Článek
Jen málokterý živočich si v dějinách medicíny vydobyl takovou proslulost jako pijavka lékařská, jejíž služby lidé využívají už od starověku. Obzvlášť oblíbenou se stala v souvislosti s pouštěním žilou, které bylo kdysi populární metodou k léčbě nejrozmanitějších neduhů, třebaže stav pacienta nezřídka spíše zhoršilo. Poptávka po pijavce lékařské v Evropě dosahovala vrcholu v první polovině devatenáctého století, kdy lokálně kvůli intenzivnímu sběru dokonce vyhynula.
pijavka lékařská (Hirudo medicinalis), Švédsko
Přestože později se od využívání pijavic k lékařským účelům začalo upouštět a na ty, kdo v něm pokračovali, se pohlíželo skrze prsty, v posledních desetiletích zažívá hirudoterapie renesanci, například v plastické a rekonstrukční chirurgii, ale aplikovat ji lze třeba i při zánětech žil, léčbě bércových vředů nebo problémech s křečovými žílami.
Nedávno se také v mediích objevila zpráva Akademie věd ČR, že by se pijavky lékařské mohly využívat „péči o zvířata v zoologických zahradách“, konkrétně k bezbolestném odběru krevních vzorků zvířat. Nicméně jakkoli zajímavé by bylo ponořit se do dějin či moderních směrů hirudoterapie, na následujících řádcích se zaměříme především na biologii a ekologii samotné pijavky.
pijavka lékařská (Hirudo medicinalis), Německo
Pijavka lékařská (Hirudo medicinalis) se řadí do čeledi pijavkovití (Hirudinidae), která, jak už prozradil název článku, patří stejně jako třeba žížala mezi kroužkovce (Annelida). Postupně vyšlo najevo, že druh označovaný H. medicinalis je ve skutečnosti komplexem několika, přinejmenším pěti, podobných druhů, takže když se ve starších textech dočteme o pijavce lékařské (anglicky medicinal leech), ne vždy se jednalo o druh H. medicinalis. V Evropě se kromě ní vyskytují též druhy H. verbana, H. orientalis a H. troctina. Posledním druhem je H. nipponia, ten však žije ve východní Asii.
Tělo pijavky lékařské se zpravidla skládá z třiceti čtyř článků a v dospělosti dosahuje maximální délky patnácti, podle některých zdrojů až dvaceti centimetrů. Vrchní strana těla bývá zbarvená v odstínech zelené a hnědé a zdobí ji protáhlé hnědočervené pruhy. Spodní část je světlejší a skvrnitá. Na každém konci těla se nachází jedna přísavka. Zatímco ta zadní slouží pouze k přichycení, ta přední k pohybu a hlavně k přijímání potravy.
pijavka lékařská (Hirudo medicinalis), exempláře uchované v lihu (větší přísavkou je ta zadní), na horním obrázku je spodní (ventrální) část těla, na dolním horní (dorzální)
Na rozdíl od naší další známé pijavice, pijavky koňské (Haemopis sanguisuga), která je dravá, se pijavka lékařská coby ektoparazit živí krví různých obratlovců. K hostiteli se přicucne přední přísavkou, která skrývá tři čelisti opatřené drobnými, leč velmi ostrými zoubky. Jakmile pronikne pokožkou hostitele, na níž zůstává ranka charakteristického tvaru (vypadá jako obrácené písmeno Y), začne do rány vylučovat různé látky včetně peptidu hirudinu, jenž zabraňuje srážení krve. Kvůli tomu rána krvácí ještě dlouho po ukončení sání, dokonce až několik dní.
Během krmení pijavka dokáže bezbolestně nasát až 15 ml krve, což může představovat skoro desetinásobek hmotnosti samotného parazita. Ten obvykle váží pouhé nižší jednotky gramů, vyhladovělý dokonce i méně než jeden gram. Dané množství krve mu pak vystačí jako potrava až na rok.
pijavka lékařská (Hirudo medicinalis), Německo; pijavky se často krmí žabí krví
Výše jsme zmínili, že pijavky sají výhradně krev obratlovců. Preference hostitelů se však v průběhu života mění. Zatímco nedospělí jedinci (do věku asi tří let) parazitují výhradně na obojživelnících, dospělci už mají dostatečně silné čelisti a zoubky, aby se prořezali i kůží jiných obratlovců, zejména savců, byť sát výjimečně mohou rovněž na ptácích a rybách.
