Článek
Firemní večírek pořádaný na závěr každého roku se nachýlil ke konci. Tedy alespoň pro mě. Od rána mi nebylo nějak dobře, ale zúčastnit jsem se musel. Nebylo by slušné odmítnout, to se prostě nedělá. Rozloučil jsem se se všemi, i s novým členem našeho týmu, který je ve firmě teprve dva měsíce, ale do kolektivu velmi rychle zapadl. Připili jsme si na tykání a k návrhu tykání se přidala i naše účetní – jako každý rok, i když si pak stejně nic nepamatuje a dál každému vyká. Dáma v nejlepších letech, ale energie má na rozdávání. Kéž by měla více na rozdávání i při výplatách. Ale snad to bude příští rok lepší, šéf slíbil každému zvýšení platu a on slovo drží. Také vánoční prémie svědčily o tom, že si naše firma stojí dobře. Opustil jsem zakouřenou místnost pronajatého salónku v restauraci „Na konečné“ a také rozjařené spolupracovníky, kteří to tady budou táhnout určitě hodně přes půlnoc. Domů to mám pár zastávek tramvají. Autem nemělo smysl jezdit, pokud bych nechtěl přijít o řidičák, nebo způsobit dopravní nehodu. Vyšel jsem na mrazivý vzduch prosincové noci a zhluboka se nadechl. Na chvíli jsem se zastavil u zábradlí lemující těch několik schodů vedoucích od východu z restaurace až na chodník. Ve vzduchu poletovaly drobné vločky a vypadalo to, že by do rána mohl být na zemi i první sněhový poprašek. Necítil jsem se zrovna v pohodě, tak jsem si vyšel trochu dřív, abych pak nemusel na zastávku tramvaje spěchat a abych se trochu nadýchal čerstvého vzduchu. Naštěstí nebyla daleko, vždyť i název restaurace byl odvozený právě od ní. Tramvaje se tady otáčely a mířily zpět do města, aby se ponořily do jeho tepotu, než se zase vynoří a skončí svou pravidelnou pouť po kolejích právě tady. Jdu pomalu po chodníku okleštěném z jedné strany obrubníkem a nánosem špíny smetené z cesty, na druhé straně pečlivě sestřiženými keříky s tmavými listy, které ani na zimu neopadávají. Najednou mi něco černého vyběhlo přímo pod nohy. Lekl jsem se a na chvíli ztuhl. Ucítil jsem prudké píchnutí na prsou. Rychle jsem se zhluboka nadechl, abych zahnal šok, který jsem právě prožil. Hubená černá kočka, jakých se tady na sídlišti potlouká bezpočet, byla stejně vyděšená jako já. Zastavila se, přikrčila a s hlavou obrácenou mým směrem zasyčela, přičemž nezapomněla výhružně vycenit své malé ostré zuby. Byla to její reakce na uleknutí. Možná, že kdybych udělal to samé co ona, bylo by mi hned lépe.
Došoural jsem se až k zastávce a podíval se na hodinky. Poslední tramvaj, tedy poslední spoj do města, tady bude za necelou čtvrthodinu. Měl jsem ještě chvilku čas. Z kapsy jsem vytáhl krabičku cigaret a otevřel ji. Poslední cigareta se krčila v koutku, smířená s tím, že se její existence právě nachýlila ke konci. Vyndal jsem ji rutinním pohybem a zmuchlanou krabičku zahodil do odpadkového koše na sloupku pod jízdním řádem. Prohledal jsem kapsy kabátu, abych našel zapalovač, pak kapsy kalhot… konečně. V první chvíli mě napadlo, že jsem ho zapomněl na večírku. Známé lupnutí a plamínek je už vtahován koncem cigarety. Nasávám kouř do plic a dávám zapalovač zpět do kapsy. Vyfukuji dým a sleduji, jak se víří ve vzduchu přede mnou. Můj lékař mi už několikrát doporučoval, abych s touhle zábavou skončil, ale věřte mu, když sám kouří dvě krabičky denně. Také bych podle jeho rad měl změnit svůj jídelníček, shodit pár kilo a věnovat se aktivně nějakému sportu, jenže kde na to brát čas? Lékaři toho vždycky namluví a jsou nejchytřejší právě tehdy, když rady rozdávají. Znovu jsem natáhl porci kouře. Tlak na plicích se opět ozval. Dneska už těch cigaret bylo vážně asi dost, ale tuhle ještě dokouřím, stejně už nemám další. Posadil jsem se na dřevěnou lavičku, která byla součástí zastávky. Na chvíli si odpočinu, než tramvaj dojede. Bolest na hrudníku byla čím dál neodbytnější. Asi to způsoboval ten