1866: Válka Němců s Němci

Válka Němců s Němci

Prusko-rakouská válka roku 1866 má pro Českou republiku velký význam nejen proto, že jsme – jakožto součást Rakouska – byli jejím faktickým účastníkem, ale i proto, že rozhodující střetnutí této války, bitva u Hradce Králové, nebo též bitva u Sadové, se odehrálo na našem území.

Toto válečné střetnutí bylo největším konfliktem, který se v našem prostoru do té doby odehrál, a s výjimkou událostí 2. sv. války jím i zůstalo. Není proto divu, že popisu tohoto konfliktu se věnuje v českých podmínkách bezpočet publikací a prací, často ovšem vzniklých až v posledních letech. Oficiální historiografie komunistického režimu se touto problematikou příliš nezabývala, protože nezapadala do zpolitizovaného vnímání konfliktů a válek, dělících se na spravedlivé a nespravedlivé, útočné a obranné, případně osvobozenecké. Navíc byla jako problém zřejmě chápána skutečnost, že mnoho našich předků bylo příslušníky té ze zúčastněných sice pozitivnější, nicméně přece jen tak nějak nesympatické armády, a navíc armády feudálního, a ještě ke všemu habsburského státu. Zvláště pozoruhodným faktem totiž je, že druhé nejsilnější zastoupení jak ve státě, tak v armádě neměla, jak by se dalo čekat, národnost maďarská, ba dokonce ani italská, ale česká.

Válka mezi Pruskem a Rakouskem měla vyřešit dlouholetý spor o dominanci v Evropě mezi Habsburky a Hohenzollerny. Začala v polovině června, vyvrcholila bitvou u Hradce Králové 3. července a skončila Pražským mírem 23. srpna 1866. Svým charakterem byla válka ze strany Rakouska vedená jako ústupová s mnohými dílčími bitvami a šarvátkami; z nich ale Rakousko zvítězilo pouze v bitvě u Trutnova. Důsledkem války bylo rozpuštění Německého spolku pod rakouskou dominancí, územní zisky Pruska, následná dualizace rakouských zemí, tedy vznik Rakouska-Uherska a akcelerace procesu sjednocení Německa pod Pruskou patronací.

Prusko a Rakousko nebyli vždy rivalové, jak tomu bylo třeba ve válkách o rakouské dědictví (1740-1748) nebo ve válce sedmileté (1756-1763). Následně byly tyto státy ve válkách proti revoluční a později napoleonské Francii dlouholetými spojenci. To zpečetil i Vídeňský mír a uzavření Svaté aliance, tedy spojenectví Ruska, Rakouska a Pruska, které mělo po válkách udržet v Evropě status quo nejen co se týče vztahů mezi státy, ale i feudálních pořádků a obrany proti možným revolucím. Ve stejnou dobu vznikl, jako pohrobek Svaté říše římské, Německý spolek, jehož členy se Rakousko i Prusko staly.

Členem Německého spolku byla ale i vévodství Šlesvicko a Holštýnsko, spojená osobou panovníka personální unií s Dánskem. Součástí Dánska ale obě vévodství nebyla a jejich obyvatelstvo bylo většinově německé. Přesto neustávaly dánské snahy udělat zvláště ze Šlesvicka integrální součást dánského království. Prusko se snažilo vojensky ovládnout Šlesvicko už roku 1851, ale bylo Dány poraženo. Roku 1863 pak Dánsko začlenilo Šlesvicko a Holštýnsko přímo do svého království, následkem čehož vypukla 1. února 1864 tzv. Dánsko-německá válka. V ní bojovalo Prusko bok po boku s Rakouskem a Dánové byli přesvědčivě poraženi. Šlesvicko se stalo prusko-rakouským kondominiem (územím pod společnou správou), obsazené Holštýnsko připadlo Rakousku a nejjižnější Lauenbursko Prusku.

To se Prusku logicky úplně nelíbilo, Šlesvicko ani Holštýnsko nebyly s Rakouskem vůbec územně spojeny a Prusko si na obě provincie dělalo přímý nárok. Rakousko muselo v Holštýnsku udržovat vojenskou posádku a Prusku vévodství nabízelo výměnou za jiné území. Prusko ovšem nechtělo o nějaké výměně ani slyšet. Casus beli byl na světě, vygraduoval ve spor o to, kdo má mít vlastně v Německém spolku hlavní slovo a situace postupně spěla k vojenskému řešení.

