Tajemství tasemnic: Životní cyklus cizopasných červů odhalily pokusy na odsouzencích

Paraziti jsou všude kolem nás. Pokud bereme v potaz obecnější definici parazitismu, podle které je parazitem každý organismus dlouhodobě žijící na úkor organismu jiného neboli hostitele, setkal se s nějakým cizopasníkem v životě v podstatě každý. Typickými parazity, kteří se vejdou i do užší definice, jsou helminti neboli parazitičtí červi. Uvádí se, že lidské tělo může hostit na tři sta různých druhů cizopasných červů a zhruba každý třetí člověk v sobě nějakého helminta skutečně má. Podle tvaru těla můžeme helminty dělit na oblé (hlístice) a ploché (motolice a tasemnice). A právě tasemnicím se budeme věnovat níže.

Třída tasemnice (Cestoda) zahrnuje přes 5 000 druhů hermafroditních bezobratlých živočichů, kteří se živí parazitickým způsobem ve střevech nejrůznějších obratlovčích hostitelů, a společně s motolicemi a ploštěnkami patří do kmene ploštěnci. Do hostitelů se dostávají přes mezihostitele, v nichž se z vajíček vyvíjí larvální stádia známá jako larvocysty či boubele. Hned několik druhů tasemnic parazituje i na člověku, například měchožil zhoubný (Echinococcus granulosus) či škulovec široký (Dibothriocephalus latus).

K nejznámějším zástupcům tasemnic, jejichž hlavním hostitelem je člověk, nicméně patří tasemnice dlouhočlenná (Taenia solium), u níž je mezihostitelem prase a která bývá dlouhá dva až tři metry, a tasemnice bezbranná (Taenia saginata), v jejímž případě hraje roli mezihostitele hovězí dobytek a která může dosáhnout délky i deseti metrů. Životní cyklus obou druhů je velmi podobný. Obě žijí ve střevech, kde průběžně uvolňují koncové články plné vajíček, která se přes mezihostitele ideálně (z pohledu parazita) dostanou zase zpátky do člověka coby hostitele definitivního. Pro tasemnici dlouhočlennou se mezihostitelem může stát i člověk, pozře-li vajíčka. V takovém případě s sebou nákaza obvykle nese značné zdravotní komplikace, protože se boubele tvoří přímo v lidských tkáních, včetně mozku.

Dnes jsou naše znalosti o těchto tvorech úctyhodné. Známe jejich životní cykly, analyzujeme jejich DNA, víme, jak se jim vyhnout nebo jak se jich zbavit. Dokonce se dostávají do hledáčku lékařů jako možní pomocníci s různými, kupříkladu imunitními onemocněními. Ještě před necelými dvěma stoletími byla ale situace zcela odlišná.

K nejhmatatelnějším příznakům nákazy tasemnicí patří vylučování koncových článků, které obsahují parazitova vajíčka. Těchto článků, které mohou měřit i několik desítek centimetrů, pakliže zůstanou spojené, si lidé všímali už v antice a na základě jejich pohybu někteří usuzovali, že se jedná o cosi živého. Podle jiných učenců se však šlo o pouhou střevní výstelku. S přesvědčivou odpovědí se teprve o mnoho století později vytasil jeden z praotců parazitologie, anglický lékař Edward Tyson (1651–1708), kterému nedala spát jedna zásadní otázka. Pokud se jedná o živočicha, měl by mít hlavu. Jenže kde ta hlava je? Články ničím, co by se jí podobalo, nedisponovaly.

V roce 1683 proto na setkání londýnské Lékařské koleje provedl pitvu infikovaného psa, z jehož útrob opravdu vytáhl červovitého tvora, který byl ke střevní stěně přichycený tenkou hlavičkou, za níž pokračovalo postupně se rozšiřující tělo. Jak se ale červ do střeva dostal? Tehdy se jako logické řešení nabízelo samoplození, tedy spontánní vznik červa přímo ve vnitřnostech. (Teorii samoplození vyvrátil Louis Pasteur až v 19. století.) Že to tak není, záhy odhalil francouzský lékař Nicholas Andry (1658–1742), kterému se při detailní prohlídce článků jednoho z nalezených červů (zřejmě šlo o tasemnici bezbrannou) podařilo najít vajíčka a usoudil, že živočich se tudíž vyvíjí z vajíček, což následně potvrdily další pokusy. O životním cyklů podivných střevních červů se ale stále nevědělo takřka nic.

Zásadní bylo propojení tasemnic se záhadným útvarem, na který lidé při konzumaci či porcování masa naráželi v tkáních živočichů už od antiky a jejž dnes známe pod názvem boubel (též larvocysta). Kromě toho, že se boubele po ponoření do vody hýbaly, jejich otevření odhalilo, že je uvnitř drobný červ. Původně nikoho nenapadlo, že by spolu boubele uhnízděné v mase a tasemnice ukryté ve střevech mohly mít něco společného, což vedlo k tomu, že boubele byly popisovány jako samostatné organismy a jako takové dostávaly i vlastní vědecká jména.

