Článek
Stáří je sociální a kulturní fenomén, a jako tento fenomén existovalo vždy. Na stáří je, a vždy bylo, nahlíženo z několika úhlů pohledu. Nejsou to jen pohledy, uvedené v titulu sborníku, tedy dilema, jestli je stáří vetché, nebo jestli je to zralý věk moudrosti. Na stáří lze též nahlížet jako na jednu stranu zkušené, na druhou stranu ale i nemoderní, konzervativní a zpátečnické, obávající se čehokoli nového a vzdychající, že svět se mění jen k horšímu a nic už není, jak bývalo.
Stáří je stav, kdy člověk zjistí, že jeho možnost uplatnění ve společnosti se silně zmenšila, nebo již docela zanikla, a že lidé, které znal, a svět, ve kterém vyrostl a žil, pomalu odplývá, nebo už odplynul, a on sám tomu světu novému mnohdy nerozumí a nesouhlasí s ním. Ve stáří je člověk také ve větší či menší míře odkázán na pomoc jiných, ať už jde o jednotlivce, jako třeba vlastní děti, nebo společnost. Stejně jako existuje stáří dnes, existovalo i v 19. století, a stejně, jako dnes, i tehdy mělo své specifické znaky a přinášelo specifické problémy. Některé tyto znaky a problémy jsou pro stáří století 19. a počátku století 21. shodné, jiné naopak rozdílné, protože stáří, stejně jako každý fenomén, závisí na době, v které je prožíváno, a je jejím odrazem.
Příspěvky sborníku se zabývají jak myšlenkou stáří v 19. století v obecné rovině, tak i, a to především, konkrétními osobami, jejich životem v době stáří, jejich chováním a jednáním.
Miloš Havelka se ve svém příspěvku, nazvaném O aktualitě stáří, zamýšlí nad fenoménem stáří jako takovým. Shledává, že stáří má několik rysů: je institucí, tedy rámcem pravidel chování člověka stárnoucího jak k sobě samému, tak k okolí, a též chování tohoto okolí k němu. To vše je samozřejmě závislé na dané kultuře (a tedy i době), kdy toto stáří probíhá. Současně je ale stáří biologickým, socioekonomickým a dnes už i politickým problémem. Konstatuje, že problematika stáří se výrazně aktualizovala od poloviny 18. století v souvislosti s nárůstem průměrného věku dožití a též se společensko-ekonomickými změnami, změnou systému rodiny atd. Tato problematika má dnes interdisciplinární charakter.
Roman Prahl se při popisu stáří Mikoláše Alše věnuje zamyšlení nad stářím umělce. Dochází k závěru, že umění preferovalo obraz umělce ve věku mladém nebo zralém. Aleš byl ve vysokém věku sice zobrazován, byl uctíván jako „patron“, ale základem tohoto uctívání bylo umění, které stvořil ve věku mladším. Vztah umělecké veřejnosti, a potažmo i národa ke stárnoucímu Alšovi byl ambivalentní, protože nebyl vlastně uznáván jako starý umělec, ale jako bývalý umělec mladý.
Příspěvek Marty Ottlové se zabývá posledními skladbami Bedřicha Smetany a otázkou, zda se jednalo o tvůrčí úpadek, nebo geniální průhledy do budoucna. Autorka uvádí dobové reakce na uvedení posledních Smetanových děl, které oscilují od pozitivního přijetí až k přijetí negativnímu, konstatujícímu, že tato díla jsou již poznamenána zhoršujícím se zdravotním stavem autora, ale i jeho věkem. S postupem času se přijímání posledních Smetanových skladeb jako svědectví Smetanova úpadku stávalo méně častým, a často byl konstatován Smetanův novátorský přístup, který k tvorbě v závěru svého života projevil.
