Článek
Policejní komisař Durand si zalil kávu ve svém starém, ale oblíbeném hrníčku s malovanou siluetou Paříže, města, kde se narodil a kde také vystudoval policejní školu. Hrníček mu připomínal jeho kořeny napevno svázané s městem, které nade vše miloval. Zadíval se na pěnu, která pokrývala hladinu horkého nápoje, který také miloval a bez kterého se hned po ránu neobešel. Pokoušel se z větších bublin poznat, jaký bude dneska den. Spousta malých bublinek mu připomněla déšť, který tady v přímořském městečku, kam hned po policejní škole nastoupil, nebyl nic neobvyklého. Zvedl pohled od hrníčku s kávou a zadíval se na chvíli na okenní tabuli pokrytou kapkami vody.
„Jo, to sedí…“ zabručel si sám pro sebe a znovu se pokoušel prozkoumat pěnu na kávě, zda nevyčte nějakou pozitivnější zprávu.
„Zase věštíš?“ ozval se za jeho zády dobrácký hlas jeho kolegy, který mu přinesl denní poštu a hlášení od noční služby. „Prozkoumat, probádat, vyřešit, lumpy pozavírat!“ řekl se smíchem v hlase a položil několik papírů vedle horké kávy.
„Tak ti teda pěkně…,“ nedořekl komisař Durand, protože zbytek věty už nebylo komu adresovat. Kolega zmizel stejně rychle, jako se objevil. Zůstaly po něm jen otevřené dvéře na chodbu, vtíravá vůně kolínské a chlad deroucí se sem z tmavé chodby staré a nevlídné policejní budovy. Komisař vstal, dveře zavřel tak, aby bylo slyšet jejich klepnutí. Doufal, že to bude slyšet dost daleko na to, aby všichni pochopili, že nemá rád, když při odchodu z kanceláře za sebou někdo nezavře. Uvelebil se na své kancelářské židli, jak nejpohodlněji to šlo a usrkl z kávy. Jednou, dvakrát… s každým dalším douškem cítil, jak se konečně probouzí. Když byl hrníček skoro prázdný, odložil jej na vzdálenější stranu stolu a pustil se do papírování.
„Tak copak tu dneska máme?“ zabrumlal sám pro sebe, protože v kanceláři kromě jedné kytky v květináči na okně a jeho samého nebylo nic živého, nic, s kým by si mohl popovídat. „Dopravní přestupky… klasika… rušení nočního klidu, jedna krádež na nádraží… Zase nám tady řádí nějaký kapsář. Poslední týden je to už pátý případ. Co tam ti pochůzkáři celou noc dělají?“ mručel stále hlasitěji. „Co je tohle?“ řekl už docela nahlas, když se prolistoval k zalepené obálce, na které bylo napsáno úhledným, až ozdobným písmem jeho jméno. Hned zavětřil, že půjde o něco zajímavého a než obálku otevřel, důkladně si ji prohlédl. Jeho policejní instinkty byly rázem v pohotovosti. Možná trochu díky té ranní kávě, ale spíš to způsobilo to, jak obálka vypadala. Byla z kvalitního, ručně vyráběného papíru. Neměla klasický rozměr dopisní obálky a byla opatřená pečetí krvavě rudé barvy s nějakým erbem nebo spíš jen znakem, který ale nepřipomínal nic, co by komisař znal. Rozsvítil lampičku na stole a prohlédl si obálku proti světlu. Hutný papír ale vzdoroval paprskům slabé žárovky. Prohmatal tedy onu obálku, zda neucítí nějakou nerovnost, něco, co by mu mohlo napovědět, co v sobě skrývá. Opět nic. Ještě si několikrát obálku prohlédl z obou stran, dokonce k ní i přičichl a ucítil velmi jemnou, nasládlou, až omamnou vůni. Poté ji položil před sebe na stůl a chvíli ji pozoroval, jako by čekal, co ta obálka udělá. Přemýšlel. A pak se rozhodl. Podívá se dovnitř. Nožem opatrně rozřízl lem na straně obálky a nahlédl dovnitř. V obálce byl lístek, jen o málo menší než sama obálka. Vzal pinzetu a lístek vytáhl. Opět kvalitní, ručně vyrobený papír. Ten dopis mi poslal někdo, kdo je buď movitý, a nebo se prostě snaží udělat dojem. Otočil lístek a na něm spatřil stejné písmo, jakým bylo nadepsáno jeho jméno na obálce.
