Článek
U okna v kavárně seděl starší zavalitý muž a už nějakou chvíli míchal titěrnou lžičkou kávu. Sledoval provoz na ulici před kavárnou. Sedával tady často. Pokaždé přišel sám a sám také odcházel. Malý stolek, u kterého pravidelně sedával, byl tak akorát pro dva, ale nikdy u něj neměl společníka. Kávu si vychutnával pokaždé sám, zahleděný do ulice.
„Dneska je venku ale krásně, viďte, pane soudce,“ oslovil pána u stolku číšník, který procházel kolem. Starý pán s úsměvem přikývl. „Slyšel jsem,“ pokračoval číšník. „že jdete zítra do důchodu.“ Pán s kávou vyndal lžičku z kávy a položil ji na podšálek. Přikývl. „Ale doufám, že k nám budete chodit na kávu, i když nebudete mít zrovna cestu z úřadu!“ zeptal se zvědavě.
„Bez vaší kávy bych si nedovedl život ani představit!“ odpověděl upřímně pán a usrkl. „Je výborná! Doma takovou nesvedu.“
„To nás těší,“ odpověděl upřímně číšník a rutinně utřel malý stolek utěrkou. „Bude velká sláva?“ vyzvídal dále.
„Ale ne, už jsme to s kolegy vlastně oslavili,“ odpověděl muž, který léta pracoval jako soudce v soudní budově, která byla hned přes ulici a na kterou měl také ze svého místa výhled. Jeho pohled zavadil o drobného mužíčka, který už potřetí přecházel přes ulici a zdálo se, že něco, nebo někoho, hledá. Dokonce chvíli postával i před soudní budovou a na něco se ptal policisty, který hlídal u vchodu. Pak zamířil do kavárny. Když vstoupil, rozhlédl se kolem sebe a u pultu si poručil kávu. Hned pak zamířil ke stolku soudce.
„Promiňte, je tady volno?“ zeptal se s drobnou úklonou. Soudce chtěl něco namítnout, že nepotřebuje společnost, ale mužíček nečekal na odpověď, odsunul volnou židli od stolku a uvelebil se na ni. Černou koženou aktovku, kterou si přinesl si položil na klín a držel ji oběma rukama. Pevně, jako by v ní nesl něco velmi cenného. Číšník před něj postavil kávu a mužíček ji odsunul stranou. Byla jen jakousi vstupenkou k tomu to stolku, nic, kvůli čemu by sem přišel.
„Pane soudce, věnoval byste mi, prosím, chvilku ze svého času?“ zeptal se s naléhavostí v hlase, mírně se předklonil a se zvědavým pohledem sledoval tvář svého společníka.
Soudce si mužíčka prohlédl, jako kdyby zkoumal, zda toho pána už někdy někde neviděl. Pečlivě upravený knír, hladce oholené tváře, prošedivělé udržované vlasy, na prsteníčku prsten, asi z bílého zlata, na kterém byly tři zelené kameny. Celkově ten pán působil velmi důvěryhodně. Soudce přikývl. Mužíček poděkoval a odložil aktovku na zem vedle židle, směrem ke stěně a tak, aby se mu opírala o nohu. Chtěl ji mít neustále pod kontrolou.
Soudce zase usrkl z kávy a pomalu položil hrníček na stůl. „Je výborná…“ řekl, aby tak začal rozhovor a konečně se dozvěděl, co ten pán po něm bude chtít. Bylo mu jasné, že si ho nevybral náhodně.
„Ano, mají tady výbornou kávu,“ přitakal ten človíček, jako kdyby sem chodil často, podobně jako soudce. Ale ten ho tady nikdy nezahlédl, určitě by si ho pamatoval, stejně jako většinu těch, kteří sem občas, nebo i pravidelně, přišli. „Pane soudce, zítra jdete naposledy do svého úřadu, nemýlím se?“ zeptal se zase s tím svým zvídavým pohledem a nečekal ani na odpověď. „Máte za sebou přes čtyřicet let praxe. Stovky případů, které jste soudil. Hodně lidí jste poslal do vězení…“ v tom bodě mužíček přerušil tok svých myšlenek a sáhl pro aktovku. „Pane soudce,“ zvedl mužíček oči od papírů, které z aktovky vyndal. „Za celou svou soudní praxi jste nevynesl ni jeden rozsudek smrti, i když jste soudil případy, kde se takový rozsudek očekával. V době kdy jste dělal obhájce, jste dokonce přímo mistrně několik zločinců před nejvyšším trestem zachránil.“
„I to patří k mému povolání,“ pokrčil soudce rameny a zahleděl se znovu na ulici. Dával tak mužíčkovi najevo, že nechce v tomto rozhovoru dále pokračovat. Ostatně stejné otázky mu už několikrát položili i novináři, poté co vynesl nějaký sporný rozsudek a soudce věděl, co bude následovat. A nemýlil se.