Prusko ovšem celou věc neřešilo jenom tak, že obě vévodství obsadilo, primárním cílem sporu totiž bylo odstranit Rakousko z rozhodování v německých zemích úplně. Za prvé Prusko uzavřelo 8. dubna 1866 spojeneckou smlouvu s mladým italským královstvím. Italové, jejichž země byla Rakouskem dlouho z části okupována, Rakušany neměli rádi, a především si mysleli na Benátsko, které bylo od roku 1797 v držení Rakouského císařství. Prusko odmítlo rakouský požadavek, aby zastavilo válečné přípravy. Návrh Napoleona III. na svolání mezinárodního kongresu k řešení německé otázky odmítly pak svorně obě země. Holštýnsko, ze kterého se mezitím rakouská posádka prozíravě stáhla do Čech, obsadili Prusové 7. června. Následně Prusko prohlásilo, že pokládá Německý spolek za zrušený a jeho vyslanec opustil Spolkový sněm ve Frankfurtu. 12. června přerušilo Prusko diplomatické styky s Rakouskem a o pět dní později obsadilo sousední Sasko, spojence Rakouska. Slabá saská armáda se samotná bojovat neodvážila a stáhla se rovněž do Čech, kde se nacházela silná armáda rakouská.

18. června došlo k přerušení poštovního, telegrafního a železničního spojení mezi oběma zeměmi. 20. června vypověděla Rakousku válku Itálie, o den později i Prusko. Proti Itálii postavilo Rakousko Jižní armádu polního maršála arcivévody Albrechta, proti Prusku stála armáda Severní, které velel polní zbrojmistr Ludwig von Benedek. To byl sice osvědčený voják, bývalý náčelník štábu maršála Radeckého a výborný velitel sboru, ale neměl ani odbornost, ani zkušenost ve velení armádě, která čítala čtvrt milionu vojáků. Byl zvyklý velet přímo v poli a rychle se rozhodovat, strategie nebyla jeho silnou stránkou.

Větším problémem bylo, že Ludwig August rytíř Benedek von Felsö-Eör pocházel z řad nízké uherské šlechty a do jeho kompetencí často zasahoval císař František Josef I. a generálové od dvora. Leckterý jemu podřízený šlechtický sborový velitel mu v podstatě dával najevo své pohrdání jeho nízkým původem. Císař ovšem přesto nepověřil velením Severní armády žádného maršála ani generála z vlastní rodiny, dost pravděpodobně proto, že si nebyl výsledkem střetu s Pruskem jist a nechtěl riskovat, že hanba případné porážky dopadne na Habsburský rod. Sám císař se do pole vůbec neobtěžoval, na rozdíl od pruského krále Viléma I., kterého doprovázel i kancléř Otto von Bismarck a samozřejmě geniální náčelník štábu Helmut von Moltke.

Severní armáda byla shromážděna v prostoru Olomouce, odkud vyrazila ve třech pochodových proudech do východních Čech. Prusové do Čech vtrhli také ve třech proudech, ale těmi byly v podstatě samostatné a soběstačné armády, které měly, v duchu zásady, osvědčené za napoleonských válek, odděleně pochodovat, ale společně udeřit. Nejdále na západ postupovala Labská armáda generála Herwatha von Bittenfeld, mířící od hranic na Českou Lípu. Od Žitavy překročila hranice 1. armáda pod velením prince Fridricha Karla a nejdále na východě, směrem na Náchod a dál, útočila armáda největší, 2., jíž velel korunní princ Fridrich Vilém. Vzhledem k minulým válkám, např. z let 1745, 1756 a 1778, které se odehrávaly v podstatě na stejném prostoru a po stejných trasách, již obě armády, jak pruská, tak rakouská, dobře věděly, do čeho jdou, alespoň co se konfigurace terénu a operačních možností v něm týče.

