Článek
Sychravý noční vzduch prosycený drobnými kapkami deště lepil mrtvé listí javorů na ohlazenou dlažbu před masivními vraty starého kostela. Ta vrata si pamatuji už z dob, kdy jsem tudy chodíval do školy. Měl jsem před nimi i první setkání s dívkou, do které jsem byl zamilován. Dlouho a beznadějně. Vlastně jsem jí to ani nikdy neřekl. Neměl jsem odvahu. Nikdy jsem nebyl odvážný. Až do toho dne, kdy… kdy jsem vlastně poprvé udělal něco, k čemu jsem odvahu opravdu potřeboval. Z přemýšlení mě vytrhl závan studeného mokrého vzduchu, který se mi dostal na odkrytý krk. Ohrnul jsem si límec kabátu a ucítil chlad kapek deště, které na něm ulpěly a rozpily se mi na kůži krku jako pohlazení smrti. Přitom jsem neodtrhl oči z těch starých oprýskaných vrat. Upnul jsem se na ně, jako kdyby byla za nimi má spása, vysvobození z mého života, který jsem si nevybral a který jsem musel žít. Věžní hodiny odbyly jednu hodinu po půlnoci. Cítil jsem, jak se mi zrychlil tep. Pulsoval mi ve spáncích jak neodbytné bušení nočního poutníka městem na ta vrata, za kterými se skrývá svět ticha a odpuštění. Za okamžik se otevřela malá dvířka a rozbila tak celistvost té dřevěné brány vedoucí do tajemného světa chrámu Božího. Z temnoty za dveřmi se vynořila tvář, kterou jsem znal velmi dobře. Tvář kněze, zpovědníka, kterému jsem po léta svěřoval svá malá i velká tajemství. Kněze, který mě a mou bývalou ženu kdysi prohlásil za manžele a který o několik let později udělal svou malou bledou rukou kříž nad její rakví. Jeho tvář byla tentokrát nějaká jiná, než jak jsem ji znával. Jeho oči těkaly prázdnou noční ulicí, když se rozhlížel, zda jsem přišel sám. Na okamžik se jeho pohled zastavil i na mně. Rychle mi pokynul rukou, abych šel k němu a pak zase zmizel ve tmě za dveřmi. Teď byla ta chvíle, kdy jsem musel v sobě najít ten kousek odvahy, abych udělal další z nelehkých kroků. Jeden z těch krůčků, o kterých jsem musel předem dlouho přemýšlet.
Vstoupil jsem do tmy. Překročil jsem práh, který měl už za chvíli udělat pomyslnou konečnou čáru za mým příběhem, o kterém vám chci vyprávět. Ticho chrámu rozťal hlas kněze. Znělo to, jako když břitva projede napnutým plátnem a i když kněz jen šeptal, odrážel se jeho hlas od stěn kostela, od jeho barevných oken, kterými se dovnitř vlévalo matné noční světlo a ulpívalo na sešlapané dlažbě mezi lavicemi. Hlas který obtékal nehybně stojící sochy svatých a vracel se zpět v nesrozumitelném šumu a chaosu, hlas uvězněný mezi zašlými kamennými zdmi.
„Proč jsi chtěl se mnou mluvit?“ zeptal se ten človíček v černém plášti a já si uvědomil, že se ptá už poněkolikáté. Měl jsem pocit, že mu dlužím omluvu, že jsem ho přinutil přijít sem, uprostřed noci za tak podivných okolností a položil jsem mu svou ruku na tu jeho. Ne že bych v tom viděl nějaké přátelské gesto nebo vyjádření čehokoliv jiného, jen jsem se chtěl ujistit, že dělám správnou věc, že se nemýlím. Hned jsem ale ucukl, jako bych sáhl na jedovatého hada, který se mě chystá uštknout a vstříknout mi svůj jed pod kůži.