„Dnes v jedenáct hodin večer jste očekáván v klubu Calèche Nore na Rue de Rivoli. Přijďte přesně.“
Komisař prohlédl i lístek proti světlu žárovky a kromě několika světlých flíčků v rohu toho podivného vzkazu nespatřil nic zvláštního. Opět přičichl k papíru a vůně se mu zdála být silnější než před chvílí. Parfém byl tedy přímo na té podivné navštívence. Spěšně dopil zbytek kávy, lístek vložil zpět do obálky, popadl sako a vyběhl ze dveří své kanceláře. Málem se srazil s kolegou, který mu před chvílí mezi papíry přinesl i ten záhadný dopis.
„Prosím tě, jak se tohle dostalo do mé pošty?“ zeptal se ve spěchu, když se soukal do saka a protáhl ruku i s obálkou rukávem.
„To vidím poprvé…,“ odvětil kolega, když si prohlédl obálku v komisařově ruce. „Nějaká ctitelka?“ zeptal se pobaveně, „Měl by ses konečně oženit, tahle má alespoň hezké písmo, bude vzdělaná a…“
„Nech těch srandiček!“ zarazil ho komisař. „Letím s tím do laborky, za chvilku jsem zpátky!“ zavolal ještě ode dveří a zmizel na schodišti vedoucím do labyrintu policejní budovy.
Dopoledne se ten den vleklo. Komisař Durand dopíjel třetí kávu a občas sledoval zažloutlý ciferník hodin visících na stěně jeho kanceláře. Chvilku před polednem se ozval služební telefon.
„Durand!“ vyštěkl nedočkavě do sluchátka. Volala laboratoř, nebo spíš její jediný zaměstnanec, doktor Mertyn.
„Tak to se podrž!“ řekl přímo, bez pozdravu nebo zdvořilostních frází, které mu ostatně byly cizí stejně jako spousta jiných, obvyklých věcí. „Ten papír je tak dvě, možná tři století starý! Pochází z britské papírny, nikde jinde na světě se tento typ papíru nevyráběl. A jeho cena je ze sběratelského hlediska… hodně vysoká. Ale to není všechno! Je napuštěný parfémem, který také není docela běžný a na trhu ho už dneska neseženeš. Ale byl naparfémovaný docela nedávno. Jeho vůně je silná a během několika hodin, nebo i dnů dojde k jeho oxidaci a vůně se změní a zintenzivní. Je vyrobený z výměšku pižmoně a velrybí ambry a také rostlin, které rostou až někde v Indii.“
Komisař Durand si otřel ruku o kalhoty, když slyšel složení parfému, kterým byl napuštěný lístek, co držel v ruce, a přičichl ke konečkům prstů. Opět ucítil tu sladkou jemnou vůni, nesrovnatelně příjemnější, než je vůně kolínské jeho kolegy.
„A teď to hlavní!“ zahalekal do sluchátka doktor Mertyn, „Všiml sis těch flíčků na papíru?“
„Všiml,“ přitakal komisař Durand.
„Je to krev, mimo jiné,“ řekl doktor Mertyn radostným hlasem a hned pokračoval, „Lidská krev! Ale je to nějaké divné. Poměrně čerstvá, krevní skupina nula. Na tom papíru není déle, než několik hodin. A teď to, co je na tom podivného. Je smíchaná s bílým vínem!“
„A nemohou tam být prostě fleky od krve a od vína?“ zeptal se komisař nesměle.