Jiří Kopecký se zamýšlí nad zestárnutím společnosti, ke kterému došlo v posledním století, a nad pozicí, do níž se stáří dostalo: pod tlakem společnosti se stáří snaží tvářit podstatně mladší, než je. Autor to nazývá „bičem mládí“, a konstatuje, že tento bič je vysledovatelný už u některých hudebníků 19. století. Tvrdí, že postupem času nabyla vrch „geniálnost“ díla a skladatele před důležitostí vyzrálého věku, nicméně pokud hudebník stále tvořil, dokázal někdy „nevýhody stáří“ překonat a udržet si tvůrčí potenciál. Kritika a tisk ale mnohdy nedovolily stárnoucímu hudebníkovi zvolnit tempo a užívat si stáří, naopak je nutily zas a znovu dokazovat svoje kvality. Tím vlastně vznikala jakási „aura“, stereotyp, jakým se o tom kterém hudebníkovi psalo, mluvilo a myslelo. Stárnoucí hudebníci se ale často snažili této „auře“ vzepřít, udělat něco jinak a dohnat to, co nestihli. Právě takto vznikala hudební díla ze závěru života mnoha hudebníků, která se vymykají prizmatu, v jakém je a jejich tvorbu společnost vnímala. Proto byla tato díla mnohdy pochopena a přijata až dlouho po jejich smrti.
Zdeněk Bezecný popisuje závěr života Bedřicha ze Schwarzenbergu, který odešel ve svých třiapadesáti letech na odpočinek. Po jeho dobrodružné vojenské kariéře byl najednou civilistou, který neměl pořádně co na práci, a vzhledem k tomu, že s jeho odchodem časově korespondovala i revoluce roku 1848, která mnohé změnila, měl pocit, že starý svět, do něhož patřil, skončil. Ne nadarmo byl také nazýván „posledním lancknechtem“.
Krizí stáří a tím, co přivedlo Pavla Josefa Šafaříka k pokusu o sebevraždu, se zabývá Jan Randák. Staví do protikladu Šafaříkovu pověst osobnosti a autority a jeho vlastní „obyčejný“ život, kdy měl, tak jako všichni „obyčejní“ lidé, starost o rodinu, obživu a byl prací fyzicky i psychicky vyčerpán; navíc trpěl duševní nemocí. Zřejmě právě kombinace psychických problémů, starostí a různých strachů, které se s věkem stupňovaly, ho nakonec dohnala k pokusu svůj život ukončit.
Stáří Karla Klostermanna se věnuje Ivan Martinovský. Klostermann napsal ve svých 48 letech, že je mu už skoro padesát, a má tudíž život za sebou. Nicméně přesto se po roce a půl podruhé oženil, zřejmě z důvodů jak hmotných, tak citových. Hmotné zajištění mu dovolilo zvolnit pracovní rytmus, což bylo dobré i pro jeho zhoršující se zdraví. V důchodovém věku se začaly jeho národnostní postoje, původně značně tolerantní, vyostřovat až na hranici šovinismu. Dalo by se říci, že jeho netolerance, až agresivita vůči českým Němcům stoupala úměrně s věkem, zhoršováním zdraví a tělesné kondice. Jeho názory na moderní umělecké proudy byly velmi odtažité, Klostermann duševně vězel hluboko v minulé době. Stejně tak se projevily jeho názory politické. I po vzniku republiky byl velmi kritický k poměrům, politice i představitelům republiky. Jednou z příčin těchto postojů byla i jeho utkvělá (a nesprávná) představa, že je chudý důchodce, který musí v nových poměrech třít bídu s nouzí (a zasloužil by si nepochybně lepší zacházení).
