Článek
Ten den se zdál být jako každý jiný, tedy alespoň na místě, kde se odehrávaly malé i velké bitvy černých a bílých králů, jejich dam, i celých, i když nepočetných armád. A vojevůdci těch klání se den co den scházeli, přátelsky se zdravili, podávali si ruce, aby se vzápětí nelítostně a bez milosti pustili se svými soky do nemilosrdné bitvy. Ale nebojte, krev tady nepoteče, i když… i když ani to není někdy tak jisté. To nedělní ráno, kdy se začíná příběh, o kterém vám chci vyprávět, se v městském parku u šachových stolečků začali scházet místní velcí hráči. Velcí svým nadšením, svým odhodláním i touhou svést ne jednu, ale hned několik bitev na černobílé šachovnici. Kolik takových bitev už bylo odehráno? Miliony, miliardy… to se spočítat nedá, ale jisté je, že dnes se tady stane něco, co se zas tak často nestává. Dneska se bude hrát skutečně o život. Slíbil jsem, že se dnes, právě tady, začne jeden příběh. On se ale ten příběh, ta hra, započala už dávno, před mnoha a mnoha léty. Zatím ale, zdá se, skončila patem. Zdání je ale někdy stejně klamavé jako mistrovské tahy na šachovnici. Nedejme se tedy zmást předstíranou nešikovností soupeře, kterou nás chce vlákat do léčky. Ale teď honem k šachovému stolečku pod velkým kaštanem, na dohled od kavárny, která za chvíli otevírá… právě se tady potkali dva hlavní aktéři hry. Jeden, co má předem promyšlenou taktiku do posledního tahu a druhý, co ještě nic netuší a bere dnešní dopolední hru jako jednu z mnoha, kterou se svým soupeřem už odehrál… Dva staří pánové, kteří se tady už nějakou, ale ne příliš dlouhou, dobu nejdříve náhodně potkávali a občas si zahráli jednu nebo dvě partie šachu. Později se jejich společné partie staly jakýmsi rituálem nedělního dopoledne a často se scházeli i během týdne, aby měřili své síly na šachovnici. Někdy vyhrál jeden, jindy druhý a zdá se, že soupeři jsou, jak se říká, vyrovnaní. A právě to je asi láká, pustit se do další hry, do dalšího poměřování svého důvtipu a umění taktiky.
„Dneska se nám ráno vydařilo, viďte Piere?“ zeptal se menší z hráčů, když společně, zároveň a s určitou dávkou obřadnosti usedali ke stolečku s šachovnicí.
„To ano“, odpověděl ten vyšší a od pohledu o nějaký rok mladší, z hráčů. „Dneska máte bílé…?“
„Tak,“ přikývl ten starší z těch dvou a začal rovnat své figurky na šachovnici. „Dneska vás zvu na sklenku koňaku zase já, souhlasíte?“
„Dneska chcete prohrát, Roberte?“ zasmál se Pier, který tak chtěl připomenout nepsané pravidlo jejich společných partií, že ten, kdo prohraje, platí koňak, na který si obyčejně ještě před polednem společně zajdou do kavárny.
„Nene, samozřejmě že ne, něco mi říká, že tuhle partii i tak vyhraji,“ odpověděl Robert s lišáckým úsměvem a podíval se dlouze do očí svého soupeře. Pier za okamžik uhnul pohledem stranou, ale Robert nepřestával sledovat jeho tvář. Jako by se z ní snažil vyčíst něco nového, zatím nepoznaného, i když ji znal dokonale.
