Článek
Tyto osady se záhy spojily v město, které bylo později známo jako „pan Veliký Novgorod“. Původní osady byly zárodkem pozdějších městských čtvrtí, „konců“, které spolu v podstatě stále soupeřily o moc a vliv na chod města.
Novgorod vznikl v 9. století (v letopise je poprvé jmenován roku 859) jako hlavní centrum mezietnické pospolitosti slovanských Krivičů, kteří přišli z jižního pobřeží Baltu, východoevropských Slovenů a místního ugrofinského obyvatelstva. Konflikty a boje o moc uprostřed tohoto etnicky nehomogenního společenství vedly k tomu, že si do svého čela pozvalo vůdce zvenčí, jmenovitě skandinávského knížete Rjurika, tedy Vikinga. Jeho moc byla ale od počátku smluvně omezena. Město se spravovalo samo na principu věče (neboli též veče), tradičního veřejného shromáždění, nesoucího jasné prvky demokracie, které, podle textu Lavrenťjevského letopisu k roku 1176 „existovalo vždy“, tedy jinými slovy odedávna. Město knížeti odevzdávalo pouze finanční odměnu, nikoli přímo daň. Daň byla vybírána a spravována městskou elitou, bojary. Věče měla právo knížete nejen pozvat, ale i vyhnat, a neustále kontrolovat, aby dodržoval smlouvu, podle které byl na stolec pozván, a aby neohrožoval republikánskou podstatu vlády ve městě.
Ve skutečnosti samozřejmě však vládlo Novgorodské republice nikoli lidové věče, ale aristokracie, „lepší“ a „větší“ lidé. Rozhodující význam mělo bohatství. Jeho zdroje byly jednak v rozsáhlém držení půdy, v dálkovém i vnitroruském obchodu a v neposlední řadě v rozsáhlé řemeslné výrobě Novgorodu. Tito lepší lidé tvořili „radu pánů“, vedenou nejprve jedním, později pěti posadniky (každý zastupoval jeden z konkurujících si „konců“ města a každoročně si ze svého středu volili jakéhosi „hlavního“, úřadujícího posadnika). Kníže této radě nepředsedal a většinou na ni nebyl ani pozván, a samostatně, bez schválení posadnika, nesměl nic rozhodnout. Kníže mohl tedy rozhodovat o všem, pokud to ovšem město (věče) schválilo.
Tento systém se chýlil ke svému konci ve druhé polovině 15. století, kdy se moskevská knížata snažila podřídit si město bezvýhradně. Léta trvající odpor, včetně ozbrojeného, vyvrcholil roku 1477, kdy Ivan III. vojenskou silou donutil město, aby jej uznalo za svého vladaře (gosudara)a nikoli – jako dosud – za svého pána (gospodina). Čelní aristokraté byli pozatýkáni, město vypleněno a věče zrušeno.
Prameny novgorodské historie
Novgorod byl samozřejmě jedním z nejdůležitějších center ruského letopisectví. Od začátku 12. století byly ve městě vedeny každoroční zápisy, jež byly spojeny s Povestí vremennych let a s ojedinělými místními záznamy z 11. století. Tzv. Novgorodský první letopis starší redakce se dochoval v rukopisu 13. století a je nejstarším dochovaným ruským letopisem.
Do objevení nápisů na březové kůře sestávaly listinné prameny středověké Rusi z doby do první třetiny 13. století pouze ze tří pergamenů: žalobního listu knížete Mstislava Vladimiroviče novgorodskému Jurjevskému klášteru, duchovního listu Varlama Chudinského a starší varianty Torgové pravdy Smolenska. Ze stejného období je ale dnes už známo asi 450 nápisů na březové kůře, tzv. beresťjánnych gramot. Příčina minimálního množství primárně zachovaných listinných pramenů je očividná: drtivá většina domů a měst středověké Rusi byla dřevěná a dřevěný dům očekával dříve nebo později obvyklý osud, požár. S domem lehly popelem samozřejmě i veškeré listiny, které se v něm nacházely. Hlavním pramenem ke středověké historii Ruska byly tedy až do objevu nápisů na březové kůře letopisy.