V tomto postoji spatřuji jasnou paralelu s postojem mnoha lidí v současnosti, pro které jsou veškeré změny, ke kterým došlo v posledních třiceti pěti letech, také základem a důvodem toho, že se nemají tak, jak by si představovali, a z tohoto důvodu veškeré toto dění odsuzují. V posledních letech Klostermannova života se také stupňoval jeho antisemitismus, který nasál už jako student v prostředí, kde byl obvyklý, a kde tedy nikomu, ani jemu samotnému, nepřipadal nijak zvláštní. Podobné postoje ostatně projevoval už dříve třeba Neruda nebo Havlíček. V případě Klostermanna se ale s věkem tyto názory vyostřovaly, což souviselo samozřejmě s tím, že Klostermann, znechucen a zklamán světem, kterému přestával rozumět, hledal jednoduché nepřátele, kteří za všechno, co se mu nelíbí, mohou. Byli to tedy nejen představitelé nového režimu, ale i jeho staří nepřátelé, Němci a Židé.
Olga Mojžíšová se zabývá rovněž Bedřichem Smetanou, ale tentokrát nejde jen o jeho dílo a formu, kterou mělo, ale o to, jak Smetana stáří prožíval. Smetanova hluchota byla příčinou jeho předčasného odchodu na odpočinek ve věku 50 let, a samozřejmě i příčinou zhoršení ekonomické situace jeho rodiny. Choroba měla samozřejmě vliv i na Smetanův špatný duševní stav. Hluchota měla ale za následek ztíženou komunikaci se skladatelovým okolím. Smetana se přesto snažil izolaci unikat a byl velmi činorodý, jak mu zdravotní stav dovolil. Autorka tvrdí, že Smetanově tvůrčím schopnostem hluchota naopak paradoxně pomohla, protože ho oprostila od rušivých vlivů. I proto Smetana znatelně promítl do svých pozdějších prací svůj vnitřní svět. Současně ho jeho pozice trpícího postavila na piedestal a udělala z něj „národního umělce“. Pro Smetanu samotného to bylo samozřejmě zadostiučinění.
Krátký referát Vlasty Borůvkové o Norbertu Kubátovi a pěveckém sboru Čech popisuje snahu stárnoucího sbormistra o zopakování úspěchu po dvaceti letech. S věkem se zvýšila jeho ctižádostivost a ješitnost, a také lítostivost. Jeho snaha se ale nesetkala s úspěchem, protože očekával, že vše je stejné, jako před dvaceti lety, a o úspěch se snažil stejným způsobem, jako předtím. Doba ale pokročila a podmínky se změnily.
Další příspěvky sborníku se věnují memoárům a odrazu revolučních let v nich. Václav Petrbok připomíná vzpomínky Moritze Hartmana, bývalého Havlíčkova spolužáka a poslance Frankfurtského sněmu za Litoměřice, v závěru jeho života exulanta, poslance říšského sněmu Jana Ohérala, žurnalistů Jana Erazima Sojky a Antona Springera a dalších. Vysledovává v nich odklon od jednoznačných názorů a příklon ke smířlivosti; memoáry pak hodnotí jako něco, co se snaží dát autorovu prožitému životu smysl, a jejich pravdivost je tedy samozřejmě subjektivní.
Zdeněk Hojda se věnuje vzpomínkám z pozůstalosti malíře Rudolfa Müllera, který popisoval revoluci roku 1848 z pohledu českého Němce. Třebaže Müller byl prokazatelně konsenzuální člověk a choval se jak za revoluce, tak po ní k Čechům bez předsudků, jeho vzpomínky odrážejí podstatně „národnější“ postoj, překvapení nad českými národními ambicemi a pocit roztrpčení a zrady, které to v něm vyvolalo. Ve vzpomínkách tedy posuzuje tehdejší události mnohem radikálněji, než tomu bylo, když se skutečně odehrávaly. Hojda to přisuzuje selektivní paměti, a tomu, že autor pamětí vědomě kladl důraz na důležitost činů a pocitů, které mu připadaly zásadní až v době psaní memoárů.
