Mumie

Odpolední květnové slunce vysušilo poslední louže po ranním deštíku a vzduch provoněly kvetoucí kaštany lemující ulici od starého mostu přes řeku, vedoucí do zahrady staré budovy patřící anatomickému ústavu. Po kraji té cesty si vykračoval mladík s černou koženou taškou přes rameno, na nohou zánovní černé polobotky, neladící s novým béžovým oblekem. Dnes je jeho velký den, protože jde poprvé na své nové působiště, které mu bylo nečekaně nabídnuto. Neváhal ani chvíli a přijal nabídku, chopil se příležitosti, protože místo praktického lékaře, které na něj čekalo hned po dokončení lékařské fakulty, nebylo tím, co by jej nějak zvlášť bavilo. Práce v okresní nemocnici na směny, pod dozorem zkušenějších lékařů, byla sice zajímavá, ale nijak zvlášť ho nenaplňovala. Když se ale naskytla spolupráce s profesorem, na jehož přednášky se během studií opravdu těšil, vzal to jako znamení osudu. Profesor Wagner byl kapacita ve svém oboru, a i když platil za velkého podivína, měl takovou zvláštní auru neobyčejnosti. Někoho odradila, jiného naopak přitahovala jako magnet. Mladík vykračující si do ústavu, kde profesor Wagner pracoval celý život, patřil do té druhé skupiny, která byla, přiznejme si, mnohem menší, než skupina první. Už na první přednášce věnované historii balzamování mrtvých těl, ho zaujal výklad profesora a byl tak zaujatý tím, co slyšel, že si zapomněl dělat poznámky. Nicméně je ani nepotřeboval, vše se mu zapisovalo do paměti, jako kdyby mu všechny ty myšlenky někdo vyrýval do mozku skalpelem.

Konečně stál u dveří vedoucí do staré, na první pohled moc neudržované budovy. V oprýskaném průčelí působily dost nevkusně „socialistické“ dveře s hliníkovým rámem, které tady asi zasadil nějaký samozvaný pokrokový architekt místo zdobených barokních vrat, která zde určitě musela kdysi být. Vedle dveří, barbarsky zasazených do pískovcového kamenného portálu, se vyzývavě krčilo tlačítko zvonku, na kterém bylo zbytečné oznámení pro příchozí – zvoňte! Koule místo kliky na dveřích ani nedávala jinou šanci, jak se do budovy dostat. Mladík naprázdno polkl. Tak teď přijde ta chvíle… pomyslel si a krátce zmáčkl tlačítko zvonku. Rychle ucukl zpět rukou, jako by se bál, že ho ten zvonek kousne. Neslyšel z útrob té zašlé stavby žádné zvuky, ani vzdálený náznak toho, že zvonek skutečně někde zazvonil. Uběhla minuta, dvě a stále se nic nedělo. Už chtěl znovu zmáčknout tlačítko zvonku, tentokrát silněji, pro jistotu, protože si nebyl vůbec jistý, jestli jeho první pokus neztroskotal na špatném technickém stavu toho malého tlačítka…

Za dveřmi se ozvaly šouravé kroky, které zesilovaly a bylo jisté, že ty poslední končí těsně za dveřmi u kterých mladík stál.

„Jedeš potvoro!“ uslyšel zpoza dveří energický hlas o kterém nepochyboval, že patří právě profesoru Wagnerovi.

Mladík uskočil a v první chvíli chtěl vzít vážně tuto výzvu a rozběhnout se po léta nezametaném a zapleveleném chodníku zpět na cestu a do kaštanové aleje. Dveře se ale rychle otevřely a z nich vyběhla vystrašená a možná i trochu naštvaná, černá kočka. Přímo pod nohy mladíka. Ten ani nestačil zareagovat a uskočit a kočka zmizela ve vysoké trávě lemující chodník. Profesorova tvář se pomalu vysunula z přítmí chodby, ze které šel vlhký chlad, nevlídný jako vše kolem. Profesor se na chvíli zadíval do mladíkových očí a pak sjel pomalu pohledem dolů až k jeho černým naleštěným polobotkám a zpět do tváře.