„Omlouvám se otče,“ řekl jsem chvatně. Neměl jsem ale chuť se mu za něco skutečně omlouvat. Jen jsem ho chtěl trochu uklidnit a dosáhnout toho, aby mi věnoval dalších pár chvil. „Prosím, můžeme se posadit? Rád bych vám něco řekl.“
„Potřebuješ se vyzpovídat?“ odpověděl rozechvěle, ale o něco klidněji, než když mi před chvílí několikrát opakoval svou otázku.
„Já… vlastně ano,“ řekl jsem, i když jsem věděl, že kvůli zpovědi tady teď nejsem. Ale když tak o tom teď přemýšlím, byla to svým zvláštním způsobem zpověď. „Otče…“ příčilo se mi to slovo, to oslovení člověka, který měl kdysi mou důvěru a který byl teď mou kořistí i terčem nenávisti ke všemu, co jsem cítil. „Otče, musím vám něco říct.“ Vysypal jsem konečně ze sebe a můj hlas zaplnil prostor celého chrámu. Znělo to jako siréna, která měla probudit celé spící město. V tom nočním tichu působila nepatřičně, stejně jako postava toho malého služebníka božího, který přijal mou neobvyklou prosbu a přišel uprostřed noci sem, do svého svatostánku. Kněz zapálil jednu svíčku na tříramenném vysokém svícnu u stěny. Malý plamínek naředil nepatrně okolní tmu a vůně sfouknuté sirky se smíchala s vůní kadidla, kterou bylo nasáklé vše kolem.
„Posaď se,“ ukázal mi rukou na nejbližší lavici. Poslechl jsem ho. V ruce jsem svíral promočený klobouk a sledoval se sklopeným zrakem zem, po které se přibližovaly jeho pomalé šouravé kroky. „Nepočkalo by to do rána?“ zeptal se s neskrývaným povzdechnutím, když usedal na protější lavici. Zavrtěl jsem hlavou.
„Otče, děkuji, že jste přišel,“ řekl jsem a odložil na lavici klobouk, který mě studil do dlaní. Chvilku jsem hledal slova, která jsem měl sice připravená, ale nevěděl jsem, kde začít. „Otče, víte co jsem prožil. Víte o mně toho hodně, opravdu hodně. Když jsem přišel o svou ženu, byl jste jediným, kdo mi dokázal naslouchat, jediným, kdo mi pomohl překonat tu velkou bolest. A za to jsem vám vděčný.“ Teď jsem nelhal. Skutečně jsem cítil vděk za to, že jsem se mu mohl tenkrát svěřit s věcmi, které jiní nechtěli slyšet a nebo je poslouchali se zvláštní zvrácenou zvědavostí, s jakou čtou v bulvárních novinách zprávy o tragických nehodách. Pokračoval jsem ve vyprávění a nečekal jsem, že by mě můj posluchač přerušoval, že by vstupoval do toku mých myšlenek, protože byl zvyklý naslouchat. Zvedl jsem hlavu a očima rychle přelétl tváře všech svatých na obrazech kolem. Měl jsem pocit, jako by se všichni dívali jen na mě. Ale jejich pohledy byly mrtvé, bez života a nehnutě prostě jen existovaly jako dekorace tohoto podivného ponurého místa.
„Víte,“ pokračoval jsem a konečně jsem měl pocit, že vím, odkud začít. „Když se stala ta věc s mou ženou, když zmizela, dodal jste mi sílu doufat, že je to jen nějaký vyšší záměr, že se všechno zase vrátí tam, kde to bylo před tím.“ Cítil jsem, jak staré vzpomínky řežou, jako kdybych měl celé tělo probodané ostrými střepy svého rozbitého života. „Věřil jsem až do chvíle, kdy ji našli…“
„Byla to bolestná ztráta,“ vstoupil mi nečekaně do hovoru, snad ve snaze zmírnit mou bolest. Zvedl jsem ruku a dlaní otevřenou jeho směrem, jsem mu naznačil, aby mě nechal vyprávět.