Jak vlastně pijavka pozná, že je nablízku potenciální hostitel? Jako první ji na to upozorní drobné vlnky, které kořist ve vodě způsobí, načež se parazit bleskově vydá prozkoumat zdroj narušení (tedy pokud pijavka není nakrmená, pak plave na obhlídku jen někdy). K rozpoznání, zda jde o vhodného „dárce krve“, následně využívá svých termoreceptorů a chemoreceptorů, jinak řečeno, řídí se podle tepla a chemických látek produkovaných možným hostitelem.
pijavka lékařská (Hirudo medicinalis), Rakousko; jizva po čelistech pijavky
Pijavky jsou hermafrodité, což znamená, že mají samčí i samičí pohlavní orgány. Rozmnožují se na jaře nebo začátkem léta, kdy už je voda přiměřeně ohřátá a skýtá dostatek potravy. Partneři si během páření předají spermatofory (váčky se spermiemi), které přilepí do blízkosti protějškových samičích pohlavních orgánů. Po oplození jedinec naklade do hlíny na břehu kokony obsahující dohromady několik desítek vajíček. Z těch se zhruba po měsíci (v závislosti na teplotě) vylíhnou mláďata, která se vrátí do vody.
Pijavky k životu vyhledávají stojaté či pomalu tekoucí vody, nejčastěji různé tůně, rybníky nebo mrtvá ramena řek. Klíčová je pro ně přítomnost vegetace, do které se mohou ukrýt před predátory, či bahnitého dna, v němž přečkávají zimní měsíce i případné občasné vyschnutí vodní plochy. Podmínkou pro úspěšný vývoj a dlouhodobé přežití je rovněž dostatečné množství obojživelníků. Podle některých autorů je důležitý též přísun savčí krve, která je výživnější než krev obojživelníků. Dříve byl jejím hojným zdrojem pasoucí se dobytek, který se do tůní chodil napít. Dnes už se pijavky většinou musejí spoléhat jen na občasnou návštěvu divoké zvěře.
pijavka lékařská (Hirudo medicinalis), Norsko; podle některých badatelů je pro pijavky přísun savčí krve velmi důležitý
Biotopů příáhodných pro pijavku lékařskou je však v České republice kvůli změně hospodaření, vysoušení tůní nebo zarybnění jinak vhodných vodních ploch poskvrnu. V současné době je její výskyt potvrzený pouze na několika lokalitách na Jižní Moravě a na pár dalších místech napříč republikou (viz mapa portálu ISOP ve zdrojích). I proto je u nás pijavka lékařská chráněná a hodnocená jako ohrožený druh.
Na jiných místech Evropy, například v Polsku, se jí naštěstí daří o něco lépe, i proto je v červeném seznamu IUCN vedena „pouze“ jako taxon „téměř ohrožený“. Na závěr dodejme, že areál pijavky lékařské sahá přibližně od Velké Británie přes západní, střední a východní Evropu až po Ural. Na severu její výskyt ohraničuje jih Skandinávie, na jihu hranice probíhá zhruba přes střední Francii, Švýcarsko, Rakousko, Slovinsko, Maďarsko a Ukrajinu.
Zdroje:
Joslin, J., Biondich, A., Walker, K., & Zanghi, N. (2017). A comprehensive review of hirudiniasis: from historic uses of leeches to modern treatments of their bites. Wilderness and Environmental Medicine, 28(4), 355–361. https://doi.org/10.1016/j.wem.2017.08.002
Kaya, B., Bat, O., Bulut, N. E., Altun, H., & Memisoglu, K. (2011). Prolonged venous bleeding due to traditional treatment with leech bite: a case report. Journal of Medical Case Reports, 5(1), 172. https://doi.org/10.1186/1752-1947-5-172
Kutschera, U., & Elliott, J. (2014). The European medicinal leech Hirudo medicinalis L.: Morphology and occurrence of an endangered species. Zoosystematics and Evolution, 90(2), 271–280. https://doi.org/10.3897/zse.90.8715
Mehlhorn, H. (2015). Hirudo medicinalis. In: Mehlhorn, H. (eds) Encyclopedia of Parasitology. Springer, Berlin, Heidelberg. https://doi.org/10.1007/978-3-642-27769-6_1468-2
Strakošová, J. (2010). Hirudo medicinalis (pijavka lékařská) - hledání příčin jeho kritického ohrožení v ČR. Online. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta. Dostupné z: https://theses.cz/id/bbggkv/
Utevsky, S., Zagmajster, M. & Trontelj, P. 2014. Hirudo medicinalis. The IUCN Red List of
Threatened Species 2014: e.T10190A21415816. http://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2014-1.RLTS.T10190A21415816.en
Whitaker, I., Rao, J., Izadi, D., & Butler, P. (2004). Hirudo medicinalis: ancient origins of, and trends in the use of medicinal leeches throughout history. British Journal of Oral and Maxillofacial Surgery, 42(2), 133–137. https://doi.org/10.1016/s0266-4356(03)00242-0
