Článek
Asi to někdy zažil každý. Ležíte na pláží, zíráte na mraky a najednou máte neodbytný pocit, že se se v tom mraku skrývá tvář. Něco podobného můžeme snadno zažít i při pohledu na kámen s příhodně rozmístěnými otvory, sukovitý kousek dřeva, ovoce vyskládané na misce, neforemnou šmouhu na zdi a v podstatě na cokoli, co jen trochu připomíná obličej. A nejpodivnější na tom je, že i když dobře víme, že jde o neživý objekt, tvář ne a ne zmizet. Stále tam je, a někdy dokonce poznáme, jaké vyjadřuje emoce – radost, udiv, hněv a tak dále.
Paul je mrtev!
Tento velice dobře známý, přesto stále ne zcela prozkoumaný jev, se nazývá (tvářová) pareidolie. Pareidolie (z řeckého „para“, která znamená postranní, falešný a „eidolon“ neboli vzhled, tvar, podoba) se může se týkat rozpoznávání v podstatě jakýchkoli tvarů a objektů, od větve připomínající hada po skvrnu ve tvaru jednorožce.
Nemusí se však týkat jen vizuálních podnětů. Zapojit se mohou i jiný smyslové modality, například sluch (sluchová pareidolie) – třeba když v nezřetelném zvuku slyšíme konkrétní slovo. Krásný příklad sluchové pareidolie skýtá konspirační teorie týkající se údajné smrti Paula McCartneyho ze skupiny Beatles, k níž mělo dojít v roce 1966. Zastánci konspirace tvrdli, že některé hity kapely obsazují vodítka vyzrazující McCartneyho smrt: kupříkladu v písni „Strawberry Fields Forever“ puštěné pozpátku údajně zaznívá „Paul is dead“, tedy „Paul je mrtev“.
Pro milovníky taxonomie a kategorizování (hlásím se) ještě dodám, že pareidolie se považuje za formu apofenie, což označení pro náš sklon hledat význam či smysluplné vzorce v nesouvisejících věcech, událostech či datech. Jako třeba když se pustíme do natírání plotu a pokaždé začne pršet. To přece není náhoda.
Dvě oči jedna pusa
Vůbec nejčastějším projevem pareidolie je však již zmíněné rozpoznávání tváří v objektech, které obličejem nepochybně nejsou. Přitom stačí opravdu málo, zpravidla jen dva vedle sebe umístěné objekty připomínající oči a pod nimi jeden evokující ústa. Pokud k tomu přibude i nos, je to ještě lepší, a další rysy už jsou jen bonus. Takto se může tvář stát z řezu miniaturním živočichem (jako na úvodním obrázku) či koupelnové baterie (osobně se mi hodně líbí tento obrázek).
Asi nejznámějším příkladem je fotografie Marsu pořízená v roce 1976 sondou Viking 1, na které se vlivem hry světla a stínů objevila záhadná tvář, jež rozpoutala nekonečné debaty o tom, zda na našem planetárním sousedovi existuje či existoval inteligentní život.
Zajímavé je, že lidé v „pareidolických“ tvářích někdy rozpoznávají konkrétní lidé, a nepoměrně často se jedná o náboženské postavy. Patrně nejproslulejším příkladem je Panna Marie, jejíž podobiznu objevila na opečeném plátku toustového v roce 1994 jistá žena, která si tento cenný artefakt ponechala a o deset let později prodala za krásných 28 000 dolarů. Často se na potravinách objevuje také podobizna Ježíše. Jednu takovou například v roce 1977 na tortille našla jistá žena z Nového Mexika. Vtipně si z této tendence utahuje seriál Simpsonovi v epizodě Radost ze sekty, v níž Homer hledá fazole co nejpodobnější vůdci sekty.
Úsměv, prosím!
Pareidolie, zejména ta „obličejová“, se vzhledem ke své všudypřítomnosti dlouhodobě těší pozornosti vědců, psychologů i lékařů a mimo jiné je základem slavného Rorschachova testu, který nedávno oslavil sto let svého vzniku. Proč ale vůbec pareidolie existuje? Jedná se jen o optickou iluzi, která nemá žádný hlubší význam, nebo se za tímto jevem skrývá něco víc?
Jednou z charakteristických vlastností obličejové pareidolie je rychlost, s níž k rozpoznání neexistující tváře dochází (v řádech milisekund) a jak realisticky na nás působí. Skoro jako kdyby se jednalo o tvář skutečnou. A mozek si to podle všeho opravdu myslí. Jak ukázala studie publikovaná v roce 2020 v časopise Psychological Science, při rozpoznávání falešné tváře se aktivují stejné neurální mechanismy jako při vnímání opravdové tváře.
