Článek
Na okenní tabuli, přes kterou bylo vidět do nevelké, ale pečlivě udržované zahrady, tak typické pro britský venkov, se srážely kapky vody. Některé jen tak netečně setrvávaly na svém místě, jiné se daly na cestu směrem k parapetu, kde se už pod okenním křídlem vytvořila malá louže setrvávající v oprýskané prohlubni starého dřevěného rámu okna. Cestou dolů sbíraly kapky, které potkaly na své pouti a zrychlovaly při každém novém setkání na své klikaté, chaotické a neodvratné pouti. Vypadaly jako přízračné slzy na tváři neviditelné bytosti nahlížející jak do zahrady, tak do nevelké místnosti v podkroví starého domu. V každé z těch kapek se zrcadlila tvář starého nemocného muže o kterém bychom si mohli myslet, že sleduje soumrak prostupující zahradou před oknem. Muž právě spřádal svůj tichý sen o slávě, o uznání. Jeho vyhaslé oči se nedívaly nikam, na nic, co mohl vidět, kdyby se přestal zaobírat jen svým nitrem plným představ a bizardních snů. Nezbývalo mu už moc času na to, aby tento sen proměnil ve skutečnost. Cítil, jak mu každou chvíli, každým dnem, ubývají síly. Jen zdolat schody do svého podkrovního pokoje mu činí stále větší problémy. Toužil udělat ještě tu největší věc na světě, dotknout se svým skutkem každého člověka na zemi, ovlivnit dějiny, zajistit aby každý, úplně každý člověk na světě, znal jeho jméno a vděčil mu za svůj život. V mládí chtěl být vojevůdcem, ovládat masy lidí, veliké armády, dobývat cizí země, stát se největším diktátorem všech dob. Jeho chatrné zdraví oslabené tuberkulózou, kterou prodělal už v dětství, mu ale nedovolilo začlenit se do armády a vybojovat si svou maršálskou hůl. Zdraví mu osud sice nenadělil, ale inteligencí rozhodně nešetřil. Starý muž, říkejme mu třeba profesor, protože jednak skutečně profesorem byl a také proto, že vyjmenovat všechna jeho jména a dosažené tituly by bylo zdlouhavé a unavující. V mládí platil vždy za nejlepšího žáka, premianta všech škol, kterými prošel. I když měl kvůli častým nemocem sporadickou docházku, nezabránilo mu to v tom, aby se vzdělával samostudiem a své vlastní osnovy výuky nikdy neomezoval pouze na požadavky ústavů, na kterých studoval. Hltal informace, data, vzorce jako hladový žralok neopatrné ryby. Vše co si přečetl nebo slyšel si snadno pamatoval. Jeho intelekt byl obdivuhodný, stejně jako nenaplněné sny o slávě.
Nedá se říct, při tom všem, co jsme si už řekli, že by nebyl dítětem štěstěny. Ještě za doby studií na Universitě v Cambridge doučoval své spolužáky, kteří byli s nějakou látkou pozadu. Většinou tedy děti zámožných rodičů, které se na školu dostaly poněkud jinak, než přísným výběrovým řízením na základě jejich znalostí a schopností. Netrvalo dlouho a jeho doučovací služby začali využívat i žáci mimo školu v Cambridge. Rodičům jeho žáků imponovalo jeho přísné a nesmlouvavé vystupování, dochvilnost, a samozřejmě především znalost látky kterou doučoval, stejně jako preciznost ve všem, co dělal. Po úspěšném absolvování studií ani neuvažoval nad změnou své rozjíždějící se kariéry. Jeho plat jako soukromého učitele té nejlepší pověsti převyšoval vysoce plat profesorů na škole kde vystudoval. Jako soukromý učitel v rodinách aristokracie měl jistý nejen vysoký příjem, ale mohl se pohybovat i v prostředí, které mu odmala imponovalo. V prostředí úzce sepjatém s bohatstvím a slávou, ale i s armádou. Jeho život plynul jako přesně nalinkovaná trať vojenské jednotky pohybující se podle rozkazů svých velitelů. Až do dne, kdy dostal dopis uzavřený pečetí náležející jednomu z nejvýznačnějších a nejstarších britských rodů. Ten dopis mohl znamenat hodně, ale stejně tak mohl být jen jednou z mnoha jiných nabídek nebo pozvánek na nějakou nudnou společenskou slavnost, kam byl občas také zván. Profesor si dlouze prohlížel pečlivě otisknutý reliéf pečetidla do karmínového pečetního vosku. Tušil, že tento dopis nebude jedním z mnoha. Nepřišel ani poštou, přinesl jej kurýr, který urazil notný kus cesty, aby mu jej mohl osobně předat. Bylo to poprvé v jeho životě, kdy takovou zásilku obdržel. Na jednu stranu ho sžírala zvědavost a toužil obálku zuřivě roztrhat, aby si mohl dopis přečíst, na stranu druhou ale tušil, že po rozlomení pečetě se nevratně změní jeho dosavadní život. Celé odpoledne nechal dopis ležet na svém pracovním stole a chodil kolem něj jak mlsná kuna kolem lákavé návnady, která pro ni mohla znamenat výtečnou pochoutku, stejně jako bolestivou smrt v nastražené pasti. Nechtěl se stát kořistí marnotratnosti, jednou z mnoha trofejí přišpendlenou na královský hermelín.