„Piere, dneska mám narozeniny, sedmdesáté. A nemám je s kým oslavit, tedy slavit je nechci, abyste si nemyslel, že pořádám nějakou hostinu. Jak víte, žiji sám, podobně jako vy. Ale napadlo mě, že bych vás pozval na sklenku koňaku. Mám doma jednu láhev, dostal jsem ji kdysi od svého otce, on ji přivezl odněkud z Bretaně, ještě před válkou. Čert ví, jak je ten koňak starý, ale bude o hodně starší než já. Nikdy jsem tu láhev neotevřel, bylo mi líto vypít ji jen tak. A tak jsem čekal na nějakou zvlášť vhodnou příležitost. Víte, Piere, mám své roky a bylo by mi jednou na věčnosti líto, že jsem ten koňak nikdy neochutnal. A kdo ví, co by se s ním jednou stalo. Třeba by ho někdo vyhodil, nebo vypil jen tak, bez toho, aby znal jeho historii. A tak jsem si myslel, že dneska by byl ten správný den tu láhev načít a ochutnat. Víte, Piere, že dneska je to přesně rok, co jste tady poprvé odehráli partii šachu? Pamatuji si to přesně, protože to bylo na mé narozeniny…“
„Roberte,“ řekl s neskrývaným dojetím Pier, „toho si moc vážím, ani nevíte jak moc! Já nevím, co na to říct, nevěděl jsem, že máte dneska narozeniny, ani nemám pro vás dárek…“
„Ale máte, ani o tom nevíte! Vypijte se mnou tu láhev a to mi bude darem nad všechny dary,“ odpověděl s potěšením, Robert, který bral nabídnuté pozvání za přijaté. „Bydlím tady kousek, je to jen o dvě ulice dál. Zvu vás tedy, samozřejmě až dohrajeme svou dnešní partii, na sklenku toho, jak bych to řekl, asi nejzáhadnějšího koňaku na světě. Jen doufám, že bude tak dobrý, jak jsem si o něm vždycky myslel.“
„Určitě ano,“ odpověděl Pier a dal svému soupeři pokyn rukou k prvnímu tahu. Hra začala.
Pier se na hru nemohl soustředit. Jednak to bylo způsobeno nečekanou nabídkou, která se tak trochu vymykala předchozím dnům, během kterých si s – řekněme zvláštním – přítelem o kterém toho moc nevěděl, dopřával potěšení ze hry a jednak ho znervózňovaly nezvykle dlouhé pohledy spoluhráče do jeho obličeje. Jako by Robert vůbec nesledoval šachovnici a soustředil se jen na něj. Má něco za lubem, napadlo ho několikrát. Jasně, chce mě znervóznět, nic jiného v tom nebude. A daří se mu to. Dělám jednu chybu za druhou… letělo Pierovi hlavou, když mu jeho soupeř sebral už druhou věž. To byla velká chyba, taková školácká, zbytečná. Ale i soupeř udělal několik chyb. Nečekaných, nepochopitelných. Jako by chtěl prohrát partii, a nebo alespoň chtěl, aby byly síly na šachovnici stále vyrovnané. Takového ho neznal. Byla to neobvyklá taktika, která Pierovi na klidu také moc nepřidala. Partie trvala dlouho, nezvykle dlouho a dopadla také nezvykle. Pat. Další pokračování ve hře už nemělo smysl. A začít novou hru? Bylo už dost pozdě na další souboj.
„No nic, co se dá dělat,“ pronesl Robert s uspokojením, „vynahradíme si to příště.“ Jako by byl spokojený s nerozhodným výsledkem, zdálo se, že má připravené nějaké větší finále, o kterém neměl Pier ani ponětí. Ale byl rád, že uhrál alespoň to, vzhledem k chybám, kterých se dopustil.
„Piere?“ ozval se Robert s naléhavostí v hlase. „Piere, ani nevíte, jak jsem zvědavý na ten koňak,“ řekl dobrácky a jeho potutelný úsměv, spíš tušený pod hustým prošedivělým knírem, by se dal považovat i za omluvu, že dnešní hra nebyla tak moc zvláštní a vzrušující, jak tomu bývalo jindy. Neobvyklé bylo i to, že Robert nemluvil o chybách svých nebo svého protihráče, jak to míval ve zvyku. Někdy dokázal dlouze rozebírat taktiku s jakou hrál, nebo chtěl hrát, kdyby mu ji nepřekazil ten či onen tah. Dneska to bylo prostě nějaké jiné.