studený vzduch, který kontrastoval s příjemně vytopenou místností, kterou jsem před chvilkou opustil. Zahodil jsem nedopalek před sebe a sledoval jak se roj titěrných světýlek rozeběhl po asfaltovém chodníku, aby jej v zápětí, jiskru za jiskrou, pohltila tma. Schoulil jsem se a ruce dal do kapes svého teplého vlněného kabátu. Asi jsem si na chvilku zdříml, ale naštěstí mě probralo zacinkání tramvaje. Rychle jsem zvedl hlavu a uviděl před sebou na kolejích stát vůz. Vypadal trochu nezvykle, když se jeho téměř nezřetelný tvar rýsoval proti černé obloze. Matné nazelenalé světlo deroucí se mým směrem přes zaprášená okna mě ale rychle probralo. Nechtěl jsem, aby mi ujel poslední spoj do města. Musel bych šlapat pár kilometrů pěšky a to se mi opravdu nechtělo. Postavil jsem se rychle na nohy a trochu mě překvapilo, že ta bolest, kterou jsem ještě před chvilkou cítil na prsou, byla ta tam. Chtělo si to prostě jen na chvíli odpočinout. Cítil jsem se přímo skvěle. Oni ti doktoři straší a člověk si pak může myslet kdo ví co, když ho někde trochu píchne.
„Tak pojďte, čekáme jen na vás…“ ozvalo se od otevřených dveří tramvaje. Ani jsem si toho pána v tramvajácké uniformě dříve nevšiml. Stál tam na prvním stupínku a díval se mým směrem. Přidal jsem do kroku, nechtěl jsem, aby mi to ujelo přímo před nosem. Nastoupil jsem a dveře se za mnou zavřely. Tramvaj se pomaličku rozjela a já se rozhlédl kolem sebe. Byl jsem trochu překvapený, kolik lidí teď v noci cestovalo a také bylo nezvyklé, že na konečné stanici nikdo nevystoupil. Příjemné teplo mě lákalo postoupit dále do vozu. Ostatně všechna sedadla kolem mě byla obsazená. Lidé seděli nehnutě a nikdo z nich se nedíval ven. Z osvětleného prostoru by toho venku asi stejně nic neviděli. Snad jen pár sněhových vloček od kterých se odráželo nazelenalé světlo pronikající z tramvaje, ubíhajících těsně kolem oken někam dozadu. Všichni se dívali před sebe nezúčastněně, nezajímalo je dění kolem nich. Nebylo tady ostatně nic zvláštního k vidění. Na stěnách tramvaje nebyly ani obvyklé reklamní poutače, které byly stejně nudné a stále se opakující, ale cestující měli alespoň něco na prohlížení. Udělal jsem pár kroků, abych se dostal k jedinému volnému sedadlu, které bylo až za polovinou vozu. Cestou jsem si všiml malého děvčátka, které sedělo nedaleko místa, kam jsem měl namířeno. Ono jediné si mě se zájmem prohlíželo. Upoutaly mě na něm dvě věci, které už na první pohled vypadaly trochu nepatřičně. Ta první věc byla ta, že bylo hodně podivně oblečené. Venku byla zima a snad i mrzlo, ale děvčátko mělo na sobě jen tenkou halenku, krátkou sukýnku a bílé ponožky vykukující z růžových sandálků. Na prosinec trochu nezvyklé oblečení. Druhou věcí, která byla nepřehlédnutelná, byl její míč, který držela v náručí. Byl červený a v zeleném světle, které barvilo vše kolem do podivných nazelenalých odstínů vypadal, jako kdyby sem ani nepatřil. Děvčátko ze mě nespustilo své veliké, doširoka otevřené černé oči. Sledovalo zda si sednu na sedadlo poblíž něj. Když jsem se posadil, podíval jsem se z okna, abych zjistil, kudy zrovna projíždíme. Neviděl jsem ale nic než tmu, dokonce ani ty sněhové vločky už nepadaly.
„Pojď si hrát!“ zaznělo najednou hned vedle mě. Otočil jsem rychle hlavu za tím zvukem. Děvčátko stálo přímo vedle mé sedačky a nabízelo mi svůj míč. Ani jsem nepostřehl, jak rychle slezlo ze svého sedadla a přišlo ke mně. Chtěl jsem se na něj usmát, ale nebyl jsem si jistý, jestli se mi to vůbec povedlo. Necítil jsem ani překvapení z toho, že si mě holčička vybrala a měla tolik důvěry k neznámému člověku, kterého viděla poprvé v životě. Necítil jsem ani radost, necítil jsem vůbec nic. Raději jsem udělal to, co všichni ostatní. Díval jsem se jen před sebe a vlastně ani nedokážu říct na co jsem se díval, co jsem v tu chvíli viděl.