„Tehdy jsem nemohl uvěřit, že může být na světě takové zlo a že si najde právě mě a mou rodinu. Policisté, kteří to vyšetřovali, mě nechtěli tělo mé ženy ani ukázat. Ten, co jí to udělal, to nebyl snad ani člověk. I policisté měli nejdříve za to, že ji pokousalo nějaké zvíře. Ale nebylo to žádné zvíře. Byl to člověk. Otisky jeho zubů se našly na zbytcích kůže,“ polkl jsem naprázdno, protože mi v ústech vyschlo, „a na kostech ze kterých odtrhal maso…“
„Byla to hrůza, dílo Ďábla!“ zašeptal kněz soucitně a nespustil ze mě oči.
„Ne Ďábla,“ zavrtěl jsem hlavou. „Udělal to člověk. Člověk jako vy nebo já… promiňte otče, já vím, že vy byste něco takového neudělal,“ podíval jsem na něj tázavě jako kdybych se chtěl ujistit, že on je někdo jiný, než za koho ho pokládám. Nedíval se mi do očí, vypadal, jako kdyby se právě zhroutil někam hluboko do sebe, za neviditelnou, ale neproniknutelnou zeď. Pokračoval jsem ale v toku svých myšlenek, které jsem si tak pečlivě srovnal v hlavě. „Byl to člověk a já vím, kdo to byl. V ten den, kdy skončilo vyšetřování a já byl na policejní stanici, jsem zažil něco, o čem vám chci vyprávět.“ Kněz se na mě zase konečně podíval a bylo na něm poznat, že nechápe to, o čem mu tady vyprávím. „Měl jsem identifikovat věci své manželky a také jsem ještě musel odpovědět na nějaké otázky policistů,“ pokračoval jsem ve vyprávění. „A tehdy se mi to stalo poprvé. Nejdříve jsem si myslel, že se prostě jen stalo něco, co vyvolalo mé rozrušení, ale pak jsem zjistil, že…“ nevěděl jsem jak to říct, protože jsem ani nedokázal vysvětlit sám sobě, co se to se mnou děje. „Když mi jeden z policistů podal ruku, viděl jsem najednou ve svém nitru něco strašného. Nevěděl jsem, jak si to vysvětlit. Prostě jsem viděl, jak ten policista zastřelil člověka. Bylo to, jako kdybych se díval na nějaký film jeho očima. Stejně rychle, jako se mi to zjevilo, to zase odeznělo. Já jsem se s tím policistou o několik dnů později potkal. On mi znovu vyjádřil soustrast nad ztrátou, která mě postihla. Opět mi podal ruku a opět jsem viděl ten samý příběh. Chvíli jsme spolu mluvili a já se ho zeptal, co nejstrašnějšího v životě zažil. A on mi vyprávěl to, co jsem viděl, když jsem se ho dotkl. Skutečně zabil nějakého muže, kterého pokládali za zločince, ale později se ukázalo, že byl nevinný. Toho policistu to poznamenalo na celý život. Prosáklo to jeho svědomím jako černá inkoustová skvrna a nebylo dne, kdy by na to nemusel myslet.“
„To je velmi zajímavé a děsivé zároveň!“ řekl kněz s neskrývaným údivem a rychle zasunul pod plášť svou ruku, které jsem se před chvíli dotýkal, jako kdyby chtěl ten dotyk smazat.
„A pak,“ pokračoval jsem, „pak se mi to stalo znovu a znovu…“ napřímil jsem se, abych sledoval, jak se kněz bude chovat, aby mi neuniklo nic, co se během vyprávění objeví v jeho tváři. I když bylo v kostele málo světla, viděl jsem, jak je rozrušený a jeho předchozí klid náhle zmizel. „Jezdím jako taxikář už hodně dlouho. Vozím různé lidi. Dotýkám se jich, například, když jim pomáhám se zavazadly. Od toho dne, kdy jsem poprvé viděl to, co trápilo svědomí toho policisty, se mi to stávalo stále častěji. Nahlížel jsem do svědomí lidí. A věřte mi, někdy to není vůbec hezké. Je to jako jejich zpověď. Možná dost podobná těm zpovědím, které slýcháte vy.“
Kněz si pomalu a neznatelně poposedl, aby byl ode mě kousek dál, ale aby tím nevzbudil mou pozornost. Udělal to snad nevědomky, ale nešlo si toho nepovšimnout. Pak mě vybídl, abych pokračoval ve vyprávění.