„Piere, doufám, že mi nedáte košem a přijetí mého pozvání platí!“ zasmál se Robert dobrácky a vstal ze sedátka u stolu. „Můžeme jít?“
Pier roztáhl ruce a mírně sklonil hlavu, jako by tím chtěl říct – dostal jsi mě kamaráde, jdeme. Cesta netrvala dlouho, za pár okamžiků, i když šli oba ti pánové pomalu, stáli u dřevěných secesních dveří, bohatě zdobených a zároveň poznamenaných patinou, strakatou mozaikou mnoha olupujících se vrstev barev. Původní skleněná vitráž s květinovým vzorem vypadala ale stále jako by ji mistr sklenář dokončil teprve nedávno a masivní mosazná klika dveří vyleštěná bezpočtem dotyků rukou připomínala šperk na krku noblesní dámy z lepší společnosti. Pier si všiml, když vstoupili do chladu temné domovní chodby, že světlo pronikající přes barevné skleněné tabulky domovních dveří, tvoří na bílých hrbolatých stěnách až groteskní a bizardní vzory, chaotické obrazce ne nepodobné oprýskanému laku na samotných dveřích. Ozvalo se hlasité bouchnutí dveří. Ozvěna se rozléhala v prázdnotě skryté v přítmí chodby, ze které vedly prošlapané kamenné schody někam nahoru, do vyšších pater. Tvrdost toho zvuku dokonale ladila se strohým interiérem chodby, ale byla v tom největším kontrastu, v jakém vůbec mohla být, s dveřmi, které zvuk vyslaly do zdánlivě nekonečného prostoru před nimi. Robert ukázal téměř neznatelným gestem někam do místa nad schody a věcně, až stroze dodal – druhé patro.
Dveře vedoucí do jeho bytu byly už modernější a masivnější než ty, které vedly do domu, ale i na nich bylo znát, že už pár let slouží jako pevná brána do světa za nimi. Dva zámky na jejich líci, které Robert postupně odemkl, zase vypovídaly o majiteli bytu, že mu opatrnost a prozíravost rozhodně nechybí. Na rozdíl od strohé chodby se za dveřmi skrývala tulná a přívětivě zařízená předsíň. Nechyběla ani exotická výzdoba stěn a několik trofejí exotické zvěře.
„Vy jste lovec, Roberte?“ zeptal se Pier udiveně, když spatřil i několik historických zbraní doplňující trofeje na zdi.
„Byl jsem, ale to je už dávno. Vlastně jsem byl lovec celý život,“ řekl na vysvětlenou Robert. „Jezdíval jsem lovit do Afriky, ale i u nás jsem si přišel na své.“
„I já jsem žil nějakou dobu v Maroku,“ nedal se zahanbit Pier, přičemž nespustil oči z vycpané hlavy antilopy, která byla umístěna uprostřed stěny, přímo naproti vstupním dveřím.
„Skutečně?“ řekl až s přehnaným údivem Robert a zamkl dveře, kterými právě přišli. „Promiňte, takový zvyk,“ dodal na omluvu, když si všiml, že to jeho hosta udivilo. Pokrčil rameny, aby dodal své omluvě důraz, a vsunul ruku s klíči do kapsy kalhot. „Pojďte, ukáži vám lovecký salónek,“ ukázal druhou rukou na dvoukřídlé prosklené dveře, kterými do předsíně pronikalo světlo z vedlejší místnosti. „Vlastně je to největší a zároveň můj nejoblíbenější, pokoj mého bytu.“
„No tedy…“ vzdychl s neskrývaným údivem Pier, když vstoupili do pokoje. „Byl jste, promiňte, jste, „dodal hned s důrazem, „opravdu velký lovec!“
„Děkuji,“ odpověděl Robert na nepochybně upřímně vyjádřený obdiv svého hosta. „Prosím, posaďte se, udělejte si pohodlí. Hned se vám budu věnovat. Za okamžik byl zpátky a postavil doprostřed nevelkého vyřezávaného stolu z exotického dřeva, nevelkou Skleničku kovovým uzávěrem. Tady je ještě jedno překvapení, „řekl Robert až tajemně, „později vám o této věcičce budu vyprávět, to vás bude zajímat. Ale jsem to špatný hostitel!“ řekl hned vesele, aby odvedl pozornost od skleničky, kterou postavil na stůl. „Pozval jsem vás na koňak. Tím bych začal, už se na něj těším, ani nevíte jak!“ řekl dobrácky. Poté z proskleného sekretáře vyndal dvě sklenice a postavil je na stůl. Jednu před svého hosta, druhou na opačnou stranu stolu, kde se zřejmě za chvilku usadí, přímo naproti Piera, stejně jak sedávají u šachového stolku. Za moment jsem zpátky!“