„Pane soudce,“ ozval se zase mužíček a čekal, až mu bude opět věnována pozornost. „Pane soudce, víte, že někteří z těch, které jste pustil na svobodu, a byli to lidé, kteří byli vinni, páchali další a další zločiny? Necítíte někdy lítost nad tím, že jste udělal chybu, která pak někoho stála život?“
„To je věc zákona, podle kterého jsem rozhodoval,“ odvětil soudce odměřeně, dopil spěšně svou kávu a měl se k odchodu.
„Pane soudce,“ zadržel ho mužíček, „Přišel jsem za vámi s takovou nabídkou. Přestavte si, že byste měl možnost tyto rozsudky, samozřejmě podle zákona, napravit. Udělal byste to?“
Soudce na chvíli zaváhal. „Necítím vinu nad tím, co se pak stalo.“ Odpověděl věcně a zasunul židli, na které do té chvíle seděl, ke stolu. Zamířil ven z kavárny a cestou domů přemítal, jaké by to bylo, kdyby mohl některá svá rozhodnutí změnit, vzít zpět rozsudky, které měly za následek další zločiny. Ta myšlenka ho pronásledovala už dlouho, často o takové možnosti přemýšlel, ale nikdy se s tím nikomu nesvěřil. Ten večer nemohl usnout. Seděl pozdě do noci ve svém křesle u krbu, měl zavřené oči a přemýšlel. Věděl, že nemůže změnit nic z toho, co se už stalo, ale kdyby to šlo… asi by jednal jinak. Druhá šance ale nebyla.
Zvuk hodin odbíjejících jedenáct hodin večer se smísil ještě s něčím jiným. Byl to domovní zvonek. To soudce vyrušilo z přemýšlení. Tak pozdě večer žádnou návštěvu nečekal. Vstal ze svého křesla, odložil teplou deku kterou měl přikryté nohy a vzal si na sebe župan. Než přišel ke dveřím svého bytu, ozval se zvonek ještě jednou. Opatrně otevřel dveře a za nimi stál ten mužíček, kterého potkal odpoledne v kavárně.
„Přejete si?“ zeptal se s neskrývanou zvědavostí.
„Nemáme moc času, pane soudce,“ spustil ten mužíček bez pozdravu. „Rychle se oblékněte, musíme se vydat na cestu!“
„Kam? A víte vůbec, kolik je hodin?!“ řekl soudce nevrle a chystal se zavřít dveře. Neměl chuť bavit se s tím člověkem, kterého ani neznal a už vůbec neměl chuť teď, před půlnocí někam jezdit.
„A co kdybych vám nabídl, že můžete napravit všechny své chyby, které jste jako soudce udělal?“ zeptal se mužíček a tázavě se na soudce podíval. Čekal na odpověď, ale soudce mlčel. Mužíček pozvedl před sebe svou černou aktovku, kterou měl u sebe už v kavárně a věcně dodal: „Mám vše potřebné nachystané, všichni zúčastnění jsou na svých místech, čekáme jen na soudce, tedy na vás.“ Mužíček zatřásl svou taškou, aby na ni více upozornil. „Tak pojďte, ať ze svého úřadu odejdete s čistým štítem…“
Následující běh událostí se odehrál velmi rychle. Soudce za chvíli nasedal do připraveného auta, které na oba pány čekalo před domem. Když se oba pohodlně usadili na zadních sedadlech, otevřel podivný mužíček svou aktovku a podal soudci několik hustě popsaných papírů. „Tady máte všechny podklady, prosím, přečtěte si je, než dojedeme na místo. Soudce zběžně prohlédl několik papírů a ani nevnímal kam to vlastně jedou. Za chvíli byli ale na místě. Vystoupili před starou honosnou budovou a soudce už za okamžik stoupal po širokém schodišti společně se svým průvodcem. Ještě stihl zběžně prohlédnout několik listů papírů a už vcházeli do rozlehlé soudní síně, ve které byla spousta lidí. Všechna místa byla obsazená, kromě jediného – místa v čele soudní síně. Pohodlné křeslo potažené hnědou kůží čekalo jen na soudce…
„Případ první!“ zazněl hlas žalobce a soudce zpozorněl. Nedovedl si v tu chvíli srovnat všechny myšlenky v hlavě. Jak se sem dostal, kde je, co jsou ti lidé zač. Všechno vnímal spíš jako jakési zvrácené divadlo. Jeho pozornost zaujal muž se sklopenou hlavou, který seděl na lavici obžalovaných. Chvílemi si zakrýval obličej dlaněmi, jako by se chtěl schovat před tím, co bude následovat. Soudce takový výjev za svůj život viděl bezpočtukrát. Provinilec, kterého čeká trest za jeho zločiny.
