Desítky metrů dlouhý dravý mořský červ strčí do kapsy i plejtváka

K oblíbeným otázkám v nejrůznějších kvízech patří ta, který živočich je na světě největší. Poté co člověku ve zlomku vteřiny hlavou proletí všichni ti sloni, žirafy, hroši či krakatice a vyloučí dávno vyhynulé dinosaury, protože otázka se obvykle týká žijících druhů, sebevědomě vypálí správnou odpověď: plejtvák obrovský. S délkou těla až třicet metrů a hmotností atakující dvě stě tun je plejtvák doopravdy tím největším tvorem, jaký na Zemi nejen žije, ale také kdy žil. (Jen pro zajímavost, samec slona afrického dosahuje hmotnosti kolem šesti až sedmi tun, samice má ještě o pár tun méně.) Pokud ale odhlédneme od hmotnosti či objemu těla, má plejtvák v jednom prostorovém rozměru nečekanou konkurenci: pásmovku velkou.

Pokud jste o pásmovce nikdy neslyšeli, není to zas tak překvapivé. Nejedená se o živočicha, který by byl běžně k vidění (natož u nás), pro nebiologa není nijak zvlášť atraktivní, v přírodopisných dokumentech se zrovna moc nevyskytuje, a co víc, nemá v těle ani jedinou kost! Není to totiž obratlovec, nýbrž bezobratlý živočich z kmene pásnice (Nemertea), který v současnosti zahrnuje kolem třinácti set popsaných druhů.

Pásnice žijí převážně v mořích, ale existují i sladkovodní druhy, a dokonce pár suchozemských (i tak ale žijí v půdě, takže na ně tak snadno nenarazíme). Jedná se o většinou dravé tvory s červovitým tělem, k jehož nejvýraznějším znakům patří vymrštitelný chobot, který je u některých druhů skoro stejně dlouhý jako samotné tělo. Pásnice chobot vystřeluje otvorem, kterému se říká rhynchopor a který je umístěn nad otvorem ústním. Na konci chobotu se může nacházet trn napojený na jedovou žlázu či lepkavé buňky, jejichž pomocí pásnice lapají kořist. Některé pásnice ale oběť chobotem či jeho výběžky pouze ovíjejí.

Právě tvar či vlastnosti chobotu určují, na jakou kořist se daný druh pásnice specializuje. Zatímco některé loví mnohoštětinatce, jiné korýše a další máloštětinatce či menší obratlovce jako ryby. Existují ale i druhy všežravé, které se živí například mršinami. Jed produkovaný pásnicemi není nebezpečný pouze pro kořist, ale také pro predátory, kteří by se do jejich masitého těla chtěli zakousnout. Neprodukují ho navíc pouze jedovými žlázami spojenými s jedovým trnem – obsažen je u ve vrstvě slizu, který jim pokrývá tělo. Toxiny produkované pásnicemi jsou důležitým předmětem vědeckého výzkumu kvůli možnému lékařskému či biotechnologickému využití.

Na přiloženém videu můžete vidět pásmovku druhu Lineus sanguineus při lovu mnohoštětinatého červa:

Z hlediska velikosti jde o mimořádně rozmanitou skupinu. Zatímco některé druhy měří sotva pár milimetrů, na změření pásmovky velké bychom potřebovali pořádné měřící pásmo (že by odtud pramenil český název pásmovky?). Délka většiny druhů se nicméně pohybuje do několika desítek centimetrů.

Pásmovka velká (Lineus longissimus) je jedním z několika desítek druhů rodu Lineus, podle všeho ale tím nejdelším. Pásmovku lidé znají už dlouho. Jako první ji v roce 1770 popsal norský biskup a přírodozpytec Johan Ernst Gunnerus, který ji původně pojmenoval Ascaris longissima. Jméno Lineus longissimus dostala až v roce 1806 od britského botanika, ilustrátora a mineraloga Jamese Sowerbyho. Ačkoli člověka okamžitě napadne, že Sowerby tohoto roztomilého tvora pojmenoval na počest „otce moderní taxonomie“ Carla Linného, všimněte si, že jméno tvora obsahuje pouze jedno „n“. Buď se Brit spletl, nebo, a to je podle autorů jedné z citovaný studií pravděpodobnější, pojmenování vychází z latinského lineus a odkazuje k „provázkovitému“ tvaru zvířete.

Jak pásmovka vypadá? Jedná se o živočicha s červovitým nečlánkovaným tělem (tak ji rozpoznáte třeba od kroužkovců, mezi něž patří dobře známá žížala). Mladí jedinci mívají tmavě zelené až tmavě hnědé zbarvení. Dospělci jsou hodně tmavě hnědí až černí. Díky řasinkám pokrývajícím tělo ale pásmovka na světle působí nafialověle. Na těle také mohou být patrné světlejší čáry. Obdélníková hlava je na úplném konci světlá a po obou stranách bývají řady deseti až dvaceti drobných, hluboko usazených červenohnědých či černých oček. Podle jednoho popisu mohou být skrze pokožku dokonce vidět růžová či červená mozková ganglia (shluky nervových buněk).

