Článek
Tajemství pralesa, které poprvé vyšlo v roce 1881 pod názvem La Jangada, huit cents lieues sur L'Amazone a v češtině je známé i jako 800 mil po Amazonce či Jangada (první české vydání z roku 1883), patří spíše k těm středně známým verneovkám: zatímco autorovi příznivci ji jistě neminou, běžnému čtenáři, který pro francouzského snílka slabost nemá, její název pravděpodobně moc neřekne. Byť v základních obrysech Tajemství pralesa dodržuje klasickou strukturu většiny Vernových děl, pro svou důvtipně navozenou napínavost, seznámení s amazonskou přírodou, ekologické poselství, špetku makabrozity či odkazy na dílo amerického spisovatele zmíněného v perexu si pozornost rozhodně zaslouží.
Do Belému!
Hlavním hrdinou příběhu je Joam Garral a jeho rodina: manželka Yaquita, syn Benito, dcera Minha se snoubencem Manoelem a míšenka Lina, která je společníci Garralovy dcery. K nim se postupně tragikomickou shodou okolností připojí kadeřník Fragoso, který má asi nejblíže k takovému tomu klasickému vernovskému trdlu, ale Paganela nečekejte. A pak je tu samozřejmě bývalý lesní kapitán Torres, záporák každým coulem, na kterém by čtenář cokoli pozitivního hledal skutečně stěží.
S Garralem se seznamujeme v době, kdy už je podle dnešních měřítek v pokročilém středním věku. Posledních více než dvacet let strávil na statku v peruánském Iquitosu, kde se mu skvěle daří, ale od začátku je jasné, že v jeho minulosti číhá nějaký kostlivec, který jen čeká na vhodnou příležitost, aby vypadl ze skříně. A nepochybně to má být brzy (jinak bychom četli jiný příběh). Minha se konečně zasnoubí s Manoelem a veselku chtějí uspořádat v dalekém Belému, kde žije Manoelova matka. Starý Garral váhá, ale nakonec svolí, veškeré nejistoty se rozplynou a po letech v exilu se vydává zpět do své brazilské vlasti. Necestuje ale jen tak, nýbrž se vší parádou, jak to tak u Verna bývá. Nechá postavit obří vor neboli jangadu, na kterou přestěhuje kromě rodiny i polovinu Iquitosu, a společně se všichni vydávají na 800 mil dlouhou cestu po Amazonce.
Hlavním dopravním prostředkem hrdinů románu je obrovský vor. Amazonka je ale nebezpečná řeka.
V tu chvíli začíná klasické verneovské cestování, takže nechybí líčení okolní krajiny (hory, přítoky Amazonky), popisy jejího objevování a sem tam i nějaké to dobrodružství, jako třeba když vor napadnou zuřiví kajmani a strhne se souboj na život a na smrt, který připomíná podobné výjevy z jiných verneovek, od souboje s krakaticí ve Dvaceti tisících mil pod mořempo útok šelem v… Zemi šelem. V tu dobu už je na palubě i Torres, který začne dělat zlou krev a vysloví požadavek, který je pro morálně čistého člověka, jakým Garral bezpochyby je, absolutně nepřijatelný a Torres je z plavidla vypoklonkován. Záhy jangada připlouvá do Manaosu, který leží zhruba v polovině plánované cesty a kde se odehrává skoro celý zbytek příběhu, včetně zmíněného „střetu se slepou spravedlností“ (více už prozrazovat nebudu, abych dojem z knihy nezkazil těm, kteří ji ještě nečetli).
Ekologické poselství
Na každé dobrodružné verneovce krom dějové linky zaujme především prostředí, do kterého se autor rozhodl příběh zasadit. Protože i když samotná zápletka bývá jen málokdy opravdu originální, díky střídání kulis (Afrika, Aljaška, Sibiř, mořské hlubiny, podzemí nebo vesmír) má každá verneovka své nezaměnitelné kouzlo. Autorovi to navíc umožňuje zaměřit se v pár kapitolách na specifika dané oblasti, její zeměpis, historii i zvláštní faunu a floru, což je to, co verneovky dělá tím, čím jsou.
Amazonka je plná nebezpečných zvířat, například kajmanů či elektrických úhořů.
Povodí Amazonky v tomto ohledu nabízí přehršel možností. Kromě již zmíněného střetu s kajmany mě docela překvapil opakující se motiv „vykořisťování“ amazonské přírody, který je podáván celkem nezúčastněně, přesto je patrné, že Verne si uvědomuje, kam může nezřízená těžba či lov vést. Na straně 59 tak například upozorňuje, že bezhlavé střílení všeho živého, s čím se setkáme, může napáchat pěknou neplechu (jinými slovy narušit vztahy v ekosystému): ‚„Seriem [jihoamerický pták] by bylo škoda, neboť jsou velkými hubiteli hadů,“ utěšoval ho Manoel (…) ‚Láry fáry,‘ odsekl mu Benito. ‚To by bylo škoda i hadů, protože ti zase hubí škodlivý hmyz. A hmyz požírá mšice, které škodí ještě víc. To by člověk musel šetřit vše.‘“
Že nešlo o náhodný výkřik do tmy, dokládá i několik dalších pasáží, v nichž Verne zmiňuje například úbytek želv kvůli nadměrnému plenění vajíček kladených do pobřežních písčin (str. 119) a naturalisticky popisuje lov „lamantin“ (na mysli má kapustňáky), který je tak po hříchu snadný (s. 122–124): „A stávají se pomalu vzácností jak v Amazonce, tak v jejích přítocích. Ale těžko je chránit. Maso lamantinů je výborné, lepší než vepřové, a olej vyráběný z jejich tuku je velmi drahý. (…) Jestliže pak uvážíme, jak snadno se lamantini loví, nebudeme se divit, budou-li asi brzy vyhubeni.“ Podobně se pak autor vyjadřuje i o hrozbě vykácení kaučukovníků používaných k výrobě gumy (s. 138).