„Tak to je ona…“ řekl Robert pyšně, když se vrátil s lahví koňaku zpět do pokoje. „Slavnostní chvilka…“ pronesl obřadně a postavil láhev na stůl. Bylo na ni vidět, že je skutečně stará. Láhev z masivního matného skla jako by logicky doplňovala pompéznost prostředí, ve kterém se oba pánové chystali ochutnat její obsah. Vývrtka pomalu vnikala do korkové zátky a s tichým vrzáním korku rostlo i napětí, které se šířilo v tichu pokoje do všech jeho koutů. Robert opatrně, ale s vynaložením dost velké síly zátku vytáhl. Přičichl k ní a zavřel oči. „Rajská vůně,“ vzdychl a nalil jen pár kapek do sklenice na koňak. Láhev postavil na stůl, zvedl skleničku se zlatavým mokem a vystavil ji proudu světla procházejícím oknem do pokoje. Několikrát ji zakroužil, naklonil a sledoval, jak se kapky koňaku prohánějí po jejich stěnách. Opět přivoněl. „Myslím, že si pochutnáme!“ dodal Robert spokojeně a nalil svému hostu a pak sobě. Konečně se posadil. „Tak do toho, příteli!“ zavelel s úsměvem a pozvedl svou sklenici ze stolu. Pier se také chopil sklenice. „Mohu vám říkat příteli, Piere?“ zeptal se zdvořile, když si uvědomil, tak nikdy svého spoluhráče šachu nikdy neoslovil.
„Bude mi velkou, ctí, příteli!“ odpověděl Pier a ještě více pozvedl sklenici. „Poslechněte, Roberte, známe se rok, často se vídáme a dneska jste mě pozval, abyste si se mnou vychutnal jedinečný zážitek, na který se dlouhou dobu těšíte… Jsem sice mladší a asi se to moc nesluší, ale co kdybychom si potykali?“
„Výborný nápad!“ souhlasil Robert. „Vlastně proč ne, Piere, tak na přátelství!“
„A na tykání!“ dodal hned Pier a konečně přivoněl ke své sklenici s koňakem. „Voní nádherně!“ dodal s povzdechem a ochutnal. „To je mana…“ pronesl s blaženým úsměvem a podíval se na Roberta, který si právě také vychutnával první doušek.
A tak oba pánové seděli proti sobě, vychutnávali lahodný koňak, povídali si o slunných vinicích na kterých zraje víno ze kterého se právě takový koňak vyrábí. Řeč přišla i na minulost, na dobu, kterou oba strávili v horké Africe. Najednou se Pier zeptal svého hostitele:
„A co tě vlastně do Afriky zavedlo? Touha lovit?“
„Vlastně ano, touha ulovit tu největší kořist, jakou jsem ulovit mohl…“ odpověděl trochu záhadně Robert.
„Nějaké velké zvíře?“ zajímal se Pier. Ta mnohoznačná odpověď v něm vzbudila zvědavost.
„To největší!“ zasmál se Robert a bylo vidět, že tuto otázku uvítal, že s ní počítal a těšil se, až na ni odpoví. „Napijeme se ještě! Napijeme se na dobrý lov, souhlasíš?“ zeptal se Robert s hlasitým smíchem a pozvedl napůl vypitou láhev ze stolu.
„Souhlasím!“ přitakal Pier, také už opojený koňakem a přisunul svou sklenici blíže k Robertovi. Ten do ní nalil docela velkou dávku koňaku a stejné množství nalil i sobě. „Přece nebudeme nechávat láhev nedopitou! Navíc, jak říkával můj táta – ať hledáš pravdu, jak chceš, vždycky ji najdeš až na dvě sklenice! No není to pravda?!“
„Je“ přitakal Pier a napil se pořádným douškem té drahocenné tekutiny, jako by šlo o levný koňak z kavárny, přesně takový, na jaký chodívali společně po partii šachu.
„Tak na to největší zvíře, jaké se dá ulovit!“ řekl nahlas Robert a napil se.