„Když skončilo vyšetřování,“ pokračoval jsem už klidnějším hlasem, protože jsem se dostal do místa, které jsem měl předem dobře připravené, „oznámil mi soudce, že našli toho, kdo to mé ženě udělal. Byl to prý bývalý pacient psychiatrické léčebny, který už v minulosti udělal něco podobného. Policie ho našla oběšeného nedaleko místa, kde bydlel. U něj se našel dopis, ve kterém se ke všemu přiznal. Policie tedy případ uzavřela. Soudce mi vyjádřil lítost nad tím, co se stalo mé ženě…,“ zvedl jsem hlavu a zhluboka jsem se nadechl. Uvědomil jsem si tu pronikavou vůni kostela, směsici pachů, která je pro toto místo tak typická. Vydechl jsem pomalu a pokračoval, i když jsem si nemyslel, že to bude tak těžké. Před očima se mi odehrávalo zase všechno to, co jsem viděl ve chvíli, kdy mi soudce podal ruku. To on byl tím, kdo mou ženu zabil!“
„Synu!“ vykřikl kněz. „To by bylo vážné obvinění! To, co vidíš, to je jen následek toho, co sis musel prožít!“ Opět jsem mu dal gestem ruky najevo, aby mě nepřerušoval. Posadil se zpátky a díval se na mě doširoka otevřenýma očima.
„A nebyl u toho sám. On a ještě jeden člověk zabili toho, koho jsem miloval, jediného člověka, který byl pro mě skutečně vším. Viděl jsem toho soudce, jak zuby trhal kůži z mé…“ musel jsem na chvíli přerušit vyprávění a vypustit několik dalších vět, které jsem měl pečlivě připraveny a přeskočit spousty toho, co jsem viděl. Rukama jsem si zakryl obličej, abych se na ten výjev nemusel znova dívat. Nepomáhalo to. Bylo to v mé hlavě, někde hluboko uvnitř. Viděl jsem, že má žena byla stále naživu, když se dělo to, o čem nemohu ani vyprávět. Viděl jsem jak umírala, jak na ni doslova hodovali její vrazi. Ti kteří pak označili za pachatele někoho jiného, člověka kterého sami také zabili.
„Takže jsi poznal ještě někoho dalšího“ přerušil mě opět kněz. Tentokrát jsem mu už nedal najevo, aby mě nepřerušoval. Jen jsem pokýval hlavou.
„Byl to jeden z policistů, kteří případ vyšetřovali. Byl to ten, kdo našel toho, koho označili za pachatele! A ten policista byl v té chvíli v té samé místnosti a stejně jako soudce, mi podal ruku. To, co jsem viděl…“ podíval jsem se opět na kněze, který seděl nehnutě na lavici, křečovitě se držel opěradla a zíral na mě jako na zjevení. Pokračoval jsem. „Otče, oni jsou členové nějaké sekty. Já nevím, kdo všechno je v té jejich skupině. V té chvíli jsem viděl několik obličejů, docela jasně a zřetelně, ale neznal jsem je. Nikdy před tím jsem je neviděl. Ale ten policista, který mi podal ruku, byl tím, kdo zabil toho člověka, kterého označili jako vraha mé ženy. Oni ho prostě předhodili jako oběť, aby zakryli to, co sami udělali!“
Kněz seděl s očima sklopenýma k zemi a zdálo se, že mi chce něco říct.