I když od toho osudového dne uplynula dlouhá řádka let, nikdy na něj nezapomněl. Pamatoval si velice dobře tu chvíli, kdy rozlomil pečeť na obálce ze které opatrně, až obřadně, vyjmul list papíru s krátkým, ale velice naléhavým textem: „Dostavte se bez prodlení na adresu, viz navštívenka, vévodkyně Lisy Parker z Bristolu. Záležitost je neodkladná.“ Následoval ještě podpis tajemníka vévodkyně, v té chvíli už nepodstatný údaj. Profesor, tehdy třicetiletý, ale už velmi vážený, mladík, dopis několikrát přečetl, dokonce si jej prohlédl i proti světlu, aby se ujistil, že je tato zpráva vše, co v dopise, společně s malým lístkem s adresou vévodkyně Parkerové bylo.
Ten den jako by nechtěl nikdy skončit. Dlouhý večer, spánek který nepřicházel. Dopis s navštívenkou ležel na jinak pustém stole. Profesor jej několikrát vzal do rukou a i když znal jeho krátký obsah nazpaměť, četl jej znova a znova.
Následující den si zakoupil nový oblek ve střídmé šedé barvě, jednoduchého střihu, ale i přes tuto skromnost bylo na něm vidět, že vznikl v dílně velmi drahého oděvního výrobce. Propracován do všech detailů, perfektně padnoucí. Také nový klobouk a samozřejmě boty. Nic neponechal náhodě. Věděl, že taková investice se vyplatí. Nechtěl návštěvu u vévodkyně Lisy Parker z Bristolu nijak uspěchat, přihnat se jako nedočkavý mladík na první rande by nepůsobilo dobře, i když v dopise stálo - neprodleně. Příliš dlouhá prodleva by naopak neprospěla jeho pověsti. Nerad na někoho čekal a stejně nerad nenechával čekat na sebe. Třetí den od doručení dopisu stál u dveří vily vévodkyně a v lesklém skle dveří ještě zběžně kontroloval svůj zevnějšek. Byl perfektní. Ten pohled na sebe samotného ho sice trochu uklidnil, ale i tak cítil nepříjemné napětí v každém kousku svého těla. Už chtěl zatáhnout za táhlo zvonku, když se před ním dveře otevřely.
„Přejte si?“ ozvalo se ze šera chodby za dveřmi. Hlas to byl věcný, strohý, ale melodický a příjemný. Uhlazený, stejně jako domovní sluha, který popošel drobným krůčkem do denního světla, aby na něj profesor lépe viděl. Ten beze slova podal navštívenku sluhovi a čekal na jeho reakci. „Prosím chvíli strpení, budu informovat paní…“ řekl klidně svým sametovým hlasem a pomalu zase zavřel domovní dveře. Za malý okamžik, tak krátký, že určitě nikoho informovat nestihl, se zase dveře rychle otevřely. Stála v nich, vedle toho sluhy dáma v temně zelených šatech, s vlasy pevně staženými do drdolu na temeni hlavy.
Následující spád událostí byl tak rychlý a nečekaný, že se profesor nestihl ani představit a už stál v přijímacím pokoji, kam doslova vběhl na pokyn domovního sluhy za chvátající vévodkyní.
„Drahý profesore!“ uvítala jej vévodkyně familiárně, i když se nikdy před tím osobně nesetkali a ze strany mladého profesora k žádnému pokusu o seznámení v dřívější době také nedošlo. „Jste tak…“ zadívala se vévodkyně pozorně na svého hosta.
„Mladý?“ pokusil se konečně profesor také něco říct, když poznal, že předem připravené společenské fráze by byly v této situaci jaksi nepatřičné.