„Co chcete?“ odpověděl profesor dost úsečně na mladíkův pozdrav.

„Já jsem…“ nestačil mladík dokončit větu, když ho přerušil profesorův hlas.

„To vidím, že jste! Ale co chcete?“

Mladík se nepokoušel začít další větu a místo toho sáhl do své aktovky a podal profesorovi obálku s dokumenty, které měl profesorovi předat. Ten o ně ani nezavadil pohledem a pořád si zkoumavě prohlížel mladíkovu tvář.

„Skřivánek… Skřivánek Jan,“ řekl energicky a zapíchl hubený ukazovák do prostoru před čelo mladíka. „Na první přednášce seděl jak zařezaný, na druhé zíral s otevřenou pusou, na páté měl na sobě červený kostkovaný svetr…,“ začal profesor pomalu, a už o něco vlídněji mluvit, oči stále upřené na mladíka. „No pojďte dál,“ pootevřel profesor více dveře, aby mohl mladík projít. Potom ještě vystrčil hlavu ze dveří a zběžně se rozhlédl, jako kdyby se chtěl ujistit, že mladík přišel sám. „Půjdeme do šestého patra…,“ řekl úsečně a ukázal na úzké dřevěné schodiště vedoucí temnou boční chodbou kamsi vzhůru do tmy. Mladík nesměle vykročil na první schod, který zaskřípěl, jako kdyby se mělo celé schodiště propadnout někam do sklepa určitě ještě více vlhkého, než ta chodba ze které schody vedly. Na pátém schodě se ohlédl a spatřil profesora, jak stojí pod schody, obě ruce v kapsách umolousaného pláště, který zřejmě sloužil i jako příležitostná utěrka během nějaké špinavé práce. Přes strniště na bradě profesora se roztáhl široký úsměv, jako kdyby právě slyšel moc dobrý vtip.

„Klidně se vraťte, to schodiště nikam nevede, je zazděné a mimo to, tenhle barák nemá šest pater. Jen dvě…“ Ušklíbl se a trochu zvážněl. „To víte, moc srandy tady nemám, tak se nezlobte…“ řekl profesor, rychle se otočil vlevo a rázně vykročil kamsi z dohledu mladíka. „Tak pojďte, pojďte, neloudejte se a nezdržujte se zkoumáním slepých uliček! Takhle byste nikdy ničeho nedosáhl,“ vyzval mladíka rázně a sám se své poučce zasmál.

Za chvíli už stáli oba pánové v pracovně, která měla velké, čtyřkřídlé okno vedoucí do zahrady, kdysi určitě krásné a udržované. Podle dvou suchých stromů a jednoho silného, k nebi trčícího kmenu, se dalo docela dobře odhadnout, že zahradník se tomuto místu obloukem vyhýbal už delší dobu.

„Skřivánek…“ zopakoval si profesor sám pro sebe, když usedal do hnědého, kůží potaženého křesla. „Dejte to sem,“ řekl docela vlídně a ukázal na obálku, kterou mladík stále držel v ruce.

„Mě sem přidělili,“ zmohl se Skřivánek na jedinou větu, protože ještě nepřišel na to, čím by měl začít nějaký smysluplný rozhovor. Podal profesorovi obálku. Profesor ji hodil do šuplíku svého psacího stolu a ani se neobtěžoval prohlédnout její obsah.

„Nepřidělili,“ řekl suše a ukázal mladíkovi rukou na židli na protější straně stolu. „Posaďte se, pane kolego,“ řekl sice úsečně, ale bylo v tom cítit jakési tání neviditelného ledovce, který se zdál být, a to nejen kvůli chladu staré budovy, mezi starým profesorem a nedávným absolventem lékařské fakulty.

„Nepřidělili?“ zeptal se mladík nechápavě a váhal, zda se má vůbec posadit, protože tady jde zřejmě o nějaký omyl.