„Nemůžu porušit zpovědní tajemství,“ řekl klidným tichým hlasem, „ale nejsi jediný, kdo o tom něco ví… Já ti nemohu nic říct,“ pokračoval dále tišeji než před tím, jako kdyby si něco povídal jen sám pro sebe. „Ale jeden z těch dvou, o kterých jsi mi teď řekl… jeho zpověď…“ přerušil své povídání a udělal několik neznatelných gest svou rukou, jako kdyby chtěl něco napsat imaginární tužkou do vzduchu. „Jeden z nich,“ řekl ještě tišeji kněz a bylo na něm znát, že dál už neřekne nic, i když by možná chtěl.
Ale to, co tady už zaznělo, nebylo ani zdaleka všechno, co jsem chtěl říct, proč jsem vlastně přišel v takovou nezvyklou noční hodinu.
„Otče, poznal jsem vrahy své ženy. Vrahy kteří by za to, co udělali jí a také několika dalším lidem, nebyli nikdy potrestáni a mohli by v tom dále pokračovat. Musel jsem něco udělat.“¨
Kněz se na mě upřeně podíval a nemusel ani nic říkat. Pokračoval jsem tedy ve svém vyprávění. „U domu mám starý sklep. Hluboký, s kamennými zdmi. Kdysi nad ním stával dům, který je už roky zbouraný, ale sklep tam zůstal. Dá se do něj vejít i z mého domu. Ten sklep jsem nikdy na nic nepoužíval, ale pak jsem se rozhodl, že se stane nástrojem mé pomsty. Spravedlnost jsem vzal do svých rukou. Během měsíce jsem ze sklepa vybudoval pevné vězení. Dřevěné dveře vedoucí do sklepa jsem vyměnil za dveře zamřížované a přidal ještě jedny silné, zvukotěsné. Víte otče, Bůh možná odpouští, ale já ne. Vše jsem připravil a promyslel.“
V očích kněze jsem tu noc viděl strach, zvědavost i únavu, ale teď jsem v nich viděl něco dalšího. Hrůzu z toho, co si teď asi vyslechne. V jednu chvíli se mi zdálo, že chce odejít, nebo spíš utéct, ale vstal jsem a udělal krok jeho směrem. Přikrčil se jako myš, kterou se právě chystá ulovit kočka. A já pokračoval. „Upravil jsem si i svůj taxík. Utěsnil jsem dveře, nerozbitnou přepážku mezi řidičem a zadní částí, kde se vozí zákazníci a upravil zámky na dveřích tak, aby se nedaly zevnitř otevřít. Stala se z něj past, ze které nešlo utéct, past, kterou jsem potřeboval.“ Uvědomil jsem si v tu chvíli, že na kněze už skoro křičím. To jsem nechtěl. Neměl jsem nejmenší zájem na tom, abych ho vyděsil víc, než jsem potřeboval. Chtěl jsem se omluvit za svou neomalenost, ale neměl jsem nejmenší chuť omlouvat se právě jemu. Místo toho jsem se posadil zpátky do lavice a už klidným hlasem jsem pokračoval: „A pak jsem se rozhodl, že se začnu mstít. Že vykonám spravedlivý rozsudek nad těmi, kdo připravili mé ženě a mně také nesmírné utrpení. On i rozsudek soudu je svým způsobem msta. A ten soudce se pomstil za to, co sám spáchal na někom nevinném. Není na světě nic, co by v jeho případě byl pro něj spravedlivý trest. Tak jsem vymyslel plán, jak jim připravit utrpení, které by alespoň částečně připravilo pro něj a pro jeho kumpány přiměřenou odplatu. Nejdříve jsem je chtěl oba zabít, ale o co lepší než oni bych pak byl já? A měli by to příliš lehké, i když si nic jiného nezaslouží.“
Opět jsem pohlédl do očí kněze. Teď v nich nebylo už nic jiného než strach. Strach z toho, co si teď vyslechne, nebo strach z toho, co všechno vím?