Pásmovka se vyskytuje v Atlantském oceánu od Islandu po Severní a Baltské moře. Známá je například z okolí Britský ostrovů a začátkem tisíciletí byla její přítomnost doložena také od nizozemských břehů. Najít ji lze například pod velkými kameny nebo v bahnitém písku svinutou do jednoho velkého zauzlovaného smotku. Vykytuje se ale i pod hranicí přílivu. Ve větších hloubkách je zahrabaná nebo se plazí v bahně, písku či mezi kameny, kde pátrá po kořisti, kterou by ulovila jedovatým chobotem.

Vůbec nejzajímavější je ale její velikost. Zatímco šířka těla se většinou pohybuje kolem půl až maximálně jednoho centimetru, což zhruba tolik, kolik na šířku měří klasická tužka, délka dosahuje od jednotek až po nižší desítky metrů. Běžně se uvádí délka těla od 5 do 30 metrů, nicméně mrtvé tělo pásmovky nalezené v roce 1864 na skotském pobřeží v nataženém stavu údajně měřilo 55 metrů, což je zhruba jako dvě basketbalová hřiště, jedno hokejové nebo polovina toho fotbalového. A narazit se dá i na údaj o 60 metrech, ale v současnosti se žádnou takto dlouhou najít nepodařilo. Samozřejmě je otázka, nakolik bylo tehdejší měření přesné, jelikož tělo pásmovky má tendenci stáčet se do těžko rozmotatelných klubek, ale délka přesahující plejtvákových třicet metrů se zdá být jistá.

Pro zajímavost ještě dodejme, že jed pásmovky dlouhé nedávno zkoumala skupina vědců, kteří v něm objevili i několik dosud neznámých peptidových toxinů. Testy provedené na obětním beránkovi, kterého v tomto případě zastoupil krab pobřežní (Carcinus maenas), prokázaly značnou účinnost těchto látek, které by mohly v budoucnu najít využití při výrobě insekticidů: selektivě totiž působí na hmyzí sodíkové kanály, zatímco na ty lidské nikoli, a pro člověka by tak případný bioinsekticid neměl být nebezpečný.

Cílem (ne)pravidelného cyklu Báječní bezouši je mimo jiné představovat pozoruhodné bezobratlé tvory od rozličných druhů hmyzu po mnohoštětinatce a ukázat, že i bezpáteřní živočichové mohou být stejně úžasní jako tygr nebo panda a že se jejich rozmanitost neomezuje na černé vdovy, kudlanky, čtyřhranky a jiné obecně atraktivní druhy.

Gittenberger, A., & Schipper, C. (2008). Long live Linnaeus, Lineus longissimus(Gunnerus, 1770) (Vermes: Nemertea: Anopla: Heteronemertea: Lineidae), the longest animal worldwide and its relatives occurring in The Netherlands. Zoölogische Mededelingen, 82(7), 59–63. https://repository.naturalis.nl/pub/261764/ZM82-07_GittenbergerA.pdf

Göransson, U., Jacobsson, E., Strand, M., & Andersson, H. S. (2019). The toxins of nemertean worms. Toxins, 11(2), 120. https://doi.org/10.3390/toxins11020120

Jacobsson, E., Andersson, H. S., Strand, M., Peigneur, S., Eriksson, C., Lodén, H., Shariatgorji, M., Andrén, P. E., Lebbe, E. K. M., Rosengren, K. J., Tytgat, J., & Göransson, U. (2018). Peptide ion channel toxins from the bootlace worm, the longest animal on Earth. Scientific Reports, 8(1). https://doi.org/10.1038/s41598-018-22305-w

Mcdermott, J. J., & Roe, P. (1985). Food, Feeding Behavior and Feeding Ecology of Nemerteans. American Zoologist, 25(1), 113–125. https://doi.org/10.1093/icb/25.1.113

Smrž, J.: Základy biologie, ekologie a systému bezobratlých živočichů. Karolinum, 2013.

Zajímavá fotografie pásmovky velké: https://www.flickr.com/photos/gwylan/2169551899/in/photostream/

Pásmovka velká, základní popis: https://www.marlin.ac.uk/species/detail/2075

O pásnicích obecně i o pásmovce: https://animals.howstuffworks.com/marine-life/bootlace-worm.htm

Písmovka, rozsáhlá fotogalerie: https://www.gbif.org/occurrence/gallery?taxon_key=2508430

Pásnice obecně: https://animaldiversity.org/accounts/Nemertea/

Plejtvák: https://www.worldwildlife.org/stories/meet-the-biggest-animal-in-the-world