„Ach ano, to také!“ převzala slovo zase vévodkyně. „Chtěla jsem říct, jste tak laskav, že jste přijal mé pozvání.“
Profesor se trochu zastyděl, že neodhadl situaci a trochu zalitoval, že nenechal vévodkyni dokončit větu.
„Mnoho jsem o vás slyšela,“ otočila se vévodkyně ke svému hostu zády a ukázala prstem na úzkou polstrovanou pohovku s brokátovým potahem. „Posaďte se prosím, udělejte si pohodlí, jste mým váženým hostem!“ řekla trochu panovačně a sama se posadila do rozložitého křesla stojícího trochu bokem od pohovky, ale tak, aby ti, kdo tato místa zaujmou, na sebe dobře viděli.
„Něco k pití? Čaj?“ řekla vévodkyně hned, co se uvelebila v křesle a aniž by čekala na odpověď, dala svému sluhovi pokyn, aby nalil do šálků zlatavý mok, jehož příjemná vůně se záhy rozprostřela celou místností a doplnila vůni řezaných květin stojících v porcelánové váze na stole.
Profesor formálně přikývl a poděkoval. Jeho pohled by se dal nazvat tázavým, ale jak už poznal, bylo zřejmě lepší mlčet a počkat si na odpovědi bez otázek.
„Profesore,“ pokračovala vévodkyně, když si způsobně smočila úzké rty v šálku čaje, „jsem ráda, že jste přijal mé pozvání. Nebudu vás napínat, určitě už tušíte, proč jste tady,“ pozvedla obočí při pohledu na svého hosta. „Před nedávnem jsem se přistěhovala z Ameriky, abych tak řekla, vrátila jsem se domů, do svého kraje, na panství svých předků.“
Profesor už sice poznal, pole akcentu, že vévodkyně nevyrůstala zde, ale i tak, aby se konečně také dostal ke slovu, pronesl překvapeně: „Opravdu? A copak vás přimělo…“
„Dědictví,“ přerušila tentokrát vévodkyně řeč hosta. Tomu to nebylo nepříjemné, naopak. Považoval svůj dřívější společenský prohřešek ne-li za smazaný, tak alespoň za vyrovnaný.
„Panství potřebuje svého správce. Už několik let bylo v rukou cizích lidí, kteří se ale, to musím uznat, o vše potřebné dokázali velmi dobře postarat. „Já jsem před časem ovdověla, ale to je už minulost, kterou jsem nechala tam daleko za mořem. Chci, aby mé tři děti vyrůstaly tady. Já jsem jedinou dědičkou tohoto panství. Narodila jsem se tady a ještě v dětství jsme se odstěhovali do Ameriky, kde měl můj otec nějaké obchodní aktivity. Dařilo se nám a po jeho smrti podnik převzal můj drahý muž. Když odešel na věčnost i on, tak mladý…“ zasnila se na chvíli vévodkyně, „rozhodla jsem se pro návrat domů. Ta cizí země mi nepřirostla k srdci.“ Řekla vévodkyně trochu posmutněle a dopila šálek čaje.
Profesor také dopil a postavil svůj prázdný šálek na stůl.
„Tedy k věci,“ opřela se vévodkyně do opěradel křesla a záda zabořila do měkkého polstrování. „Chci, tedy přála bych si, abyste se stal domácím učitelem mých dětí. Ještě, než odmítnete, musím vás ujistit, že peníze nejsou problém. Sám si určíte cenu a já nebudu smlouvat. Za to chci ale jisté protislužby!“ Hlas vévodkyně už nezněl tak mile jako před chvílí, spíš připomínal hlas generála udělujícího rozkazy před velkou bitvou. „Nebudete vyučovat žádné jiné žáky, budete bydlet v místě mého panství, abyste byl kdykoliv k dispozici a budete vyučovat jen to, co sama schválím. Pochopte, jde mi o tradiční hodnoty naší země, o naši tradici a mé děti jsou jediní následovníci mého rodu. Žádné jiné přímé příbuzné nemáme. Rozuměl jste?“
„Mám nějaký čas na rozmyšlenou?“ zeptal se trochu nejistě profesor, protože to, co právě slyšel, se mu moc nezamlouvalo. Věděl, že se jeho život takovou smlouvou obrátí zcela naruby a nevěděl, co všechno mu tato situace přinese. Být učitelem tři dětí na plný úvazek a nemít žádné jiné alternativy, to se mu vůbec nezamlouvalo.
„Postačí týden?“ zeptala se vévodkyně stejně přísně, jako když před chvílí diktovala své podmínky.
