně trval na tom, že polovina Polska, kterou obsadil, zůstane v držení SSSR, a oháněl se jednak tím, že na území žijí etničtí Ukrajinci a Bělorusové, jednak ruským „historickým nárokem“ z dob, kdy bylo Polsko tehdejšími velmocemi několikrát rozbito a rozkradeno. Jako kompenzaci nabízel Polsku (které ovšem na konferenci zastoupeno nebylo) území Německa až po linii Odra-Nisa. Spojenci bez velkého dohadování komunistickému vůdci ustoupili a spolu s ním stanovili polskou hranici na tzv. Curzonově linii.
Ani Británie, ani USA ovšem neměly v úmyslu poskytnout SSSR po válce v Evropě volnou ruku, proto konference v otázce upořádání poválečných poměrů vlastně k žádnému závěru nedospěla. Stejně tak nedospěla ani k dohodě, co si vlastně po porážce nacismu počnout s Německem.
Těmto otázkám se detailněji věnovala Jaltská konference, konaná především z těchto důvodů v únoru 1945. Šlo nejen o vytvoření systému poválečné kolektivní bezpečnosti, ale právě i o to, aby bylo osvobozeným národům Evropy poskytnuto právo na sebeurčení. Tedy nikoli o dohodnutí „sfér vlivu“, jak se nám snaží Rusko po mnohá desetiletí nakukat.
Někdy bývá uváděno, že o „sférách vlivu“ jednal již Churchill se Stalinem na tzv. druhé moskevské konferenci v srpnu 1942. Ani to ovšem pravda není. Na této konferenci se řešily především základní ideové spory mezi demokratickou Británií a totalitním SSSR, sovětské výčitky, že Británie mu dodává málo válečného materiálu a britský příslib druhé fronty. Výsledkem jednání tak byl pouze závazek obou zemí ke společnému boji proti Německu a také příprava spojeneckých vojsk na ofenzívu v Africe.
Jalta byla tedy místem, kde už bylo z časových důvodů nutné dohodnout se, co se s Německem a potažmo s Evropou po válce stane. Závěrečný protokol to konstatuje v deseti bodech, z nichž některé byly nějakou dobu tajné.
V prvním z nich, prohlášení o osvobozené Evropě, se USA, Velká Británie a SSSR zavázaly nechat na osvobozených územích proběhnout demokratické volby, a také se zavázaly pomáhat osvobozeným národům demokraticky řešit politické a hospodářské problémy. Státy se výslovně „dohodly uvádět v soulad politiku svých vlád v přechodném období politické nestálosti v osvobozené Evropě, kdy budou napomáhat národům osvobozeným z nadvlády nacistického Německa i národům bývalých satelitních států Osy v Evropě, aby demokratickými prostředky vyřešily své naléhavé politické i hospodářské problémy. Zavedení pořádku v Evropě a přebudování hospodářského života národů musí se díti takovým způsobem, který umožní osvobozeným národům zničit poslední stopy nacismu a fašismu a vytvořit demokratické zřízení, které si zvolí. Jednou ze zásad Atlantické charty je právo každého národa zvolit si vládní formu, v níž chce žít.“ Je ovšem zřejmé, že pojem demokracie si jednotliví spojenci vykládali zcela rozdílně, i když odstavec c) jasně deklaroval, že spojenci mají pomoci „vytvořit prozatímní vládní orgány, v nichž budou zastoupeny všechny demokratické složky obyvatelstva a které budou povinny vytvořit co nejdříve na základě svobodných voleb vládu odpovídající vůli lidu.“
Druhý bod konkretizoval demilitarizaci Německa. Země měla být, místo původní myšlenky na zničení průmyslu, přeměny v agrární území a rozdělení na několik států, rozdělena do čtyř okupačních zón pod kontrolou jednotlivých spojenců, včetně Francie.
Třetí bod kodifikoval již v Teheránu dohodnuté polské územní ztráty ve prospěch SSSR a zisky na úkor Německa. Německé obyvatelstvo zabavených území (údajně až 15 milionů lidí) mělo být odsunuto na západ. Čtvrtý bod řešil otázku německých reparací a měl také kodifikovat válečné zločiny a jejich potrestání. V tomto bodě ke shodě nedošlo a řešení bylo prozatím odloženo.