Marek Krejčí se zabývá přínosem vzpomínek na dva české malíře, Karla Javůrka a Václava Sochora, které zanechaly jeho dcera, respektive vdova. V obou případech se nejedná o klasickou autobiografii, ale vzpomínky blízkého člověka. V obou vzpomínkách se mísí osobní vyprávění s mozaikou detailních a zajímavých informací o umělcích, jejich životech a dílech. Oba malíři se na sklonku svého života ocitli v sociální izolaci a měli pocit nedocenění jejich umělecké tvorby. Oba se ve svém stáří stali strážci paměti, a díky sociální izolaci alespoň neustále opakovali své vzpomínky v kruhu rodiny. Díky tomu, a především díky skutečnosti, že se v obou rodinách našla osoba, která tyto vzpomínky později zaznamenala, se nám zachovala řada zajímavých a cenných informací.
Tím, jak bylo o stáří postaráno, se zabývá další část sborníku. Milan Hlavačka je autorem příspěvku Samosprávné stáří, a na příkladu samosprávného úředníka a mladočeského politika Ervína Špindlera popisuje přípravu na přechod do věku neproduktivity a snahu o zajištění. Detailní popis této situace pochází ve Špindlerově případě z jeho korespondence s Jaroslavem Gollem. Špindler si jako inteligentní úředník dokázal svoje stáří finančně zajistit, a konec života se mu tedy podařilo strávit, jak sám napsal, „v milých vzpomínkách na minulost“.
Výsluhou pražských obecních úředníků se pak zabývá další příspěvek od Veroniky Knotkové, Marie Macková popisuje zajištění penzistů rakouské státní tabákové režie. Zde je zajímavostí rozdílnost penzijního zajištění různých kategorií zaměstnanců. Zatímco úředníci byli považováni za úředníky státní a platila pro ně všechna související nařízení, včetně systému penzijního zabezpečení, pro dělnictvo byly k dispozici pouze penze v případě vážného úrazu nebo vážném zhoršení zdravotního stavu. Byly to tedy sice v podstatě penze výsluhové, ale nesouvisely se stářím a nelze tedy přímo říci, že se jednalo o penze starobní.
Dalším obvyklým způsobem zajištění stáří byly penzijní spolky. Jitka Ludvová popisuje vznik a činnost penzijního spolku pražského německého divadla. Penze z něj plynoucí byla ale za zvláštní zásluhy, byla to „penze z milosti“ a rozhodně nebyla pro všechny.
Ludmila Hlaváčková se ve svém krátkém příspěvku věnuje vývoji specializované péče o pacienty pokročilého věku, od chorobinců, ve své době díky věkovému průměru jejich klientů jakýchsi LDN, až po geriatrické kliniky, jejichž vznik se datuje až do prvního desetiletí po vzniku Československa.
Příspěvek Jiřího Pokorného se zabývá vojenskými veterány, nebo, což je výstižnější termín, vysloužilci. Jejich spolky byly spolky nikoli militaristickými, ale naopak pacifistickými, a kromě toho samozřejmě vlasteneckými a humanitně podpůrnými. Svým členům nahrazovaly do jisté míry širší rodinu a staraly se např. o to, aby členové – ale i jejich manželky – neměli v krizové situaci naprostou nouzi, nebo hradily náklady jejich pohřbů. Vysloužilec nebyl nutně člověk starý, ale vzhledem k podpůrné funkci vysloužilecké komunity lze říci, že to byl spíš člověk ve zralém věku, který se na stáří jistým způsobem pojišťoval.
Starým ženám ve venkovské společnosti na přelomu 18. a 19. století se věnuje Alice Velková. V té době byly ženy více ohrožovány předčasným úmrtím, než muži. Velková polemizuje s mnoha zažitými mýty, jako že třeba dříve převažovala vícegenerační rodina nad rodinou nukleární, nebo že dřívější doba se vyznačovala úctou ke stáří. Autorka tvrdí, že tuto úctu s sebou přineslo až osvícenství, a že ne vždy a všude byly staré osoby vnímány jednoznačně pozitivně – jako příklad uvádí tradiční slovní spojení „stará čarodějnice“. Velková se zabývá třemi rysy ženského stáří: vdovstvím, osamělostí a chudobou, a vykresluje tyto jevy množstvím konkrétních příkladů. Vdovství, respektive častější výskyt vdovství ženského v porovnání s vdovectvím mužským, nebyl dán vyšším dožitím žen, ale hlavně věkovým rozdílem mezi manželskými partnery a menší atraktivitou a možností žen se znovu vdát z důvodů věku a nemajetnosti.