„Nepřidělili,“ řekl profesor docela tiše a něco začal hledat po kapsách svého šedého pláště. „Já jsem si vás vyžádal,“ odpověděl stejně tiše a konečně našel co hledal. Vytáhl půlku okousaného oplatku, který zřejmě ve spěchu rychle zabalil zpět do obalu, když slyšel zvonek oznamující návštěvu. Zdvořile mladíkovi nabídl, jestli si nechce také kousnout, ale aniž by čekal na zamítavou odpověď, pustil se do jídla. „Vy jste nevynechal ani jednu mou přednášku. Nedělal jste si poznámky. Nedělal, protože jste si všechno pamatoval. Nikdy jste nepřišel pozdě a odcházel jste jako poslední. V knihovně jste si postupně vypůjčil všechny mé práce. To ještě za celou dobu, co jsem na fakultě přednášel, nikdo neudělal. A přišel jste, měl jste zájem o místo, které vám nabízím. Víte kolika lidem jsem, během posledních let, už nabídl místo v našem ústavu? A nikdo z nich ho nepřijal. Tak tedy už víte, kolik lidí to už odmítlo - všichni. Vy jste první, kdo neutekl hned od dveří!“ zasmál se nahlas a pak zvážněl. „Máte o to místo zájem?!

„Samozřejmě! Samozřejmě, že ne! Nejsem blázen, abych mohl pracovat právě tady!“ vykřikl mladík a zamračil se. Profesor ztuhl. S tím nepočítal. Ale mladík pokračoval: „To bylo za ty schody a šesté patro…“ Profesor pochopil, že právě naletěl a aniž by přiznal svou malou porážku, řekl věcně: „Budeme si rozumět.“ Vstal ze svého křesla a otevřel rozložitou skříň, kterou měl za zády. Postupně z ní vyskládal několik fasciklů na stůl. Položil prst na horní z nich a sjel po nich dolů, až se ten prst zastavil na stole. „Přečíst…“ řekl věcně a přisunul stoh tiskopisů k mladíkovi. „Přečíst, nevynášet z budovy a ani z této místnosti. Pak mi řeknete, zda ještě máte o to místo zájem. Pokud ne, nebudu se zlobit. Je to dost specifická práce. Víte, Skřivánku, já nejsem z nejmladších,“ řekl profesor a usadil se zpět do křesla. Nebudu zastírat, hledám pokračovatele. Nerad se pletu, i když na omyl máme všichni právo, ale myslím, že ve vás jsem se nespletl.“ Poté přisunul stoh papírů ještě blíže ke svému novému spolupracovníkovi. „Nenechte se rušit…“ vybídl jej znova.

První den se nový zaměstnanec prokousal docela slušnou hromadou papírů a bylo na něm vidět, že to, co se z nich dovídal, nebude nic obyčejného. Spousty nových informací, které na přednáškách profesora nezazněly nikdy ani náznakem. Po více než týdnu odložil poslední papír. Profesor čekal na ten okamžik a nemusel ani nic říkat, jen se tázavě, s pozvednutým obočím, díval do tváře svého mladého kolegy.

„To jako opravdu?!“ zeptal se Skřivánek, když se podíval do tváře profesora.

„Pojďte, něco vám ukáži, je na to asi už vhodná doba.“ odvětil profesor a vydal se směrem ke dveřím, aniž by se ohledl, jestli jeho nový kolega jde také. Nemusel se ohlížet, viděl, že se skutečně nespletl, když si za svého následovníka a zatím spolupracovníka, vybral právě jeho. Prošli dlouhou chodbou a ocitli se v podivné místnosti, připomínající tak trochu operační sál, pitevnu a dílnu automechanika zároveň. „Tohle je má druhá, ale ne ještě hlavní, pracovna!“ řekl profesor pyšně, protože vše, co tady bylo, vybudoval on sám.

„Možná by to chtělo trochu…“ zmohl se mladík na chabou kritiku.

„Vyvětrat?“ opáčil pobaveně profesor.

„Uklidit…“ upřesnil nesměle mladík, když si prohlížel vybavení a nábytek nepochybně vyřazený už před léty z inventářů nemocnic a všemožných ordinací.