Letopis jako pramen je ale poněkud jednostranný: zabývá se spíše „velkou“ historií, a především, stejně, jako kdekoli jinde – letopisec zaznamenával to, co ho zaujalo, to, co bylo neobvyklé a významné. To, co bylo obvyklé a normální, nezaznamenával. Věci, které byly takové, jak si všichni pamatovali, že byly vždycky, nebyly podle letopiscova mínění hodné zaznamenání právě proto, že je všichni znali a rozuměli jim. Letopisec neuvažoval v horizontu staletí, nepokládal za důležité popsat každodenní skutečnosti s výhledem, že za několik století, kdy se každodennost rapidně promění a jeho vlastní současná každodennost bude zapomenuta, bude informace o „obyčejném“ neobyčejně zajímavou a důležitou. Z pohledu letopiscova byly každodenní skutečnosti neměnné, existovaly od pradávna (měřeno samozřejmě pouze pamětí několika generací) a jistě budou ve stejné podobě existovat vždycky.
Pak ale začaly být při archeologickém průzkumu nacházeny zvláštní písemné prameny: nápisy na březové kůře, týkající se nejrůznějších forem každodennosti. Letopisy jsou navíc mnohdy zachovány nikoli v originále, ale v pozdějších opisech a vzniká tedy možnost různých chyb a nepřesností, kterých se mohli dopustit ti, kteří je přepisovali. Oproti tomu jsou nápisy na březové kůře dokonalými dobovými originály, zachycujícími přesně písmo, jazyk i způsob myšlení lidí v době, ve které vznikly, a popisujícími většinou jejich zcela všední, každodenní problémy.
Nápisy na březové kůře
Historie nálezů nápisů na březové kůře se v Novgorodu začala datovat rokem 1951. Tehdy začala rekonstrukce města, zničeného válkou, a většina zbytků budov byla stržena. Pro archeology to byla ideální situace. V Novgorodu bylo nalezeno již okolo jednoho tisíce nápisů (ke konci roku 2006, tedy za 56 archeologických sezón, jich bylo přesně 960). V. L. Janin podle poměru rozsahu archeologicky prozkoumané plochy a rozsahu území, které zabíral středověký Novgorod, usuzuje, že celkově se v kulturních vrstvách pod současným středem města skrývá více než 20 000 nápisů. Problémem ovšem je, že v současné době je centrum Novgorodu po poválečné rekonstrukci zničeného města již hustě zastavěno a další invazivní výzkum tedy není možný.
Kulturní vrstva je v podstatě odpad, který po sobě člověk na obydleném místě zanechává. V Novgorodu dosahuje kulturní vrstva místy síly až osmi metrů, na čemž se podílelo několik faktorů: Novgorodské ulice byly sice dlážděné, ovšem nikoli kamenem, ale poleny, umístěnými ve všudypřítomném blátě. Většina novgorodských budov byla dřevěná a při jejich stavbě zem pokrývaly třísky a hobliny. Každá taková budova přibližně jednou za 20-25 let shořela, ať už se jednalo o požár lokální, nebo požár většího rozsahu Po takovém požáru byly zbytky budovy strženy, zplanýrovány a zasypány a na vzniklé ploše se stavělo znovu. Novgorodská kulturní vrstva tak přibývala rychlostí průměrně jednoho centimetru za rok.
Jak trefně poznamenává archeolog V. L. Janin, čím je národ nekulturnější, tím větší kulturní vrstvu po sobě zanechává. Velká síla kulturní vrstvy je v případě archeologických vykopávek obrovskou výhodou: jednak rychle přibývající vrstva přikrývá předměty, které by při pomalejším nárůstu překrýt nestačila a ty by pak byly rychle zničeny, jednak umožňuje poměrně velmi přesně určit dataci nálezů, nacházejících se v jednotlivých dobře rozlišitelných vrstvách.
Pro přesnou dataci je pak obrovskou pomůckou již zmíněné dláždění ulic poleny: to bylo obnovováno poměrně pravidelně po každých 20-25 letech v souvislosti s tím, jak se postupně zvedal terén v okolí dlažby a dlažba se opotřebovávala. Obnovení dlažby proběhlo vždy tím způsobem, že nové dláždění bylo položeno na staré; na sobě se zde tak nachází někdy až 28 vrstev dřevěného dláždění. Vzhledem k dendrochronologii pak není problém datovat každou vrstvu dlažby a tím i předměty, nalezené v jednotlivých kulturních vrstvách s jednotlivými vrstvami dlažby časově souvisejících, s přesností na rok. To umožňuje zvláště v případě nápisů na březové kůře vyvozovat zcela přesné závěry a zapojovat je do kontextu. Na druhou stranu náhodné nálezy nápisů, k nimž došlo třeba při přemisťování zeminy ze staveb, prováděných ve městě v moderní době, tuto výhodu ztrácejí. Vytrženy z časového i místního kontextu jsou sice mnohdy zajímavým dokladem, nicméně dokladem takovým, který již většinou mnoho nevypovídá o čase a místě, do nichž patřil, ani o osobách, které ho vytvořily.
