Článek
Na malé venkovské nádraží se pomalu vkrádal večer. Stíny oprýskaných sloupů, na kterých byla plechová střecha chránící cestující před deštěm, se neustále prodlužovaly a spojovaly se někde tam v prostoru za nástupištěm, porostlém plevelem. Na dřevěných lavičkách skoro nikdo neposedával. V tuto dobu byste tady už moc cestujících nepotkali. Sem tam nějaký opozdilec, který nestihl předposlední vlak do města, anebo výletníci vracející se z výšlapu do okolní krásné přírody. To byli nejčastější, i když nepočetní, návštěvníci malého nádraží. V nedaleké vesnici pomalu utichal denní ruch. Jediný obchůdek, který byste tady našli, zavřel už o čtvrté odpolední hodině a hospoda, která prosperovala jen v době dovolených, byla dneska pro nezájem návštěvníků zavřená. Poslední vlak, který se právě vykolébal ze zatáčky na jediné koleji protínající nádraží, si to dosupěl k nástupišti vydlážděném betonovými kachličkami, ozdobenými prasklinami a vydrolenými jamkami. I ve spárách mezi nimi, stejně jako v prasklinách prorůstal plevel, který díky své svěží zelené barvě dával tomuto místu punc jakési neformální nedbalé elegance. Novou dlažbu by si sice toto nádraží zasloužilo už dávno, ale když se tak nad tím trochu zamyslíte, tak by se sem kvůli celkové zchátralosti blízkého okolí ani nehodila. Takto to všechno ladilo v takovém nějakém zvláštním duchu opotřebovanosti, sešlosti a nepopiratelným kouskem nostalgie. Vlak se skřípěním brzd zastavil a i když nebyl právě z nejnovějších modelů, které železnice provozovala, působil na místní poměry moderně. První dveře za lokomotivou se otevřely a z nich se vyklonil starší průvodčí, který letmým pohledem zhodnotil počet pasažérů. Těm bude muset během jízdy prodat jízdenky. Na tomto nádraží nebyla pokladna a cestující si lístky kupovali přímo u něj. Pán ve středním věku s malou holčičkou, která poskakovala po nerozbitých dlaždicích a snažila se nešlápnout na žádnou z těch popraskaných se s průvodčím zběžně pozdravil. Jezdíval tady občas za příbuznými a patřil mezi hrstku cestujících, kteří by se dali nazvat štamgasty tohoto večerního spoje. Starší dáma v červených lodičkách v béžových šatech a širokém klobouku působila svým nevkusným stylem všeho, co měla na sobě, včetně neumělého a přehnaného líčení trochu komicky, ale sem se také docela hodila. Občas vyrážela do města za večerní zábavou, aby si zpestřila jinak asi dost nudný a osamělý život na venkově. Jinak dneska nepřistupoval nikdo. Průvodčí mávl na strojvedoucího hned, jakmile se zaklaply dveře jednoho z vagónu za novými cestujícími a vlak se odlepil od tohoto podivného místa, jakých už na trase neměl mnoho. Kdysi tu bylo takových malých nádraží mnohem více. Byly navléknuty jako korálky na niti podél trati a každý z těch korálků doslova překypoval životem. Spousty cestujících dojíždějících za prací do měst, turisté, trampové, prostě pestrá směs všeho, co po železnici jezdilo. Některá nádraží měla i svou poštu, úschovnu zavazedel, kol, někdy i malou restauraci a každá pak i patřičnou výzdobu. V oknech truhlíky s muškáty, růže pod okny čekáren nebo i bytů pro železniční zaměstnance. Ta doba byla ale v nenávratnu a zbylo už jen málo pamětníků, kteří by o ní mohli vyprávět. Svět tak nějak zešedivěl, pozbyl té přehnané krásy, barev a jako by se z něj vytratil i kus života.
Průvodčí se vydal uličkou mezi sedadly, aby splnil svůj každodenní úkol, prodat jízdenky těm, kdo přistoupili.
„Jeden dospělácký a jeden dětský, nebo už taky dospělácký, pro slečnu?“ Zavtipkoval na adresu děvčátka u okna vagónu. Ta se zasmála a podívala se na pána se kterým cestovala.
„Ještě ten dětský,“ odpověděl s úsměvem muž a natáhl ruku s bankovkou k průvodčímu, aby za ni dostal dva lístky, které měl už průvodčí předem připraveny, včetně několika drobných mincí, protože pán s malou slečnou platil pravidelně celou bankovkou.
„Jak bylo u babičky?“ zeptal se průvodčí slečny, protože věděl, odkud se ti dva vracejí.