„Na to není čas,“ mávl profesor ledabyle rukou. „Vše co jste se dočetl, vzniklo právě tady. Pojďme ale dál.“

Oba muži se odebrali do vedlejší místnosti, která byla spojená s pracovnou prosklenými dveřmi. Tady už nebyl takový chaos a nepořádek, jako v místnosti předešlé. Naopak zde byl jakýsi lad a systém ve všem, co se zde nacházelo. I když profesor nepatřil k mladší generaci, bylo zde mnoho přístrojů a zařízení, které vypadaly moderně a tajemně zároveň. Některé z nich nebyly mladíkovi neznámé, protože se s nim setkal nejen v nemocnici, ale i na patologii, kam chodil na praxi. Tyhle přístroje byly ale trochu jiné a bylo na nich vidět že jsou, zřejmě rukou profesora, znatelně vylepšené, zdokonalené.

„Tak tady pracuji a vy budete také. Cokoliv ale budete dělat, nesmíte začít bez mého vědomí. Vše, opakuji opravdu vše, budeme spolu konzultovat.“ Mladík přikývl a jeho oči těkaly z jednoho místa na druhé. Nemohl se důkladně soustředit na nic z toho, co tady viděl.

Profesor se uvelebil do starého koženého křesla, stejného, jaké měl i ve své pracovně, do které prve uvedl svého nového kolegu. Toto křeslo bylo ale na rozdíl od toho prvního notně ošoupané, místy mělo popraskanou a prosezenou kůži a dávalo tušit, že i když obě křesla patřila k sobě, tohle bylo používané mnohem častěji.

„Vítám vás ve svém skutečném království, Jane,“ řekl profesor familiérně a doširoka roztáhl ruce, jako by čekal, že mu jeho kolega padne do náručí, že skočí za ním do toho obstarožního křesla. Bylo to ale gesto, které sdělovalo, že tahle pracovna je teď i pracovnou nového kolegy. „Tady se vám bude líbit,“ dodal profesor věcně, málem rozkazovačně a složil své dlouhé ruce na opěrky křesla. Mohlo se dokonce zdát, že tím gestem ukončil svůj srdečný uvítací proslov, ale opak byl pravdou.

„Tady poznáte spousty nového, spousty zajímavého a pokud budete chtít, jednou, až tady nebudu… Až tady nebudu,“ řekl trochu sklesle profesor, ale hned se rozesmál, jako kdyby řekl zrovna ten nejlepší vtip svého života. „No, však uvidíte.“ Pronesl stejně vesele a zavrtal se ještě hlouběji do svého obstarožního křesla, jako by se chystal na krátké zdřímnutí. To ale neměl rozhodně v plánu. Spustil vodopád slov, na které nebyl jeho mladý kolega připravený. Sice věděl dobře, jak se umí profesor při přednáškách strhnout výkladem látky k někdy až absurdním hereckým a řečnickým výkonům, ale tohle bylo něco jiného. Tahle přednáška byla ryze soukromá a jak se sám Jan brzy dozvěděl, měla trvat celý pracovní ven. „Víte, pane kolego – můžu vám říkat Jene?“ přerušil na okamžik tok svých slov profesor a aniž vyčekal na souhlas, pokračoval. Ostatně tuto otázku pokládal svému kolegovi i několikrát za den. „Tak tedy Jene, četl jste mé pojednání o balzamování těl ve starém Egyptě. Četl. Četl.“ Dal si sám hned dvě odpovědi na svou otázku, která byla ale pronesena spíš jako strohé konstatování. „Dokonce jste měl ten spis půjčený dvakrát.“ Dodal ještě na upřesněnou a docela to vystihovalo to, proč si dal hned dvě stejné odpovědi za sebou. „Na straně šedesát dva až sedmdesát tři jsem se podrobněji zabýval použitím natronu, tedy směsi sody, soli a dalších látek,“ zadrmolil profesor spěšně a přitom udělal rukou ve vzduchu gesto, jako by chtěl vytvořit vír a promíchat tak těžký vzduch v místnosti. „Natron…,“ pronesl pak o něco hlasitěji. „Bylo mi záhadou, jak dosahovali tak dobrých výsledků, především v období devatenácté a začátkem dvacáté dynastie. A pak…“ zvedl profesor vyzývavě svůj dlouhý ukazovák do vzduchu, „a pak se úroveň balzamování zhoršila. Pokožka mumií už nebyla tak hladká jako dříve, měla tmavší odstín a místy časem popraskala. Někteří badatelé to přisuzovali špatně odvedené práci, použitím jiné pryskyřice nebo nižší kvalitě olejů… „Chyba Jene! …můžu vám říkat Jene, viďte?“ zeptal se opět profesor a jako vždy nečekal na odpověď. „Jene, oni začali přidávat do natronu, tedy směsi, ve které vysoušeli těla, větší podíl vápna. Výsledky byly zpočátku zdánlivě dobré, ale až po dlouhé době, kterou nemohli balzamovači postihnout délkou svých životů i nemožnosti posouzení své práce, protože by rušili věčný posmrtný život mrtvých, se ukázalo, že to nebyla správná volba. My už to dneska víme. Tedy já to vím, a vy také, Jene.“

