Článek
14. května 1948 byla vyhlášena Deklarace nezávislosti Státu Izrael. Jednalo se o oficiální oznámení, že na území bývalého britského mandátního území Palestina, v místech, kde se kdysi nacházela království Izrael a Judea, byl na základě přesně rok starého plánu zvláštní komise OSN pro Palestinu, doporučujícího rozdělení území na dva samostatné státy, formálně založen stát Izrael. Tento akt bývá někdy nazýván třetím židovským společenstvím, přičemž společenství první skončilo zničením Šalamounova chrámu roku 586 př. n. l. a společenství druhé nadvakrát, zničením Herodova chrámu v roce 70 a porážkou povstání Bar Kochby Římany roku 135.
Deklaraci veřejně přečetl David Ben Gurion v Tel Avivu o půlnoci před vypršením Britského mandátu. Její návrh byl sepsán během předcházejících měsíců a byl kompromisem mezi různými politickými proudy židovských osadníků. Ještě téhož dne vyhlášení nezávislosti veřejně potvrdila Židovská národní rada. Vzhledem k levicovosti většiny vedoucích politiků a neexistenci židovské aristokracie byla jako státní forma zvolena republika s oficiálním názvem Stát Izrael. Tento pojem odkazoval na první židovské království, a na rozdíl od dalších zvažovaných pojmů, Stát Judsko nebo Stát Sión působil unitárně, univerzálně, ale i tradičně, ale nevázal se na židovský sionismus ani sekularizaci. Obyvatelé tak nemuseli být nazýváni ani sionisty, ale vlastně ani Židy, byli to prostě Izraelci.
Nový stát byl po 11 minutách uznán Spojenými státy, vzápětí se přidal Írán, Guatemala, Niaragua a Uruguay. O tři dny později uznal Izrael i Sovětský svaz, následovaný Československem, Jugoslávií, Irskem a Jihoafrickou republikou. Mnoha dalším státům se ale vznik Izraele samozřejmě nelíbil.
Plán na rozdělení Palestiny se původně příliš nelíbil ani sionistům, protože nepočítal s Jeruzalémem jakožto s hlavním městem židovského státu. Vůbec se ale nelíbil státům arabského světa, které nechtěly připustit vznik jakéhokoli židovského státu. Během roku do zániku britského mandátu už mezi Židy a Araby probíhala regulérní občanská válka. V prosinci 1947 byla zřízena Arabská osvobozenecká armáda, ale mezi Araby panovala velká rivalita a nejednotnost. Arabské bojůvky byly často podporovány Brity, ty židovské naopak například z Československa, a to jak dodávkami zbraní, tak výcvikem pilotů a dalších vojenských specialistů. Během jara už válka mezi Židy a Araby propukla zcela otevřeně, s nemilosrdností na obou stranách.
První fáze války od května do června 1948
Hned odpoledne 14. května, po vyhlášení deklarace nezávislosti, překročily armády okolních zemí hranice a válka vypukla v oficiální formě. Z ozbrojené židovské organizace Hagana se stala legitimní izraelská armáda. Na Izrael zaútočily Sýrie, Libanon, Irák a Egypt. Jednotlivé arabské země ale neměly, kromě likvidace Izraele, příliš společných zájmů a motivací. Jejich plán se nakonec ukázal jako fiasko.
Na severní frontě byli Syřané brzy zastaveni a soustředili se jen na udržení pozic. Podobně byly po počátečních úspěších kolem Jeruzaléma zadrženy irácké jednotky a jednotky Arabské legie na střední frontě. Úspěchů dosáhla zpočátku i nejméně motivovaná egyptská armáda na jihu, ale nakonec byla zastavena i ta. Ovládala nicméně celou jižní polovinu Izraele a Jeruzalém i Tel Aviv měla v dostřelu děl. Arabům chybělo centrální velení, jednotky začínaly být vyčerpané. 11. června bylo uzavřeno první příměří. Toho využil Izrael k dozbrojení a přípravám k dalším akcím.
Vojáci Arabské legie při bojích v Jeruzalémě
8. července, den před vypršením příměří, zahájil Egypt další útok. O den později zahájil ofenzívu i Izrael. Ta měla úspěch především na severu, ale podařilo se jí dobýt i polovinu Jeruzaléma. Další příměří následovalo po několika pokusech 18. července. Podmínky mírové smlouvy vyjednával švédský hrabě Folke Bernadotte, ale všechny jeho návrhy, třebaže je politici západních zemí vítali, byly oběma bojujícími stranami odmítány. 17. září byl Folke Bernadotte zavražděn pravděpodobně příslušníky sionistické skupiny Lechi.
Hrabě Folke Bernadotte
15. října vyprovokoval Izrael další srážku s Egypťany, při níž dosáhl vojenských úspěchů a územního zisku, ale ani tehdy nedošlo k nějakému sjednocení arabských bojovníků, jejichž zájmy se diametrálně rozcházely. Vyvrcholilo to tím, že se Syřané a Egypťané po neshodách a rozporech několikrát vzájemně uvrhli do klateb. Během listopadu a prosince izraelské akce na jihu pokračovaly a Egypt ustupoval. Izraelce zarazilo až britské ultimátum.
Mapa Izraele, porovnání území podle plánu OSN a území, získaných za války
Na začátku ledna zahájil Izrael s Egyptem jednání o příměří, a to obě strany podepsaly 24. února. 23. března se přidal Libanon, 3. dubna Jordánsko a až 20. července Sýrie. Žádná strana nebyla s výsledky války úplně spokojená a sporná území se stala jablkem sváru a místy potyček na další dlouhé roky.
Izraeli nicméně po válce připadlo o 21 % větší území, než navrhoval původní pán OSN, a západní část Jeruzaléma. Arabské státy přijaly doktrínu tří NE – ne jednání s Izraelem, ne uznání Izraele a ne míru s Izraelem.
Zdroje:
BARNAVI, Eli a kol.: Atlas univerzálních dějin židovského národa. Praha 1995.
BROŽ, Ivan: Arabsko-izraelské války. Praha 2005.
SKRAMOUŠSKÝ, Jan: Zbraně pro Izrael. Střelecký Magazín, listopad 2005.