„Dobře!“ vyhrkla slečna rychle a hned dodala: „Babička má koťátka!“
„Babička?“ zeptal se na oko udiveně pan průvodčí a jedním dechem pokračoval: „A má babička i kočku?“ Dívenka rychle přitakala. „Tak to pak jo, to může mít i ta koťátka,“ dodal průvodčí s vážnou tváří, jako by právě našel odpověď na nějakou velkou záhadu.
Ve vlaku se v tu chvíli rozsvítila světla a svět tam venku za okny rázem ještě více potemněl. Průvodčí popošel k dámě v červených lodičkách a podal jí další předem připravený lístek.
„Dneska vám to zase moc sluší,“ zalhal trochu s pózou profesionála a sledoval, jak se dáma naoko zastyděla, jako malá školačka, které pochválíte novou školní brašnu.
Vlak s sebou trochu cukl a průvodčí se zachytil madla jednoho ze sedadel. Kola vlaku právě projela přes výhybku, která napojovala jednokolejnou trať na síť okresní železnice. Tady v těch místech také kdysi stávalo nádraží, ale dnes ho připomínala už jen omšelá budova, sloužící jako skladiště stavebního materiálu železniční správy. Světla ve vagónu zablikala a na chvíli pohasla. Průvodčí se chtěl vrátit zpět do prvního vagónu, kde obyčejně sedával v kupé, kam si přinesl termosku s kávou, aby si zpříjemnil cestu mezi stanicemi douškem něčeho dobrého. Najednou si ale všiml něčeho, co tady sice nevídával často, ale… Starší dáma v černých šatech kontrastujících s bledým, až nepřirozeně bílým obličejem. Jejich pohledy se setkaly. Modré oči průvodčího s temným, až nepřirozeně smutným pohledem staré dámy se protnuly v jedné přímce. Ona dáma seděla, jako vždy, když se tady záhadně objevila, na posledním sedadle vagónu, přikrčená, schoulená, ustrašená. Průvodčí udělal pár kroků a ocitl se v uličce u jejího sedadla. Ta podivná cestující mu podávala jízdenku, jaká se už dneska nepoužívala. Hodila by se spíše do železničního muzea nebo jako exponát do sbírky nadšence staré železnice. Průvodčí vytáhl kleště, které si už sice také nepoužívaly, ale měl je na svazku klíčů jako přívěsek a také pro zvláštní příležitosti – například právě tady pro ten případ. Udělal dámě do jízdenky dírku a popřál hezký večer.
„Přejel jste už dvě stanice!“ vyhrkla nespokojeně ona cestující a čekala, co jí průvodčí odpoví.
„Omlouváme se madam,“ odvětil průvodčí s drobnou úklonou, „ty stanice byly ale už zrušeny.“
„To není možné!“ vyhrkla nespokojeně ona. „To je skandál! Jak můžete jen tak zrušit nějakou stanici! Já si na vás budu stěžovat, abyste věděl!“ spustila tichým, ale i tak dost nepříjemným hlasem ona cestující.
„Ještě jednou se omlouváme,“ pokračoval průvodčí, „příště se to nestane!“ Nečekal už na další stížnosti a vydal se rychle směrem k prvnímu vagónu. Věděl ale, že té podivné cestující stejně neuteče. Nemýlil se. Čekala na něj v uličce hned v dalším vagónu.
„Právě jste projel další stanicí!“ upozornila ho rázně a kázala na něj svým tenkým hubeným prstem. „Jak mi to vysvětlíte?! Na další stanici vystupuji, tam mi musíte zastavit!“
„Spolehněte se, zařídím to,“ odpověděl průvodčí a snažil se při tom vypadat mile, aby tu rozčilenou cestující ještě více nenaštval. Dobře věděl, co by následovalo, nebo spíš věděl, co následovat bude. „Posaďte se, já vás přijdu informovat, až budeme zastavovat…“ řekl ještě mileji a ukázal na nejbližší sedadlo. Cestující se ale nedala přemluvit, aby si sedla. „Budu už vystupovat, rozumíte? A vy ani nezpomalujete! Tady jste měli už zpomalovat!“ Vykřikovala svým tenkým pisklavým hláskem a začala nervózně pobíhat po vagóně. Přitom se zastavovala u oken a vyhlížela ven do tmy, kdy bude už dávno neexistující nádraží. Rychlost jejího pobíhání se zvyšovala úměrně k tomu, jak se vlak blížil do místa, kde kdysi dávno skutečně byla vlaková zastávka. Její postava chvílemi připomínala tmavou šmouhu rozpitého inkoustu na mokrém papíru. Mizela přes zavřené dveře do vedlejších vagónů, aby se zase tak rychle vracela zpět a útočila na průvodčího, který byl z jejího pohledu viníkem toho, že vlak nezpomaluje, aby mohl zastavit ve stanici, kde chtěla vystoupit. Průvodčí už také dobře věděl, co bude následovat. Jakmile projedou místem, kde kdysi stávalo nádraží, ona tajemná postava zmizí a zase bude nějakou chvíli patřit jen k pověstem, které se tady na železnici vyprávějí už dlouhá léta. Vlak se blížil k místu, kde se před téměř jedním stoletím stala velká železniční nehoda, při které přišlo o život několik cestujících. Od té doby se tady prý dějí podivné věci. Nádraží, ve kterém se srazily dva protijedoucí vlaky, tehdy vyhořelo a nebylo nikdy obnoveno. Na tom místě je ale prý občas v noci slyšet zoufalé hlasy lidí, kteří tam zahynuli v hořících vagónech. Tajemná postava opět proletěla kolem průvodčího. Už se nedotýkala ani podlahy vagónu. Pohybovala se jako by v panickém záchvatu od okna k oknu a bušila na jejich sklo drobnými, mrtvolně bílými pěstičkami, jako by se zoufale snažila dostat ven.