Čas za okny zchátralé budovy plynul neúprosně a nezastavitelně. Profesor trávil dny střídavě ve své kanceláři, kde se připravoval na přednášky a psal nekonečně dlouhé statě do odborné literatury i vědeckých časopisů, které si kupovali i laikové toužící dozvědět se něco morbidně zajímavého ze starých časů. Některé dny se profesor ani neukázal, aniž by na to svého kolegu předem upozornil. Stejně tak nepravidelně přinášel „materiál“, jak říkal mrtvým zvířatům, která sháněl porůznu na veterinárních ordinacích v kafilérii a dokonce občas přinesl i nějakého tvora sraženého autem, kterého našel u cesty. Jan, jeho mladý kolega, si brzy zvykl na práci, která se mu tady nabízela. Společně s profesorem pracovali na výzkumu rozkladu těl, stejně tak jako na způsobech jejich uchovávání, tedy na mumifikaci. Při práci nešlo postřehnout profesorův enormní zájem o technologie uchovávání těl, především ve starém Egyptě. Sám profesor se v minulosti účastnil několika expedic do severní Afriky a podílel se na výzkumech starověkých hrobek. Postupně se ale jeho specializace zaměřila především na samotná těla zemřelých, která se v hrobkách tu a tam nacházela. Fascinoval ho způsob balzamování. Bez potíží četl starověké texty psané hieroglyfy a dalšími archaickými jazyky. Občas měl také příležitost podílet se na luštění záhad spojených s novými objevy a nutno zmínit, že byl považován ve světě archeologie za jednoho z nejlepších odborníků v tomto oboru. Zdálo se ale, že jeho ambice směřovaly trochu jiným směrem, než jakým se ubírala klasická archeologie. V očích svých kolegů se tak postupně stával spíše užitečným a samotářským podivínem, než člověkem, se kterým by se dalo dlouhodobě spolupracovat na nových výzkumech. Nebýt jeho pověsti a výsledků práce, asi by byl i jeho ústav, ve kterém sám dlouhá léta pracoval, dávno zrušený. Měl ale výsadu, o které se mnoha jiným může jen zdát. Byl sám svým pánem a mohl nerušeně pracovat na svých výzkumech. Občas se sice v jeho pracovně ukázal nějaký, jak sám říkal – dozorce – ale to bylo spíše pro formu a kontrolu „z vyšších míst“, zda profesor stále se stejným usilovným nadšením pokračuje ve své práci. Návštěvy ze zahraničí odmítal. Považoval je za vědeckou špionáž a nechtěl se s nikým dělit o své poznatky dříve, než dokončí práci, na které pracoval. Nejednou se také stalo, že se svým mladším kolegou vyjeli do terénu, ale ne daleko. O pracovní návštěvě například v Africe, si mohli nechat jen akorát tak zdát. Byli povoláni k nějakému, většinou kriminálnímu, případu, kde měli za úkol posoudit například stav těla nalezeného v různém stádiu rozkladu. To sice nebyla přímo profesorova parketa, ale bral to jako nedílnou součást své práce. Ale i tady byly výjimky. Například když se před léty našlo mumifikované tělo nějakého nebožáka, který uvízl v komíně spalovny, a než ho našli, bylo dokonale vyuzené, tedy konzervované kouřem a vysušené proudem horkých spalin. Tento případ dokonce profesora nějakou dobu velice zajímal a uvažoval o využití látek vznikajících při spalování ke konzervaci těla. Nakonec ale usoudil, že jde o slepou uličku a nemá smysl tím ztrácet čas. Protože čas je to, čeho nemá žádný člověk nekonečně mnoho. Čas byl zároveň tím, co chtěl profesor zpomalit při rozkladu těch, kterým už vypršel.

