Článek
14. dobrovolnická divize SS Galizien byla založena 12. dubna 1943, třebaže oficiání rozkaz vyšel až 30. července. Nazývala se Galizien podle území Haliče, které patřilo od roku 1923 do roku 1939 Polsku, ale které pakt Molotov-Ribbentrop přiřkl SSSR. Halič byla od roku 1772 do konce 1. světové války součástí Rakousko-Uherské monarchie. Divize sestávala nejen z Ukrajinců, ale samozřejmě částečně i z vojáků polské národnosti. Přesto byla fakticky divizí ukrajinskou, a zavádějící název měl tuto skutečnost zamaskovat a nedat Ukrajincům důvod se domnívat, že se snad jedná o jejich národní jednotku. V listopadu 1944 byla ale v rámci snahy o větší namotivování jejich vojáků divize Galizien přejmenována na 14. Waffen-Grenadier Division der SS (ukrainische Nr. 1) a 25. dubna 1945 se z ní stala 1. ukrainische Division der ukrainische National-Armee. To už byl ale konec války na dohled.
Zahraniční dobrovolníci byli součástí Waffen-SS od počátku „tažení proti bolševismu“ v červu 1941. Nejprve se jednalo o mix Norů, Finů, Švédů, Holanďanů, Dánů a dalších „rasově vyhovujících“, kteří byli posléze sdruženi v 5. SS divizi Wiking. Se vzrůstající potřebou mužstva a tenčícími se zdroji, které mohla poskytnout říše i etničtí Němci z okolních zemí, šla ale jakákoli rasová a ideologická kritéria rychle stranou. V roce 1943 vznikla 13. horská dobrovolnická divize Handschar, složená z bosenských muslimů. Vzápětí následoval vznik právě 14. dobrovolnické divize SS Galizien.
Vojáci dobrovolnického strážního praporu Nachtigall
Jelikož byla Halič 150 let korunní zemí habsburského soustátí, a to zemí největší, převládal v ní podle německých rasových teoretiků silný vliv německé kultury a Haličané jimi byli definováni jako částeční Němci, rasově stojící nad Poláky i Ukrajinci. Fakticky ale nebyla Halič ničím jiným, než západní Ukrajinou. Její vydělení z rámce Ukrajiny a přičlenění ke Generalgovernmentu (fakticky dalším čtyřem krajům bývalého Polska) ale posloužilo k rozdrobení a oslabení země, jejíž zbytek získal status Reichskommissariatu a podvedením východopruského gauleitera Ericha Kocha na něj dopadly nacistické restrikce plnou silou.
Zatímco polské obyvatelstvo Haliče nahlíželo na Němce jako na okupanty, pro ukrajinskou menšinu znamenalo obsazení země krátkodobou iluzi kroku ke sjednocení a osamostatnění Ukrajiny. Pokus o vyhlášení svobodné Ukrajiny s vládou, vedenou Stěpanem Banderou, kdy ukrajinští nacionalisté obsadili v červenci 1941 rozhlas ve Lvově, skončil jejich uvězněním v koncentračním táboře. Další pokud o vytvoření ukrajinské vlády Andrease Melnyka selhal rovněž.
Šéf Hlavního úřadu SS, Gottlob Berger, se zabýval myšlenkou na vytvoření dobrovolnické ukrajinské jednotky SS již od dubna 1941, tedy již před útokem na SSSR. Cílem samozřejmě bylo využít přirozený antagonismus Ukrajinců vůči Rusům, kteří je tradičně okupovali jako součást ruského impéria a v podstatě je nebrali za samostatný národ. Věci ale nešly tak rychle. Mnohým vysoce postaveným Němcům ve straně i v SS se nápad vyzbrojit Ukrajince vůbec nezamlouval, panovala obava (a jak se v budoucnu ukázalo, značně oprávněná), že by Ukrajinci mohli obrátit zbraně proti Němcům. V okupované zemi byla ale přesto Němci tolerována a vyzbrojena Ukrajinská lidová domobrana, která byla součástí Banderovy OUN a měla v létě 1942 již 180 000 mužů. Se zhoršením válečné situace a katastrofou u Stalingradu se ale názor odpovědných osob začal pomalu měnit.
Zásadní osobou, která se zasadila o vznik divize, byl guvernér Haliče, dr. Otto Wächter. Himmler probral ideu založení této jednotky počátkem března 1943 s Hitlerem a dostal jeho posvěcení. Záhy byla ukrajinskými kolaboranty spuštěna rekrutační kampaň, která měla přivést ukrajinskou mládež do boje za jejich zem, jejich rodiny a za „novou Evropu“.