Prusové předvedli skutečný blitzkrieg. Armády přesunuli k rakouským hranicím během několika dní po železnici a překročili hranice na několika směrech. K prvním srážkám došlo od 27. do 29. června. Bitvy u Náchoda, u České Skalice, Kuřivod, Svinišťan, Dvora Králové a u Jičína měly vždy stejný výsledek: rakouskou porážku a ústup. Jedinou světlou výjimkou bylo rakouské vítězství v bitvě u Trutnova. Poměr rakouských a pruských ztrát dosahoval většinou hrozivého čísla pět ku jedné. Benedek se od Prusů odpoutal směrem k Labi a 1. července žádal císaře o uzavření míru. Monarcha naprosto nechápal, proč by měl uzavřít mír, když ještě nedošlo ke generální bitvě. Ale Benedek, který viděl boje pruské a rakouské armády na vlastní oči, dobře věděl, že generální bitva dopadne zřejmě stejně špatně, jako většina srážek předchozích. Stáhl většinu jednotek armády do prostoru před pevnost Hradec Králové, původně proto, aby se konsolidovaly a odpočinuly si. Brzy však začaly přicházet zprávy, že tamtéž míří i všechny armády pruské. Smyčka se stahovala. Benedek tedy využil výhodu výběru místa, nechal armádu zaujmout pozice a vybudovat opevněná postavení na výšinách před Hradcem Králové.

Často se výsledek války omezuje na konstatování, že Prusko vyhrálo díky překvapivé nové zbrani, zadovce systému Dreysse, zvané jehlovka (Zündnädelgewehr). To je ovšem naprosté zjednodušení, až v podstatě nesmysl. Za prvé, pro Rakušany nebyla nová zbraň žádným překvapením, v akci ji viděli před dvěma roky při válce s Dánskem. Ostatně Dreysse svůj patent nejprve nabízel armádě rakouské. Velení ovšem usoudilo, že by zavedení zbraně svádělo vojáky ke zbytečnému plýtvání municí a nabídku odmítlo.

Za druhé, jehlovka neumožňuje o mnoho rychlejší palbu než rakouská předovka systému Lorenz. Cvičený voják dokáže vystřelit z jehlovky 5-8 ran za minutu, ovšem z rakouské předovky stihne rány tři až čtyři. To je sice rozdíl, ale v praxi měla na hustotu palby vliv jiná skutečnost. Tvrdí se také, že jehlovku je možné nabíjet vsedě nebo vleže čili v krytu, což při nabíjení předovky možné není. Ani to není pravda, jak dokazuje např. rakouský infanterienreglement. Ten jasně dokládá možnost nabíjení předovky systému Lorenz vleže, a přesně to dělali třeba rakouští myslivci, bojující před hlavními kolonami rozptýleně a s krytím.

Za třetí, Lorenzka byla navíc podstatně přesnější a měla větší dostřel. Měla totiž vývrt hlavně, ve kterém kompresní střela, upěchovaná nabijákem, dokonale těsnila. Jehlovka měla sice vývrt také, ale docházelo u ní k úniku tlaku ve špatně těsnícím závěru, na který se napékaly zbytky spáleného prachu. Střela jehlovky byla navíc ogivální (vejčitého tvaru) a podkaliberní (měla menší průměr, než vývrt hlavně). Rotaci jí udělovalo okruží z tvrzeného papíru, které se mělo hned po opuštění hlavně rozpadnout. K tomu ale často nedocházelo a napečené zbytky kartonu dráhu střely různě ovlivňovaly. Lorenzka byla také spolehlivější, protože jehly, které odpalovaly zápalku v nábojích Dreyssovky, byly při výstřelu vystaveny hořícímu střelnému prachu a často se lámaly.

Tím rozhodujícím faktorem byla především taktika, kterou Prusové pro použití této zbraně. na rozdíl od Rakušanů, uzpůsobili. Rakouská armáda se držela taktiky přímých bodákových útoků velkých plukovních a praporních celků otevřeným terénem v duchu napoleonských válek, která ovšem proti rychlopalbě, kterou jehlovky umožňovaly, neměla sebemenší šanci. Rakušané vystřelili salvu z relativní dálky a šli hrdinně a vojácky na bodák, Prusové je pak po celou dobu zasypávali na čím dál menší vzdálenost palbou, kdy ani nemuseli moc mířit. Někteří rakouští důstojníci si doslovně stěžovali, že Prušáci nebojují čestně, protože když by měli jít pěkně po vojácku na bodák, střílejí Rakušanům nečestně zblízka do obličeje.