Osamělost byla průvodním atributem stáří, a na rozdíl od vžité představy, že rodina se o své zestárlé členy vzorně starala, bylo tomu mnohdy jinak. Stárnoucí lidé se tedy mnohdy snažili zabezpečit tak, aby nemuseli být ve stáří na nikom závislí; často se snažili svoje nároky na dožití na původně svém majetku vtělit do písemných smluv. Tuto tezi dokládá autorka velmi zajímavým příběhem chalupnické rodiny Baťků z přelomu 18. a 19. století a až nepravděpodobnými životními zvraty, které se jim udály.
Chudobou bylo ohrožováno mnoho starých lidí, a většinou více ženy, než muži. Souviselo to s procentuálně vyšším množstvím vdov, které ztratily živitele, a které už k vlastní obživě neměly síly. Chudí staří lidé mnohdy žádali vrchnost o finanční podporu, a často jim byla pravidelně udělována. V některých případech se jí ale nedočkali; souviselo to zřejmě s pohledem, jaký na ty které konkrétní osoby vrchnost měla, s jejich dřívější pracovitostí a spolehlivostí atd.
Mnozí staří lidé chudobou naopak netrpěli – již jsem zmínil smlouvy, které byly uzavírány s novými uživateli jejich bývalého majetku, tedy většinou s dětmi. Stávalo se, že byly smlouvy pro výminkáře tak výhodné, že nakonec měl výminkář zaručený podstatně lepší standart, než měla samotná rodina nového hospodáře. Byly ale i případy, kdy soužití obou generací nebylo, nehledě na smlouvu, možné, a starý člověk nakonec výminek opustil a odešel například do starobince. Autorka tvrdí, že kvalitu svého stáří si každý do značné míry předurčoval svým předchozím životem: svůj sociální status sice lehce změnit nemohl, ale mohl se pokusit vytvořit si pevné vazby ke svému okolí, o nějž se mohl ve stáří opírat. Ve shodě s ní si myslím, že toto konstatování má dnes stejnou platnost, jako mělo v 19. století.
Další oddíl sborníku se věnuje obrazu stáří. Jiří Rak popisuje český obraz „stařičkého mocnáře“, který nejen že zobrazoval císaře jako moudrého a otcovského kmeta, ale současně i jemu poddané národy stavěl do pozice „dětí“, samozřejmě dětí hodných a poslušných. Tento schématický obraz se změnil až tváří v tvář hrůzám světové války, kdy se vnímání mocnáře změnilo a v chápání lidí se laskavý dědeček změnil ve starého, krutého a senilního dědka, a jeho věk se z kladu stal negativem. Tento přístup se samozřejmě netýkal císařova obrazu oficiálního a veřejného, ale pouze toho, jak jej chápali mnozí jeho poddaní. Po vzniku republiky se naopak císař a jeho věk staly předmětem veřejného posměchu, i když v přístupu k institutu starého monarchy se mnoho nezměnilo. Na místo starého, moudrého mocnáře nastoupil starý, moudrý prezident, který se role mocnáře okamžitě chopil.
Magdaléna Pokorná krátce líčí oslavy 72. narozeniny Jana Evangelisty Purkyně, pojaté jako oslava žijícího národního velikána. Oslava starého, zasloužilého vědce vlastně posloužila jako prostředek, jak dát německému obyvatelstvu a státnímu aparátu na vědomí národní uvědomění a hrdost.