Mozkové hrátky
Náš mozek je na rozpoznávání tváří doslova „vysazený“, což pravděpodobně souvisí s tím, že jsme silně sociálním druhem a obličej je nesmírně důležitý zdrojem informací. Nejde tedy jen o to si obličeje všimnout, ale také vyčíst, co sděluje. Vmžiku dokážeme odhadnout náladu jedince, s nímž komunikujeme, i jeho reakce na to, co říkáme, aniž by musel pronést jediné slovo. Schopnost okamžitě rozpoznat obličej (a nejen ten lidský) naše předky také patrně chránila před potenciálními hrozbami, například predátorem ukrytým v křoví.
Bleskové rozpoznávání tváří a toho, co o svém majiteli prozrazují, bylo v minulosti nesmírně důležité a evoluce tuto schopnost dovedla k dokonalosti. Dokonce to možná trochu přehnala, a tváře tak vidíme i tam, kde nejsou, ale je mnohem lepší se splést, než přehlédnout číhající šelmu a skončit v jejích spárech, nebo nevhodně reagovat na výrazy svých soukmenovců a ztratit jejich přízeň a ochranu. Množství genů předaných do další generace v obou případech klesne.
Dodejme, že pareidolie není ryze lidská specialitka, ale v určité formě se vyskytuje i u ostatních primátů, což naznačuje její hluboké evoluční kořeny.
Tisíc odstínů pareidolie
Ačkoli sklon k pareidolii máme všichni, u každého se může projevovat různou silou. Studie publikovaná v roce 2023 na stránkách vědeckého časopisu Biology Letters ukázala, že čerstvé matky mají k pareidolii větší tendenci než ženy, které dítě teprve čekají, což autoři dávají do souvislosti s neuropeptidem oxytocinem, kterého mají ženy z první skupiny víc. O oxytocinu je totiž známo, že zvyšuje citlivost jedince k podnětům, které se nějak týkají tváře, a obecně jde o hormon důležitý pro navazování a upevňování sociálních vazeb. Navíc se zdá, že ženy mají obecně silnější sklon k pareidolii než muži.
Pareidolie je patrná i u malých dětí a je zajímavé, že bez ohledu na gender iluzorní tváře mnohem častěji interpretují jako mužské, což je sklon patrný i v dospělosti. Ještě pozoruhodnější je, že tento sklon se u dětí objevuje v ještě předtím, než jsou vůbec schopné pouze na základě obličejových rysů rozpoznat pohlaví toho, komu skutečná tvář patří. A proč pareidolické tváře vnímáme spíše jako mužské? Podle některých autorů za tím je skutečnost, že mužská tvář se bere tak nějak jako „výchozí“, ale slyšel jsem i krásnou hypotézu, že za tím je samozřejmě nebezpečnost mužů: muž představuje statisticky výrazně větší hrozbu než žena. Upřímně, přijde mi to dokonalé.
Příklad pareidolie, se kterým jsem se potkal u Břeclavi. (Snad v tom skloněnou tvář nevidím jen já.)
Za pozornost stojí, že pareidolie patrně sehrála roli i při tvorbě jeskynního umění. Jedna nedávná studie kupříkladu doložila, že dávní umělci při tvorbě svých děl občas využívali přirozených hran či prasklin ve skále, které se tak stávaly součástí výsledného obrazu a „pareidolicky“ jej dokreslovaly.
Pareidolie odborníky přitahuje i z jiných důvodů. Jejím zkoumáním totiž můžeme lépe porozumět také poruchám, které souvisejí s rozpoznáváním tváří, například prozopagnozií (nepochopnost či potíže s rozpoznáváním obličejů druhých osob) nebo poruchám autistického spektra, které mimo jiné obnášejí problémy s čtením ve tváři jiných osob. O tom ale zase jindy.
Zdroje:
Caruana, N., & Seymour, K. (2021). Objects that induce face pareidolia are prioritized by the visual system. British Journal of Psychology, 113(2), 496–507. https://doi.org/10.1111/bjop.12546
Palmer, C. J., & Clifford, C. W. G. (2020). Face pareidolia recruits mechanisms for detecting human social attention. Psychological Science, 31(8), 1001–1012. https://doi.org/10.1177/0956797620924814
Proverbio, A. M., & Galli, J. (2016). Women are better at seeing faces where there are none: an ERP study of face pareidolia. Social Cognitive and Affective Neuroscience, 11(9), 1501–1512. https://doi.org/10.1093/scan/nsw064
Taubert, J., Wally, S., & Dixson, B. J. (2023). Preliminary evidence of an increased susceptibility to face pareidolia in postpartum women. Biology Letters, 19(9). https://doi.org/10.1098/rsbl.2023.0126
Wardle, S. G., Ewing, L., Malcolm, G. L., Paranjape, S., & Baker, C. I. (2023). Children perceive illusory faces in objects as male more often than female. Cognition, 235, 105398. https://doi.org/10.1016/j.cognition.2023.105398
Wardle, S. G., Taubert, J., Teichmann, L., & Baker, C. I. (2020). Rapid and dynamic processing of face pareidolia in the human brain. Nature Communications, 11(1). https://doi.org/10.1038/s41467-020-18325-8