Doba, ze které nápisy pocházejí, se dá ohraničit poměrně přesně. Přibližně polovina z nich pochází z doby před vpádem Mongolů. Nejstarší nápisy pocházejí z 1. poloviny 11. století, nejmladší pak zhruba z poloviny století 15., kdy byla březová kůra jako psací materiál rychle vytlačena masově se rozvíjející výrobou a užíváním papíru. Dalším důvodem nedostatku nálezů z pozdějších období je také to, že v 17. nebo 18. století bylo území města plánovitě odvodněno a podmínky pro uchování březové kůry zmizely. Březová kůra se totiž bez problémů uchovává v kulturní vrstvě, prosycené spodní vodou, která zabraňuje přístupu vzduchu. Ve vrstvě, která byla odvodněna, naopak vzduch zapříčiňuje rychlý rozpad kůry, jakož ostatně i dalších organických materiálů.
Novgorod není samozřejmě jediným místem, kde došlo k nálezu nápisů na březové kůře. To ostatně vyplývá i z povahy mnoha nápisů, které byly jakožto dopisy očividně posílány na velké vzdálenosti a mnohdy vznikaly nikoli v Novgorodě, ale i v jiných městech a na jiných místech. Nebylo proto velkým překvapením, že postupně došlo k objevům nápisů i v deseti dalších ruských městech: Staré Russe, Toržku,Smolensku, Pskově, Tveri, Zvenigorodu Haličském, Moskvě, Staré Rjazani, Vitebsku a Mstislavli.
Charakteristika nápisů
Žánrová škála jednotlivých nápisů je velice široká. Jsou v nich zaznamenány hospodářské i politické problémy, soudní kauzy, stížnosti zemědělců, příkazy obchodníků k nákupům a prodejům, školní cvičení dítěte, objednávky řemeslníkům a umělcům, milostné dopisy, modlitby a zaříkadla proti nemocem. Hlavním typem nápisů na březové kůře je ale soukromý dopis.
Čtení nápisů není samozřejmě tak jednoduché, jak by se z výše uvedených skutečností mohlo zdát. Většina nápisů je nekompletních, poškozených, a navíc jsou psány ve středověké hovorové ruštině s mnoha zjednodušeními a zkratkami. Vzhledem k tomu, že jsou to autografy, jsou psány rukopisem jednotlivých autorů, který je individuální a nejednotný. Spíše než o čtení by se tedy dalo hovořit o luštění, a mnohé nápisy jsou tak po mnoha dezinterpretacích správně přečteny a vyloženy až po letech.
Informační přínos k velkým dějinám
Pro vyvozování závěrů ovšem nestačí nápisy samotné. Je třeba k nim přistupovat v kontextu již známých pramenů i vykopávek samotných. Například při identifikaci usedlosti posadnika Jurije Onciforoviče nestačilo nalézt na katastru usedlosti několik nápisů, zmiňujících jeho jméno; dalším důkazem se stala kniha, zvaná Prolog z roku 1400, která zmiňuje Jurije Onciforoviče jako jednoho z obyvatel Kozmoděmjanské ulice, dále mapa z roku 1778, zhotovená krátce před přestavbou města a zachycující starou i novou situaci ulic, a nakonec archeology odkrytá kamenná stavba – tzv. těrem, součást usedlosti. Stavby z kamene byly ve středověkém Novgorodu zcela výjimečné pro svou nákladnost, z kamene se stavěly převážně pouze chrámy. Přítomnost takovéto stavby usedlost jednoznačně identifikuje jako sídlo někoho velmi významného a bohatého.
Teprve při posouzení všech těchto indicií a důkazů lze prohlásit, že odkrytá usedlost byla ve vlastnictví z letopisů dobře známého posadnika Jurije Onciforoviče a jeho rodiny. Bez nálezu nápisů bychom ale takovýto důkaz jen na základě vykopávek staveb a dostupných pramenů rozhodně vyvodit nemohli. I jen z tohoto jediného příkladu jasně vyplývá těsná provázanost nápisů, dalších písemných pramenů (především letopisů) a archeologických vykopávek samotných. Jen na základě této těsné provázanosti je možno skládat mozaiku konkrétních informací a vyvozovat dalekosáhlé, ale velmi dobře podložené závěry.
