Článek
Platformu Medium.cz jsem objevil krátce po jejím vzniku. Tu a tam jsem zde zaznamenával články od autorů, které jsem znal z jiných webů, ale pravidelným čtenářem jsem se tehdy ještě nestal. Častější návštěvy přišly až později, kdy tu začal publikovat můj dobrý kamarád a skvělý politický glosátor. Postupně jsem našel i pár dalších zajímavých autorů a v hlavě mi začala hlodat myšlenka, jestli to taky nezkusit. Definitivní rozhodnutí padlo před necelým rokem a první text byl na světě.
Hurá na Medium!
Přesněji řečeno první text publikovaný na Medium.cz. V tu dobu už jsem za sebou totiž měl pár set článků pro celou řadu internetových i tištěných médií, dokonce i několik populárně naučných knih pro děti, nemluvě o řadě knižních překladů. Na „mediu“ se mi ale líbila ta volnost. Mohl jsem psát o tom, co mě zrovna zaujalo nebo mi delší dobu strašilo v hlavě, ale nebylo kde to udat. Většinou jsem se věnoval biologickým tématům, ale postupně jsem přidal i literaturu a film. Jenže každá vášnivá láska časem ochladne – jinými slovy, přestane se vylučovat dopamin a motivace se hledá stále hůř, obzvlášť když je člověk zavalený jinou prací.
Po skoro pětiměsíční pauze se mi zdálo, že konečně uzrál čas na návrat. Při práci na jednom rozsáhlejším textu jsem narazil na zajímavý text o kumulativní kultuře u šimpanzů a přišlo mi, že jde o téma, které by si zasloužilo samostatný článek. A proč ho nedat na Medium.cz? Pustil jsem se tedy do literární rešerše a sesmolil textík, který mi rozhodně přišel zajímavý, i když mi bylo jasné, že v záplavě „clickbaitových“ nadpisů pravděpodobně příliš pozornosti nezíská.
Takřka po celém dni psaní jsem text naposledy přečetl, nahrál, přidal obrázky s pečlivým uvedením zdroje, uložil a klikl na magické tlačítko „Publikovat“. S pocitem dobře odvedené práce jsem ulehl a okamžitě usnul s vědomím, že někdy ráno se pravděpodobně objeví zpráva s oznámením o zkontrolování článku editorem a jeho zařazením do příslušné sekce.
V kůži mučedníka
Jenže se nic nedělo. Začal jsem být trochu nervózní, ale utěšoval jsem se myšlenkou, že na Medium.cz píše stále více autorů a že příslušné procesy asi zaberou více času. Nakonec mi to nedalo a podíval jsem se na profil článku. Překvapeně jsem zjistil, že editor ho už zkontroloval, ale zůstal pouze na mém profilu. Napadlo mě, že jsem možná zvolil špatný název nebo do textu nasekal nějaké neomluvitelné hrubky, které můj ospalý mozek večer neodhalil. Skutečně tam bylo pár krkolomností, které jsem opravil, pro jistotu lehce změnil i název článku a upravil použité zdroje. Znovu jsem uložil a publikoval. „Teď už to asi bude dobré, možná jen nějaká chyba,“ říkal jsem si.
Po chvíli dorazil komentář editora oznamující, že „článek nebylo možné umístit na viditelné pozice, protože obsahuje generovaný či roboticky přeložený text.“ Zatrnulo mi. Chvíli jsem se na tu zprávu nevěřícně díval, ale navzdory spravedlivému rozhořčení mě ta situace svým způsobem pobavila. „Já a robotický text? No to si děláš… srandu, ne?“ Na editora jsem se samozřejmě nezlobil, nicméně nedalo mi to a na informační e-mail jsem odepsal s poděkováním za reakci a ujištěním, že o robotický text se skutečně nejedná, a své tvrzení jsem se pokusil i doložit. Nakonec jsem byl vzat na milost, byť i tak zůstal článek jen na webu Medium.cz, což znamená víceméně odsouzení k nízké čtenosti, což mě zas tak netrápí. Nečekal jsem, že z něj bude „trhák“.
Jde to i bez umělé inteligence.
Poznáme AI?
Mnohem více mě zaujala samotná situace. V druhé polovině loňského roku jsem na Medium.cz napsal přes dvacet textů, všechny bez sebemenší pomoci AI, a podobná zpráva mi přišla poprvé. Začalo mi vrtat hlavou, co se změnilo. Proč právě tenhle text? Navíc text, na kterém jsem strávil v podstatě celý den. Bylo to tématem? Nebo snad použitými termíny? Vyhodnotil tak článek nějaký program, pravděpodobně vycvičený na AI textech? Nebo šlo jen o předběžnou opatrnost editorů? Nebo už mě to čtení článků na internetu natolik zdeformovalo, že jsem sám začal psát jako robot? Nebo naopak píšu úplně jinak než robot, což působí podezřele?
V této souvislosti jsem si okamžitě vzpomněl na vynikající román Iana McEwana Stroje jako já (Odeon, 2021), kde jsou muž a robot na návštěvě u staršího intelektuála (ten ale neví, který z nich je robot a který člověk, což dává vzpomenout na slavný Turingův test). Zatímco intelektuál s robotem nacpaným informacemi rozebírá hluboká literární témata, s obyčejným člověkem si v podstatě nemá co říct. Ironií osudu dojde k přesvědčení, že společenský a intelektuálně založený robot je člověk, kdežto o skutečném člověku bez jasných názorů uvažuje jako o hloupém robotovi.
AI jako pomocník i hrozba
Opravdu těžko říct. Popravdě jsem rád, že se editoři snaží odhalit a odfiltrovat články napsané pomocí umělé inteligence a v žádném případě vůči nim nepociťují žádné negativní emoce. Naopak bych jim chtěl tímto textem vyjádřit poděkování. (Byť mě samozřejmě napadlo, že bych tento text mohl vytvořit pomocí AI, abych v duchu toho, co kdysi provedl Sokal, otestoval schopnost odlišit článek vytvořený pomocí AI od toho autentického, ale nemíním nic takového dělat ani z legrace.) Nemají snadnou práci a každým dnem to patrně bude čím dál horší. Je totiž nepochybné, že vytvořit článek tímto způsobem může dnes v podstatě každý a těm, jimž jde primárně o publikování jako takové, nikoli o radost z psaní nebo přinášení originálního obsahu, bude asi jedno, jak svého cíle dosáhnou.
Otázka je, kam nás tyto možnosti zavedou. Nejenže nás generování textů zbaví nutnosti přemýšlet o tom, o čem píšeme, dohledávat zdroje informací a ověřovat veškerá netriviální fakta, ale patrně se také staneme podezřívavějšími. Ať už vůči článkům zde na „mediu“ (jsem přesvědčený, že řada z nich vzniká s menší či větší pomocí AI), tak i vůči knihám, videím, hudbě nebo obrazům. Sám na sobě už to vidím. V podstatě u každého obrázku na internetu přemýšlím, zda jde o práci umělce či fotografa, nebo jestli se jedná o kompilát sesmolený umělou inteligencí na základě obrázků ukradených skutečným lidem.
A když už jsme u toho, ještě malá anketa.
