Článek
Byla tmavá bezměsíčná noc. Chlad zalézal do morku kostí a vítr hvízdal v krovech starého domu. Dva dny po pohřbu vévodkyně, to byla přesně ta doba, na kterou čekal. Její tělo leželo v rodinné hrobce, kam se hodinu po půlnoci vydal. S sebou si vzal jen klíč od hrobky, nářadí potřebné k šetrnému otevření rakve a injekční stříkačku naplněnou tekutinou z malé lahvičky. Tu opatrně uložil do dřevěného pouzdra, aby ji nedopatřením nerozbil. Její obsah byl více než nebezpečný a malá nehoda by mohla způsobit katastrofu. Tekutina obsahovala vysoce nakažlivý virus, který se dokázal rychle šířit a nedokázalo jej zastavit nic, kromě protilátky, která čekala uzavřena ve velké láhvi v profesorově laboratoři. Zdánlivě ji nebylo mnoho, ale stačila jedna jediná malá kapka rozpuštěná v mnoha litrech živného roztoku a stala se z ní po několika hodinách stejně účinná protilátka, jako z roztoku původního. Takto se dala množit neomezeně do libovolného potřebného množství. V jediné láhvi se tak skrývala naděje pro celý svět v případě, že by se virus dostal ven a šířil se nekontrolovaně dál a dál, což měl ostatně profesor v plánu zařídit. Představoval si, jakou slávu mu přinese „objev“ zázračného léku, až se celý svět promoří jeho virem. Nikdo nebude mít ani tušení, že stejně jako za ten lék, je zodpovědný za vznik té obrovské pandemie, která zanedlouho vypukne. Vše ale musí udělat tak, aby na něj nepadlo ani smítko podezření. To všechno se mu honilo hlavou, když otevřel dveře rodinné hrobky a začal pomalu sestupovat do vlhkého kamenného podzemí, kde na mramorovém katafalku spočívala rakev jeho dlouholeté zaměstnavatelky a mecenášky jeho výzkumů, které se právě teď chystal náležitě zúročit. Opatrně otevřel víko rakve a posvítil si na její obsah petrolejovou lucernou. Vévodkyně spočívala na bílém hedvábném polštáři a i když její bledou tvář zdobilo množství vrásek, byla to stále ta krásná, okouzlující a zároveň přísná dáma, která si ho před mnoha léty zavolala, aby mu dala šanci na život, který vedl. Několik minut pozoroval její tvář, kterou vídal celý život, byl svědkem jak se měnila do podoby, kterou má dnes. Profesor položil lampu na okraj rakve a vytáhl z kapsy pláště pouzdro s injekční stříkačkou. Prudkým pohybem zarazil jehlu do místa, kde bylo srdce a vyprázdnil obsah stříkačky do nehybného těla vévodkyně. Právě mu poskytla poslední službu, o které už ale nic nevěděla. Ještě se naposledy zadíval do její tváře a pak tiše zavřel víko rakve. Zajistil ho tak, aby vše vypadalo neporušeně, schoval injekční stříkačku zpět do pouzdra a prohlédl okolí rakve, aby se ujistil, že nezanechal po sobě žádné stopy.
Následující den ho čekala podobně nepříjemná cesta, stejně důležitá, jako ta do hrobky vévodkyně. Navštívil pohřební ústav a zakoupil stříbrnou kanopu, tedy nádobu do které se vkládalo srdce nebožtíka, které mělo být pohřbeno zvlášť. Nebylo to nic neobvyklého a v některých společenských kruzích to dokonce bylo pokládáno za jakýsi společensky nutný akt. Toho hodlal profesor využít, jen způsob, jakým to hodlal udělat, se poněkud lišil od standardu. Po cestě zpět se stavil v anatomickém ústavu, kde měl své konexe, aby důvěrně zjistil adresu na dodavatele materiálu pro anatomický ústav. Takto to zní sice vznešeně, nicméně v praxi to spíš znamenalo – najít vykradače hrobů, který bude ochotný vykonat špinavou práci. To byla součást profesorova plánu. Zároveň zakoupil dva lodní lístky. Jeden z Anglie a do Ameriky a druhý zpáteční. Ještě ten den se mu podařilo najít člověka, který si vykrádáním hrobů přivydělával. Námezdní dělník, hromotluk, ale velice zachovalého zevnějšku, to byl přesně člověk, kterého profesor potřeboval. Pozval si jej na následující den dopoledne k sobě domů, aby se s ním dohodl na práci, kterou pro něj má vykonat.