„Na zvíře! A na dobrý lov!“ dodal Pier a napil se stejně zhluboka jako Robert. Po chvíli a po několika dalších přípitcích byla láhev prázdná.
„Víš, co je na takovém velkém lovu nevzrušující?“ zeptal se Robert svého hosta nečekaně a ještě do sebe obrátil prázdnou sklenici od koňaku, aby z ní dostal pár posledních kapek.
„To nevím,“ odpověděl Pier nejistě, protože nevěděl, kam s tou otázkou Robert míří.
„Nevzrušující je na tom to, že nikdy nevíš, jestli to zvíře ulovíš, anebo jestli uloví ono tebe!“ rozesmál se Robert, jako by právě řekl ten nejlepší vtip na světě. Pak ale rychle ztichl a postavil prázdnou skleničku na stůl. „Já jsem vlastně pořád na lovu, Piere…“ řekl vážně a hodně tajemně a vzal ze stolu skleničku s kovovým uzávěrem, která tam doposud stála a dalo by se říct, že působila hodně tajemně. „A jak ten lov dopadne, to se teprve uvidí…“ pronesl potichu, přičemž s tou tajemnou skleničkou otáčel v ruce a prohlížel si ji, jako by ji viděl poprvé v životě. Potom ji postavil zpátky na stůl, přesně doprostřed mezi sebe a svého hosta. „Víš, Piere, když jsem byl v Africe, lecčemu jsem se tam naučil. Jednu dobu jsem žil u jednoho kmene. Byli to beduíni. Tam jsem poznal hodně věcí a některé jsem si od nich i dovezl. Ti lidé znali hodně věcí. Znali svou zem, znali cesty, daleké cesty a znali i přírodu. Vyráběli jed, zvláštní jed. Pomocí toho jedu lovili, ale i zabíjeli, když bylo potřeba. A na ten jed samozřejmě znali i protijed. Ten je tady, v té lahvičce. To je to, co jsem Ti chtěl ukázat, Piere… ale dovezl jsem si i ten jed. Ten ti ale ukazovat nebudu. Ostatně už jsi ho viděl, i když jsi o tom nevěděl. Byl v tom koňaku, co jsme vypili, Piere Maurice Meyere…“
„Odkud… odkud znáte… odkud víš, jak se jmenuji celým jménem?!“ zablekotal překvapeně Pier.
„Myslím, že je ta správná chvíle, abych se představil i já,“ odpověděl Robert věcně a vstal ze svého křesla. „Robert Gaston, říkalo se mi také buldok, pamatuješ?“
Pier zbledl ještě víc. Nevěděl, jak se má zachovat, co říct. Před sebou měl někoho, koho se po většinu svého života bál, před kým utíkal. Před ním stál člověk, který ho trápil v těch nejhorších snech.
„Piere, Piere…“ pronesl Robert vážným hlasem, „tak už víš, proč jsem ti říkal, že jsem stále na lovu? To největší zvíře, o kterém jsem mluvil, jsi ty!“ už skoro křičel a ukazoval na svého hosta ukazovákem pravé ruky. Pak si sedl zpátky do křesla. „Lov ještě ale neskončil!“ řekl už o něco tišeji a dal svému hostu rukou pokyn, aby zůstal sedět, protože si všiml, že se pokouší vstát ze svého křesla. „Ještě nevíme, kdo je lovec, jestli ty, nebo já. A kdo bude kořist.“
„Tak jste mě asi dostal, poručíku, nebo spíš už komisaři…“ zeptal se Pier rezignovaně.