Přestože uvedené výroky znějí stoicky až odevzdaně, Verne si nepochybně dobře uvědomoval, kam může touha po zisku vést (klasický příklad takzvané tragédie obecní pastviny – raději daný společný zdroj využiju na maximum já hned teď, než aby to pak udělal někdo jiný a já z toho nic neměl). Krom toho jde o poměrně revoluční pohled na přírodu, protože ještě o pýr desítek let nazpět byla představa, že by mohl jakýkoli druh vyhynout, považována za směšnou.
Elektrické setkání
Z biologického hlediska je možná vůbec nejzajímavější setkání jednoho z hrdinů s „elektrickým úhořem“, respektive paúhořem elektrickým, což je velká ryba hadovitého těla, která disponuje elektrickým orgánem schopným vyprodukovat výboje o poměrně vysokém napětí. Ty používá jak k lovu kořisti, tak obraně před nepřáteli. Samotný souboj je vylíčený poměrně přesvědčivě a můžeme se jen dohadovat, odkud Verne vlastně informace o paúhoři čerpal. Mám tušení, že to mohlo být jak z Darwinova slavného díla O vzniku druhů přírodním výběrem (1859) či (a to je asi pravděpodobnější) z cestopisů Alexandera von Humboldta, jenž na přelomu 18. a 19. století Jižní Ameriku navštívil a setkání s paúhoři slavně popsal (detailněji v odkazu výše).
Zlatý brouk a nafukující se mrtvoly
Tajemství pralesa ale nabízí ještě další zajímavý prvek, který nemůžeme nezmínit, a to odkaz, respektive hned dva (minimálně) na dílo jedinečného E. A. Poea. Tím prvním je zašifrovaný dopis, na jehož vyřešení se jeden z protagonistů pokouší aplikovat metodu známou z Poeova slavného Zlatého brouka (či Zlatého skarabea), přičemž název díla Verne výslovně zmiňuje. Odkaz je to tedy zcela přímý a otevřený.
Verne v románu tematizuje problematiku nadměrného kácení stromů či vybíjení kapustňáků.
V knize je však ještě jeden, méně nápadný a pro čtenáře znajícího jen ta nejprofláknutější Poeova díla patrně nepostřehnutelný (sám jsem ho během prvního čtení nezaznamenal a tentokrát to bylo skoro náhodou). Konkrétně se jedná o scénu s hledáním utopence na dně Amazonky a líčení, co se vlastně v mrtvém těle pod vodou děje, za jak dlouho mrtvola vyplave na hladinu a jak se tento čas liší v závislosti na tom, zda člověk spadl do vody již mrtvý, nebo zemřel utopením. A také jak lze vynoření nad hladinu urychlit. Uvedený popis se notně podobá tomu, který Poe podal v jedné ze svých detektivních povídek, konkrétně v Záhadě Marie Rogêtové, která byla napsaná v roce 1842.
Verne měl Poea zjevně načteného, o čemž svědčí, že v jednom ze svých pozdějších děl, Ledové sfinze, na Havranova autora dokonce přímo navazuje.
Hysterické ženy a ještě hysteričtější muži
Abychom to nějak uzavřeli, uvedu pro zajímavost, že Tajemství pralesa je dalším románem, ve kterém Verne opakuje svou averzi k otroctví (dříve silně akcentovanou v Patnáctiletém kapitánovi), protože lidi zkrátka nelze dělit na lepší a horší podle barvy pleti (k antisemitismu v románu Na kometě se dostanu jindy). Celkem pobaví i některé verneovské stereotypy, například tendence mužů neustále ženám (jinak líčeným jako nesmírně silné bytosti) lhát a zamlčovat negativní zprávy, aby nepropadaly hysterii (lepší je pak na ně všechno vybalit najednou), a tendence (opět) mužů, byť ne všech, chovat se strašlivě přepjatě a při každém nezdaru páchat sebevraždy.
Rozhodně by se toho dalo zmínit ještě více, například použití skafandru, což čtenáře na chvilku vrátí k dobrodružstvím profesora Aronnaxe na Nautilu, zajímavou kritiku davového chování, zasazení románu do počátku 50. let 19. století, aby motivace postav dávaly smysl, či podivný Vernův zvyk skoro každý román zakončit svatbou (tentokrát hned dvojitou), ale nechám také něco samotnému čtenáři. Tajemství pralesa je každopádně výtečnou verneovkou, která se sice tváří jako klasický dobrodružný cestopis, ale nakonec se z ní vyklube něco maličko jiného. Zejména oceňuju nápad s šifrou, který závěrečné třetině dodal na naléhavosti a napínavosti, s kterou by se řada moderních thrillerů mohla jen těžko měřit.
Čtené a citované vydání:
Verne, J.: Tajemství pralesa. SNDK, 1959. Přeložil (a přepracoval!) Zdeněk Hobzík. Číslo v rámci edice Podivuhodné cesty: 7.
Další použité zdroje:
Darwin, Ch.: O vzniku druhů přírodním výběrem. Academia, 2007.
Pecháček, P. Protřelí predátoři. Edika, 2022.
Poe, E. A.: Vraždy v ulici Morgue a jiné povídky. Mladá fronta, 1964.