Motivace Němců k ustanovení jednotky byla dvojí, jednak se snažili o doplnění stavů vojáků na frontě, a jednak nechtěli dopustit, aby okupací frustrovaní ukrajinští muži třeba povstali proti nim samotným. Motivace těch, kteří se do jednotky (a do souběžně zakládaných policejních pluků SS) přihlásili, byla také různorodá. Někteří z nich nechápali, co Němci s Ukrajinci vlastně zamýšlí a měli zato, že založení divize znamená obrat v německé politice vůči Ukrajině (souběžně byli totiž představitelé ukrajinských nacionalistů propuštěni z koncentračního tábora). Jiní nevnímali úmyslný rozdíl mezi termíny haličský a ukrajinský a mysleli si, že založení jednotky je předstupněm ustanovení ukrajinské národní armády. Jiné hnala jejich odvěká nenávist k Rusům, a další nacionalisté se k jednotce připojili proto, aby mohli absolvovat vojenský výcvik a dostali se ke zbraním.
Oslavy založení divize ve Lvově
Kampaň přinesla obrovský úspěch. Do 20. března se do ukrajinského policejního praporu SS přihlásilo 12 000 mužů. Do týdne po spuštění odvodů do divize se do ní k 8. květnu přihlásilo 32 000 lidí, z nichž bylo přijato 26 000. V polovině července bylo rekrutů do obou formací, převážně z oblasti Lvova, celkem již 80 000. Jen těch nejlepších a věkem vyhovujících 13 000 ale bylo vybráno pro službu v divizi, ostatní se stali vojáky policejních praporů SS. Třebaže na místa důstojníků, poddůstojníků nebo lékařů byli vyhledáváni a rekrutováni Ukrajinci s patřičnými hodnostmi, zkušenostmi a vzděláním, nestačilo to a na důležité pozice samozřejmě přišli v drtivé většině pouze Němci. Snahou velitele bylo, aby zastávali pozice velitelů rot a dokonce i čet.
Velitelem divize byl jmenován SS-Brigadeführer Fritz Freitag, samolibý, nepříjemný byrokrat. Pro něj to byla prostě jen další divize SS a naprosto ho nezajímala nějaká národnostní nebo politická motivace ukrajinských dobrovolníků. Snaha nezdůrazňovat ukrajinskou identitu vojáků byla ale širší. V červenci Himmler výslovně zakázal používání termínu „ukrajinská divize“ i zmínky o národnosti jejích dobrovolníků. Jednak nechtěl podporovat představy Ukrajinců o nějaké „jejich“ národní jednotce, a jednak samozřejmě nechtěl ani dráždit Hitlera, u kterého myšlenka na samostatnou identitu, nebo nedej bože politiku jeho „mouřenínů“ naprosto nepadala v úvahu.
Jelikož ukrajinští vojáci divize nebyli, jakožto cizinci, plnoprávnými členy SS, neměli právo nosit límcovou výložku se sig-runami. To směl jenom personál německé národnosti. Galizien totiž nebyla SS-divize, ale stejně jako ostatní dobrovolnické divize Waffen-Division der SS. Vojáci divize Galizien tedy nosili pravou výložku prázdnou, od neznámého data jim pak bylo přiznáno právo nosit na pravé výložce speciální znak, haličského bojujícího lva. Paradoxně je známo poměrně mnoho fotografií, dokladujících, že vojáci divize nosili místo opaskové přezky SS předválečnou přezku československé armády, kde se nachází lev – pravda, dvouocasý – rovněž. Na rukávě nosili vojáci štít s týmž, žlutě vyšívaným lvem a třemi knížecími korunami na modrém poli. Divize nikdy neobdržela typickou rukávovou pásku, kterou nosila většina divizí SS.
Divize se zformovala a začala cvičit ve výcvikovém prostoru Heidelager (Debica) u Krakova. Během srpna a září byly zformovány jednotlivé pěší pluky, dělostřelecký pluk, podpůrné jednotky a služby. Divize nakonec sestávala ze tří granátnických pluků (29, 30, 31), které měly po dvou praporech. Třetí prapory byly plánovány a i založeny, ale nikdy nedosáhly plných stavů. Dále k divizi patřil pěší prapor, dělostřelecký pluk, protitankový oddíl, protiletecký oddíl, spojovací oddíl, cyklistický prapor, ženijní prapor, zásobovací prapor, dílenská rota, pekárenská rota, řeznická rota, dvě sanitní roty, polní lazaret, rota pro odvoz raněných, veterinární rota, polní pošta, četa válečných zpravodajů, četa polního četnictva, náhradní polní prapor a devět polních kaplanů.