„Pojď si hrát!“ zopakovala znova ta holčička a sledovala co udělám. „Pojď si hrát! Pojď si hrát!“ Opakovala několikrát a přitom se nepohnula ze svého místa, jen čekala, co udělám. Rozhlédl jsem se hledal jsem pohledem někoho, komu ta holčička patřila. Ale nikdo nevěnoval pozornost tomu co děvčátko dělá. Jako kdyby tady byla sama.
„Kde máš maminku?“ zeptal jsem se proto, že mi bylo jasné, že jinak, než že pošlu děvčátko za její maminkou, se ho nezbavím. Na hru s míčem jsem po náročném dni neměl ani pomyšlení.
Děvčátko sklopilo hlavu a bílé vlásky ji spadly do čela. Prohlížela si svůj míč a pootáčela jej v drobných dlaních. „Maminka si se mnou už nehraje,“ odpověděla smutně a dál si prohlížela míč, jako by na něm byla odpověď kterou neznala.
„A kde je tvoje maminka?“ zeptal jsem se s neskrývanou zvědavostí. Děvčátko chvilku mlčelo, pak ale pokrčilo rameny: „Nevím. Asi se zlobí, protože jsem ji neposlechla a šla jsem si hrát s míčem na koleje. Od té doby jsem ji neviděla.“ Odpovědělo děvčátko potichu a poodešlo někam dozadu. Neotáčel jsem za ním hlavu, byl jsem docela rád, že mě už nechtělo zapojovat do své hry.
„Pojď si hrát!“ uslyšel jsem za okamžik někde za svými zády. Hlásek zněl z dost velké dálky a bylo mi jasné, že tentokrát už ona výzva není namířená ke mně. „Pojď si hrát!“ zaznělo znova, ale z ještě větší dálky. Děvčátko asi hledalo někoho, kdo by se do její hry zapojil. Nikoho z cestujících nezajímalo, co holčička dělá, kde zrovna je. Její doprovod, ať už to byla maminka nebo někdo jiný, bude asi někde v zadní části vozu a děvčátko k němu dříve nebo později stejně dojde, pomyslel jsem si. Ještě několikrát jsem uslyšel její hlásek, než kolem mě prošel průvodčí. Bylo podivné vidět průvodčího v tramvaji. Uvědomil jsem si, že tohle povolání už tak nějak vymizelo. Měl jsem měsíční jízdenku, tak jsem ani nehledal po nastoupení ty strojky na označení jízdenek, které v tramvajích bývají. Tady ale nic takového nebylo. Celý interiér tramvaje působil tak nějak nepatřičně, nezvykle. Podobnou tramvají jsem jel letos v létě. To ale byla jízda historickou tramvají, která se koná jen občas při nějaké příležitosti, například jako atrakce při výročí založení elektrické dráhy v našem městě. Třeba má tramvaj, která tuto trasu obvykle jezdí, nějakou poruchu. A tak pustili na koleje tuhle starou, spíše muzejní…“ napadlo mě. Podíval jsem se znova z okna, ale nic než tmu jsem neviděl.
„Promiňte, jede tahle tramvaj do centra?“ zeptal jsem se pána, který seděl přede mnou. Nebyl jsem si totiž v tu chvíli jistý, že jsem nastoupil na správný spoj. Už nějakou dobu jsme měli projíždět ulicemi města, které byly osvětlené, mezi zářícími výlohami obchodů, potkávat auta… Odpovědí mi bylo jen ticho. Pomyslil jsem si něco o podivínech, když dotázaný pán na mou otázku nereagoval. Naštěstí se ale právě vracel průvodčí a vedl za ruku tu holčičku, která se asi nudila a vybízela ostatní ke hře s jejím míčem. Průvodčí posadil děvčátko na její sedadlo. Ta objala svůj červený míč, položila na něj bradu a dívala se na opěradlo sedala před sebou.
„Promiňte, jedeme do centra?“ zeptal jsem se znova, tentokrát průvodčího.