„Vyloučeno!“ odpověděl doktor Mertyn. „To by tam byly dvoje skvrny. Ale tady jsou všechny ty stopy stejné – krev a to víno. Je to taková podivná směs, ve víně je jí jen pár kapek… Víš co? Přijdi hned za mnou, tohle nebudeme řešit po telefonu,“ řekl tak, že to znělo jako rozkaz a zavěsil.
Komisař Durand na nic dalšího nečekal a rychlým krokem nabral směr k laboratoři. Za pár minut už seděl za stolem naproti doktoru Mertynovi.
„Podívej se na to písmo,“ ukázal doktor Mertyn na několik míst na lístku. Vidíš to písmeno a? To psala osoba, která je velmi důsledná, která vše plánuje a má jasné cíle. A podívej jak píše u písmene ká…“
„Počkej, počkej,“ zarazil ho komisař, „Ty jsi i grafolog?“
„Tady v laboratoři jsme tak trochu od každého řemesla,“ zasmál se doktor dobrácky. „Ale k těm skvrnám – podívej se, tady ta vypadá jako otisk prstu. Jako by ten člověk, asi žena, měla prsty od té směsi vína a krve. Vidíš to?“ řekl, aniž by pohledem opustil ten záhadný kousek papíru a podal ho komisaři. Pak se mu zadíval do obličeje a docela vážně položil další otázku: „Půjdeš tam?“
„No… večer mám volno,“ připustil komisař váhavě, „Ale že by se mi chtělo někam chodit… navíc to počasí… ale ano, půjdu. Stejně jde o nějaký vtip, někdo si ze mě prostě vystřelil.“
„Tak to byl vzhledem k druhu papíru a toho parfému docela drahý žertík,“ upozornil ho doktor, „Hele, dám ti návrh. Půjdeme tam spolu. Ty se dozvíš, kdo ti to psal, tedy doufám, že se to dozvíš, a já vezmu s sebou mou ženu. Už jí dlouho slibuji, že si spolu někam vyjdeme. Klub Calèche Nore je skvělý podnik. Už jsem tam několikrát byl a dokonce jsme tam měli kdysi s Petronilou, tedy s mou ženou, i nějakou oslavu. Hele, alespoň se seznámíte. Bereš?“
„Tak tedy ano, beru,“ souhlasil komisař, „Nebude se tvá žena zlobit, že jdeš s kolegou z práce a ještě tak pozdě večer?“
„Ne, naopak, bude ráda. Občas jí o tobě vyprávím nějaké historky,“ zasmál se doktor dobrácky.
Komisař Durand byl na manželku svého kolegy docela zvědavý. Znal ji jen z doslechu a její pověst byla víc než zajímavá. Seznámili se před léty, když byl doktor na dovolené někde ve východní Evropě. Byla prý velice krásná a ti, kteří znali doktora a jeho ženu, často neskrývali podiv nad tím, co na něm vůbec vidí. Jednak byl mezi nimi dost velký věkový rozdíl a už na první pohled vypadali spíš jako otec a dcera než jako manželé. Ona chodila někdy až nepřirozeně výstředně oblečená, pečlivě nalíčená, on byl spíše konzervativní, takový ten usedlý typ libující si v šedi nenápadnosti.
„Vyzvednu tě v devět večer, souhlasíš?“ doktorův hlas vytrhl komisaře z přemýšlení. „Tohle si vezmi s sebou,“ řekl doktor věcně a podal komisaři obálku se vzkazem. „Tak v devět!“ zdůraznil doktor ještě jednou, když komisař opouštěl jeho laboratoř.
Přesně za dvě minuty devět zastavil velký černý vůz u bytu komisaře Duranda. Komisař vyčkával za zavřenými dveřmi vedoucími k cestě. Věděl, jak je doktor přesný a dochvilný, a nechtěl, aby na něj musel čekat. Také byl hodně zvědavý na jeho ženu. Ještě se na ni nenápadně vyptával několika svých kolegů, kteří ji znali. To, co se dozvěděl, ještě zvýšilo jeho zvědavost. Vyšel ze dveří a zamířil k autu. Jeho zadní dveře se otevřely a přímo vyzývaly k tomu, aby rychle nastoupil.