S tím souvisela i taktika pěchotních formací, kdy rakouská armáda stále dodržovala klasickou řadovou taktiku, při které stojí vojáci rameno na rameno; oproti tomu Prusové většinou volili volnější a hůře zasažitelnou sestavu střeleckých řetězů a podstatně lépe využívali terén a přírodní krytí. Na rozdíl od Rakušanů, kteří vstříc nepříteli pochodovali ve sražených řadách otevřeným a přehledným terénem, pronikali Prusové kupředu po rotách a četách, jejichž velitelé měli poměrně velkou volnost rozhodování. Využívali krytu lesů, alejí, vyježděných polních cest, úvozů a terénních úpadů a snažili se zůstat do poslední chvíle, pokud možno neodhalení. Je doloženo, že v polním tažení si vojáci často natírali blyštivé kovové prvky svých přileb, pickelhauben, černým krémem na boty, aby zabránili odleskům slunce, které je zrazovaly na dálku. Výsledkem samozřejmě bylo, že jim rozpuštěný krém tekl do zpocených obličejů, a není divu, že se pak místní pobožní obyvatelé často křižovali, že v pruské armádě jsou čerti.

Rakouská armáda ovšem celkově nebyla oproti armádě pruské nijak podřadná, její jezdectvo, a zvláště dělostřelectvo protivníka silně převyšovalo jak kvantitou, tak kvalitou. Těmi hlavními faktory, které způsobily konečnou porážku Rakušanů, byly ale zastaralá a nepružná taktika a nemodernost uvažování velících důstojníků. Vrchní velitel, polní zbrojmistr Benedek, měl sice relativně dobrý operační plán, nebyl jej ale schopen řádně vysvětlit podřízeným generálům; navíc ty z nich, kteří patřili k habsburskému domu, plán ani za mák nezajímal, protože Benedeka pokládali jako prostého, nepříliš urozeného vojáka, za podřadného. To bylo důvodem skutečnosti, že původně rozumně vymyšlená obrana vzala v průběhu událostí za své a Benedekovi se nikoli úplně jeho přičiněním rozsypala pod rukama.

Ve válce ovšem hrály, kromě nových zbraní, moderní taktiky a systému samostatného velení na nižších stupních, roli i další faktory: železnice, kterou zvláště pruská armáda využívala k rychlým přesunům vojsk, telegraf, ale i politická propaganda. A vůbec poprvé začal během bojů v našich zemích působit i před pouhými třemi lety vzniklý Červený kříž.

Bitva u Sadové vypukla kolem sedmé ráno 3. července 1866. Pruská1. armáda a Labská armáda útočily na široké frontě přes říčku Bystřici, ale rakouská postavení byla skvěle vymyšlená i vybudovaná. Rakouské pozice s jednou linií na západ proti útočícím armádám a druhou pravoúhle na sever, odkud se očekával příchod 2. pruské armády, měly za zády mohutnou pevnost Hradec Králové. Spolu s rakouskou armádou bojoval i saský armádní sbor. Z výšin kolem Lípy a Chlumu i z plochého terénu z rakouského pohledu nalevo od obou obcí drtily pruský nápor zakopané baterie skvělého rakouského dělostřelectva. Na jejich pravém křídle se Prusům ani nepodařilo vyrazit z lesa Holá, protože jejich jednotky masakrovala dělostřelecká palba a vojáky zabíjely a zraňovaly nejen střepiny granátů, ale i svištící ostré odštěpky a třísky rozstřílených stromů.

Pruská 1. armáda, respektive jedna její divize, během pokusů o obejití rakouských postavení obsadila hned ráno na levém křídle v podstatě nepříliš důležitý les Svíb asi kilometr před rakouskými liniemi. To ovšem nemohl snést namyšlený velitel rakouského IV. sboru Mollinary, a se svými jednotkami, vyčkávajícími prozatím nečinně na severním křídle postavení, svévolně vyrazil dobýt Svíb zpět. To se mu podařilo, ale pruské protiútoky Rakušanům les vyrvaly z rukou ještě několikrát. Svíb najednou nabyl zásadní důležitosti. Rakouské ztráty začaly děsivě narůstat, i Prusové těžce krváceli. V nepřehledném Svíbu, kde se v kouři a mezi větvemi podrostu bojovalo i na několik metrů, padlo několik tisíc vojáků, kteří tam byli po bitvě i pohřbeni. Velitel rakouského sboru povolal další sbor, II., který také opustil své místo v severní linii obrany, opět samozřejmě bez vědomí vrchního velitele Benedeka. A stalo se, co se stát muselo.