„Jedete tam, kam máte jet,“ odpověděl průvodčí bez zaváhání a odešel směrem k přednímu oknu tramvaje. Postavil se na začátek uličky a upřeně se díval někam ven přes přední sklo. Docela jsem se začal nudit a trochu jsem zalitoval, že jsem to děvčátko tak odbyl. Možná by mi ta dlouhá a nudná cesta rychleji utekla, kdybych se alespoň s tou holčičkou dal do řeči. Nevydržel jsem to.
„Chceš si hrát?“ zeptal jsem se jí a čekal jsem, že bude mít radost, protože se určitě nudila stejně jako já. Asi se urazila, protože neodpověděla, jen objímala svůj míč a dělala, že mě vůbec neslyší. „Chceš si hrát? Máš krásný míč,“ pokoušel jsem se svou nabídku nějak vylepšit, ale odpověď byla stejná – tedy žádná.
Oknem tramvaje proniklo pár modrých záblesků. Možná maják z policejního auta, možná to byla sanitka, kterou jsme míjeli. Tramvaj zpomalila a zastavila těsně vedle sanitního vozu, který stál na krajnici. Utřel jsem zarosené okno u kterého jsem seděl. Uviděl jsem auto nabourané do stromu u cesty. U něj stál starší muž a bezradně se díval kolem sebe. Lékaři záchranné služby byli v sanitce a podle rychlých pohybů, které nešlo přehlédnout i přes zabílená skla bylo vidět, že mají hodně napilno. V tu chvíli dojelo i policejní auto, také s blikajícími majáky a dva policisté z něj vystoupili. Jeden šel hned k sanitce, druhý k nabouranému autu a díval se přes rozbitá okénka dovnitř. Muž, který stál u toho auta se mu snažil něco říct, ale policista dělal, že ho vůbec nevidí. Dveře tramvaje, ve které jsem jel, se otevřely a průvodčí se do nich postavil.
„Pojďte, nastupte si, tam už nejste nic platný!“ zavolal na muže postávajícího u auta a pokynul mu rukou aby šel k němu, stejně jako před chvílí mně. Muž se zdráhal, ukazoval na rozbité auto u kterého stál, ale průvodčí na něj znova zavolal. Ještě chvilku váhal, ale pak si nastoupil do tramvaje. Nikdo z cestujících mu nevěnoval pozornost. Tedy až na mě.
„Co se tady stalo?“ zeptal jsem se nového cestujícího, když procházel kolem mě.
„Jel jsem autem z práce, strašně to tam klouže, tak jsem dostal smyk a narazil jsem do stromu,“ řekl rozpačitě a podíval se oknem ven, směrem kde se stala ta nehoda. Ale za okny už byla vidět zase jen tma, tramvaj se rozjela hned poté, co nastoupil.
Neměl jsem z toho dobrý pocit. Nevěděl jsem kde jsme, kudy jedeme, ale už nemůžeme být daleko od místa, kde jsem měl vystupovat. Průvodčí prošel opět kolem mě, aby ukázal novému cestujícímu místo, kam si má jít sednout. Holčička s červeným míčem seskočila ze svého sedadla a vydala se za oním cestujícím. Za okamžik jsem už uslyšel její neodbytné: „Chceš si hrát?“
Stihla to ale zopakovat jen jednou a průvodčí ji už vedl zpátky na její místo. Využil jsem toho, že se na chvilku zastavil u mého sedadla a důrazně jsem mu řekl: „Pane, budu vystupovat, budeme už na zastávce?“ Průvodčí se na mě podíval takovým skoro nepřítomným studeným pohledem, jako kdybych se ho zeptal na něco nepatřičného. Nedal jsem se ale odbýt. „Pane, zastavte! Chci vystoupit!“
„To nemůžete, už patříte sem,“ odpověděl klidně průvodčí a pohladil po vlasech dívenku, která už zase seděla s bradou položenou na svém míči a upřeně se dívala na opěradlo před sebou.
Vstal jsem a rázným krokem jsem vyšel směrem ke dveřím. Po pár krocích jsem byl na konci uličky, kde byly nástupní dveře. Tedy kde měly být. Místo nich tam ale nebylo nic. Jen stěna tramvaje. Otočil jsem se na řidiče, abych mu důrazně oznámil, že chci vystupovat. Zůstal jsem ale stát v němém údivu. Nebyl jsem tam, kde jsem chtěl být. Místo vepředu, jsem stál na samotném konci tramvaje. Možná na konci téhle tramvaje žádné dveře nejsou! Blesklo mi hlavou a rozeběhl jsem se uličkou mezi sedadly na její druhý konec. Skoro na každém sedadle někdo seděl a nikoho nezajímalo co dělám. Jako kdyby mě nikdo neviděl. Tramvaj se mi zdála nezvykle dlouhá. Po pár krocích jsem měl být na jejím druhém konci, ale nebyl jsem. Čím rychleji jsem šel a pak už dokonce běžel, tím více se konec uličky vzdaloval. Ohlédl jsem se. Za mnou byly jen dvě dlouhé řady sedadel, které mizely někde v nedohlednu. Zastavil jsem se.