„Žaluji tohoto muže, že nezabránil a tím se podílel, na zavraždění tohoto muže, který…“ pronášel žalobce svou řeč a ukazoval svou dlouhou hubenou rukou střídavě na žalovaného a na poškozeného, který stál u pultu přímo před soudcem. Soudce si poškozeného důkladně prohlédl. Byl oblečený do starých šatů jaké se nosily před půl stoletím. Bledý obličej kterému dominovaly zapadlé vyhaslé oči dávaly celému vychrtlému obličeji ještě větší ponurý vzhled. Soudce si všiml hluboké nezahojené rány na spánku poškozeného. To přece nemohl přežít… napadlo soudce v duchu, ale nechtěl přerušovat řeč žalobce. Za chvíli se dostali do bodu, kdy měl vynést rozsudek.
„Jaký trest tedy náleží muži, který zavinil smrt poškozeného?“ zeptal se žalobce důrazně a soudci nemohlo ujít to, že se všichni přítomní dívají právě na něj.
Nezbylo mu tedy nic jiného, než aby vyslovil svůj verdikt. Ukázal na obžalovaného a řekl jen jediné slovo: „Smrt!“
„Dále žaluji,“ pokračoval žalobce ve svém projevu, toho stejného muže, že zavinil smrt těchto tří lidí!“ a ukázal na další tři, kteří stanuli před soudcem. Měli spálenou pokožku po celém těle a nebyl na ně hezký pohled. „Jejich vrah byl obviněný ze žhářství, ale tento muž jej nechal na svobodě pro nedostatek důkazů! A přitom měl na stole tolik důkazů a očitých svědectví, že to stačilo na odsouzení obviněného. Ten ale po propuštění z vazby zapálil byt ve kterém uhořeli tito lidé, manželé a jejich nezletilý syn. Ptám se vás, pane soudce, co si zaslouží ten, který jejich vraha nechal na svobodě?“
„Smrt!“ vykřikl soudce pohoršeně. „Zaslouží si zemřít za to, co udělal!“
„Dále žaluji na tohoto muže,“ pokračoval žalobce, „že zavinil smrt této ženy,“ ukázal žalobce na postavu zubožené ženy s podlitinami v obličeji a krvavými šrámy po celém těle, která vystřídala předchozí trojici před soudcem. „Její manžel ji několikrát surově zbyl a byl osvobozen tím, kdo dnes sedí na lavici obžalovaných. Když se vrátil z vězení, zbil tuto ženu tak surově, že zemřela! Co si zaslouží ten, který toto dopustil, ten, který nechal jejího muže, aby ji utýral až k smrti?“
„Zaslouží si smrt!“ vykřikl soudce a vyskočil ze svého křesla.
„A dále žaluji…“ pokračoval žalobce ve svém dlouhém projevu. Před soudcem defilovali další a další přízraky mrtvých lidí, kteří se stali obětí zločinců. Těch zločinců, kteří byli z různých důvodů propuštěni na svobodu, protože je soudce, který byl právě sám souzen, po právu neodsoudil.
Když žalobce skončil a představil všechny ty, kteří byli zavražděni díky nedbalosti soudu, zeptal se samotného soudce, který teď bledý stál u svého křesla, opřený o svůj stůl: „Trváte na trestu, který jste zde obžalovanému několikrát navrhl?“
Soudce přikývl. „Ano trvám… ten člověk je stejně vinen jako ti, kteří drželi v rukou zbraň…“
„Prosím obžalovaného, aby se postavil,“ řekl věcně žalobce a obžalovaný konečně ukázal svou tvář. Když ho soudce uviděl, uvědomil si, koho vlastně soudil. Byl to on sám. To on seděl na lavici obžalovaných. Soudce zalapal po dechu a ucítil nesnesitelný tlak ve spáncích. Soudní síň náhle zmizela kdesi v temnotě noci a soudce se zhluboka a nahlas nadechl. Uvědomil si, že celou tu dobu neopustil svůj pokoj, stále seděl ve svém pohodlném křesle u krbu a všechno to, co teď prožil, byl jen sen. Jeho noční můra, bilancování svého života, svých vlastních chyb, které už nemohl nijak napravit. Do rána se mu už nepodařilo usnout. Sen se mu stále vracel zpět, i když už nespal. Musel na něj myslet i cestou do práce. Když míjel kavárnu před soudní budovou, všiml si, že u stolu, kde často sedával a kde seděl i včera, sedí ten podivný mužíček s černou koženou aktovkou a sleduje ho. Jako kdyby na něj čekal, ale soudce neměl nejmenší chuť se sním znovu potkat. Rychle zabočil z chodníku směrem k soudní budově. Poslední, co uslyšel ve svém životě, bylo zakvílení brzd auta, které tudy zrovna projíždělo. Následoval náraz a pak dlouhé ticho. Rozsudek, který soudce dnes v noci vynesl sám nad sebou, byl právě vykonán.