Polní kaplan divize, Michajlo Lebenec
V únoru 1944 byly dva pluky, jejichž výcvik byl již dokončen, poslány na střední úsek východní fronty do bojů proti partyzánům. Podle maršála Modela si vedly dobře, nicméně jiné zprávy popisují, že počet dezercí jejich vojáků převyšoval počet bojových ztrát. Zbytek divize se mezitím přesunul do výcvikového prostoru Neuhammer ve Slezsku. Tam divizi v květnu před jejím přesunem na frontu navštívil Heinrich Himmler. Při veřejné řeči před důstojnickým sborem konečně připustil, že mužstvo sestává v podstatě výhradně z Ukrajinců a že by divize měla být nazývána ukrajinskou. Kladl ovšem důraz na kamarádství mezi dvěma skupinami, které divizi tvořily: mezi Němci, kteří velí, a Ukrajinci, kteří je poslouchají.
Heinrich Himmler návštěvou u 14. divize SS Galizien
A pak divizi poprvé čekala východní fronta. Nejprve obsadila relativně klidný úsek, aby mohla dokončit výcvik a získat bojové zkušenosti. 28. června byl ale jednotce vyhlášen poplach a byla přesunuta vlakovými transporty do prostoru Brody na západní Ukrajině. To byl ovšem směr předpokládaného sovětského útoku. Nejprve byla divize držena v záloze, ale 13. července se srazila s mohutným sovětským útokem poblíž Lvova. Během 19./20. července Sověti divizi v prostoru Brody zcela obklíčili. Pokus o průlom se vojákům nakonec v noci 21./22. podařil, ale uspěl jen každý pátý. A zdaleka ne každý z nich se nakonec dostal do německých linií. Někteří se probojovali do Karpat k maďarské armádě, odkud se dostali zpátky do Německa, jiní se na polské straně Karpat rozhodli pokračovat v boji. Pokračovali v něm až do roku 1946, kdy je začaly polské bezpečnostní síly vytlačovat a někteří z nich se snažili přes Československo uniknout do západní zóny okupovaného Německa.
První nasazení divize skončilo totální katastrofou. Na vině byla nejspíš skutečnost, že ačkoli divize strávila ve výcviku v podstatě rok, byla cvičena spíše na policejní úkoly a službu, než na tuhé frontové boje se sovětskou ofenzívou, kdy měl nepřítel totální převahu jak na zemi, tak ve vzduchu. Své sehrála také morálka, která byla poměrně nízká už před samotným nasazením. Vojákům, kteří vlastně bránili svůj vlastní kraj, bylo jasné, že se kolo válečného štěstí nenávratně otočilo a oni nestojí na straně, která bude vítězit.
Velitel Freitag, který nesl přinejmenším částečnou odpovědnost za katastrofu v Brodech, ale velitelem zůstal, a stejná zůstala i jeho politika: Všechna důležitá velitelská místa u divize byla rezervována pro Němce. To Freitagovi na popularitě mezi jeho ukrajinskými podřízenými opět nepřidalo. Kolem těch několika málo vojáků, kteří se dostali do Německa zpět, byla divize znovu formována. K dispozici bylo asi 8 000 mužů v polním doplňovacím pluku a ve třetích praporech granátnických pluků, které nedokončily formování a nasazení v Brodech se neúčastnily. Vzhledem k velmi úspěšné náborové akci bylo také stále k dispozici mnoho dobrovolníků, soustředěných v policejních praporech SS.
Divize měla být zrekonstruována od srpna do listopadu 1944 ve výcvikovém prostoru Neuhammer. Ovšem vzápětí vypuklo na Slovensku povstání a německá strana musela do jeho potlačení vrhnout vše, co měla. Neměla toho ovšem mnoho: zesílený pluk Schill, sestavený z frekventantů granátnické školy v Prosečnici, bojovou skupinu divize Horst Wessel, Sturmregiment Dirlewanger, notně pocuchaný při potlačování povstání ve Varšavě, a bojovou skupinu Beyressdorf právě ze 14. divize Galizien, sestávající z jednoho granátnického praporu, čety lehkých děl a protitankového družstva. Skupina byla nasazena od 22. září a její role, respektive míra její aktivity při potlačování povstání není příliš jasná. Zbytek divize se od října do listopadu přesunul do Žiliny, podílel se na protipartyzánských akcích a pokračoval ve výcviku.
