Ten druhý: Vyrovnávání se se smrtí v letním hororovém románu ze staré školy

Edice Smrtihlav, která vychází pod mladou, leč pozoruhodně plodnou nakladatelskou značkou Fobos, rozhodně nejde s dobou, ba právě naopak. Místo žhavých novinek čtenářům přináší překlady klasických hororových románů z minulého století a nebojí se sáhnout opravdu hluboko, jak ukázala hned na samém začátku s Invazí zlodějů těl Jacka Finneyho, sci-fi hororem, který letos oslavil rovných sedmdesát let od svého prvního vydání, během nichž se dočkal i řady filmových adaptací.

O něco mladší, ne však o moc, je i nejnovější přírůstek do edice, román Thomase Tryona Ten druhý. Kniha, jejíž autor byl původně hercem a na spisovatelskou dráhu se dal až ve čtvrté dekádě svého života (úspěch své prvotiny ovšem nepřekonal), vyšla poprvé v roce 1971 a i ona se brzy dočkala filmové, u nás nepříliš známé adaptace.

Příběh, který se odehrává v americkém Connecticutu zkraje třicátých let minulého století, sleduje příběh dvou třináctiletých chlapců, dvojčat Nilese a Hollanda. Právě začínají prázdniny a slunce stojící vysoko nad obzorem zalévá horkými paprsky venkovskou usedlost rodiny Perryových, která se nachází v městečku Pequot Landing. Tyhle prázdniny jsou ale jiné. Nad Perryovými se vznáší stín smrti. V listopadu totiž tragicky zahynul otec chlapců a matka se se ztrátou milované osoby nedokáže vyrovnat.

Přestože jsou chlapci dvojčaty, těžko by mohli být rozdílnější. Koneckonců se shodou okolností každý narodil v jiný den, a dokonce v jiném znamení. Zatímco Niles, který přišel na svět ve znamení Ryb, je milý, hovorný, bystrý, nápomocný, neublížil by mouše a má velkou představivost (s babičkou Adou rád hraje hru, při níž se pokouší vžívat do různých zvířat, která vidí), Holland, narozený ve znamení Berana, je zamlklý, samotářský (občas odchází, aniž by komukoli řekl kam), trochu podlý a někdy vyloženě zlý, jako když se zkraje jara, přímo v den svých narozenin, pokusil ve studni oběsit babiččinu kočku. Sourozenecké pouto obou bratrů je však silnější než prchavé neshody a povahové rozdíly.

Perryovi ale jako by tragické události přitahovali. Kromě nedávno zemřelého otce v minulosti tragicky zemřel i starý pan Perry a nyní rodová „kletba“ v různých podobách doléhá i na další členy rodiny. Přestože se všichni snaží tvářit, že je všechno v pořádku, na pozadí horkých letních dnů začíná jako krvavá skvrna pomalu prosakovat neúprosná pravda, kterou už nelze dál ignorovat.

Román Thomase Trayona báječně ukazuje, že hrůza může mít mnoho podob. K navození znepokojivé atmosféry nepotřebuje okna bičovaná deštěm, polorozpadlý hřbitov, kosmický děs, krvavé orgie, bestiálního vraha ani nadpřirozené monstrum bažící po krvi, mozcích, duších či jiných lidských suvenýrech. Obejde se i bez překotných dějových kliček či setrvalého udržování čtenáře v napětí, aby ho přiměl freneticky obracet jednu stránku za druhou. Treyonova kniha je naopak ztělesněním onoho žhavého letního dne, kdy se vzduch kolikrát celé hodiny ani nehne a občasný vánek nám jen připomene, že se čas zcela nezastavil. O to působivější je však každý silnější poryv větru a bouře, která v dáli pozvolna nabírá na síle.

Přestože kniha obsahuje několik zvratů, v okamžiku, kdy na ně dojde, už nejsou tak docela nečekané. Autor je pečlivě chystá doslova od první stránky, ať už drobnými narážkami či informacemi více či méně ukrytými mezi řádky, a děsivá tak není jejich (ne)překvapivost, nýbrž nevyhnutelnost a vše, co z ní vyplývá. Nicméně teprve po jejich uskutečnění si čtenář uvědomí, jak obezřetně musel autor postupovat, aby se mu celá ta stavba kvůli nějakému slabému místu vmžiku nezhroutila.

V případě Toho druhého navíc nejde pouze o příběh. Trayonův román je i hlubokým zamyšlením nad tím, jak odlišně se každý z nás vyrovnává se smrtí. Zatímco jeden je schopný víceméně pokračovat v zaběhlých kolejích, do jiného se žal zažere tak, že se stane jeho nedílnou součástí, ačkoli to ne vždy bývá na první pohled patrné, nebo se jeho přijetí definitivnosti smrti přímo vzepře. O to důležitější je člověku, který ztrátu prožil a prožívá, projevit maximum lásky a účasti, které mu těžké chvíle pomohou překonat, ne ho zavřít i jeho démony do pokoje jako nebohou paní Perryovou.

Ten druhý je poměrně netypický a, jak píše nakladatel, až „poetický“ hororový román (stejně dobře by se ovšem hodilo označení psychologický), který vzhledem k pomalému tempu, absenci typických hororových rekvizit i nutnosti věnovat pozornost detailům patrně nesedne každému. Čtenářsky přívětivé není ani poměrně velké množství vedlejších postav, které se v ději nevyskytují dostatečně často a ani nemají žádné výrazné rozpoznávací prvky (oblečení, oblíbená průpovídka, povolání atd.), aby se nepletly. Z příběhového hlediska jsou pak celkem zbytné poznámky vševědoucího vypravěče, které uvozující každou ze tří částí (a uzavírají tu poslední) a román činí až příliš doslovným. Na druhou stranu nelze vyloučit, že nemají sloužit k vyjasnění situace, ale naopak jejímu zamlžení, respektive k ovlivnění čtenářova morálního úsudku a toho, jak bude posuzovat počínání jednotlivých postav.

Navzdory drobným výhradám se jedná o poutavý letní psychologický horor, který bude působit stejně děsivě (a dodám, že i zatraceně depresivně), ať už jej budete číst za deštivého večera v osamělé chalupě, nebo na pláži plné lidí.

Pokud by se vám knihu číst nechtělo, existuje i zmíněná filmová adaptace, která se v kinech objevila už rok po vydání románu. Je navíc velice doslovná, takže po příběhové stránce o tolik nepřijdete, leč prožitek z tří set stran textu přece jen nenahradí. Existují navíc i lepší letní filmové horory. Mrk, mrk.

Bibliografické údaje: Thomas Tryon: Ten druhý. Fobos, 2025, 320 stran. Přeložil Jiří Hrubý. Obálka Adéla Korbelářová.