Průvodčí si jednou rukou sundal služební čepici a druhou rukou pomalu promnul unavené oči. Věděl, že on je jediný v tomto vlaku, kdo tohoto podivného pasažéra vidí. Ostatní klidně seděli na svých místech a nevnímali to, co on. A stejně jako on, viděli přesně tady tu scénu i jeho předchůdci, kteří po této trase jezdili jako průvodčí. Vše se odehrávalo vždy naprosto stejně. Někdy jen jednou za rok, jindy i dvakrát nebo třikrát během jednoho týdne. Duch té cestující se zjevoval nepravidelně, nečekaně.
Vlak najednou prudce přibrzdil. Průvodčí se rychle posadil na sedadlo, aby nespadl. Ozvalo se skřípění brzd doprovázené houkáním lokomotivy. Strojvůdce použil rychlobrzdu, která se spouští jen v případě nějakého nebezpečí. Vlak s trhnutím zastavil a průvodčí vyskočil ze svého sedadla, aby se běžel podívat, co se stalo. Cestu mu zastoupila postava v černém , která tady ještě před chvílí poletovala v běsnícím záchvatu nepříčetnosti. Podíval se do obličeje té podivné dámy a spatřil pár krásných hnědých oči, které se na něj usmívaly stejně jako celá její tvář.
„Děkujeme vám,“ pronesla ta tajemná žena milým a příjemným hlasem a podala mu svou jízdenku. „Už ji nebudu potřebovat… Jsme doma.“ řekla věcně o otočila se směrem ke dveřím. Ty se samy otevřely do naprosté tmy. Za okamžik jimi zmizela někam do neznáma.
„S dovolením, také vystupuji,“ ozvalo se za zády průvodčího, který udělal krok stranou, aby jim nestál v cestě a s úžasem sledoval zástup lidí v uličce, kteří se pohybovali směrem k zavřeným dveřím vagónu, a stejně jako před okamžikem ta dáma v černých šatech mizeli v temnotě. Někteří měli v rukou kufr, jaký se už léta nevyrábí, jiní jen kabelu, někteří cestovali jen tak, bez zavazadel. Co ale měli společného, byly šaty jaké se nosily hodně dávno, možná právě před jedním stoletím. Za krátkou chvíli všichni zmizeli tak nečekaně, jak se tady objevili. Průvodčí se vyklonil ze dveří vagónu, aby se podíval, jestli někoho z těch cestujících ještě nezahlédne. Venku nebyl nikdo. Jen strojvůdce se vracel do lokomotivy s baterkou v ruce.
„Co se stalo?“ zeptal se ho průvodčí zvědavě, aby zjistil, proč tak nečekaně zastavili.
„Ále, spadla větev na koleje…“ mávl rukou strojvůdce. „Ještě, že jsme jeli pomalu. Už jsem ji odtáhl, můžeme jet dál,“ mávl na průvodčího rukou, přičemž udělal gesto, aby průvodčí zavřel dveře. Vlak se zase rozjel. Průvodčí se podíval na jízdenku, kterou mu ta tajemná dáma dala. Bylo na ní datum, které bylo stejné jako datum dne, kdy se právě tady v tom místě stala ta tragická železniční nehoda. Průvodčí si jízdenku schoval do kapsy služebního saka. I dnešní datum si bude nadosmrti pamatovat. Byl to totiž den, kdy všichni cestující, kteří tenkrát zahynuli, dojeli konečně do stanice, kam měli tenkrát namířeno.