Vít Vlnas si klade otázku, jestli je stáří přidanou hodnotou. Zabývá se problémem, zda, jak mnoho a v jakém věku psaly české veličiny 19. století své paměti a do jaké míry jsou tyto paměti relevantní. Dochází k překvapivému závěru, že průměrný věk pisatelů ve chvíli, kdy začali memoáry sepisovat, byl něco přes 54 let. Někteří, jako třeba Masaryk nebo Machar, začali vzpomínat na svůj život ale už podstatně dříve, třeba v pětadvaceti letech. Co se týče malířů, ti jednak veřejnosti určené paměti v podstatě nepsali, a jednak se jako sociální skupina – až na výjimky – téměř nedožívali kmetského věku. Na příkladech pamětí těch mála, kteří nějaké napsali, a těch mála, kteří se dožili vysokého věku a napsali o nich jiní, Vlnas dokladuje, že požehnaný věk sám mohl být předmětem uznání, ale toto uznání se již nemuselo vztahovat na dílo dotyčného autora. Mnohdy byl takový starý autor ztělesněním jisté grotesknosti, jako zkamenělina, která se nepochopitelně uchovala z dávno minulých časů. Pohled okolí na starého umělce ale závisel na tom, jaký pohled měl na své stáří umělec sám, a na tom, jestli byl ještě umělecky aktivní a jeho aktivita byla přínosná, nebo jestli dožíval jen z toho, co vytvořil kdysi.
Michal Jareš ve svém příspěvku přibližuje obraz stáří v divadelních komických výstupech na počátku 20. století. Podle jeho názoru je tento obraz poměrně vyhraněný, stáří je líčeno až šovinisticky jako mrzuté, zpátečnické a pošetilé. Podle autora tento pohled korespondoval s celkovým pohledem společnosti na stáří, a je otázka, jestli souvisel s blížícím se koncem „dlouhého století“ a změnou chápání reálií, nebo s tím, že disciplinované, „zbabělé“ a ke státu loajální stáří bylo pro mladší generace logicky terčem posměchu. To se projevilo především v kupletech, kdy adjektivum „starý“ ve spojení s podstatným jménem znamenalo ustálená negativní klišé.
Milena Lenderová a Lucie Vlčková se věnují stáří v ženském světě. Lenderová sleduje reflexi stáří, postavu „staré paní“ v pramenech osobní povahy. Uvádí, že stáří nikdy nebylo přesně definované, různí autoři kladli jeho počátek k různému věku, ale v podstatě záleželo především na fyzickém stavu. S přihlédnutím k těmto hlediskům ale platilo, že společnost 19. století byla oproti společnosti dnešní velmi mladá. Vyšší věk byl sice jakousi „zárukou solidnosti“, ale neznamenalo to, že si společnost v dřívějších dobách starých lidí skutečně vážila, a že jim skutečně naslouchala. Podle autorky je jasným dokladem této skutečnosti už čtvrté přikázání, které, kdyby bylo samozřejmostí, nemuselo by vlastně vůbec existovat. Naopak, postoj středověké společnosti ke stáří byl spíše odmítavý a negativní, alespoň teoretické ocenění stáří přineslo až osvícenství. Sociální realita stáří byla ale stále velmi neveselá a starý člověk mohl být sociálně začleněn vlastně pouze v případě, že byl členem fungující rodiny.
Co se žen týče, bylo jejich stáří poměrně jasně ohraničeno dobou menopauzy, tedy okamžikem, kdy ztratily svoji primární biologickou funkci. Autorka z deníků a korespondence několika žen zjišťuje, jak ony samy vnímaly a jak se vypořádávaly se svým vlastním zjevem a zdravotním stavem, sociálním postavením, do jaké míry lze jejich stáří označit za aktivní, a do jaké míry ony samy utíkaly ze současného života ke vzpomínkám. Podle Lenderové ustupuje po překročení padesátky z ženské korespondence do té doby oblíbené téma, a sice oblečení. Péče o zdraví se sice v korespondenci objevuje, ale není dominantní a netýká se především pisatelek samotných. Sociální situaci korespondence i deníky reflektují, ale činí to v kontextu života; řekl bych, že svoje současné postavení berou jako danost, jako součást života, který žijí.