Svým charakterem, tedy skutečností, že jsou především písemnými prameny, přestávají nápisy na březové kůře být pouhými archeologickými nálezy. Informace, které poskytují, jsou jakýmisi mosty, které spojují archeologii, místa výkopů a konkrétní historické osoby, které jsou v nich zmíněny, s informacemi, které nalézáme v letopisech. Zmiňují osoby, známé z letopisů, a uvádějí osoby jiné, nám dosud neznámé, které byly s osobami již známými v různých vztazích.
Nápisy mají jednu velmi důležitou vlastnost: v případě, že se nalezly na jednom místě takové, které spolu souvisely, většinou stejnými jmény adresátů, příjemců nebo osob v nich zmíněných, bylo možno určit, komu patřila konkrétní usedlost, v jejímž obvodu byly nápisy vykopány. Stejně tak lze z této souvislosti vyčíst rodinné vztahy různých lidí: pokud byly na území jedné usedlosti nalezeny nápisy, vzniklé v průběhu několika desetiletí, mnohdy zmiňují například jména otce, syna a vnuka. Vzhledem k tomu, že usedlosti patřily městské elitě, bojarům, z jejichž řad se rekrutovali posadnici, nejvyšší představitelé městské samosprávy, podařilo se v některých případech určit, že konkrétní vykopaná usedlost patřila určitému posadnikovi. Na základě nápisů, vzniklých během několika desetiletí, se potom podařilo sestavit genealogii několika generací celé posadnické rodiny. Dopomohly k tomu zmínky v dopisech, titulující posadniky nebo syny posadnika, a především ruský zvyk uvádět jméno ve tvaru křestního jména a otčestva, jména po otci, z kterého jasně vyplývají příbuzenské vztahy.
Díky nápisům se podařilo zjistit, že jedné bojarské rodině mnohdy patřilo i více usedlostí v těsném sousedství, a že tedy svým majetkem tyto rodiny vytvářely jakási „mocenská centra“. Tato skutečnost napomohla ke korekci původní domněnky, že vrstvou se silným vlivem ve městě byli kupci. Ve skutečnosti to byli posadnici, respektive rodiny nejbohatších bojarů. Nápisy rovněž přinesly nové informace o sotských, po posadnicích nejvyšších představitelích samosprávy, zodpovědných za výběr daní, a doplnily tak to, co je o nich známo z letopisů.
Stejně tak se podařilo z torzovitých nápisů, vytvořených výběrčími daní v Karélii a popisujících konflikty při výběru daní na hranici se Švédskem doplnit skutečnosti, známé z letopisu: „Léta 6904 (tj. roku 1396 našeho letopočtu)…Toho roku přišli Němci do Karelské země a vyplenili dva pogosty: Kirjažský a Kjulolakšský, vypálili chrám a kníže Konstantin s Karely se hnal za nimi, zajal cizozemce a poslal do Novgorodu“. Nápisy popsaly předehru a casus beli této války, kdy se zcela konkrétní rozmíšky na hranici dlouho kumulovaly a narůstaly, i to, že se místní obyvatelé obrátili o pomoc k Novgorodu jakožto nikoli jen příjemci jejich daní, ale i spojenci a ochránci.
Při výkopech se díky nápisům podařilo určit usedlost, která patřila Oliseji Grečinovi, který byl osobou, známou z letopisů jako významný duchovní, člen společného soudu a uchazeč o arcibiskupskou hodnost. Zároveň byla vykopávkami objevena malířská dílna, součást této usedlosti, a díky textům bylo prokázáno, že významný umělec, malíř ikon, který v této dílně pracoval, nebyl žádný nájemce nebo zaměstnanec, ale Olisej Grečin sám. Na základě zápisu v Novgorodském letopise z roku 1196 byl následně Olisej Grečin ztotožněn s malířem Grečinem Petrovičem, který vymaloval chrám Uložení čestného pásu Přesvaté bohorodičky, zbořený roku 1745. Grečin byl tedy nejen malířem ikon, ale i fresek.
K nápisům na březové kůře se pojí také nálezy dřevěných válečků, jakýchsi zámků nebo plomb na pytle s daněmi. Nápisy na nich prokazují již v první kapitole uvedené tvrzení, že výběr daní byl v rukou místní aristokracie, nikoli knížete.