„Dovolte, abych vás seznámil!“ zaslechl dřív, než se v přítmí auta dokázal rozkoukat. Doktor Mertyn seděl za volantem, pootočený tak, aby viděl komisaři do tváře. Rozsvítil světlo, aby na sebe lépe viděli. „Má žena Petronila, můj kolega Henry, Henry Durand,“ ukázal zběžně, jako by ledabyle formálně, doktor Mertyn na oba své pasažéry a otočil se zpět k volantu.
Komisař hleděl s údivem na ženu svého kolegy. Slyšel o ní sice hodně a měl za to, že pověsti o manželce doktora přehánějí, ale teď viděl, že nic z toho se ani náznakem neblížilo skutečnosti. Krásná, trochu pobledlá tvář bez jediné pihy, znaménka nebo vrásky, temně červené rty, přesně vyrýsované, dokonale symetrické a hluboké temně hnědé oči pod naprosto dokonalým obočím. Vše, co viděl, bylo až neuvěřitelně skutečné. Kdyby tuto ženu s tváří éterické bytosti někdy dříve potkal na ulici, určitě by si jí všiml. Byl si ale jistý, že ji vidí poprvé. Světlo v kabině zhaslo a vůz se rozjel.
Komisař Durand se jen málokdy cítil tak nejistě, jako právě teď. Rád by něco řekl, aby neseděl tak zaraženě, ale nemohl najít žádná slova, kterými by začal nějakou smysluplnou neformální konverzaci. Občas stočil svůj pohled na onu ženu sedící tak blízko vedle něj. Ona jeho pohledy opětovala a její úsměv byl tak přirozený a nenucený, že měl komisař pocit, jako by tu ženu těšila jeho přítomnost.
„Máte nádherný náhrdelník,“ osmělil se po chvíli. Slova mu trochu vázla v krku, ale bylo to lepší, než kdyby tam jen tak seděl.
„Děkuji,“ odpověděla ona s potěšením a sáhla si rukou na docela masivní šperk na krku, který zdobil veliký červený kámen. „To je po mé babičce, vlastně prababičce,“ řekla velice příjemným a uhlazeným hlasem, „Dostala jej jako zásnubní dar od mého pradědečka.“
„Měl dobrý vkus,“ nezmohl se komisař na smysluplnější odpověď.
„Měl,“ usmála se ona a znovu šperk pohladila. „Rubíny jsou v našem rodu oblíbeným kamenem, stejně jako bílé zlato, ve kterém je zasazený. Bílé zlato se podobá stříbru, ale stříbro se mi nelíbí, nedělá mi dobře,“ opět šperk pohladila a zadívala se hlubokým pohledem na komisařovu tvář. Její oči ve tmě jako by zářily. Odráželo se v nich měsíční světlo i světla pouličních lamp, které během cesty míjeli. „Máte rád rubíny?“ zeptala se něžným hlasem, který zapůsobil na komisaře jako laskavé pohlazení. Komisař ještě více znejistěl. Jeho sebevědomí se válelo někde na podlaze auta, ve kterém jeli. „Rubíny mají barvu čerstvé krve, nemyslíte?“ usmála se a čekala na reakci, kterou její přirovnání vyvolá u jejího spolucestujícího.
„Ale no tak, miláčku, ať nám pana komisaře nevyplašíš,“ zasmál se doktor Mertyn a pootočil hlavu směrem ke komisaři, „Omluv mou ženu, ráda vtipkuje a i mě někdy svým chováním trochu vyvede z míry!“
Komisař seděl nehnutě, opřený o dveře vozu a jen sledoval, jak se jeho společnice k němu mírně naklonila, jako by se na něj chtěla vrhnout. Znejistěl ještě více. Ona ale působila jako mramorová socha a se svým kamenným úsměvem sledovala, jak se komisař stahuje sám do sebe, do zdánlivého bezpečí svého nitra.