Problém je ale v tom, že prameny se týkají žen, které nežily v naprostém nedostatku. Deníky a korespondence takových žen nejsou bohužel k dispozici, a proto toto hodnocení zůstává poněkud jednostranné. To souvisí i s hodnocením, že stáří všech žen, jejichž korespondencí se autorka zabývá, je stářím aktivním. Mnohé z těchto žen se utíkaly ke vzpomínkám, ale nebyly to vzpomínky hořké, ani nostalgické. Žádná z pisatelek se neprezentovala negativně, jako zahořklá a zklamaná stařena, hleděly zpět na svůj život s pocitem dobře vykonané práce, s uspokojením. Otázka je, do jaké míry je to výsledek autocenzury, nicméně i tak lze vysledovat zajímavý paradox: na jedné straně vnitřní uspokojení se svým životem a se sebou samotnou, na straně druhé vnější pohled na pošetilou stárnoucí ženu.
Lucie Vlčková se věnuje proměnám motivu stařeny v ikonografii na konci 19. století. Stařena vystupuje jako součást ženského světa, jako zobrazení etapy života, ale současně jako protiklad k obrazu plodné ženy, dávající život. Bývá spojena se symboly zimy, tedy konce, objevují se v pošmourných výjevech, evokujících opuštěnost, bezútěšnost a zánik. Obraz stařeny je používán vlastně jako jakési „memento mori“.
Poslední část sborníku se věnuje jiným dimenzím pojmu stáří – starým časům a starožitnostem. Mojmír Horyna se zabývá pojmem ceny stáří a teorií památkové péče vídeňské školy. Podle něj je na počátku lidská otázka po smyslu bytí. Člověk, pátrající po smyslu se obrací do minulosti a pátrá po původu, po předcích a předchůdcích. S tím souvisí i úcta k předkům, jejich hrobkám, a zprostředkovaně i k dílům jimi vytvořeným, tedy vlastně k dílům vlastní kultury. Podle autora je reversem této úcty naopak neúcta a ničení děl kultury jiné. Toto uctívání a péče má tedy souvislost s kultem. Počátek památkové péče ale přichází až ve chvíli, kdy se uctívaný předmět vyváže ze svých kultových vazeb a stane se svébytnou hodnotou. Vznik památkové péče tedy souvisí až s procesem sekularizace kultury, tedy s nástupem osvícenství. Vzhledem k mohutné vlně sekularizace bylo obrovské množství předmětů, náhle zbavených své funkce, zničeno, zdegenerováno nebo rozkradeno; nástup památkové péče byl totiž za nástupem sekularizace opožděný.
Autor cituje vídeňského profesora Aloise Riedla. Památka je v podstatě historickým pramenem, ať už se jednalo podle dobových kritérií o památku uměleckou, nebo „pouze“ historickou. Některé památky tedy mají hodnotu uměleckou, jiné alespoň historickou. Velkou roli hraje i hodnota, která byla nazývána „cenou stáří“, cenou nenovosti, a je to jedna ze složek hodnoty památky. Čím větší hodnotu historickou ale památka má, tím více klesá samotný význam její „ceny stáří“, protože spíše než fakt, že se jedná o památku starou, je důležitý fakt, že se jedná o památku konkrétní, která měla a má své kontexty. Pro hodnotu památky také není úplně směrodatné, že je na ní a na jejím stavu poznat její stáří a jeho vliv. Naopak, do jisté míry drobná poškození a opotřebení hodnotu památky dokladují a potvrzují, samozřejmě až do bodu, kdy lze konstatovat, že památka již nemá nic ze své původní podoby a formy, a je tedy v podstatě zničena. Hodnota stáří tedy jaksi ulpívá na té které památce a převyšuje hodnotu zachovalosti. Z Riedlova pohledu je tedy cennější hrad polorozbořený, než hrad, „opravený“ a romanticky dostavěný v 19. století. Ten, třebaže vypadá lépe a snad i monumentálněji, přestal do značné míry památkou být a je již pouze jejím torzem a odrazem, protože ztratil zásadní atribut, a sice autenticitu.
