Měchýřovka portugalská: Smrtelně jedovatý trubýš měří až třicet metrů

Žahavci (Cnidaria) patří k biologicky i vizuálně nejpodmanivějším kmenům vodních, převážně mořských živočichů. Na Zemi existují přes půl miliardy let a ti nejstarší patrně vznikli už v ediakarským období, tedy ještě před začátkem prvohor, který datujeme do doby před přibližně 539 miliony lety. V současnosti vědci znají přes deset tisíc druhů žahavců.

Kromě přítomnosti žahavých buněk (knidocytů), v nichž se ukrývá stočené vymrštitelné vlákno, jímž se do těla kořisti či nepřítele pumpuje toxický koktejl, zaujmou žahavci také střídáním dvou diametrálně odlišných životních fází: polypa a medúzy (blíže jsem o tom psal v článku odkazovaném níže). Za pozornost stojí, že ne u všech skupin najdeme obě stádia, případně jedno výrazně převažuje na úkor druhého.

K nejpozoruhodnějším skupinám žahavců patří trubýši (Siphonophora), kteří mohou měřit desítky metrů a na první pohled připomínají jiné „ucelené“ makroskopické živočichy, ale klamou tělem. Doslova. Ve skutečnosti se totiž jedná o „morfologicky a funkčně diferencované plovoucí kolonie“ drobných tvorů zvaných zooidi (lze se setkat i s označením zoidi). Kvůli tomu jsou také trubýši často poměrně křehcí a není snadné je studovat.

Celou kolonii nadlehčuje jako bóje vrcholový polyp, kterému se říká pneumatofor a jehož tělo je vyplněné plynem. Pod pneumatoforem bývají medúzovití jedinci starající se o pohon kolonie a následují zbylí zooidi, kteří zajišťují ostatní funkce nezbytné pro život trubýše, od obrany a útočení na kořist (daktylozooidi) či trávení a dodávaní živin ostatním členům kolonie (gastrozooidi) po rozmnožování (gonozooidi). Jednotlivým úsekům složeným z těchto jedinců se říká cormidium a v celé kolonii se tyto úseky mohou několikrát opakovat.

Trubýši jsou predátoři, což znamená, že se živí dravě. K jejich běžné potravě patří různí mořští bezobratlí od klanonožců a korýšů po jiné žahavce a ulovit dokážou i malé ryby. Jedním z nejznámějších trubýšů (vedle trubýše pochybného, který patří k nejdelším živočichům na Zemi) je bezpochyby měchýřovka portugalská (Physalia physalis). S ohledem na její specifický tvar se jí občas přezdívá portugalská galéra. Nejde však o medúzu, jak se občas mylně uvádí, byť třeba v medicínských publikacích se s ní jako se zástupcem medúz pracuje, jelikož následky jejího žahnutí jsou analogické.

Uvádí se, že měchýřovka portugalská se vyskytuje primárně v tropickým a subtropických vodách Atlantského, Tichého i Indického oceánu, kde se živí lovem planktonu a menších ryb. S postupujícím oteplováním moří ale není vyloučeno, že se s ní stále častěji budeme setkávat i v mírném pásmu. Je však třeba dodat, že podle studie z roku 2025, která kombinovala genetická a fotografická data, měchýřovka portugalská, tedy druh Physalia physalis, žije pouze v Atlantském oceánu a měchýřovky pozorované v ostatních částech světa jsou samostatnými druhy, jež se od té portugalské i od sebe navzájem geneticky a morfologicky liší.

Měchýřovka portugalská okamžitě zaujme svou velikostí: kolonie zooidů opatřená nápadnými chapadly může dosáhnout délky až třiceti metrů, tedy zhruba tolik, kolik měří plejtvák obrovský, největší obratlovec na světě. Na rozdíl od některých jiných trubýšů, kteří se pohybují i ve větších hloubkách, se měchýřovka drží na hladině. K tomu ji dopomáhá výrazný pneumatofor, který zároveň plní funkci jakési plachty. Měchýřovka se totiž nepohybuje aktivně, ale nechává se unášet větrem či mořskými proudy.

I když se většinou vyskytuje dál od břehu, právě spoléhání se na pasivní pohyb občas způsobí, že se měchýřovky díky vnějším činitelům dostanou blíže ke břehu, nebo bývají dokonce vyplaveny na pláž. V Evropě k tomu dochází zejména v zimních měsících, což nepředstavuje zásadní problém. Například roce 2019 ale měchýřovky zaplavily břehy jihu Pyrenejského ostrova zkraje léta, což v této turisticky oblíbené destinaci vedlo k zavírání pláží, značným ekonomickým ztrátám a přirozeně i k obavám lidí.

Kontakt s měchýřovkou portugalskou totiž bývá krajně nepříjemný. Po požahání se nejčastěji objeví zarudnutí kůže, vyrážka a pálivá bolest. Někdy potíže odezní po pár hodinách, nezřídka ale přetrvávají více než 24 hodin a v některých případech i několik týdnů. Občas se rozvinou závažnější symptomy a v literatuře jsou zaznamenány i případy, kdy člověk po kontaktu s měchýřovkou zemřel. A co po případném požahání dělat? Nedávná studie posvětila klasické rady: vhodnou první pomocí je ocet či horká sprcha.

Pro zajímavost dodejme, že ve Středozemním moři se lze setkat také s menší a nádhernou měchýřovkou vznášivou (Physophora hydrostatica), která se zdržuje těsně pod hladinou a pro lidi a jiné větší živočichy je neškodná.

Bañón-Boulet, E., and Gonzalez-Arnay, E. (2025) The toxicity of Physalia physalis: systematic review and experimental study. International Maritime Health, 76 (1), 42–62, doi:10.5603/imh.101435

Church, S. H., et al. (2025). Population genomics of a sailing siphonophore reveals genetic structure in the open ocean. Current Biology, 35(15), 3556-3569.e6. https://doi.org/10.1016/j.cub.2025.05.066

Macias, D., Martín, L. G., & Prieto, L. (2025). The influence of atmospheric and oceanographic conditions on the occurrence of Portuguese Man-o-War (Physalia physalis) along the Iberian coasts. The case of summer 2019 and potential future implications. Frontiers in Marine Science, 12. https://doi.org/10.3389/fmars.2025.1597193

Martins, L. C. et al. (2024). Unravelling environmental drivers and patterns of Portuguese man o’ war (Physalia physalis) blooms in two ocean regions: North Atlantic and the Southeast Pacific. Marine Pollution Bulletin, 209(Pt B), 117278. https://doi.org/10.1016/j.marpolbul.2024.11727

Munro, C., et al. (2019). Morphology and development of the Portuguese man of war, Physalia physalis. Scientific Reports, 9(1), 15522. https://doi.org/10.1038/s41598-019-51842-1

Smrž, J.: Základy biologie, ekologie a systému bezobratlých živočichů. Karolinum, 2013.