„Jsme na místě!“ řekl nahlas doktor Mertyn a znovu se otočil na ty dva vzadu. Vystupte si tady, jedu zaparkovat.“
Oba poslechli a když se Mertynův vůz rozjel směrem k nedalekému parkovišti, nedělilo je nic, jen dva kroky prázdnoty mezi nimi. Konečně si ji mohl lépe prohlédnout. Černé šaty obepínající dokonalou postavu, stejně dokonalý účes z dlouhých hnědých vlasů, pečlivě stočený do drdolu na temeni hlavy.
„Znáte se s mým mužem už dlouho?“ zeptala se, aby přerušila chvíli ticha a snad i proto, že si nešlo nevšimnout komisařových rozpaků.
„Ano, pár let. Vlastně to byl první člověk, se kterým jsem se potkal, když jsem tady nastoupil k policejnímu sboru,“ vysoukal ze sebe komisař první delší větu od chvíle, kdy nastoupil do Mertynova vozu.
„My se známe už také dlouho,“ odpověděla paní Mertynová a chytila ležérně komisaře za ruku. „Počkáme na mého muže u vchodu, souhlasíte?“ zeptala se a přidala k tomu opět ten svůj tajemný úsměv, který tentokrát doplnila krátkým, ale nepřehlédnutelným gestem, při kterém si špičkou jazyka přejela po horním rtu. Bylo to takové nevýrazné, nicotné, ale komisař cítil, jak se mu rozbušilo srdce. V zapadlém koutku svého vnitřního bytí pocítil záchvěv závisti z toho, že někdo jako byl doktor Mertyn může mít vedle sebe někoho takového.
„Komisař Henry Durand?“ ozvalo se náhle a nečekaně za jeho zády.
„Ano, to jsem já,“ řekl pohotově a otočil se za tím hlasem. Za ním stál mladík v uniformě portýra s nataženou rukou v bílé rukavici.
„Prosím, vaši pozvánku,“ řekl ten mladík nevýrazně a unaveně, jako by měl za sebou dvoudenní směnu někde v dolech. Komisař vytáhl lístek z obálky a podal jej portýrovi. Ten si jej důkladně prohlédl, pokýval hlavou a podíval se na paní Mertynovou tázavým pohledem. „Můj doprovod,“ řekl komisař rychle. „Ještě přijde můj přítel, jen co zaparkuje… je v tom problém?“ zeptal se rychle mladíka. Ten zavrtěl hlavou a svěsil ruce podél těla. Doktor Mertyn právě v té chvíli dorazil a mladík se vydal ke vchodu do podniku, ve kterém měl komisař dnes v noci záhadnou schůzku. Hned za dveřmi čekaly na návštěvníky kamenné schody vedoucí někam do podzemí. Mdlé osvětlení a pomalá, nevtíravá hudba bylo to, co na příchozí dýchlo ještě dříve, než začali sestupovat někam dolů do útrob velké černé budovy, ve které se klub Calèche Nore nacházel. Mladík zavedl příchozí ke stolu s černým ubrusem, na kterém stál masivní mosazný svícen s červenými svíčkami. Usadil své hosty a přinesl nápojový lístek.
„Nic se tady za ty roky, co jsem tady byl poprvé, nezměnilo,“ pronesl doktor Mertyn, když se rozhlédl kolem sebe a dodal s nostalgií v hlase: „Tak tady jsem už zažil několik zajímavých zážitků!“
Komisař si všiml, že se doktor za celou tu dobu, co vstoupili, ani jednou nepodíval na svou ženu Petronilu. Zato ona nespustila oči z komisaře. Ne, že by mu to bylo nepříjemné, naopak. Užíval si ty pohledy a zjistil, že se cítí v její přítomnosti velmi příjemně. Ona své pohledy občas doplnila o jako by náhodné doteky, které ale rozhodně náhodné nebyly. I ve chvíli, kdy si sedali za stůl, přitáhla si svou židli tak, aby byla blíž ke komisaři než ke svému manželovi. Ten si toho nevšiml a pozorně si pročítal nápojový lístek. Ona se stále dívala na komisařovu tvář a chvílemi si pohrávala svými dlouhými štíhlými prsty s pramenem vlasů, který při každém pohybu klouzal po její tváři.