Informační přínos na poli každodennosti
Nápisy především změnily ve své době všeobecně zakořeněný názor, že obyvatelstvo středověké Rusi bylo v drtivé většině negramotné. Díky rozmanitosti nápisů a jejich autorů a adresátů je jasné, že písemný projev byl pro ruského středověkého člověka běžným prostředkem komunikace. Vzhledem k tomu, že některé dopisy psali lidé zcela obyčejní – zemědělci, řemeslníci, manželky a další (nemluvě o školní úloze chlapce Onfima, dokazující plánovité a systematické vzdělávání dětí ve psaní), lze i při vědomí možnosti, že některé z dopisů byly diktovány, respektive zadány k napsání osobám, které psát uměly, prohlásit, že ruská středověká městská společnost byla většinově gramotná. Důkazem toho je třeba nález více než sedmdesáti pisátek, nalezených jen v prvním velkém archeologickém výkopu, Něrevském. Těžko lze předpokládat, že by je na území o rozloze jednoho hektaru všechny poztráceli profesionální písaři. Myšlenka poměrně rozvinuté gramotnosti je ještě podpořena zmínkou v jednom z dopisů, jmenovitě v tom, který nese číslo 271, kdy jeden měšťan žádá druhého, aby mu poslal „nějaké pěkné čtení“. Zde je nepochybně řeč nikoli o dopise, ale o knize, z čehož vyplývá skutečnost, že i kniha, pravděpodobně nějakého lehčího žánru než náboženská, byla nedílnou a relativně běžnou součástí života středověkých Rusů.
Velmi zajímavé jsou také nápisy již zmíněného chlapce Onfima. Jedná se o několik nápisů, nalezených na jednom místě. Jsou zde školní cvičení ve psaní, ale i dětské kresbičky a žerty. Otázku, proč se školských textů na březové kůře nenalezlo podstatně více, pokud byla v Novgorodě gramotnost a tím i její výuka očividně rozvinutá, vyřešily související nálezy dřevěných tabulek s prohlubní, do které se lil vosk. Takovéto tabulky sloužily právě pro účely výuky a zřejmě i k zaznamenávání některých textů nebo poznámek, u nichž nebyla vyžadována trvalost a transport na nějakou vzdálenost, jako je tomu u dopisů. Text se poté, co přestal být potřebným, prostě zahladil a destička mohla být použita opakovaně beze ztráty materiálu. Tento fakt nakonec objasnil funkci rozšířeného konce pisátek, jimiž Novgoroďané ryli své texty do březové kůry, jakési lopatičky. Právě ta totiž sloužila k zahlazování voskových tabulek. V opačném gardu, existence těchto lopatiček na téměř všech pisátkách, nalezených při vykopávkách (celkově jich bylo nalezeno přes 200 kusů) svědčí o tom, že nejen březová kůra, ale i destičky s voskem byly opravdu každodenním psacím materiálem, a nejen školní pomůckou.
Letopisy zachycují povětšinou jen jména významných osob – knížat, bojarů, posadniků, církevních hodnostářů, atd. Oproti tomu nápisy na březové kůře jakožto produkt běžné komunikace všedního dne poskytují kromě jiného i jména zcela obyčejných lidí – rolníků, řemeslníků, měšťanů a jejich manželek a mnohá další. Jsou to jména osob, která nezachytil žádný jiný pramen a jejichž identitu, dávno překrytou staletími a zapomenutou, znovu odhalily až nápisy na březové kůře.
Z kontextů dopisů, z nichž některé mají stejné autory či adresáty, nebo spolu souvisejí jiným způsobem, a z přesné lokace a datace, do níž tyto dopisy lze zařadit, je možno některé osoby určit zcela přesně, třeba jako správce statků konkrétních posadniků, řemeslníky, pracující pro určitého bojara atd. Z nápisů, týkajících se výběru daní v Karélii a nalezených na jedné usedlosti, ovšem vzniklých v průběhu sto padesáti let vyplynula například skutečnost, že úřad výběru daní v jedné oblasti si po tuto dobu udržela jedna rodina, a že se tedy dědil z generace na generaci.
Nápisy také zbořily letitou domněnku o tom, že v Novgorodě existovaly řemeslnické cechy, a že řemeslníci téže profese obývali jednotlivé čtvrti. Tato domněnka byla založena na výkladu některých novgorodských toponym, jako např. Gončarskij konec, Plotnickij konec, Koževniki nebo Ščitnaja ulica. Ve skutečnosti jednotliví řemeslníci žili na dvorech velkých bojarů, kde se nacházely i jejich dílny, a pracovali pro ně, nebo přinejmenším pod jejich střechou a za nájem.