Pátý bod, třebaže jím mělo být zřízeno „silné, svobodné, nezávislé a demokratické Polsko“, stanovoval, že v Polsku (se kterým všichni spojenci zacházeli zcela ve stylu „o nás bez nás“) má vzniknout demokratická prozatímní vláda, kde bude zastoupen i londýnský odboj a vláda exilová. To byla od západních spojenců v podstatě ponížená akceptace stavu, kdy na osvobozeném území Polska již existovala z Kremlu řízená exilová, tzv. Lublinská loutková vláda, složená pouze z polských komunistů, která měla být o legální reprezentanty polského exilu pouze doplněna. K tomu samozřejmě v praxi nikdy nedošlo. Podobně tomu bylo v Jugoslávii, kde se západní spojenci v Jaltském protokolu snažili prosadit (a SSSR ji odsouhlasil) dohodu mezi Titovou komunistickou a exilovou vládou Dr. Šubašiče.
Předposlední bod protokolu zavazoval SSSR vstoupit do války proti Japonsku do tří měsíců po skončení války v Evropě, za což byly Sovětům přiznány jejich územní nároky na Sachalin a Kurilské ostrovy, stejně jako práva na nájmy některých přístavů a užívání železnic. Tento bod byl tím, co západní spojence, a především USA v době, kdy ještě zdaleka nebylo jasné, jak dlouho válka s Japonskem potrvá, tlačilo k maximální vstřícnosti vůči sovětským požadavkům. Rozhodnutí o jugoslávsko-italské a italsko-rakouské hranici, stejně jako rozhodnutí ohledně Bulharska, Rumunska a Íránu byla protokolem odložena.
V celém protokolu není ani slovo o nějakých „sférách vlivu“. Ty vznikly ve fantazii sovětské propagandy jako apologie přirozené sovětské imperiální rozpínavosti. Sféra vlivu znamenala pro západní spojence vztahy se státy, kde vládne demokratická vláda, s níž se dá dohodnout, se státy, se kterými lze spolupracovat jak obchodně, tak v otázkách bezpečnostní politiky, což byla po válce otázka číslo jedna. Sféra vlivu pro SSSR znamenala ovládání jiných států buď přímo, okupační armádou (to byl mimo jiné i důvod skutečnosti, proč Sověti zuby nehty trvali na „osvobození“, ve skutečnosti obsazení zbytku českých zemí jejich armádou), nebo nepřímo, prostřednictvím z Moskvy dosazených „národních vlád“, složených z dlouholetých exilových místních komunistů, jako tomu bylo v Polsku nebo v opět anektovaném Pobaltí. Měkčí, ale (jak zjistilo právě Československo) stále funkční postup sestával z kombinace svévole sovětských bezpečnostních složek na „osvobozeném“ území, totální politické kontroly cizího státu prostřednictvím sovětských „poradců“, vměšování velvyslanců do jejich politiky a vydírání pod záminkou jakýchsi dluhů vděčnosti a slovanského bratrství.
Sovětský svaz si vždycky dovolil tolik, kolik mu byli jiní, silnější, ochotni tolerovat. A západní spojenci toho Sovětům po druhé světové válce dovolili hodně, třebaže v té době už měli karty v podobě atomové bomby. Pro západ bylo jednoduší přihlížet, jak si SSSR buduje z dřívějších nezávislých států své kolonie, než s ním jít do přímého střetu. Sovětská mentalita a metody se nezměnily, i dnes zůstávají stále stejné. A zdá se, že se příliš nezměnila ani mentalita spojenců.
Zdroje:
BEREŽKOV, Valentin. Teherán 1943. Překlad Petr Sinkula, Milan Tokár. [s.l.]: Svoboda, 1972.
RYBÍN, Ladislav: Pakt Molotov-Ribbentrop. Přísně tajné 1/2025, s. 75-91.