„Na koho tady vlastně čekáte, Henry?“ zeptala se zvědavě a ruku, kterou si právě upravila svůj rubínový náhrdelník položila na stůl právě do místa, kde byla i ruka komisaře. Ucukla, když se dotkla hřbetu jeho ruky. „Promiňte, to jsem nechtěla…,“ odvětila a ještě více zabořila svůj pohled do komisařových očí.
Doktor Mertyn si toho nevšiml, stále byl zahleděný do nápojového lístku. „Promiňte, na chvíli se vzdálím, hned jsem ale zpátky,“ řekl věcně a rychle vstal ze své židle. „Deset minut, ano?“ dodal ještě na odchodu a usmál se na svou choť. „Ukaž tady panu komisaři ten salónek, kde jsme měli před pár léty… však víš který, ano?“ dodal rychle a znovu se usmál, tentokrát na komisaře.
Když se doktor Mertyn vzdálil od stolu, položila Petronila opět svou ruku na ruku komisaře. Ucítil chlad, který vycházel z její dlaně. Nebyl nepříjemný. Ženy mívají někdy studené ruce, pomyslel si. Cítil se zase nejistě a vnímal intenzivně tep svého srdce, který mu bušil ve spáncích. V tu chvíli věděl, že on už nerozhoduje o tom, co dělá. Ona měla moc nad vším, co cítí. Neměl dobrý pocit z toho, že tady tak sedí se ženou svého kolegy, že se ho dotýká právě takto, ale na druhou stranu byl její dotek, její pohled a její přítomnost natolik omamná, že nenašel v sobě sílu bránit se tomu, co se právě děje. Jindy tak silný, rozhodný a rázný muž se proměnil jejím chladným dotekem v tvárnou loutku bez vlastní vůle.
„Čekáš na toho, kdo ti poslal ten dopis?“ zeptala se Petronila náhle a přímo. „Můžu ti říkat Henry?“ zeptala se věcně a pokračovala, aniž by počkala na odpověď, „Henry, ten dopis jsem ti poslala já.“
„A co tvůj muž?“ zeptal se komisař nechápavě, protože se přestal orientovat ve všem, co se kolem něj dneska stalo.
„Ten ti přece ten dopis přinesl, jak jinak by se dostal do tvé pošty?“ zasmála se Petronila a ovinula své prsty kolem komisařova zápěstí. Komisař chtěl ucuknout, ale v okamžiku, kdy se jeho ruka pohnula, Petronila sevřela své objetí. Bylo to, jako by ocelová past sklapla na krku své kořisti, zaryla své čelisti hluboko do kůže a přerušila tepny. Komisař vší silou trhl rukou. Ruka Petronily se ale ani nepohnula. Cítil stále větší chlad, který z ní vycházel, a cítil i to sevření, ze kterého se nešlo vymanit.
„Víš, proč jsi tady?“ zeptala se Petronila, tentokrát už s vážnou tváří. Komisař zavrtěl hlavou. „Půjdeme, něco ti ukáži,“ řekla Petronila a její dlaň uvolnila sevření. Komisař rychle stáhl ruku zpět a druhou rukou si mnul zápěstí, jako by se přesvědčoval, že má ruku stále celou.
