Článek
Včera jsem vyvěšoval vlajku na jedné budově, o kterou se starám. Nic velkého, obyčejná věc, můj vedlejšák, takový vlastně koníček. Stál jsem na štaflích, dole mi je přidržovala vrátná, a já jsem jí říkal: „Radši mě držte, nechci spadnout – živím rodinu.“ Řekl jsem to napůl žertem, ale vlastně to byl docela přesný popis reality.
Kdysi by pád znamenal problém. Dnes máme pojištění, bezpečnostní pravidla, pracovní právo. Máme osmihodinovou pracovní dobu, volno, zdravotní péči. Věci, které bereme jako samozřejmost. A přitom samozřejmé nejsou – někdo je musel vybojovat.
Svátek práce vznikl jako připomínka tohohle boje. Dnes se tento boj trochu ztrácí. Pro někoho je to svátek lásky, pro jiného jen volný den. „První máj, lásky čas…“ Když jsem si tu vlajku fotil a posílal kolegyni na sítě, proletěly mi do záběru dvě holubice. Totální kýč, ale zase nápad na úvodní fotku. Řekl jsem si, že ani ta láska k tomu dni nevadí, i když původně tento den znamenal něco úplně jiného. Možná naopak. Práce bez vztahu k lidem či obsahu nemá to být jen rutina, jen výkon. Člověk by měl mít z toho, co dělá, radost – a nejen to.
Práce by ho měla uživit. Nebo se pomalu dostáváme do stavu, kdy i pracující člověk počítá, jestli mu vyjde nájem a jídlo? Ty nůžky se rozevírají a není to jen pocit.
Nedávno jsem o tom vedl debatu na Praze 3. Téma bylo bezdomovectví, nepřizpůsobiví lidé a nepořádek v ulicích – realita, kterou vidí každý, kdo se po Žižkově nebo aktuálně kolem náměstí Jiřího z Poděbrad projde. Diskuze byla zajímavá. Zástupce Zelených, kteří mají radnici v rukou, mi začal vysvětlovat, že tomu nerozumím, že klíč je v bydlení a že lidé nechtějí být bezdomovci.
Souhlasím – část lidí opravdu nechce být na ulici. Ale stejně tak je pravda, že část z nich nemá velkou motivaci něco změnit. A právě tohle se v těch debatách často zjednodušuje. A za mě se to neřeší.
Problém je, že zatímco se vede teorie, praxe zůstává stranou. Město nestaví byty, neřeší dostatečně nepořádek v ulicích a lidé, kteří tam žijí, vidí každý den totéž. Chybí veřejné toalety a mohl bych pokračovat. A pak se nemůžeme divit, že roste frustrace – jak u těch, kteří pomoc potřebují, tak u těch, kteří kolem toho chodí do práce.
Pomoc má smysl. Ale jen tehdy, když je spojená s odpovědností.
Dává smysl vytvářet příležitosti – zapojit lidi do úklidu, do jednoduchých prací, dát jim šanci vrátit se do režimu, kde má den řád a člověk pocit, že je zase součástí společnosti. Ale musí tam být i ta druhá strana: ochota něco dělat.
A mezitím běží ještě jeden, tišší posun.
Proměňuje se samotná práce. Umělá inteligence, automatizace, digitalizace. Některé profese zmizí, jiné se úplně promění. Nebude se to týkat jen dělníků nebo rutinních činností. Dotkne se to hlavně kanceláří, úřadů, bank, technických profesí. Možná i těch, kteří dnes píší texty nebo kreslí výkresy či dělají grafiku. Mimochodem, přesvědčit AI o správném postavení mé osoby na ilustračním obrázku na štaflích byl úplný zázrak - a stejně se to moc nepovedlo. Zde je vidět, že změna je postupná. ;) I tak je úžasné, co vše umí. Společnost na tyto změny zatím není moc připravená, máme ještě čas - a je to hlavně o odvážném politickém přístupu s tímto pracovat.
Možná bychom si právě proto měli Svátek práce připomínat. Ne jako relikt minulosti, ne jako povinnou oslavu, ale jako den, kdy si položíme nepříjemné otázky o tom, jak vlastně dnes pracujeme a kam to celé směřuje.
Protože práce nás pořád drží nad zemí. Někdy doslova - jako na těch štaflích. A mimochodem, není bez zajímavosti, že zatímco někteří o práci hlavně mluví, jiní se ji snaží řešit konkrétně. Třeba i tím, že podporují praktickou pomoc a hledají cesty, jak lidi vracet zpátky do života. V tomhle směru je fér říct, že i hnutí ANO si tuhle realitu uvědomuje. Já sám si přeji stavět městské byty a řešit situaci stavěním a využitím financí, které má město i magistrát k dispozici. V tomto musí existovat spolupráce – na účtech jsou desítky milionů a požírá je inflace, město neinvestuje.
Vraťme se zpět k otázce dnešního dne. Když jsem slezl dolů a poděkoval za přidržení štaflí, zamyslel jsem se, že svět se sice změnil, ale v něčem zůstává stejný.
Pořád jde o to samé: nespadnout. A když už někdo padá, tak ho nenechat ležet – ale zároveň ho naučit, dát mu šanci znovu vstát.
ANO - přeji si čistou Prahu, férovou a fungující. Je čas na změnu, ne?
