Článek
Cap Arcona byla druhou lodí v pořadí ze série „Cap“. Ta byla unikátní v tom, že byla určena nejen pro přepravu osob, ale i nákladu. Arcona byla pojmenována po mysu na baltském ostrově Rujana. Stavbu lodi si v roce 1926 objednalo rejdařství Hamburg-Südamerikanische Dampschiffahrtgesellschaft v loděnici Blohm & Voss. Trup lodi byl spuštěn na vodu 14. května 1927 a již v listopadu téhož roku vstoupila loď do služby.
Spouštění Cap Arcony
Plavidlo mělo kapacitu 1434 pasažérů a prostory pro přepravu nákladu. Mělo podnikat 15 dní trvající plavby mezi Hamburkem a Jižní Amerikou, kam v době hospodářského propadu po prohrané válce emigrovalo mnoho Němců. Loď měla nízký ponor, protože byla mimo jiné určena k plavbám v mělčinách kolem ústí řeky Rio de La Plata. I interiér odpovídal jejímu určení pro tropické pásmo, například jídelny byly umístěny ne jako obvykle pod palubou, kde by teplota dosahovala vyšších hodnot, ale přímo na ní. Loď si hned po svém zrodu vysloužila pověst nejkrásnější lodi své doby.
Plán lodi Cap Arcona
Cap Arcona převezla za sezóny 1928/29 do Jižní Ameriky 60 000 vystěhovalců. Ovšem po vypuknutí velké hospodářské krize, a také po příchodu nacistů k moci, od kterého si Němci slibovali zlepšení ekonomické i politické situace v zemi, počet emigrantů rapidně poklesl a provoz lodi se přestával vyplácet. Navíc přišla válka. Po skoro stovce úspěšných plaveb tak byla loď roku 1939 přeložena do dříve polského přístavu Gdynia a stala se z ní kasárna německé Kriegsmarine.
V roce 1940 se plavidlo dočkalo opět řádného využití, fungovalo jako transportní loď na Baltu. V roce 1943 si loď zahrála v propagandistickém filmu Titanic, který se ale nakonec na základě Göbbelsova zákazu do kin nedostal. Na konci roku 1944 se Cap Arcona zapojila do operace Hannibal, evakuace uprchlíků ze Sověty odříznutého Východního Pruska do Německa. Při této operaci byla sovětskou ponorkou potopena luxusní loď Wilhelm Gustloff, přecpaná uprchlíky. Obětí se stalo více než 9 300 lidí, v drtivé většině civilistů, žen a dětí. Právě tento případ je největší námořní katastrofou historie. Jako další byly za podobných podmínek potopeny lodě Goya (6-7 000 obětí) a General von Steuben (asi 3 600 obětí).
Cap Arcona operaci přežila ve zdraví a v dubnu 1945 kotvila spolu s nákladní lodí Thielbek v Lübecké zátoce. Obě lodi měly poruchu strojů a minimum paliva, nebyly tedy schopné dalšího nasazení. 26. dubna na ně bylo naloděno asi 6 500 vězňů vyklizeného koncentračního tábora Neuengamme a asi 400 vězňů pochodu smrti z tábora Fürstengrube. A nebyly to jediné lodě v zátoce, tehdy změněné v lodě vězeňské. Celkem se na lodích v tomto prostoru nacházelo kolem 10 000 vězňů. Někteří přišli iz táborů Mittelbau-Dora nebo Stutthof. Většina z nich byli Židé, ale nacházeli se mezi nimi i sovětští váleční zajatci, ale také homosexuálové, prostitutky, pacifisté, Svědkové Jehovovi a samozřejmě političtí vězni, především sympatizanti komunistů. Někdy se uvádí, že nacisté chtěli vězně s loděmi potopit na moři. Vzhledem k neschopnosti lodí z přístavu vůbec vyplout je to ale silně nepravděpodobné. Vězni byli prostě nouzově ubytovaní v lodních prostorech, protože v okolí nebyla žádná jiná možnost. Ve zmatcích konce války nebylo jídlo, hygiena nebyla na lodích žádná a vězni houfně umírali. Strážní pak mrtvoly prostě házeli do moře.
Plánek náletu na zátoku s vězeňskými loděmi
3. května, právě před 80 lety, v půl třetí odpoledne podniklo na lodi nálet britské letectvo a obě je potopilo. O důvodech se často spekuluje, ale fakt je ten, že válka ještě trvala, lodě se zdály být akceschopné a o přítomnosti vězňů neměli Britové samozřejmě zpočátku ani tušení. Naopak, rozvědka britského letectva byla přesvědčena, že se na lodě naloďují vysocí důstojníci Wehrmachtu a SS, aby pokračovali v odporu v Norsku. Průzkumné lety samozřejmě potvrdily přítomnost důstojníků SS na palubách lodí. Rozvědka pozemní armády sice zjistila, že na lodě byli naloženi vězni, ale informace se nakonec až k pilotům nedostala.
Na palubě Cap Arcony se v té době nacházelo asi 4 500 vězňů nejrůznějších národností, dalších 2 800 jich bylo na Thielbeku. Pocházeli z Belgie, Československa, Dánska, Itálie, Jugoslávie, Finska, Francie, Kanady, Lucemburska, Maďarska, Německa, Norska, Polska, Rumunska, Řecka, Sovětského svazu, Španělska, Švýcarska a USA. Kromě vězňů bylo na lodi také 400 německých vojáků a 10 členů posádky. Britské letectvo zaútočilo bitevními Typhoony. Cap Arcona inkasovala zásahy 64 raketami a 15 bombami. Thilebek dopadl podobně, potopil se během 20 minut a jeho zánik přežilo pouhých 50 lidí. Typhoony konaly svou práci pořádně, mnoho ztroskotanců, plácajících se ve vodě, postřílely kulomety. Po jejich odletu to završili Němci, kteří se vydali zachraňovat vlastní vojáky a vůbec neřešili, že motorovými čluny přejíždějí hrozny topících se vězňů.
Katastrofu Cap Arcony přežilo pouhých 400 lidí. Jedním z nich byl český básník, publicista, hudebník, zpěvák, herec, dramaturg a režisér, E. F. Burian. 2 000 obětí náletu z obou lodí je pohřbeno na čestném pohřebišti v blízkém Neustadtu.
Pamětní deska na hřbitově v Neustadtu
Zdroje:
ČERVINKA, Stanislav: Kdo zabil Arconu. Praha 1991.