„Jako taxikář jsem byl ve výhodě. Mohl jsem nenápadně jezdit městem… a lovit.“ Při vyslovení slova lovit, jsem pocítil zvláštní pocit. Jako bych byl já sám tím, kdo ubližuje své kořisti, jen tak, pro zábavu. Ale já to nedělal pro zábavu, i když se přiznám, že jisté potěšení mi to způsobovalo. Stejně tak jsem měl dobrý pocit z toho, že jsem o tom všem mohl konečně někomu říct. Proto jsem pokračoval ve svém monologu.
„Když jsem měl všechno připravené, potřeboval jsem soudce a také toho policistu, dostat do svého upraveného taxíku. Nebylo to vůbec těžké. Soudce parkoval svůj vůz na parkovišti za soudní budovou. Vysledoval jsem, že v pondělí bývá v práci déle. Večer už bývá brzy tma a já jsem se nepozorovaně dostal až k jeho autu. Propíchl jsem mu levé přední kolo, aby si toho hned všiml, jak k autu přijde. Pak už jen stačilo počkat se svým autem, jako by náhodně, hned naproti výjezdu z parkoviště. Past sklapla. Soudce se skutečně rozhodl dojet domů taxíkem a první, kterého uviděl, byl ten můj. Následně jsem už jen nechal proběhnout celý můj plán. Hned jak jsme se rozjeli, pustil jsem do prostoru pro pasažéry oxid dusný. Jeho účinky se brzy dostavily. Soudce, hovící si na zadním sedadle, si začal vesele prozpěvovat a bylo na něm vidět, že se dostává do dobré nálady. Zato já jsem byl napnutý, jako kdyby mě čekala maturitní zkouška, na kterou jsem se nepřipravil. Ale na to, co následovalo, jsem byl připravený dokonale. Plyn po několika minutách zabral a soudce začal podřimovat. Byl ten správný čas zamířit domů. Když jsem dojel ke svému domu, spal už jako mimino. A teď byl na řadě další úlovek. Policista, který vedl vyšetřování smrti mé manželky, kanibal, který se svým kumpánem za chvíli bude zápasit o svůj život. S nachystanou pastí, tedy se svým taxíkem, jsem dojel k telefonní budce kousek od domu, ve kterém policista bydlel. Zavolal jsem mu a představil jsem se svým jménem a vyřídil mu smyšlený vzkaz od soudce, který už čekal v mém domácím vězení, náležitě připravený na setkání se svým společníkem. Možná, že se právě v tuto chvíli začal probouzet. Policistovi jsem sdělil, že ho soudce očekává a potřebuje s ním mluvit o něčem důležitém, ale v utajení. Odvézt ho mám prý já, protože oba se mnou musí něco důležitého vyřídit. Dokázal jsem si představit, co všechno asi muselo tomu policistovi proběhnout hlavou, když zjistil, kdo ho poveze. Díval se na mě jako na svou další oběť, když jsem mu otevřel dveře do svého taxíku. Past sklapla podruhé. Spolehlivě, tiše, nemilosrdně. Po necelé hodině jsem měl oba přesně tam, kde jsem je mít chtěl. Ve svém sklepě, který měl být jejich vězením i jakousi krutou arénou smrti, ve které budou oba zápasit o přežití. Soutěž mezi těmi, kteří mi připravili to největší utrpení, mohla začít.“
Kněz který až do této chvíle na mě zíral s otevřenou pusou a nijak neskrýval své zděšení z toho, co právě slyšel, náhle zasýpal, jako by chtěl křičet, ale hrdlo se mu stáhlo, takže vydal jen jakési zasténání: „Okamžitě jděte pryč!“ Ale tohle jsem neměl vůbec v úmyslu. Tedy zatím ne a rozhodně ne sám. Do rána bylo ještě daleko a já si byl jistý, že nás tady nebude ještě několik hodin nikdo rušit.