„Komisaři – ve výslužbě,“ upřesnil Robert. „A ještě jsem tě nedostal! Hra neskončila. A bude se hrát podle mých pravidel, tedy alespoň chvíli. Když dovolíš. Vlastně teď ti asi nic jiného nezbývá. Piere, Piere…“ řekl Robert káravě. Pamatuješ na tu tvou první loupež? Jakpak by sis nepamatoval, že? Patnáct… patnáct životů! Tolik jich máš na svědomí! A banka v Lyonu! Tři mrtví! Ta pokladní, kterou jsi zastřelil jen tak, pro výstrahu.. víš, že měla dvě malé děti? A ten co stál u dveří! Proč jsi ho musel zabíjet? Byl to jen člověk, který tam čekal na svou ženu, až si vyzvedne nějaké dokumenty. Proč musel zemřít. A co banka v Le Mans? Peníze jsi dostal, proč jsi ještě střílel?!“ Robert zrudl v obličeji rozčilením. I když už od těch případů utekly desítky let, bylo to v něm stále živé, jako by se to stalo právě dnes. „Celou tu dobu jdu po tobě! Nebyl jeden den, abych na to nemyslel. Když pak některé případy dostal někdo jiný, nebo je dokonce odložili, nezabránilo mi to v tom, abych nepokračoval ve své práci. Do Afriky jsem jel také jen kvůli tobě, protože ses tam schovával – před spravedlností a přede mnou! Kolikrát jsem tě už skoro měl, ale byl jsi vždy jeden tah přede mnou. A dneska? Dneska tady sedíme spolu a jsme na tom oba stejně… máme v sobě jed, každý tolik, aby nás to za dvě hodiny zabilo. A na stole protijed, ale jen pro jednoho. To je fér. Ty a nebo já!“
Pier se vrhl na stul a uchopil lahvičku do obou rukou. Robert se zasmál. „S tím jsem počítal, za co mě máš?! Nevíš co s tím. To jsem ti ještě neřekl. Ale řeknu ti to. Za chvíli. Aby byly naše šance zase vyrovnané. Neutečeš, je zamčeno. Klíče jsem schoval, když jsem byl pro láhev koňaku. Nejdříve ale… ještě jedna hra.“
„Jaká hra?!“ vyděsil se Pier.
„Zahrajeme si šachy, příteli – nevadí ti, že ti říkám příteli, že ne?“ usmál se potutelně Robert na svého hosta, který seděl zhroucený v křesle. Lahvičku postavil zpátky na stůl, ale stále ji sledoval pohledem. Nezmohl se ani na odpověď. „Jak jsem už řekl,“ pokračoval Robert, když přinesl šachovnici na stůl a vysypal na ni z krabičky figurky, „je v ní protijed na ten jed, který jsme vypili. A jak jsem taky řekl, je jen pro jednoho. Ten druhý dneska zemře! Pět malých tobolek. Pět. Každá má v sobě část potřebné dávky. Dávka musí být přesná. Jen já ale vím, kolik si jich vzít. Vezmeš si jich málo, protijedu nebude dost a – konec. Vezmeš si jich hodně, pak bude protijed působit stejně jako jed. A přijde smrt. Rychle a neodvratně.“
Robert během svého vyprávění rozestavěl figury na šachovnici. Pak vzal z každé barvy jednu a za zády je v rukou promíchal.
„Vyber si…“ řekl Pierovi, když před něj natáhl ruce se sevřenými pěstmi.
„Levou…“ řekl Pier bezmyšlenkovitě.
„Bílá,“ odpověděl Robert, když otevřel dlaň levé ruky. „Začínáš, jsi ve výhodě. Soustřeď se. Máme na to ještě přesně čtyřicet minut. Pokud hru nedohrajeme, pak umřeme oba. Stejně tak, pokud bude remíza. Za čtyřicet minut už budeme oba ve stavu, kdy nebudeme schopni hrát.“
Pier udělal spěšně první tah. Stejně tak Robert. Hra měla spád. Nervozita byla cítit všude kolem. Hra o život. Hra o vše. Nejdůležitější hra jejich životů. Dva soupeři, vrah, zloděj na jedné straně stolu a policista, který má na dosah cíl, který mu dlouhá léta unikal. Jeden z nich soustředěně sledoval šachovnici, ale hlavou se mu honily jen myšlenky na to, že ho právě dostihl ten, kterého se bál ze všeho nejvíc na světě. Proti němu hráč, který sledoval víc než šachovnici tvář toho, kterého vídával často ve spisech, tvář která visela na nástěnce v jeho kanceláři, tvář kterou dokonce několikrát zahlédl během pátrání. Tvář tak nedostižná a vzdálená… ta tvář, kterou pak zahlédl na ulici, v parku, kam ten, po kom pátral, chodíval už jako nenápadný důchodce hrávat šachy. Jednou si k němu přisedl a požádal o hru. Důkladně si jej prohlížel, aby si byl jistý, že se nespletl. I když za ty roky zestárnul, prošedivěl, byl to on. Teď už jen zbývalo vymyslet plán, jak vykonat spravedlnost nad někým, kdo měl na svědomí tolik životů. Oznámit to na policii? To by asi nemělo smysl. Některé z těch zločinů byly promlčené a kdo by se zajímal o staré kriminalistické pomníčky? A kdo ví, jestli by mu ještě ty zločiny prokázali, pokud by jim zase nezmizel tak, jak už v minulosti tolikrát… bylo potřeba nastražit past. Dokonalou a smrtící. Vyčkávat, nevyplašit kořist. To Robert jako dobrý lovec a kriminalista dobře věděl.