Posledním příspěvkem sborníku jsou kinematografická ohlédnutí Ivana Klimeše. Týkají se jakési rekapitulace, jak ji reflektovala kinematografie po vzniku Československé republiky, tedy v době, kdy se během velmi krátké doby zcela změnil svět, a vše, co trvalo mnoho generací, mělo být najednou docela jinak. Filmová reflexe se nesla v patetickém národnostním duchu, v duchu konečného a zaslouženého národního triumfu po staletích útisku. Patřily sem jak dramatické filmy s odkazy historickými a s reminiscencemi postav národních obrozeneckých velikánů, tak i filmy legionářské. Mnoho filmů je nedochovaných, mnohé dokonce ani nebyly realizovány, protože tato snaživá vlna o „vzdělání“ a probuzení uvědomění národa samozřejmě nemohla vzniknout zadarmo a vyžadovala investice.
Přirozeně, že v nastalé atmosféře nešlo mnohým autorům jen o edukativní stránku jejich děl. Film bylo podnikání, investice s předpokladem výdělku, a ten předpoklad byl o to silnější, že vlna filmů podobného ražení byla módní a v duchu doby. Podle autora ale proti sobě stála na jedné straně velká touha po zobrazení sakralizovaných dějin, a na straně druhé – při vědomí, že československý film je diletantský – strach, aby toto zobrazení nebylo nekompetentní a aby výsledek nebyl jednak v konečném efektu směšný, a tedy kontraproduktivní, a samozřejmě aby tvůrci nenesli finanční následky nezvládnutého projektu. Děl, která nevznikla, bylo nakonec více než těch, která vznikla, a lze asi konstatovat, že to je spíš pozitivum celé záležitosti.
Mám-li shrnout dojem, který ve mně příspěvky sborníku vyvolaly, musím říci, že stáří v 19. století nebylo příliš odlišné od stáří, kterého jsem kolem sebe svědkem o více než sto let později. Otázkou ale je, jak moc bylo toto stáří odlišné od toho, které čeká mě.
Znatelně horší byla hmotná stránka zabezpečení ve stáří. Pohled okolí na staré lidi nebyl ani a priori odmítavý, ale ani adorující. Za to, jak člověk žil, co si myslel a co si okolí myslelo o něm, si do značné míry mohl sám, třebaže samozřejmě existovala určitá klišé. Pokud stárnoucí člověk zahořkl, zůstal pevně myšlenkově vězet v minulé době a vracel se ke starým křivdám, spokojeného stáří si neužil. Pokud se člověk na stáří vědomě (ale částečně i vlastně neplánovaně) připravoval, byl vyrovnaný se svým vlastním životem, udržoval si dobré vztahy s rodinou a akceptoval vývoj světa a společnosti, mohl si své místo najít a mohl stáří prožít ve spokojenosti. Skoro mě to nutí napsat – jak si kdo ustele, tak si lehne, a řekl bych, že toto prosté pořekadlo má svoji platnost nejen ve vztahu ke stáří. Je pravda, že je mnoho okolností, které člověk ovlivnit nemůže a které mají na kvalitu života zásadní vliv. Na druhou stranu ale otevřený a pozitivní přístup k životu je základním předpokladem toho, aby i onen život byl pozitivní, a to platí jak pro stáří, tak i pro jakýkoli jiný věk.
Zdroje:
Hojda, Zdeněk – Ottlová, Marta – Prahl, Roman (eds.): Vetché stáří, nebo zralý věk moudrosti? Sborník příspěvků z 28. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 28. února - 1. března 2008. Academia, Praha 2009