„Budu tedy upřímný,“ odvětil profesor a i když se snažil o laskavý tón, aby neurazil, zněla jeho odpověď stejně tvrdě a nesmlouvavě, jako před chvílí hlas vévodkyně. „Požaduji určitou volnost pro sebevzdělávání. Dále pak kompenzaci příjmů, které mám. Jak asi víte, působím jako soukromý učitel v několika rodinách a můj příjem je, řekl bych, dobrý. Vše, co jsem vydělal, jsem investoval do vědy, do osobních výzkumů. Jak jsem už naznačil, jsem zvídavý a i to něco stojí. Dokážete mi zajistit…“ profesor se zamyslel, jak by možná co nejlépe formuloval svůj požadavek, aby nevypadal jako nenasytný člověk, který chce vytěžit z nastalé situace co nejvíce, ale vévodkyně přebrala iniciativu.
„Pokud nemáte nějaké další požadavky, tohle nebude problém. Nechám vypracovat smlouvu. Částku si do ní doplníte sám. Souhlasíte?“
Taková nabídka nešla odmítnout, tedy ne bez toho, aby jí člověk později mnohokrát nelitoval. Profesorův život se od toho dne ubíral úplně jiným směrem než doposud. Stal se soukromým učitelem a i když by se mohlo zdát, že pozbyl osobní svobodu, byl opak pravdou. Rozhodně nebyl domácím inventářem a na své osobní záliby mu zbývalo spousty času. Rodina, u které pracoval, nebyla sice početná, ale to mu vyhovovalo. Několik týdnů, nebo spíš měsíců, trávil se svými žáky na cestách, poznal spousty krajů i věcí, ke kterým by jinak neměl přístup. Jeho život plynul jako pomalu tekoucí řeka, kterou nelze zastavit. Stal se i osobním přítelem vévodkyně, která v něm viděla vzdělaného i zábavného společníka, se kterým se ráda ukazovala ve společnosti. A i když mezi nimi nebylo příliš osobní pouto, udržovali velmi pevný vztah založený na vzájemné úctě a hlubokém přátelství. I přes to všechno ale profesor cítil, že nedosáhl něčeho, o co vždy tolik usiloval. Nešlo mu o bohatství, neměl existenční problémy, ale trápilo ho, že jeho jméno, ve společnosti ne neznámé, bylo vždy spojováno s vévodkyní Parkerovou, ale jen ne s ním samotným. S přibývajícími léty toužil stále více po slávě, po uznání. I když časem jeho žáci vyrostli, dospěli a díky vzdělání, ke kterému jim dopomohl, se stali úspěšnými. Vévodkyně ponechala profesorovi jeho pravidelnou apanáž jako vděk za to všechno co pro ni a její děti udělal. Profesor měl tak stále dostatek času na své zájmy a to bral jako luxus, kterého dokázal bezezbytku využít. Stále ale nebyl blízko té vysněné metě, ke které po celý život mířil. Rok za rokem se mu zdál být cíl více vzdálený, než když byl ještě mladý a před sebou měl tolik netušených možností. Přišel čas, kdy si uvědomil, že se blíží konec jeho životní pouti. Bylo to v den, kdy pohlédl smrti zblízka do tváře a uvědomil si naplno její neodvratnost a nesmlouvavost. Vévodkyně, která mu umožňovala žít život jaký si přál, odešla jednoho dne na věčnost. Posledních několik let se stýkali už jen občas. Jí nevyhovovalo chladné a deštivé počasí Bristolu, profesorovi se naopak z rodinného sídla nechtělo, protože si zde zařídil soukromou laboratoř, kterou díky vysokým příjmům velmi slušně vybavil. Po smrti vévodkyně nastal okamžik, kdy se může vymanit z jejího stínu a ukázat všem, kdo je on – profesor, génius, vědec který spasí svět. Na tuto chvíli se připravoval dlouho a pečivě. Představoval si, jak zrealizuje svůj, řekněme že ďábelský, plán. Propriety, které k tomu potřeboval, ležely přímo před ním na stole. Jedna malá lahvička s nažloutlou tekutinou a jedna velká láhev z hnědého skla, s pečlivě zavoskovaným uzávěrem. Výsledek jeho několikaleté práce. Sám na sobě nejdříve opakovaně vyzkoušel svůj vynález a posléze i na několika tulácích, kterým zaplatil za to, aby se stali pokusnými objekty při jeho výzkumu. S výsledkem byl více než spokojený. Sláva a nesmrtelnost, pokud se to tak dá říct, byla doslova na dosah. Už zbývalo jen správně načasovat následující běh událostí.
Pokračování příště.
Pokud nechcete zmeškat druhý díl povídky, sledujte můj profil na Seznam Médiu.