Petronila vstala ze židle a vykročila směrem ke dveřím, ve kterých visel těžký závěs z rudého brokátu. „Tak pojď,“ vyzvala komisaře a otočila se k němu zády. Komisař si v tu chvíli nebyl jistý, jestli by nebylo lepší prostě utéct jako malý kluk z kina, kde právě viděl pohádku, ve kterém ježibaba zavřela děti do klece a chystala se je sníst. Jeho zvědavost ale zvítězila nad strachem. Jako omámený se vydal ve stopách Petronily, která na něj čekala před těmi dveřmi, které mohly vést vlastně kamkoliv. To, co bylo za nimi, nebude určitě nic obyčejného, všedního, nic z toho, co si dokáže vůbec představit. Tím si byl komisař jistý. Petronila poodhrnula závěs a pokynutím hlavy dala komisaři najevo, aby šel první. Bylo poznat, že to tady dobře zná a že je tady častěji, než si původně myslel. Vstoupil. Ocitl se v rozlehlé místnosti osvětlené jen svíčkami. I přes to tady bylo dost světla na to, aby viděl vše, co tady bylo. První, čeho si všiml, byl jeho kolega, doktor Mertyn. Seděl v křesle se sklenkou červeného vína a vedl debatu s dívkou, která byla stejně krásná jako jeho žena. Komisaři bylo hned jasné, že se k nim ke stolu nehodlal vrátit za oněch slibovaných deset minut, jak slíbil. Věděl, že se potkají tady. V místnosti bylo více lidí, mladých i starších, všichni v černém. Bavili se v malých hloučcích nebo i po dvojicích. Když komisař vstoupil, oči všech se náhle podívali jeho směrem a nastala chvíle naprostého ticha. Někteří zvědavě přistoupili blíž, aby si ho prohlédli. Jiní stáli na místě a čekali, co se bude dít dál. Nikdo se ale netvářil překvapeně. Zdálo se, že není nic, co by dokázalo pokazit dobrou náladu, která tady byla téměř hmotná a hmatatelná.
„Představuji vám svého přítele a kolegu Henryho Duranda!“ řekl nahlas doktor Mertyn a rozmáchlým gestem ukázal na komisaře, který si ani nedokázal představit, jak komicky a vyjeveně musel v tu chvíli vypadat. „Posaď se, Henry,“ uvolnil doktor Mertyn své místo v křesle, aby si mohl komisař sednout. Ten nebyl schopný odporu. Jako omámený se posadil do křesla a dívka, která se před tím bavila s doktorem Mertynem, se posadila vedle něj na polstrovanou opěrku křesla.
Komisař těkal očima po tvářích všech kolem, kteří si jej prohlíželi. Náhle ucítil známou vůni. Byla to ta vůně parfému, kterým voněl i dopis, který ten den ráno dostal. Sladká a omamná, nezapomenutelná. Ta dívka, která seděla vedle něj, voněla právě tak. Stejně, jako se ho před tím dotýkala Petronila, se ho dotkla i ta dívka. Cítil z její ruky stejný chlad, ale neprotestoval. Její dotyk mu nebyl nepříjemný. Ona se rozhlédla po ostatních v místnosti a kývnula spokojeně hlavou. Po tomto gestu se všichni přítomní začali mezi sebou bavit právě tak, jak tomu bylo ve chvíli, kdy komisař vstoupil. V tu chvíli k němu přistoupil doktor Mertyn a pokynul hlavou směrem k dívce, která si ke komisaři přisedla na opěrku křesla.
„To je Even a potřebuje ochránce,“ řekl věcně. „Chceš se stát jejím ochráncem? Nemá nikoho, stejně jako ty.“
Komisař pokrčil rameny, nechápal, do jaké se dostal situace, nechápal nic z toho, co se dnešní den událo.
„Já jsem ochráncem Petronily. Stejně jako ty jsem se tady jednou ocitl i já. A dostal jsem stejnou nabídku. Nikdy jsem jí nelitoval. Pokud přijmeš, bude na tobě závislá. Bez tebe nebude schopná existovat. Na oplátku ti poskytne všechno, co budeš chtít a potřebovat. Ty budeš žít stejný život jako doposud, tedy stejný pro tvé okolí. Budeš chodit do práce, nezměníš své zvyky, ale tvůj život se jinak změní od základu. To je všechno, co ti teď můžu prozradit. Pokud nechceš, jdi domů a nic z toho, co jsi dneska viděl, se nestalo, nikomu o tom neřekneš. Pokud ale nabídku přijmeš…,“ doktor Mertyn se tajemně usmál a podíval se na Even a pak na komisaře, „Je to na tobě. Stačí jí jen podat ruku.“ Na to se otočil a odešel za svou ženou, která na něj čekala opodál.