Bylo kolem desáté hodiny, když se onen hromotluk objevil přede dveřmi profesorova domu. Už na první pohled na něm bylo vidět, že předcházející noc toho moc nenaspal. Zablácené boty, kalhoty i kabát, špína za nehty a načervenalé bělmo v očích vyprávěly pravděpodobný příběh, který ten člověk právě prožil. V noci zřejmě provozoval svou živnost, kvůli které si ho ostatně profesor pozval domů. Jeden nebo dva otevřené hroby na některém z nedalekých hřbitovů, rozřezání těla nebožtíka, který se ještě nezačal rozkládat a krádež nějakých jeho orgánů pro anatomický ústav, který byl ochotný za takové zboží zaplatit. Muž pozdravil a přitom si špinavou rukou sundal z hlavy plátěnou čepici. Na profesora zavanul odér levného rumu, který měli v oblibě ne moc majetní lidé, jakými byl i tento muž. Profesor hned poznal, že svůj noční výdělek stihl ten hromotluk od bláta zčásti nechat v nějaké místní hospodě.
„Pojďte dál“, řekl profesor trochu váhavě, protože neměl ve zvyku zvát do svého příbytku lidi tohoto druhu. Ale potřeboval ho, a tak musel udělat drobný ústupek. „Kávu?“ zeptal se profesor příchozího, když se usadili v jeho pokoji pro hosty. Měl naléhavý pocit, že by právě silná káva toho člověka dokázala trochu probrat, aby vnímal a dobře pochopit to, co po něm za okamžik bude chtít.
„Ne, díky!“ odvětil host a jedním dechem dodal: „Trocha rumu by nebyla?“
„Nebyla!“ odsekl profesor rázně a tázavě se podíval na svého hosta. Přestával si být jistý tím, že se obrátil na toho správného, který dokáže pochopit smysl a důležitost práce, kterou mu hodlá svěřit.
„Pozval jsem si vás, protože mám jistou práci, kterou může udělat jen člověk, jako jste vy. Tedy člověk, který má jisté zkušenosti. Začal bych tím, že vám za vaše služby dobře zaplatím, ale potřebuji spolehlivost… mohu se na vás spolehnout? Chci, abyste byl střízlivý, upravený a abyste… jak bych tak řekl, udělal svou práci dobře.“
„Ale to je jasný, pane, když dobře zaplatíte, udělám cokoliv.“
„Cokoliv nechci!“ odvětil profesor přísným hlasem. „Chci abyste, řekněme navštívil, jednu hrobku a něco odtamtud vzal. To něco je srdce, které vyjmete z těla mrtvé ženy. Poté s ním naložíte, jak vám řeknu.“ Profesor nečekal na odpověď a položil na stůl několik desetilibrových bankovek. Muž který seděl naproti němu nahlas polknul. Takovou sumu už dlouho neviděl a kdo ví, zda někdy vůbec.
„Za tolik peněz,“ řekl ten muž, „jistě, spolehněte se!“
„To není vaše odměna,“ zavrtěl profesor hlavou. „Za ty peníze si zajdete k holiči, vykoupete se, necháte se ostříhat, koupíte si nové šaty, ale někde v lepším obchodě. Musíte vypadat jako někdo, kdo nemá hluboko do kapsy. A to nebudete mít, na to spolehněte. Rozhodně neproděláte. Pokud souhlasíte, chci vás tady zítra vidět ve stejnou dobu jako dnes a upraveného podle toho, co jsem vám právě řekl. A teď jděte,“ řekl profesor trochu váhavě, protože si stále nebyl jistý, že se obrátil na správného člověka. Neudivilo by ho, kdyby ty peníze onen muž hned nešel utratit někam do hospody a už nikdy více by se tady neukázal.