V zahradě tohoto podivného ústavu od doby, kdy profesor rozšířil počet zaměstnanců z jednoho, tedy sebe, na dva, uplynulo horké léto. Po něm se pomalu, nenápadně přihlásil o svou vládu podzim, který svými zlatavými i temnými tóny obarvil zanedbané stromy odstíny života i smrti a nastala zima. Nevlídná studená, prostupující zdmi starou budovou a skrývající se snad ve všech koutech temných chodeb a místností, aby útočila na každého, kdo se zdržoval uvnitř. Kaštanová alej vedoucí k ústavu teď vypadala jako ruce nesčetných kostlivců upírající se k nebi. Tenké dlouhé prsty z větviček se pohybovaly ve větru v jakémsi ladném i chaotickém tanci bez hudby, zato občas doprovázeného křikem vran, které se tady objevily s příchodem první jinovatky. Sám profesor jako by byl i on sám součástí toho všeho. Jeho občasné vtipkování a dlouhé proslovy, kterými svého mladšího kolegu pravidelně zahrnoval, vystřídalo dlouhé a někdy až nesnesitelné mlčení. Pokud už něco řekl, bylo to vždy stručné a často až vytržené z kontextu. Jako by se mu hlavou proháněl vítr myšlenek, které nešly uspořádat, seřadit v jedinou rozumnou větu. Profesor se během několika týdnů změnil v jiného člověka. A to nejen svým chováním. Nešlo nepostřehnout, že byl v obličeji bledý a stále více se podobal omšelým, dávno nevymalovaným zdem budovy, ve které pracoval.

Jednoho lednového rána se na chodbě, před dveřmi profesorovy pracovny objevila veliká krabice, polepená etiketami dopravních společností, z nichž některé byly už na první pohled velmi exotické. Profesorův asistent musel při příchodu do práce krabici obejít, aby se dostal ke dveřím do pracovny. Ty byly jen přivřené, což nebývalo zvykem. Další nezvyklý pohled se mu naskytl hned jak vstoupil. Profesor seděl ve svém křesle a naproti křeslu stála kancelářská židle. Neodpověděl na pozdrav, jen pomalu ukázal rukou na onu židli.

„Posaďte se…“ odvětil unaveným hlasem. Jeho asistent se tedy posadil a připomínal žáčka první třídy, který toporně a trochu nemotorně sedí poprvé ve skutečné školní lavici v ještě skutečnější škole. „Příteli…“ pokračoval profesor ve svém tichém hovoru, „mohu vám říkat příteli?“ zeptal se s pokusem o úsměv svého kolegy. Ten s vážnou tváří přikývl. Bylo to poprvé, co ho profesor takto důvěrně oslovil. „Příteli…“ zopakoval profesor ještě jednou a opět se pousmál. V tom úsměvu bylo něco, co mu přinášelo zvláštní uspokojení. „Příteli…“ zopakoval ještě jednou, jako by si to oslovení vychutnával. „Můj čas se naplnil. Vím to. Nevzpírám se tomu. Věděl jsem, že tato chvíle přijde, a často jsem si představoval, jaké to bude. Měl jsem z toho obavy, bál jsem se, že nestihnu vše, co jsem stihnout chtěl. Příteli…“ opakoval znovu a díval se upřeně do vlhkých očí svého kolegy. „Musím vás teď o něco poprosit. Vím, že neodmítnete. Věděl jsem to hned, když jste sem první den přišel, že jste ten jediný, kdo dokončí mou celoživotní práci. Jediný, kdo v ní bude pokračovat.“