Komisař seděl nehnutě v křesle a snažil se srovnat si v hlavě myšlenky, které byly rozházené a motaly se v jednom velkém chumlu. Nic z toho, co právě viděl, mu nedávalo smysl. Věděl, že tady nemůže sedět věčně, že musí něco udělat a musí to udělat hned. Podíval se na Even, která ho sledovala a v její tváři bylo vidět velké napětí. Zvedl k ní svou ruku a ona se vděčně usmála. Vzala ji něžně do svých rukou a vyhrnula mu rukáv. Vše kolem utichlo. Opět byl středem pozornosti všech v místnosti. Even se na něj ještě podívala, jestli si nerozmyslel to, co právě udělal. Komisař pak cítil zase ten pevný a chladný stisk a věděl, že kdyby chtěl s rukou ucuknout, nepovedlo by se mu to. Ucítil prudkou bolest v předloktí, jako by mu kůží projel ostrý nůž. Na chvilku. Bolest pak vystřídalo slastné uvolnění. Even sála jeho krev z žíly na ruce a on se oddával tomu nekonečně příjemnému pocitu. Ruku mu už nedržela silou jako před okamžikem. Zlehka a něžně ji hladila a přimhouřenýma očima sledovala tvář komisaře. V tu chvíli mohl s rukou ucuknout, ale neudělal to. Za chvilku bylo po všem. Cítil se tak, jak snad nikdy v životě.
Even si utřela několik posledních kapek krve ze svých rtů prstem a ten ponořila do sklenice s vínem. Zlehka promíchala její obsah a víno se zbarvilo do lehce červeného tónu. Podala mu sklenici a on se napil. Cítil nával štěstí a síly, která se mu proháněla tělem jako běsnící vichřice. Pochopil také původ té směsi krve a vína na dopise, který dnes ráno dostal. Doktor Mertyn k němu přistoupil a objal ho jako starého kamaráda.
„Vítej mezi nás!“ řekl slavnostně, „Even tě teď neopustí, pokud budeš živý!“
„Myslel jsem…,“ zablekotal komisař nejistě.
„Myslel jsi, že jsi upír?“ Zasmál se doktor pobaveně. „Kdepak. Jsi ochránce nebo chceš-li, jsi živitel. Svou krev budeš dávat tady Even. Je teď tvoje, ale popravdě jsi spíš ty její. Tedy dokud budeš naživu. A budeš naživu, dokud budeš sám chtít. Čeká tě dlouhý a spokojený život, ostatně stejně jako mě. A až se jednou sám rozhodneš, prostě až tu nebudeš, ona si zase někoho najde místo tebe!“ zasmál se opět doktor, „A neměj strach, že to nezvládneš. Čím více krve jí dáš, tím budeš silnější. Ona si tě už pohlídá,“ upozornil doktor komisaře a opět se zasmál. „Uvidíš! Za těch pár tisíc let, co je na tomto světě, se v tom už vyzná!“ Doktor se pak otočil a chtěl odejít, ale ještě se na chvíli zarazil: „A bav se, třeba tady s novými přáteli, s Even, jak se ti zachce. Se spánkem nebo s únavou si nedělej starosti, obojí je minulost.“
Komisař se podíval na své zápěstí a zjistil, že po kousnutí na něm už není ani stopa. Even ho něžně vzala za ruku a usmála se na něj. Tento nový způsob života se mu začal líbit, možná víc, než si kdy dokázal představit. Jako by už slyšel ty závistivé řeči svých známých, kteří se o něm budou zanedlouho bavit tak, jak to slýchával na adresu svého přítele, doktora Mertyna a jeho ženy.