Následujícího dne byl ale velmi příjemně překvapený, když se ten muž opět objevil u jeho dveří, Vypadal jako obchodník nebo úředník. Hladce oholená tvář, tvídový oblek a čepice podle poslední módy. Profesor si ho prohlédl ze všech stran a neskrýval svou spokojenost nad tím, jak se ten muž ze dne na den proměnil. I chování, které měl včera, se změnilo. Byl si vědomý toho, že tato role mu přinese zisk, který nebude zanedbatelný. Když se opět posadili v pokoji, vytáhl ten muž z kapsy nového saka dvě bankovky a položil je na stůl.
„To mi zbylo, přesně dvacet liber, pane.“ Na důkaz své útraty položil na stůl několik účtenek a provinile dodal: „Ještě jsem byl na oběd a na večeři…“
Profesor dal stranou účtenky, ale bankovky nechal ležet na stole. Potom otevřel zásuvku komody a chvíli tam něco dělal. Když se vrátil ke stolu, položil na dvě bankovky, které ten muž přinesl zpět, svazek dalších bankovek. Muž, kterému měly za chvíli patřit, na ně nevěřícně zíral.
„To je záloha za vaší práci,“ řekl suše profesor a přisunul bankovky blíže k muži sedícím naproti němu. Ten po nich váhavě vztáhl ruku, ale profesor rychle na bankovky položil dlaň. Ještě jsem vám neřekl, co uděláte, tedy ne všechno. To, že máte vyjmout srdce z těla jedné zesnulé dámy, to víte. S tím asi nebudete mít problém,“ řekl profesor trochu pohrdavě, když si uvědomil, jakou prací tento muž živí. „Ale ještě jsem vám neřekl, co s ním uděláte!“ Muž naproti němu pokrčil trochu rameny a jemně zavrtěl hlavou. To srdce uložíte do nádoby kterou vám dám. Pečlivě ji uzavřete! Rozuměl jste? Pečlivě. A pak ji dopravíte na místo, které určím.“
„To je všechno?“ podivil se ten muž.
„To je všechno, ale nebude to tak jednoduché,“ řekl profesor a přiložil na hromádku opět několik bankovek. „To je na cestovní výdaje.“ Vzhledem k tomu, kolik bankovek přidal, se dalo usuzovat, že to bude dlouhá cesta. A pak přidal ještě dva listy potištěného papíru a muž za stolem si je zvědavě, ale rádo-by nenápadně, prohlížel. „Jsou to lodní lístky,“ řekl profesor na vysvětlenou. Jeden je na cestu tam a jeden je na cestu zpět, pokud se budete chtít vrátit, samozřejmě,“ řekl profesor na vysvětlenou.
„Lodní lístky kam?“ zeptal muž překvapeně.
„Víte, paní vévodkyně… to je ta jejíž srdce povezete,“ začal svou odpověď trochu obšírně profesor, „žila dlouhou dobu v Americe a je tam pochovaný její muž. A vévodkyně si přála, aby její srdce bylo pochováno s člověkem, kterého milovala. A vy ho tam převezete. To je vše, co od vás potřebuji. Splníte ten úkol?“ zvedl profesor tázavě obočí a zadíval se do očí svého hosta. Tady na stole je, mimo jiné i záloha za vaši práci. Až dorazíte na místo dostanete zbytek od člověka, kterému zásilku předáte. Suma kterou za svou, řekněme práci, obdržíte nebude zanedbatelná. Můžete za ni začít nový život tam za mořem a nebo se vrátit sem a zařídit se tady podle svého. To už nechám na vás. Já jen potřebuji, abyste splnil úkol, který jsem vám dal. Souhlasíte?“
Muž za stolem bez zaváhání přikývl a suše dodal: „Kdy?“
„Dneska v noci uděláte tu práci a zítra odpoledne se nalodíte na zaoceánský parník. Podrobnosti máte na lodním lístku. Loď vás doveze do San Francisca, kde na vás bude čekat jistý muž. Tomu předáte zásilku a on vám předá zavazadlo, ve kterém bude zbytek vaší odměny. Tím váš úkol končí. Pochopil jste mě?“ zeptal se profesor a s napětím čekal, co mu ten muž odpoví.
