Článek
Přestože se prvohorní příroda od té dnešní nesmírně lišila, platila v ní stejná pravidla jako v současných ekosystémech. Vždycky museli existovat autotrofové, kteří z jednodušších látek vyráběli látky složitější (nejčastěji fotosyntézou), a ti se pak namnoze stávali potravou (nejčastěji) býložravých heterotrofů, kteří sami padali za oběť heterotrofům masožravým. Na špici potravní pyramidy stejně jako dnes stáli vrcholoví predátoři.
Devonské monstrum
Zatímco na začátku prvohor, kdy složitější organismy obývali stále jen vodní prostředí (souše osídlili mnohem později) a kdy byla predace evoluční novinkou, plnili roli vrcholových predátorů různí bezobratlí živočichové, jako například Anomalocaris nebo (později) hrůzostrašní „mořští štíři“, postupně tuto roli v mnoha mořských ekosystémech převzali rozliční rybovití obratlovci. Jedním z těch nejpozoruhodnějších, byť stále zahaleným mnoha nejasnostmi, byl Dunkleosteus.
Nejznámějším, nejprozkoumanějším a podle všeho i největším druhem náležejícím do tohoto rodu je Dunkleosteus terrelli, o kterém budou i následující řádky. Ačkoli tělem na první pohled připomíná rybu, rybou, alespoň v taxomickém smyslu, nebyl. Patřil mezi tvory známé jako pancířnatci a na Zemi žil v pozdním devonu před více než třemi sty šedesáti miliony let. Poté stejně jako jiní pancířnatci vyhynul. První zkamenělé pozůstatky dunkleostea našel v roce 1867 amatérský paleontolog a hoteliér Jay Terrell v americkém Ohiu. Na počest svého objevitele dostal tvor v roce 1873, kdy byl oficiálně popsán, své druhové jméno, i když tehdy ještě nebyl dunkleosteem, ale nazýval se Dinichthys terrelli.
Rekonstrukce dunkleostea z článku Ferrón HG, Martínez-Pérez C, Botella H. (2017)
Vražedné čelisti
Jak už napovídá název celé skupiny, do níž patřil, byl i dunkleosteus vybavený pancířem, respektive kostěnými pláty, které mu chránily hlavu a část hrudi. Děsivé vzezření mu dodával jeho charakteristický „chrup“ zachycený i na úvodní fotografii (pořízené v pražském Národním muzeu, kde si můžete v expozici Zázraky evoluce zmenšený model dunkleostea prohlédnout na vlastní oči). Nešlo však o klasické zuby tvořené zubovinou a sklovinou, jakými potravu žvýkáme my. O co přesně šlo, výstižně objasňuje Henry Gee v knize Stručná historie života na Zemi: „Dunkleosteus […] měl obrovské čelisti ostré jako břitva. […] Všimněte si, že […] mluvíme o čelistech, nikoli však o zubech, protože pancířnatci žádné zuby [jako takové] neměli. Řezné plochy na impozantních čelistech tohoto tvora vznikaly vybroušením okrajů samotných kostí.“
Na rozdíl od některých jiných pancířnatců, kteří žili spíše u dna, se dunkleosteus patrně pohyboval v otevřených vodách (jednalo se tedy o pelagického, nikoli bentického tvora). Na základě dochovaných pozůstatků se předpokládá, že měl robustní, podsadité tělo a že se jednalo o velmi mrštného plavce, který ve vodě uměl skvěle manévrovat a na krátkou vzdálenost dokázal vyvinout značnou rychlost. Ve vytrvalosti už ale příliš nevynikal. Při se lovu se tak tak spoléhal spíše na svou hbitost, než že by kořist pronásledoval, a patrně mu také pomáhala schopnost bleskurychle otevřít tlamu a oběť doslova nasát, popřípadě jí přinejmenším znesnadnit únik. Jeho mocné čelisti si poradily s kdečím, včetně brnění jiných pancířnatců, což naznačuje, že živil víceméně vším, co dokázal chytit, od měkkýšů po prvohorní předky žraloků. S velkou pravděpodobností se tak jednalo o vrcholového predátora pozdně devonských moří a oceánů.
Malý velký lovec
Přestože patří k ikonickým prvohorním tvorům, který nesmí chybět v žádné knize o pravěku, to jak denkleosteus skutečně vypadal, musí vědci rekonstruovat pouze na základě neúplných fosilních nálezů a jejich porovnávání s jeho lépe zachovalými příbuznými. Zatímco o podobě hlavy a přední části trupu máme celkem dobrou představu, mnohem méně jasné je, jakými ploutvemi byl či nebyl vybaven, a především, jaké délky vůbec dosahoval. Až donedávna se odhadovalo, že dospělí dunkleosteové mohli měřit až deset metrů, tedy skoro tolik, kolik měl na délku klasický autobus Karosa B 731, a právě tyto úctyhodné rozměry dunkleosteům vynesli takovou popularitu.
Nejnovější rekonstrukce dunkleostea z článku Engelman (2024)
Nicméně nedávná analýza, kterou provedl odborník na tyto pancířnatce, Russell K. Engelman z ohijské Case Western Reserve University, ukázala, že dřívější hodnoty byly zřejmě značně nadsazené. Největší dospělí jedinci podle něj dosahovali maximálně něco přes čtyři metry, a to spíše jen výjimečně. Tentýž badatel nedávno zveřejnil také rozsáhlý článek, ve kterém se snaží na základě všech dostupných informací co nejlépe rekonstruovat dunkeosteovu skutečnou podobu (viz citované zdroje). Text je zajímavý i tím, že dává detailně nahlédnout do toho, jak vlastně podobné paleorekontrukce založené na neúplném fosilním záznamu probíhají. Každopádně to, jestli dunkleosteus měřil čtyři nebo deset metrů, nic nemění na tom, že šlo fascinujícího predátora. Což ostatně platilo i o jeho o něco menším, avšak velmi podobném bratranci, kterého vědci pojmenovali Holdenius.
Zdroje:
Carr, R. K. (2010). Paleoecology of Dunkleosteus terrelli (Placodermi: arthrodira). Kirtlandia., 57, 36–45. https://www.biodiversitylibrary.org/part/202420
Engelman, R. K. (2023). A Devonian Fish Tale: A New Method of Body Length Estimation Suggests Much Smaller Sizes for Dunkleosteus terrelli (Placodermi: Arthrodira). Diversity, 15(3), 318. https://doi.org/10.3390/d15030318
Engelman, R. K. (2024). Reconstructing Dunkleosteus terrelli (Placodermi: Arthrodira): A new look for an iconic Devonian predator. Palaeontologia Electronica. https://doi.org/10.26879/1343
Ferrón, H. G., Martínez-Pérez, C., & Botella, H. (2017). Ecomorphological inferences in early vertebrates: reconstructingDunkleosteus terrelli(Arthrodira, Placodermi) caudal fin from palaeoecological data. PeerJ, 5, e4081. https://doi.org/10.7717/peerj.4081
Gee, H. Stručná historie života na Zemi: 4,6 miliardy let ve 12 kapitolách. Lingea, 2024, 272 s.
Pecháček, P. Pravěká monstra. Edika, 2024, 80 s.