„Šach…“ ozvalo se náhle do ticha pokoje. Robert zpozorněl. Na chvíli se zadíval na rozehranou partii a jedním tahem odvrátil hrozící nebezpečí pro krále, ale také pro sebe. Další tah, a další… třicet pět minut ze čtyřiceti.
„Šach, mat,“ Robert se narovnal ve svém křesle. „Právě jsi prohrál!“ řekl důrazně a natáhl se pro lahvičku na stole. Ne rychle, pomalu, protože právě to bylo bylo součástí jeho plánu. „Vezmu si své tři…“ nedořekl.
Pier se vrhl na lahvičku a rychle ji otevřel. Vysypal si její obsah na dlaň a dvě z pěti bílých kuliček vyšprtl prstem na zem. Zbývající tři si rychle nasypal do pusy a polkl je.
„Hlupáku!“ zasmál se na svého protivníka. „Tentokrát lovec prohrál!“ řekl vítězoslavně a opřel se o polstrované opěradlo křesla.
„Lov skončil,“ přitakal smutně Robert. „A víš, že mi budeš chybět?“
„Ty mě ne!“ opáčil škodolibě Pier a uvolnil si límec své košile, který ho škrtil. Rukávem si chtěl utřít pot na čele, ale nezvedl ruku tak vysoko, aby se mu to podařilo. Položil ji tedy na opěradlo křesla a s námahou polkl.
„Víš, příteli, mohu ti tak ještě říkat? Pro tentokrát a už naposledy,“ zeptal se Robert a také se pohodlně opřel ve svém křesle, „já jsem tvůj soudce a odsoudil jsem tě, za všechno, co jsi spáchal, k trestu smrti. Ale nejsem kat. Naše země už kata nemá, i když takoví, jako jsi ty, by si ho zasloužili. Tvým katem jsi ty sám. Zabíjení, to byl tvůj obor, nemám pravdu? Ten starý dobrý koňak by byl hřích míchat s jedem. A já hříchy nedělám, já se jim celý život snažil zabraňovat. Ten protijed, který sis sám vzal, to byl ten jed, kterého ses tak bál a přitom jsi o něj hrál svou poslední hru. A sám sis ho vzal, i když ti vlastně nepatřil. To je tvoje neštěstí, brát si, co ti nepatří a nehledět při tom na životy druhých.“ Robert sledoval, jak jeho promyšlený plán, jeho největší lov, spěje ke konci, stejně jako jeho poslední kořist. Pier ztěžka dýchal a bylo znát, že chce ještě něco říct. Místo posledních slov se ale ještě několikrát ztěžka nadechl, než mu hlava spadla na rameno. Lovec s pocitem vykonané spravedlnosti bude ještě chvíli sledovat svou kořist, než se jed, který si skutečně před léty přivezl z Afriky, rozloží na nezjistitelné látky, aby pak mohl patolog zjistit příčinu smrti, tedy infarkt. Ještě zbývá uklidit dvě tobolky jedu ze země a lahvičku a zavolat lékaře, který už bude pouze konstatovat smrt. Robert se ještě naklonil přes stůl ke své oběti a usmál se. „Víš, Piere, ale k něčemu se ti musím ještě přiznat. Ty dopolední šachy v parku mi přece jen budou chybět. Za ten rok, kdy jsme spolu hrávali, jsem si na ně docela zvykl. Asi si budu muset najít jiného hráče. Snad bude tak dobrý, jako jsi byl ty!