„Chápu,“ řekl ten muž tak jistě, že si byl profesor jistý, že svůj úkol splní.
„A tady máte zavazadlo, se kterým pojedete,“ dodal profesor a položil na stůl tmavě červený kožený kufřík. Je v něm nádoba do které dáte srdce vévodkyně a pak vše předáte tomu muži, co na vás bude čekat v přístavu. Pozná vás podle toho kufříku. Prostě jen po vylodění buďte v přístavu, on vás už najde.“ Řekl profesor důrazně, přičemž ze svého hosta nespouštěl oči, aby viděl, že rozumí všemu, co mu řekl. „A teď si na to připijeme, aby se vše zdařilo tak, jak jsem vám řekl,“ dodal profesor s úsměvem, kterým jinak po celý život šetřil, ale na jeho hosta to mělo uklidňující účinek. Profesor položil na stůl dvě sklenice s bílým rumem a oba pánové si připili. Profesorův host netušil, že ve sklenici bylo kromě rumu i něco dalšího – vakcína proti viru se kterým se ten muž ještě ten den setká. Nebýt té vakcíny, bylo by to zaručené setkání se smrtí.
Dohoda byla uzavřena a profesor, aby měl jistotu, sledoval toho muže, zda skutečně navštívil hrobku vévodkyně a pak se sám přesvědčil, že v ní vykonal svou práci bezchybně. Ten den odpoledne ještě sledoval, jak se ten muž nalodil na zaoceánský parník a vydal se na svou dalekou cestu. Hra, kterou profesor naplánoval, právě začala. A společně s tím začala práce i pro samotného profesora. Aby jeho plán vyšel na výbornou, potřeboval ještě zajistit jednu velmi důležitou věc. Při návratu domů z přístavu zakoupil všechny noviny které sehnal a večer je horečně pročítal. Hledal nějakou zprávu, které by mohl využít pro svůj plán. Za necelou půlhodinu konečně našel to, co hledal. „To je ono!“ vykřikl nahlas, jako by chtěl tu věc oznámit všem kolem, ale seděl v pokoji sám. Rychle vytáhl ze zásuvky list papíru, tužku a začal si spěšně něco zapisovat.
„To je přesně ono,“ opakoval si sám pro sebe, když dopsal své poznámky a znovu si přečetl novinové oznámení. Následující den zašel profesor na telegrafní společnost a rozeslal několik zpráv na různá policejní oddělení a také do několika novin. Chtěl mít jistotu, že se informace, kterou vypustil do světa, dostane na ta správná místa. Článek v novinách, který ho tak potěšil, se týkal loupeže několika diamantů a cenných šperků v jednom londýnském klenotnictví. Profesor anonymně upozornil policii i novináře, že ony ukradené šperky právě míří, i s jejich lupičem, do San Francisca na lodi, kterou jel i ten člověk, který vezl srdce vévodkyně muži, kterého si profesor vymyslel. Policii předal také jeho přesný popis, včetně popisu tmavě červeného kufříku, který svým neobvyklým provedením a barvou neunikne pozornosti strážcům zákona. Místo něj bude ale v přístavu čekat policie, která jej zatkne za loupež v klenotnictví. Následně otevřou jeho zavazadlo a najdou kanopu se srdcem zesnulé vévodkyně. Je jisté, že ji také otevřou a vypustí tak virus. V tak rušném městě, kde za pár dnů vypukne smrtící epidemie, bude trvat jen velice krátce a začnou umírat lidé na novou, zatím neznámou nemoc. Než se tak stane, roznesou ji jiní lidé cestující z přístavu do celého světa. Tomuto ďábelskému plánu už nestojí nic v cestě. Profesor se pohodlně usadil do své lenošky a sledoval láhev s vakcínou, kterou hodlá ten nemocný svět zachránit. Bude spasitelem, mesiášem, géniem. Jeho jméno se ocitne ve všech novinách na světě a bude se skloňovat ve všech pádech. Věčná sláva a uznání ho nemine. Považoval to za více než uspokojivé zakončení svého života, který z velké části prožil ve službách vévodkyně Lisy Parker z Bristolu.