Nápisy někdy jen prostě potvrzují informace, známé z letopisů. Pokud letopisy popisují třeba neúrodu, hlad a z toho vyplývající nemoci, které zavládly v Novgorodu několikrát během 12. století, je potvrzením těchto skutečností například nápis č. 424, kdy syn nabádá své rodiče, aby přijeli za ním do dalekého Smolenska nebo Kyjeva, kde je levný chléb.
Mnoho textů na březové kůře osvětluje detaily soudnictví, které bylo ve středověkém Novgorodě přísně reglementováno. Podařilo se nalézt a identifikovat usedlost, která byla sídlem soudu, a ze zde nalezených nápisů vyplynula jak jména soudců, tak jejich sociální charakteristika.
Nápisy mají velký význam také na poli poznávání středověké ekonomiky. Udávají ceny zboží, platné v té které době, a výše cel a daní, vyměřených jednotlivým osobám. Tyto nápisy zpřesnily i historickou geografii Novgorodu, protože z některých z nich vyplývá, jaké území v jaké době k městu patřilo. Potvrdila se také středověká obchodně-soudní praxe, kdy byl na určitém místě například kupcům z Novgorodu obstaven majetek na pokrytí dluhů, které zde měli jiní Novgoroďané.
V neposlední řadě vypovídají nápisy také o běžném jazyce, který se lišil, stejně jako se liší dnes, od jazyka literárního. Lidé většinou psali dopisy tak, jak byli zvyklí mluvit, a nesnažili se – kromě případů velmi oficiálních dopisů pánům apod. – o nějaký šroubovaný a vzletný jazyk. Nápisy přinesly tedy i korekce lingvistické a vyplývá z nich i to, jak se písemný projev lišil od projevu mluveného. Dělo se to například stahováním zdvojených hlásek v jednoduché nebo až neuvěřitelným zkracováním jasných a na daném místě předpokládaných slov, jako byl třeba termín pro peníze, který byl někdy uváděn jen jako vně namísto grivně. Nápisy také obsahují množství ruských jmen nejen dodnes používaných, ale i předkřesťanských a dnes již zapomenutých. Lingvisté na základě nápisů kategorizovali některé zvláštnosti středověkého novgorodského nářečí. Nápisy také dokázaly, že mnohá slova, známá dosud z relativně pozdních památek, jsou podstatně archaičtější.
Nápisy na březové kůře jsou jedním z nejzajímavějších archeologických objevů 20. století právě pro svoji schopnost promlouvat, schopnost oživovat dávno mrtvé lidi a dávno zapomenuté spory a problémy, a pro svoji „obyčejnost“. Nehovoří uhlazenou a vykalkulovanou řečí listin, hovoří prostou lidskou řečí a přibližují nám každodenní dění dávno minulých století na dosah. Takovou moc má málokterý jiný archeologický objev.
Jeden z objevených nápisů je až dojemný svou bezprostředností a mohl by být napsán klidně i v současnosti. Jeho text začíná slovy „Proč jsi ke mně nepřišel..?“ a pokračuje stížnostmi ženy, spíše ještě dívky, která na svého milého podle dohody čekala v obilném poli, ale čekala marně.
Pokud vezmeme jako bernou minci Janinův odhad, že pod zemí se v Novgorodě ukrývá přibližně 20 000 nápisů na březové kůře, je třeba si uvědomit ještě jednu věc. Jak se tyto dopisy dostaly do země? Jednoduše, byly buď ztraceny, nebo zahozeny ve chvíli, kdy ztratily svoji důležitost. Pokud si ale člověk uvědomí, že odhozený dopis skrývá jisté riziko toho, že by si jej mohl přečíst někdo nepovolaný, dojde logicky k závěru, že většina dopisů v těch dávných dobách končila zcela jinak. Jako snadno hořlavý materiál, dobře sloužící k zátopu, byly již nepotřebné nápisy na březové kůře nepochybně většinou spalovány. Lze se jen domnívat, jaké množství nápisů mohlo takto skončit a jaké různorodé, pestré a důležité informace byly touto cestou pro historii ztraceny.
Zdroje:
GREKOV, Boris Dmitrijevič: Kyjevská Rus. ČSAV, Praha 1953
JANIN, Valentin Lavrenťjevič: Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře. Pavel Mervalt, Červený Kostelec 2007
ŠVANKMAJER, Milan a kol.: Dějiny Ruska. NLN, Praha 1995