„Chceš si hrát?“ ozvalo se těsně vedle mě. Ta dívenka s míčem seděla na sedadle, u kterého jsem se zastavil. Neměl jsem chuť ji odpovídat, i když ještě před chvilkou bych byl docela vděčný za to, kdyby se mě takhle zeptala. Rozeběhl jsem se tedy zpátky. Nevím jak dlouho jsem běžel, ale když jsem se zastavil, ozvalo se znovu ono známé „Chceš si hrát?“ Byl jsem znova u sedadla té dívenky. Hned naproti němu bylo sedadlo na které jsem si sedl, když jsem nastoupil. Teď na něm ale seděl ten muž který měl před chvilkou nehodu u které jsme zastavili. Měl obě ruce přitisknuté k oknu, mezi nimi obličej a snažil se něco zahlédnout přes sklo.
„Nevíte kam to jedeme?“ zeptal se mě nejistě, když odvrátil tvář od okna tramvaje. „Není tam nic vidět! Spěchal jsem domů, už na mě čekají. Takhle přijedu pozdě!“
Neodpověděl jsem mu, stejně jako nikdo neodpovídal na otázky mně. Sám jsem nevěděl kde jsme, kam jedeme a kdy zastavíme. Znovu jsem se rozeběhl uličkou mezi sedadly a bylo mi jedno kam běžím. Tramvaj už neměla ani konec, ani začátek. Jen dvě řady cestujících, které nikde nekončily a ani nezačínaly. Dvě řady cizích obličejů osvětlených bledým zeleným světlem, které jim dodávalo mrtvolný nádech. Cestou jsem několikrát potkal holčičku s červeným míčem, jak se někoho ptá, jestli si nechce hrát. Najednou se přede mnou objevil průvodčí. Zastavil jsem se.
„Musíte si vystoupit!“ řekl přísným tónem. „Tady už nemáte co pohledávat!“ zvýšil hlas, ale i tak to řekl klidně a ukázal jednou rukou směrem ke stěně tramvaje. Stáli jsme přímo u dveří. Tramvaj zastavila a dveře se otevřely. „Tak běžte, už mezi nás nepatříte!“ pobídl mě průvodčí. Neměl jsem chuť se na nic vyptávat a rychle jsem vystoupil.
Ucítil jsem prudký náraz a silná bolest projela celým mým tělem. Cítil jsem, jak se v křeči napínal každý můj sval. Zprudka jsem se nadechl a otevřel oči. Nesnesitelně jasné světlo mi svítilo do obličeje.
„Je zpátky, máme ho!“ uslyšel jsem příjemný mužský hlas. „Jaký je pulz?“ ptal se ten hlas a já nevěděl proč se ptá.
„Sedmdesát, dýchá už sám…“ odpověděl ženský hlas spěšně.
„Člověče, vy jste nám ale dal zabrat!“ pokračoval ten mužský hlas chlácholivě. Víte, kde jste?“
„V tramvaji?“ zeptal jsem se zmateně.
„Měl jste silný infarkt. Ale měl jste i štěstí. Kdyby vás nenašla paní, která večer venčila psa, už byste tady nebyl.“
Za chvíli jsem byl na pokoji intenzivní péče, kde mě dvě sestřičky napojovaly na monitorovací zařízení. Přemýšlel jsem o tom, co jsem právě zažil. Chtělo se mi spát. Když jsem přivřel oči, uviděl jsem na krátkou chvíli u své postele stát malou holčičku s červeným míčem. Byla skoro průsvitná a zase se na mě dívala těma svýma velkýma černýma očima. „To je škoda, že jsi musel pryč. Mohli jsme si hrát…“ zaslechl jsem její tenký, slábnoucí hlásek. „Tak třeba zase někdy příště,“ řekla už jen tichounce a rozplynula se. Ještě chvíli jsem viděl její červený míč, jak se vznáší v místnosti ve které jsem ležel, ale pak blednul, ztrácel svůj tvar, až se rozplynul, stejně jako ta dívenka.
„Tak třeba zase někdy příště, ale spěchat nebudu. Mně se na tomhle světě docela líbí,“ pomyslel jsem si ještě, než jsem konečně usnul.
