Článek
Aby organismus naplnil svou primární roli, tedy předal své geny, respektive alely (varianty genů) do další generace, musí v první řadě přežít dost dlouho na to, aby se rozmnožil. Popřípadě se může obětovat pro blaho dostatečného počtu příbuzných, s nimiž sdílí část genů, ale v tom případě musí přežít a rozmnožit se oni. V přírodě proto zuří odvěký boj mezi těmi, kdo se chtějí najíst (a přežít tak zase o trochu déle), a jejich kořistí, která sežrána být rozhodně nechce. Tato vleklá válka má podobu nekonečných závodů ve zbrojení: když kořist zlepší svou obranu, musí ji predátor překonat, a pokud se mu to podaří, je opět řada na kořisti. Jestliže jeden člen této rovnice na nový fígl nepřítele nedokáže zareagovat, stane se evoluční minulostí.
Podobná dynamika funguje i mezi netopýry a různými druhy hmyzu, které tito létající savci loví. O netopýrech se ví, že při lovu využívají echolokaci, a není proto divu, že se u řady hmyzích druhů vyvinula schopnost netopýří sonar slyšet a na blížící se hrozbu reagovat, ať už aktivním, či pasivním úhybným manévrem, rušením signálu, nebo upozorněním na svou nejedlost. Přeborníky ve využívání těchto strategií jsou různí noční motýli. Zvukovými anti-netopýřími signály se však podle nové vědecké studie dovedou bránit i brouci svižníci.
Na prozkoumání jejich akustické obrany se před nedávnem zaměřila skupina amerických badatelů, kteří výsledky své práce zveřejnili v časopise Biology Letters. Do studie zařadili 19 druhů svižníků pochytaných v jižní Arizoně. Větší procento tvořily druhy denní, ale nechyběli ani brouci s noční aktivitou. Autoři článku svižníkům nejprve pustili nahrávku netopýří echolokace a zjišťovali, jestli na ni brouci zareagují. Dle předpokladu tak učinilo pouze sedm druhů, o nichž se ví, že létají v noci. Zajímavější však bylo, že frekvence zvuku vydávaného svižníky se do značné míry překrývala s frekvencí sonaru sympaticky (tedy na stejném území) žijících netopýrů.
Že by zvuky mohly sloužit přímo k rušení sonaru nevypadalo vzhledem k jejich akustické povaze pravděpodobně. Výzkumníci se proto rozhodli otestovat hypotézu, že zvuk má spíše upozornit na broukovu nejedlost (někteří svižníci produkují nechutné obranné látky), ale další fáze studie tuto aposematickou hypotézu vyvrátila. Když vědci netopýru hnědému (Eptesicus fuscus) předložili 94 brouků sedmi druhů, naprostou většinu jich bez skrupulí snědl, což dokazuje, že svižníci nepoživatelní rozhodně nebyli. Autoři proto porovnali zvuky vydávané brouky s těmi vyluzovanými nočními motýli přástevníky, kteří žijí v téže oblasti a nejedlí bezpochyby jsou. A skutečně, akustické signály obou skupin hmyzu (svižníků a přástevníků) se významně podobají. Jedlí svižníci tedy podle autorů studie napodobují nepoživatelné přástevníky, a jde tak o báječnou ukázku akustické batesovské mimeze. Dodejme, že kdyby byly nejedlé obě skupiny, jednalo by se o mimikry müllerovské, ale to podle všeho není tento případ.
Gough et al.: Biology Letters, 2024. DOI: https://doi.org/10.1098/rsbl.2023.0610
