Článek
Červnové ráno roku 1908, odlehlá část Sibiře, tajga, na ní modříny, smrky a pod nimi líní černí medvědi. Najednou se na obloze mihlo něco tak jasného a horkého, co nemělo obdoby: ohnivá koule letící na sever.
Obrovská rána, silné světlo, vzápětí masivní lesní požáry a stromy „pohozené“ desítky kilometrů daleko. O několik hodin později astronomové v Evropě a Asii spatřili noční oblohu tak jasnou, že bylo podle svědků „možné číst noviny bez umělého osvětlení“.
V okolí řeky Podkamenná Tunguska došlo k explozi, která uvolnila tři až pět megatun TNT. Následovala nadměrně silná rázová vlna, největší zaznamenaná v historii lidstva, asi 185krát silnější než bomba svržená na Hirošimu.
V roce 2013, poblíž zasněženého továrního města Čeljabinsk explodoval nad kopci asteroid. I tehdy na okamžik vzniklo světlo jasnější než Slunce. Následně byla objevena díra v zamrzlém jezeře a na jejím dně byl nalezen půltunový kus vesmírné horniny.
Jenomže tunguský asteroid byla úplně jiná záležitost. Zůstávala dlouho záhadou. Po desetiletích vědeckých expedic nikdo nenašel kráter, ani žádné úlomky asteroidu nebo komety. Nic, co by naznačovalo kolizi vesmírného tělesa se Zemí.
Tehdejší teorie byla, že Tunguskou událost způsobila kometa. Létající ohnivá koule je koneckonců běžným popisem komety, i když jsou komety tvořeny převážně ledem.
Její převážně ledové složení by do jisté míry vysvětlovalo absenci meteorického materiálu v blízkosti místa události, protože hořící led by se vypařil. Výbuch z komety, který by vykácel lesy, je také myslitelný, protože by teoreticky mohl explodovat po srážce s hustým vzduchem v blízkosti Země.
RNDr. Vladimír I. Pariev, Ph.D. a RNDr. Sergej Karpov, Ph.D. z fyzikálního institutu na Sibiři spolu s dalšími kolegy znovu navštívili tunguskou oblast. Ve dvou po sobě jdoucích článcích publikovaných v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society (Královské astronomické společnosti) autoři tvrdí, že minulé expedice do tunguské oblasti byly zavádějící.
Vědci tvrdí, že se hledalo na špatném místě. Zbytky asteroidu byly ve skutečnosti nenávratně rozptýleny stratosférickými větry po celé Evropě za soumraku 30. června 1908. A rovněž tvrdí, že příčinou tunguské události byl vzácný typ asteroidu, známý jako „spásač“. Tato tělesa, jak název napovídá, se pasou na atmosféře, aniž by se dostala do kontaktu se zemským povrchem.
Výzkumníci provedli matematické modely těles asteroidů o průměru od 50 do 200 metrů. Ty by mohly prorazit zemskou atmosféru z ostrého úhlu 9 až 12 stupňů a nad povrchem Země se ve výšce 10 až 15 kilometrů odrazit od atmosféry a uniknout zpět do vesmíru.
Podle jejich výpočtů by se kámen a led v horních vrstvách atmosféry zcela rozpadly. Tento druh objektu by mohl proletět atmosférou rychlostí Mach 60 a vrátit se na oběžnou dráhu kolem Slunce.
To by vysvětlovalo jasnou noční oblohu hlášenou nad Evropou. Pokud by železný asteroid této velikosti a trajektorie proletěl atmosférou, na několik sekund by odhodil svůj materiál neuvěřitelnou rychlostí 500 000 tun za sekundu.
Při vysoké teplotě přes 10 000 stupňů celsia by se vnější vrstvy asteroidu přeměnily v plazmu, která by se spojila s prvky v atmosféře a nakonec by se ochladila na částice oxidů železa. Jakékoliv pozůstatky oxidu železa po takové vesmírné hornině by byly k nerozeznání od oxidů železa pozemského původu.
Oblak částic oxidu železa by následně zmrzl a byl osvícen Sluncem. To by pak způsobilo jasnou záři, při které by opravdu bylo možno číst si o půlnoci venku Dostojevského román.