Jeho kolega se zhluboka nadechl a chystal se něco říct, snad se chtěl pokusit profesora uchlácholit, že se zbytečně obává toho, co sám dobře viděl. Ten ho ale drobným gestem ruky zastavil a pokračoval. „Všechno jsem zařídil, poslouchejte mě, co teď uděláte. Své tělo jsem věnoval k vědeckým účelům. Nemám nikoho, jen vás. Napsal jsem závěť, najdete ji v mém pracovním stole, ve spodní zásuvce až vzadu. Druhou závěť má právník, který zařídí vše potřebné. Zařídil jsem vám bezstarostný život, abyste se mohl věnovat mé, teď už vaší, práci. Vše, co teď uděláte, je mým přáním a z pohledu práva je také vše náležitě ošetřeno.“ Usmál se a zhluboka se nadechl. „Mé tělo se teď hodí už akorát na jednu věc…“ otevřel oči a dlouze se na svého kolegu zadíval. Seděli tak oba dlouhou chvíli a dívali se na sebe, potichu, v němé přítomnosti přicházející smrti. Profesor dýchal ztěžka, jako by se o každý nádech snažil s čím dál větší námahou. V jednu chvíli si Jan uvědomil, že další namáhavý nádech už nepřijde. Ještě nějakou dobu tak oba seděli, jako by se loučili. Po chvíli Jan vstal a dotkl se zápěstí profesora. Několikrát posunul svou ruku po chladnoucím zápěstí, jako by se snažil nahmatat tep. Poté otevřel zásuvku profesorova stolu a vytáhl velkou poštovní obálku, ve které kdysi přišla nějaká pošta a profesorovi se zdála být ještě použitelná, tak do ní vložil svou poslední vůli. Připomínala časem omšelý sarkofág skrývající naději na další život, který přichází po tomto životě. Otevřel ji, rozsvítil lampu na stole a začetl se do rukou psaných řádků. Sumu, kterou mu profesor odkázal si přečetl několikrát. Nechtěl uvěřit tomu, jakou částku dokázal profesor za svého života nashromáždit. Zvedl pohled ke křeslu s tělem, kterého se závěť týkala především.

„Děkuji,“ zašeptal s vděčností. „Děkuji. Splním vaše přání, můj příteli…“ Poté vstal a zavolal na telefonní číslo, které bylo v závěti uvedeno. Za necelou hodinu zvuk zvonku protrhl ticho, které vyplňovalo celý prostor tohoto podivného ústavu. U dveří stál soudní lékař, který byl obeznámený se vším, co profesor nestihl, a snad ještě chtěl, svému mladšímu kolegovi sdělit. Formálně prohlédl tělo a vypsal úmrtní list. Beze slova odešel. Následující běh událostí tím okamžikem mohl započít. Ten den odpoledne, MUDr. Jan Skřivánek jediný zaměstnanec tohoto oddělení anatomického ústavu, vtáhl objemnou krabici do pracovny, která teď patřila už jen jemu. Otevřel ji. V dřevité vlně chránící obsah zásilky před poškozením, v ní čekal krásný sarkofág ve stylu egyptských faraónů. Byl popsán četnými hieroglyfy a jeho zlaté zdobení kontrastovalo se vším, co se v místnosti nacházelo. Tělo zesnulého profesora leželo na pitevním stole, na tom stole, kterého si mladý doktor, přicházející před necelým rokem na své nové působiště, všiml jako první věci v této místnosti. Jan otevřel knihu psanou úhledným rukopisem profesora. Začal odříkávat první modlitbu za duši zemřelého. Po mnoha staletích se právě v tuto chvíli začíná odehrávat něco, co by nebylo možné zopakovat, nebýt profesorových výzkumů, znalostí a také nebýt jeho těla, připraveného předstoupit před samotného boha slunce Re.