2. pruská armáda korunního prince Fridricha Viléma, o níž rakouské velení vědělo, že leží ve Dvoře Králové a o jejímž pohybu dostalo telegrafickou zprávu z pevnosti Josefov, kolem které dopoledne procházela, dorazila konečně na bojiště. V 11.40 proti ní vystřelily první rakouské kanóny. Rakouské velení do té doby nepodniklo proti této armádě aktivně nic, jen zaujalo obranu proti severnímu směru a čekalo, až Prusové dorazí. To se ovšem stalo v nejhorší možnou chvíli, protože dva silné rakouské sbory nebyly tam, kde být měly.

Pruská armáda vyrážela ze Dvora Králové nad ránem a těch více než dvacet kilometrů vzala zrychleným pochodem. Nedržela se silnic a cest, ale šla prostě rovně, přičemž cestou některé jednotky odložily v polích veškerou přítěž, včetně tornister a přileb. Pět minut po kontaktu Rakušanů s 2. pruskou armádou vydal Benedek oběma sborům ve Svíbu rozkaz ke stažení na původní pozice, ale trvalo ještě další hodinu a půl, než jej vzpurní velitelé, rozkaz vrchního velitele rozporující, konečně uposlechli. A to už bylo pozdě.

Přes Hoříněves a Máslojedy vtrhly ve tři hodiny odpoledne první pruské jednotky, na čele s gardovými pluky, téměř prázdným prostorem v obraně, který opustily dva rakouské sbory a kde zbylo jen málo rakouských jednotek, kladoucích odpor, po dobytí Hoříněvsi a Máslojed do vesnic Chlum a Lípa, přímo do zad zakopaným rakouským bateriím.

Rakušany začala zachvacovat panika. Benedek nechtěl zprávě o prolomení obrany věřit a jel se přesvědčit osobně, následkem čehož byl Prusy málem zastřelen. Dělostřelecké baterie, které měli Prusové najednou na dosah, byly zčásti dobyty, zčásti urychleně vyklidily pozice, čímž polevil tlak na od západu útočící pruské armády.

Pod chlumskou výšinou ležel kolem státní silnice silný rakouský VI. záložní sbor, který dostal za úkol dobýt Chlum zpět. Dobyl Prusy obsazené Rozběřice a začal stoupat do kopce ke Chlumu. A opakovala se stará písnička, tisíce vojáků pochodovaly v sevřených řadách vzhůru do svahu, odkud jim Prusové stříleli do obličeje tak rychle, jak jen mohli. Zaměřovali se zvláště na důstojníky na koních, trubače a další vojáky, důležité pro fungování jednotek. K jehlovkám se přidalo pruské gardové dělostřelectvo. Postupně dorážejí další jednotky pruské 2. armády. Během rakouských útoků byl raněn i mladý poručík pruské gardy, Paul von Hindenburg, pozdější polní maršál, a ještě pozdější německý prezident, zabit byl velitel 1. pruské gardové divize, generálporučík Hiller von Gärtringen. Chlum se Rakušanům ale už dobýt nepodařilo. Zbytečně zemřely další stovky vojáků, kteří byli po bitvě naházeni do vyježděné polní cesty od Rozběřic a zahrabáni. Cesta je dnes vyježděná o kus vedle, ale to místo pod pomníkem na okraji Chlumu stále nese jméno Úvoz mrtvých.

Severní armádě nezbylo nic jiného než pomalý ústup. Jednotky ustupovaly v podstatě spořádaně. Kryl je i mohutný jezdecký protiútok na pravém křídle na polích u Střezetic, který zabránil pruské jízdě, aby ustupující rakouské a saské jednotky odřízla a zmasakrovala. Pevnost Hradec Králové se ovšem stala další překážkou, její velitel zprvu v souladu s rozkazy odmítl otevřít ustupující armádě brány. Ta by tak zůstala odříznutá na levém břehu Labe, kde by ji Prusové dorazili. Naštěstí pro Rakousko se armádě nakonec podařilo spořádaně ustoupit. Pruské armády toho měly po bitvě ale také právě tak akorát, ustupující Rakušany nepronásledovaly a vojáci usínali přímo na bojišti, v rozstřílených a vypálených vesnicích a na rozdupaných polích, pokrytých tisíci mrtvými a raněnými.