„Copak vás nezajímá, otče, co s nimi bylo dál?“ zeptal jsem se kněze až se škodolibou radostí, když jsem viděl, že je paralyzovaný strachem z toho, co bude následovat.
„Jděte pryč! Jděte pryč!“ Opakoval jen stále tišeji a zdálo se, jako by upadal do zvláštní letargie, snad proto, že tak chtěl utéct z reality, ve které se právě nacházel. Jeho tělo ale nebylo schopné poslechnout to, co si právě usilovně přál, tedy utéct daleko od místa, kde jsem byl já. Začal jsem cítit, jak mě pomalu opanovává ten zvláštní, až zvrhlý, pocit z rostoucího strachu své další oběti. Stejný pocit, jaký jsem měl, když jsem sledoval první zápas o život svých dvou kořistí, které jsem měl ve svém domácím vězení, aréně, kterou jsem si tak dokonale připravil. Měl jsem to stále před očima a hodlal jsem o tom vyděšenému knězi vyprávět. Jak oba mé úlovky, kanibalové a vrazi, budou sami podstupovat to, čím připravili o život už několik lidí, mezi nimi i tu, kterou jsem tolik miloval. Mé další vyprávění o prvním zápase mých vězňů, jako by kněz ani nevnímal. Za svůj život si toho už asi musel vyslechnout hodně, ale tohle byla realita, o které začínal tušit, že se bude nakonec týkat i jeho. Když jsem vyprávěl, jak ti dva ve sklepě stáli proti sobě, oba s ocelovou strunou kolem krku, která byla propojená přes kladku u stropu a každý pohyb je oba zároveň nejen dusil, ale zařezával jim strunu do masa na krku, nebyl už kněz ani schopen slova. Pokračoval jsem v detailech, které jsem sám na vlastní oči viděl. Ten který tento zápas přežije, dostane ode mě milost, tedy svobodu. Ten, který bude slabší… Zbraně, které jsem jim sám zvolil pro tento zápas, byly prosté. Byly to jejich vlastní zuby. S rukama svázanýma za zády, bojovali několik hodin. Zpočátku se jim moc nechtělo. Vyhrožovali, slibovali, shazovali vinu jeden na druhého, nabízeli peníze, hodně peněz. Možná víc, než měli. Já jen seděl za zamřížovanými dveřmi a sledoval, co se bude dít. Když jeden z těch dvou, tedy soudce, začal umdlévat, byl to impuls pro jeho soka, aby poprvé zaútočil, aby svého protivníka udolal a stal se tak vítězem. Cena pro toho kdo vyhraje, byla hodně lákavá. Ale snaha přežít vháněla oběma adrenalin do krve naplno. Trvalo tři celé hodiny, než jsem zápas přerušil a strunu uvolnil. Oba si mohli na chvíli lehnout a odpočinout, nabrat síly na další kolo. S přibývajícím časem se stalo něco, s čím jsem tak trochu počítal. Oba soupeři už k sobě necítili nic jiného, než krystalicky čistou nenávist. Nemysleli na nic jiného, než jak toho druhého zabít. To jsem jim ale nechtěl dovolit. Když už to vypadalo, že by mohl zápas skončit smrtí jednoho z nich, přerušil jsem klání a nechal oba soupeře odpočinout. Zároveň s tím, jak se na jejich tělech objevovaly další a další rány, stupňovala se i jejich zuřivost. Ta nevyprchala ani tehdy, když jsem je nechal odpočívat celý den. Už po prvním týdnu v nich nezůstalo nic lidského. Stala se z nich pouhá zvířata, tvorové nemyslící na nic jiného, než jak zabít jeden druhého.
