Článek
Dostal se mi nedávno do ruky jeden výtisk časopisu Respekt. Listoval jsem jím
s očekáváním, že se dočtu věcných analýz, širších souvislostí a možná i snahy pochopit druhou stranu. Místo toho na mě hned z prvních stránek vytekla vlna negace. Kritika, útoky, ironie, pohrdání. Už ten rudý obal, jako bych to už někde slyšel…
A já si říkal: proč vlastně?
Ano, každý dělá chyby. Ano, politici nejsou dokonalí. Ano, máme právo
– a dokonce povinnost – kritizovat. Ale opravdu musíme vždy začínat tím nejtvrdším? Opravdu se bez respektu už neobejdeme?
Zarazila mě zejména jedna věta o tom, že premiér Babiš prý nebude rozumět zahraniční politice, Evropě. Argumenty? Něco ve stylu „on ani neví, kolik má kráva žaludků“. Podpásovka. Dojmy, osobní soudy, možná i obava…? Přitom je to naopak, v Evropě ho přijali jako by vůbec neodešel. Znovu mi hlavou proběhla otázka: komu tohle pomáhá?
Mám pocit, že se z veřejného prostoru vytrácí snaha spojovat. Naopak – jako by cílem bylo rozdělovat, vymezovat se, upevňovat „své“ a z druhých dělat ty špatné. Kdo přestane útočit, jako by byl slabý. Kdo se snaží o smířlivější tón, je podezřelý. Přitom to jde. Cítím, že to jde.
Přiznávám se otevřeně: i já dokážu být kritický. Ano, byly tu sliby, které se nenaplnily. Ano, byly tu kroky, se kterými nesouhlasím – od daní přes poplatky až po konkrétní rozhodnutí. Ale snažím se nezačínat nenávistí. Protože ta nás nikam neposune.
Začíná nový rok. A pro mě osobně i nová etapa – oficiálně se stávám členem hnutí ANO. Některé kolegy už znám přes dva roky a společně makáme. Vím, že ta cesta nebude jednoduchá. Vím, že to bude chtít výkon, práci a odpovědnost.
A to je správně. Politika nemá být pohodlná, ale poctivá.
Zároveň si ale myslím, že politika není všechno. Nejde o to, kdo má jakou knížku, ale co chce dokázat a jak chce pomáhat.
Jako společnost čelíme mnohem větším výzvám: válce blízko našich hranic, drahým energiím, ne-dostatku vody, potravinám, které zbytečně převážíme sem a tam, otázkám ekologie, boji o suroviny, bezpečnosti, lepšímu a svo- bodnému vzdělávání, zdra-votnictví, nebo třeba nízké porodnosti.
To jsou skutečné problémy světa. Problémy, které nás všechny přesahují – bez ohledu na to, koho volíme.
Přál bych si, abychom si je zbytečně nezhoršovali dalšími příkopy mezi sebou. Nekopejme příkopy. Chovejme se
k sobě slušněji. Objevme znovu respekt – ne jako slabost, ale jako sílu.
Přeji si, aby nová vláda plnila své sliby. Aby lidem dávala naději. A totéž přeji
i opozici, rozdávejme naději, strach není správná cesta.
Přeji si, aby nám bylo líp.
Ono Bude líp.
Ale musíme věřit. Tak věřme. Aspoň trochu. Společně.
Respekt sobě. Respekt nám.
