Článek
Zdeněk Mančal se narodil 9. října 1913 v Litomyšli, po obecné škole vychodil reálné gymnázium s maturitou a až do vojny vykonával příležitostná zaměstnání. Při vojenské službě dosáhl hodnosti npor. v záloze. Byl ženatý, měl jednu dceru a od roku 1945 byl členem národně socialistické strany. V roce 1939 se stal sekretářem a pedagogickým vychovatelem v Péči o pracující dorost ve Strnadech u Zbraslavi. Od roku 1940 pracoval jako hlasatel a inspektor programové služby Československého rozhlasu a proslavil se 5. května 1945. Již od minulého dne se po Praze srocovali lidé a odstraňovali německé nápisy. I v rozhlase panovala revoluční nálada, zaměstnanci se přestali řídit pokyny německého vedení a začali vysílat do té doby nežádoucí české písničky. Mančal v šest ráno do éteru posměšně vyhlásil: „Je sechs hodin“. Od té doby už rozhlas nevyslal ani slovo v povinné němčině a posluchačům bylo jasné, že okupace se přiblížila ke svému konci. Výsledkem bylo nejen Pražské, ale i české národní povstání.
Zdeněk Mančal u mikrofonu v prostorách Husova sboru na Vinohradech, odkud rozhlas vysílal po vybombardování budovy na Vinohradské třídě.
Z Mančala se stala známá a populární osobnost, na besedách a přednáškách po republice líčil, co se během povstání v hlavním městě dělo. To se ovšem v mnohém lišilo od komunistického výkladu, podle kterého stáli na barikádách téměř výhradně komunističtí dělníci, Buňačenkova 1. divize ROA z něj zmizela úplně a město nakonec ve chvíli nejtěžší „osvobodila“ slavná Rudá armáda. Mančal oproti tomu po pravdě vykládal, že povstání rozhodně neřídila komunistická strana, ale vojenské velení a politici různých stran, na barikádách bojovali občané všech společenských tříd, zásadně se zapojila česká policie a bez pomoci ROA by Němci povstání utopili v krvi. Rudá armáda pak přijela ráno do města, odkud den předtím Němci odešli poté, co kapitulovali do rukou České národní rady.
Zdeněk Mančal během povstání
Ještě před únorovým komunistickým převratem byl Mančal z rozhlasu „vyakčněn“, již 20. února 1948 mu byl zakázán vstup do budovy a ke konci března jej ze zaměstnání vyhodili. Mančal si našel práci jako kolorovač fotografií u firmy Václav Suk a později zemědělský dělník na státním velkostatku v Nebřenicích u Strančic, kde byla umístěna velkovýkrmna vepřů. Tam začal brzy vykonávat funkci správce. Jeho manželka tou dobou pracovala v Uhelných skladech Praha, nezletilá dcera Dagmar byla na statku, kde otec pracoval, ošetřovatelkou vepřů.
Zdeněk Mančal po válce
V politice se Mančal nijak neangažoval, potom ale potkal kpt. Bohumila Moravce, který kolem sebe shromáždil skupinku, hodlající provést protikomunistický puč. Skupina byla údajně součástí tzv. organizace Zvon, která se měla dát dohromady právě z podobných skupinek se shodným cílem. Mančal Moravcovi neurčitě slíbil, že až dojde k puči, pronese jakožto profesionál do rozhlasu Moravcem připravené politické prohlášení. Puč měl vypuknout 17. května 1949 ve tři hodiny ráno. Naprostou náhodou ale přesně ve stejný moment měl vypuknout i další puč, připravovaný tzv. Prokešovou skupinou, který byla ale rozkryta StB. Ta začala již 16. května členy Prokešovy skupiny zatýkat a náhodně si na ulici všimla dalších podezřelých lidí. Při jejich zatýkání vyšlo najevo, že jsou to ozbrojení členové organizace Zvon, kteří se zrovna také chystají k puči. Po brutálních výsleších zadržených se rozjela další vlna zatýkání.
23. května 1949 ve 13.00 Mančala zatkli a odvezli do vazby na Pankrác do cely č. 381. Místnosti, které na statku přechodně využíval, StB zapečetila, nehledě na to, že v nich zůstaly veškeré písemnosti, účetní knihy, plány výroby i nákupu a klíče úplně od všeho a velkostatek byl zcela ochromen. Do vyšetřovací vazby byla nakrátko vzata i jeho manželka Ludmila, která ovšem o ničem nevěděla a záhy ji propustili.
Vazební fotografie Zdeňka Mančala
Organizaci Zvon tvořilo podle StB pět propojených skupin. Ty se – alespoň ve světle výslechových protokolů, které samozřejmě vůbec nemusely reflektovat skutečnost– zpětně zdají docela odhodlané, ale reálnou šanci uspět samozřejmě neměly. V pěti procesech s organizací Zvon bylo souzeno 98 civilistů a 20 vojáků, k smrti byli odsouzeni Emanuel Čančík, Vratislav Polesný a Josef Charvát. Popravy provazem proběhly ve věznici na Pankráci 5. listopadu 1949, těla byla spálena a popel zřejmě zakopán na dvoře pankrácké trestnice.
Záznam o propuštění Zdeňka Mančala
Mančal byl odsouzen Státním soudem v Praze 11. srpna 1949 na pět let vězení, trest mu byl v rámci odvolání v lednu 1952 snížen na tři roky. Jakkoli i Wikipedie dodnes tvrdí, že to bylo let deset, protokoly hovoří jasně. Ty tři roky si ve věznici v Ostrově u Karlových Varů odseděl celé, se zdravotní klasifikací C tam pracoval na různých pozicích. Propustili jej 25. května 1952. Po propuštění začal Mančal pracovat jako stavební dělník – betonář u podniku Acidotechna. Jeho žádost o rehabilitaci byla v roce 1968 zamítnuta, status protifašistického bojovníka mu nikdy nebyl přiznán. Zdeněk Mančal zemřel v Praze na srdeční selhání 5. srpna 1975.
Zdroje:
ABS, fond Vyšetřovací spisy MV, sign. V-6381 MV
KMOCH, Pavel: Konec pánů Benešovska, Academia Praha 2021.