Následující dny si profesor každý den chodil pro noviny, aby měl přehled, jak se případ loupeže v klenotnictví vyvíjí. Plán mu mohlo pokazit dopadení skutečného lupiče, ale policie si byla jistá, že ten, kdo klenotnictví vykradl, zatím netušeně míří do rukou San Franciské policie, kam by měl dorazit za deset dnů. Den před připlutím lodi do přístavu se ale stalo něco nečekaného. Profesor, jako každé ráno, koupil noviny a jeho pohled upoutal článek, který zabíral půl titulní stránky. Došlo k velké námořní katastrofě! Loď na které cestoval jeho virus do San Franciska, nenadále zmizela v bouři a je téměř jisté, že se potopila. V několika dalších novinách byla ta samá zpráva, tu a tam okořeněná výpověďmi zaručených svědků, kteří viděli, nebo dokonce vytáhli z vody, těla několika pasažérů zmizelé lodi. Profesorův svět, stejně jako sen o nesmrtelné slávě, se zhroutil. Seděl ve svém pokoji a bezmyšlenkovitě se díval na velkou láhev s vakcínou, která mu už nebyla vůbec k ničemu. Byla tak zbytečná a bezcenná, jako on sám. Uběhl celý den a přišel večer. Soumrak se vtíral do zahrady profesorova domu a temnota se rozpíjela celým pokojem, kde profesor stále nehybně seděl. Vypadal klidně, ale v jeho hlavě zmítal každou buňkou nesmírný vztek nad dlouhou a zbytečnou prací, nad těmi léty, které věnoval tomu, aby se on sám stal tím nejslavnějším člověkem na zemi. Když už v sobě neudržel ten nával vzteku, vstal z křesla a popadl láhev s vakcínou. Otevřel okno do zahrady a vztekle ji mrštil do tmy. Za okamžik zaslechl zvuk tříštěného skla o chodník vedoucí od domu k bráně. Ten zvuk byl tečkou za jeho, jinak dokonalým, plánem. Zhluboka se nadechl a zadíval se na chvíli na potemnělé nebe nad zahradou. Nic už nemělo smysl. Nemělo smysl být dále na tomto světě. Předklonil se přes parapet okna a rukama se chytil za římsu. Stačilo několik malých přitáhnutí a jeho tělo se přehouplo přes okraj okna…
Druhý den ráno ho nalezl muž, který při procházce uviděl něco tmavého ležet u domu, přímo pod otevřeným oknem podkrovního pokoje. Ve stejnou chvíli, když koroner dokončil ohledání bezvládného těla, dorazila loď se zásilkou viru do přístavu v San Franciscu. Po úspěšné pátrací akci byla nalezena o necelou stovku mil daleko od své obvyklé trasy. Bouře si s ní pohrála jak s ořechovou skořápkou a skutečně nechybělo mnoho a loď se potopila. Díky poruše na rádiovém spojení se nikdo nemohl dozvědět co se s lodí ve skutečnosti stalo a kde se nachází. Když nedorazila do přístavu a nebyla na své obvyklé trase, vydali novináři zprávu, že se loď v bouři patrně potopila. Policie San Francisca hned po zakotvení zatkla domnělého pachatele loupeže v klenotnictví. Část plánu profesora se tak vyplnila i po jeho smrti. Podivný obsah kufříku byl důkladně prozkoumán a jeho majitel propuštěný, když vysvětlil, co to veze a z jakého důvodu. Svého kontaktu, který mu profesor slíbil se ale nedočkal. Ostatně už by neměl ani co předat. Srdce Lisy Parker z Bristolu prozkoumal patolog a poté je vhodil do nemocničního odpadu. Neměl čas se podrobněji zabývat tou neobvyklou zabavenou věcí. Na jeho stole začali o dva dny později přibývat nebožtíci, kteří zemřeli na podivnou, zatím neznámou nemoc, která se šířila vzduchem a byla horší než mor. Netrvalo dlouho a stejné případy úmrtí se objevovaly i v dalších městech, kam dorazily nedlouho před tím lodě, které odpluly z přístavu v San Franciscu. Svět rychle přestával být tím, čím byl do dne, kdy jeden profesor toužící po slávě dostal nápad, jak si splnit svůj velký sen.