Výsledkem bitvy byly obrovské ztráty na mrtvých, raněných i pohřešovaných. Prusko přišlo o více než 9000 mužů, Rakousko a Sasko o více než 44 000. Padlo i 11 000 koní. Císaři ze zpráv o porážce, které dostal, závažnost situace vůbec nedošla. Z Vídně tak Benedekovi došel od císaře, na rozdíl od pruského krále se hřejícího za pecí, nechápavý telegram, který se tázal: „Byla vůbec svedena bitva?“ V pražském „důchodu“ dlející bývalý císař Ferdinand I., pro Čechy král Ferdinand V. „Dobrotivý“, roku 1848 donucený k abdikaci právě ve prospěch svého synovce, tehdy osmnáctiletého Františka Josefa I., prý, když se o porážce doslechl, utrousil: „Hm… tak tahle bychom to uměli také.“

Rakouská armáda se stahovala dílem k Vídni, dílem zpět k Olomouci. Byla sice bojeschopná, ale následkem setrvalých porážek, a především hradecké katastrofy morálně rozložená. Došlo ještě k dalším menším bojům a srážkám, jako u Tovačova, Dubu nad Moravou nebo u Lamače, ale ty už nic nezměnily. 22. července bylo sjednáno příměří a 23. srpna Pražský mír. Okupační pruská, tedy německá armáda, byla všeobecně lépe přijímána vyššími českými třídami než českými Němci, ačkoli bychom spíše předpokládali opak. Důvodem byla naděje, že Prusové zasáhnou do rakouského státního systému a navrátí Českému království ztracená práva a národnostní samostatnost. To se samozřejmě nestalo, třebaže pruská propaganda touto možností zpočátku operovala. Po bitvě u Hradce byl Benedek nespravedlivě, a sice neoficiálně, nicméně všeobecně, považován za hlavního viníka porážky, i když viníky bylo třeba hledat zřejmě úplně jinde.

Zbývá doplnit osud jižní fronty, tedy válku proti Itálii. Jak je zřejmé ze ztráty Benátska, Rakousko utrpělo i v této válce. Nikoli ovšem díky skvělým výkonům italské armády, ale díky pruským podmínkám po vítězství na severní frontě. Mladá a nezkušení italská armáda byla rakouskou Jižní armádou poražena v bitvě u Custozy 24. června, čímž byla vytlačena z Benátska a zůstala natolik ochromená, že Rakousko mohlo část sil přesunout na bojiště proti Prusku. Následně došlo 18.-20. července k námořní bitvě u ostrova Vis neboli bitvě u Lissy. Silnější a modernější italská flotila byla rakouským admirálem Tegethofem poražena na hlavu.

Rakousku ovšem tato vítězství nepomohla. Prusko muselo zaplatit svému italskému spojenci a Rakousko bylo tím, kdo platil účet. Itálie tak založila od té doby opakovanou tradici, kdy se po špatné volbě strany, případně rovnou po prohrané válce, hřeje na straně vítězů.

Rakousko přišlo, jako úlitbu Itálii, o Benátsko, vzdalo se veškerých práv v Holštýnsku a vystoupilo z Německého spolku. Prusko anektovalo i další území spojenců Rakouska (Frankfurt nad Mohanem, Hessensko-Kasselsko, Hannoversko, Nasavsko a další) a stalo se zakládajícím státem Severoněmeckého spolku. Ten Prusko zcela ovládalo a stal se odrazovým můstkem ke vzniku Německého císařství, k němuž došlo po porážce Francie, 18. ledna 1871.

Zdroje:

BĚLINA, Pavel – FUČÍK, Josef: Válka 1866. Havran & Paseka, Praha 2005

FUČÍK, Josef: Válka 1866: Běda poraženým! Paseka, Praha 2012

HELLER, Servác: Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky. Edward Beaufort, Praha 1896

RICHTER, Karel: Třeba i železem a krví: Prusko-rakouské války 1740-1866. Epocha, Praha 2007

VOLF, Josef: Vzpomínky na válku roku 1866. Vlastním nákladem, Máslojedy 1925