Tím, kdo vztah mezi oběma zdánlivě nepříbuznými organismy prokázal, byl německý lékař Friedrich Küchenmeister (1821–1890), který nějaký čas pobýval i v Praze. Nejenže byl obeznámen s příslušnou literaturou, ale s parazitickými červy měl díky svým pacientům řadu osobních zkušeností a rozhodl se zjistit, zda cysty přítomné ve tkáních konkrétních živočichů souvisí s tasemnicemi nacházenými ve střevech predátorů těchto zvířat. Rodu 1851 proto vzal čtyři desítky boubelů tehdy známých pod názvem Cysticercus pisiformis(tehdy ještě nevěděl, že jde o larvální stádium tasemnice hráškové [Taenia pisiformis]) a infikoval jimi lišku, v jejíchž střevech poté opravdu objevil dospělé stádium tasemnice hráškové.

O rok později v rámci dalšího pokusu podal boubele označované Cysticercus tenuicollis psům, v jejichž útrobách následně našel dospělá stádia tasemnice vroubené (Taenia hydatigena). Spojitost mezi boubelem a dospělou tasemnicí už byla nepochybná. Za pozornost stojí, že Küchenmeister pokusy prováděl mimo akademické prostředí, což vyvolalo protesty některých učenců, obzvláště těch, jejichž hypotézy o původu boubelů (například, že jde o zdegenerované tasemnice) se pod tíhou Küchenmeisterových důkazů zhroutily.

Od těchto zjištění zbýval už jen poslední krok k vypátrání původu parazitických tasemnic nacházených v lidských střevech. Roku 1852 Küchenmeister podle tvaru hlavičky (skolexu) určil, že běžná lidská tasemnice není jedním, ale dvěma druhy, které dnes známe jako tasemnici dlouhočlennou a tasemnici bezbrannou. Přímou spojitost mezi vajíčky první zmíněné a jejími boubeli prokázal roku 1853 Belgičan Pierre-Joseph van Beneden (1809–1894): vajíčka podal praseti, v jehož svalovině se následně našly boubele příslušné tasemnice. Küchenmeister se však rozhodl vyzkoušet experimenty přímo na lidech. V polovině padesátých let společně se svými spolupracovníky přimíchal boubele několika druhů do polévky jistému muži odsouzenému na smrt (který o tom neměl tušení). Nevěděl však, že se jednalo o boubele tasemnic, jejichž definitivním hostitelem není člověk, takže by se patrně nic nestalo.

Štěstěna ale Němci přála a krátce před popravou jeho choť v mase našla boubele tehdy známé pod názvem Cysticercus cellulosae (což bylo larvální stádium tasemnice dlouhočlenné – raději připomeňme, že boubele tehdy stále mívaly jiné názvy než dospělé tasemnice, protože spojení obou organismů dosud nebylo potvrzené). Küchenmeister (v překladu šéfkuchař) nebožákovi čekajícími na popravu propašoval v prejtu a polévce přes šest desítek boubelů. Během pitvy, která proběhla dva dny po popravě, se ve střevech muže skutečně našli již uchycení červíci.

Experiment Küchenmeister zopakoval o pár let později. Tentokrát odsouzenec na přelomu let 1859 až 1860 v několika etapách obdržel čtyřicet boubelů získaných z vepřového masa. Poprava se uskutečnila o několik měsíců později, což už je dostatečný čas na vývoj dospělé tasemnice, a pitva ve střevě muže odhalila červy dlouhé několik desítek centimetrů. Konečně tak byl znám celý životní cyklus tasemnice dlouhočlenné. Na Küchenmeisterovu hlavu se za pokusy prováděné na odsouzencích snesla vlna kritiky doma i v zahraničí, ale patrně si z toho příliš nedělal a pevně věřil, že jednal správně. Přestože by se pokusy daly udělat i etičtějším způsobem, Küchenmeisterovi jeho prvenství v odhalování životního cyklu tasemnic už nikdo neodpáře.

Bondeson, J. (1999). The Feejee Mermaid and Other Essays in Natural and Unnatural History. Cornell University Press.

Cox, F. E. G. (2002). History of human parasitology. Clinical Microbiology Reviews, 15(4), 595–612. https://doi.org/10.1128/cmr.15.4.595-612.2002

Hoberg, E. P. (2002). Taenia tapeworms: their biology, evolution and socioeconomic significance. Microbes and Infection, 4(8), 859–866. https://doi.org/10.1016/s1286-4579(02)01606-4

Votýpka J., Kolářová, I., Horák, P. a kol. (2018) O parazitech a lidech. Triton, 348 s.