„Vnímáte mě ještě otče?“ zeptal jsem se kněze, který nebyl schopný ani náznaku odpovědi na mou otázku, která přerušila tok mého vyprávění. „Doufám, že ano!“ řekl jsem trochu škodolibě. „Přišel byste totiž o to nejlepší,“ řekl jsem poté, co jsem k němu přistoupil, abych mu následující události mohl doslovně šeptat do ucha. Chtěl jsem zblízka cítit jeho strach, cítit pach potu, který mu po kapkách stékal po bledém obličeji. „Otče…“ pokračoval jsem dále ve svém vyprávění, když jsem si sedl přímo na lavici vedle něj, „víte co bylo dál? Ti dva se začali pojídat navzájem. Oni už nebojovali o život, který měl slíbený vítěz. Oni bojovali o jídlo a tím jídlem byl ten druhý. Dával jsem jim možnost napít se vody z hadice, kterou jsem je kropil, když jsem je chtěl probudit po odpočinku. Proud ledové vody byl pro ně signálem, po kterém se na sebe zase vzájemně vrhli. Odstranil jsem jim struny z krku, které by je mohly zabít. Už je nepotřebovali. Jejich hlavním nepřítelem byli jen oni sami sobě. Dva krvelačné stroje na zabíjení. Dostal jsem je přesně do stavu, ve kterém jsem je chtěl mít. Aby se jim skutečně nepodařilo to, o co usilovali, musel jsem udělat další opatření. Oba byli přivázáni za nohu a když jsem musel odejít, přitáhl jsem je k protilehlým zdem, aby na sebe nedosáhli. Krmil jsem je syrovým masem, aby zase nabrali sílu. Nevěřil byste, co se z těch dvou, ještě nedávno vážených pánů, stalo za tak krátkou dobu. Nebo byste tomu věřil?“ podíval jsem se na něj tázavě.
„Jste vrah!“ vzmohl se konečně kněz na první větu po dlouhé chvíli, kdy mě poslouchal.
„Nejsem… otče…“ odpověděl jsem tak, aby to druhé slovo vyznělo ironicky. „Nikoho jsem nezabil a věřte, že to ani nemám v plánu. Jen dávám lidem šanci stát se tím, čím vlastně jsou. Pokud se zabijí navzájem, pak to nebude moje dílo. To oni jsou ti, kdo na tom budou mít hlavní podíl. Já jim jen umožním udělat to, co by sami udělali, nebo už dělali, ale bez mého přičinění.“
Vstal jsem z lavice a nasadil si na hlavu svůj klobouk, který mezitím téměř uschl.
„Už půjdu, otče…“ řekl jsem zase ironicky. „Doprovodíte mě ke dveřím?“
Kněz vstal a jako omámený mě následoval. Když jsme došli ke svícnu, ve kterém dohořívala svíčka, kterou zapálil, otočil jsem se k němu.
„Ještě na něco nesmím zapomenout,“ řekl jsem s úsměvem knězi a chytil do ruky svícen. Sfoukl jsem svíčku a v nastalé tmě byla slyšet jen dunící rána. Kněz se sesunul k zemi…
Zavřel jsem za sebou dveře do kostela a se svým nákladem, dalším úlovkem, jsem se vydal na cestu domů. Než jsem kněze předhodil svým dvěma vězňům, ještě se na chvíli probral.
„Za co…?“ zeptal se ztěžka.
„Když jsem se poprvé dotkl vaši ruky, otče, viděl jsem všechno, co jste dělal před tím, než jste se stal knězem. Vaše pokusy na lidech za války, to, jak jste se choval k vězňům, kolik životů máte na svědomí,“ odpověděl jsem s náznakem úsměvu. To ale není na mně, abych rozhodl o vašem trestu. Já to raději přenechám panu soudci a jeho pomocníkovi,“ řekl jsem tak, aby to ti dva hladoví tvorové za zamřížovanými dveřmi slyšeli. Zavřel jsem kněze do arény a povolil oba řetězy, kterými byli oba vykonavatelé rozsudku přitažení ke zdi. To, co následovalo, jsem už znal. Nebylo to první takové krmení a ani ne poslední. Na svém seznamu těch, kteří by jinak utekli svému trestu, jsem jich měl ještě hodně.