V souvislosti se zmíněnou snahou o větší namotivování jejich vojáků byla divize Galizien v polovině listopadu přejmenována na 14. Waffen-Grenadier Division der SS (ukrainische Nr. 1). Místo výložky se lvem měli teď vojáci nosit pravou výložku s trojzubcem sv. Vladimíra, nicméně rukávový štít se lvem jim zůstal.
Divize zařazovala průběžně do stavu bývalé příslušníky pomocné policie SchuMa (Schutzmannschaft) a uprchlíky před Sověty. Už se nejednalo jen o lidi z Haliče, ale z celé Ukrajiny. V situaci, kdy se třetí říše pomalu hroutila, došlo k tehdy již bezvýznamnému gestu: divize Galizien byla v polovině listopadu oficiálně pojmenována jako ukrajinská. Do konce roku, jak bylo plánováno, ovšem divize výcvik nedokončila a čas trávila mírumilovným nicneděláním. To ovšem Hitlerovi neuniklo a koncem ledna byla divize odeslána přes Bratislavu a Vídeň do Štýrska. Následoval přesun směr Jugoslávie, kde divize zaujala koncem února pozice na rakousko-jugoslávské hranici, aby byla nasazena proti Titovým partyzánům – a konečně dokončila výcvik. Ukrajinci ovšem žádnou aktivitu nevyvinuli, a teprve 23. března Hitler zjistil, že zatímco ostatní divize SS krvácejí na frontě do posledního muže, tady mu daleko od vřavy bojů ladem leží dobře vyzbrojená divize o síle 14 000 mužů, která od nasazení u Brodů nedělá nic.
Vzteklý vůdce nařídil 4. dubna okamžité odzbrojení ukrajinské divize. Rozkaz byl nicméně 15. dubna odvolán a divizi naopak posílily 3-4 000 mužů pozemního personálu Luftwaffe, původně určeného k vybudování 10. parašutistické divize. Hitler pojal na poslední chvíli úmysl převést divizi pod křídla nově založené U. N. A., Ukrajinské národní armády generála Pavlo Šandruka. To mělo jediný účel, motivovat Ukrajince k boji po boku říše až do konce. 27. dubna byla tedy divize U. N. A. převzata jako 1. ukrajinská divize Ukrajinské národní armády a vojáci divize museli složit novou přísahu. Tentokrát již ne Adolfu Hitlerovi, ale ukrajinskému národu. Rukávový štít se lvem byl nahrazen štítem v ukrajinských barvách a trojzubcem sv. Vladimíra, převýšeným písmeny YBB (UVV). Na čepicích se místo lebky SS objevila kokarda, opět se středem v ukrajinských barvách a trojzubcem sv. Vladimíra. Kokardy byly podle pramenů objednány z Prahy, kde se zřejmě vyráběly.
Divizi se podařilo vyhnout se jugoslávským partyzánům, krátce se srazila se Sověty a přes Tamsweg a Judenburg (kde zakrátko Britové předají Sovětům zajaté vojáky kozáckého sboru) se dostala do prostoru Gratzu. 8. května 1945 se divize v Radstadtu vzdala Britům. S Brity představitelé U. N. A. předem vyjednávali, aby se ujistili, že je nevydají sovětské straně. Generál Šandruk je přesvědčil, že on i jeho muži nejsou Ukrajinci, ale Poláci. Postavil se za něj i exilový polský premiér Mikolajczyk, který tuto verzi potvrdil a ušetřil tak tisíce vojáků smrti, nebo přinejmenším dlouhodobého pobytu v Gulagu. Takže po dlouhotrvajícím a nakonec vítězném boji, aby byli označováni za Ukrajince, a ne za Haličany, si nakonec vojáci ještě rádi zachránili život tím, že se prohlásili za Haličany. Před zajetím divizi opustili němečtí důstojníci a poddůstojníci a velitel Freitag spáchal sebevraždu.
Divize se během své existence rozhodně nijak nepředvedla, vojáci neměli snahu se nějak zásadně angažovat za cizí věc. Po kapitulaci byli internováni v italském Rimini, mnoho jich po po propuštění emigrovalo do USA, další zůstali věrní Britům, nebo si zvolili Jižní Ameriku.
Zdroje:
BENDER, Roger James – TAYLOR, Hugh Page: Uniforms, Organisation and History of the Waffen-SS, vol. 4. Bender Books, San José 1982.
