Článek
Výroky ministra Macinky vyvolaly doma klasickou bouři ve sklenici vody. Opozice si zahromovala, domácí moralisté vytáhli do boje. Jenže pak přišel moment, který se do místních scénářů příliš nehodil – za českého ministra se postavil americký prezident Donald Trump. Jako kdyby to těm „lepším demokratům“ udělal naschvál. Macinku na své síti pochválil. A to, jak si to rozdal s Hillary Clinton, prostě bylo vidět. Jeho výroky a názory zaplavily Ameriku a náš ministr se stal jedním z nejcitovanějších českých politiků poslední doby. Politiku dnes zkrátka dělá ten, kdo je vidět a kdo je slyšet.
Na efekt! Podobně efektní byl v minulosti i náš prezident – byť jen pro část domácího publika – když si před dovolenou zahrál na převrat. S odstupem týdnů lze říci, že výsledek se mu docela zdařil.
Jediné, čeho prezident skutečně dosáhl, je to, že Turek ministrem není a – alespoň v aktuálních mantinelech – ani nebude. Samozřejmě za předpokladu, že se ministři nebudou měnit jak na běžícím pásu. Připomeňme, že minulé volební období bylo na ministerská křesla poměrně dynamické. Není to obvyklé ani žádoucí. Snad bude česká vláda v pondělí kompletní a mezi Hradem a Strakovou akademií alespoň na čas zavládne „mír“.
Kromě jistého zklidnění situace půjde rovněž o posvěcení mimoústavního postupu, který – stejně jako kdysi u Miloše Zemana – beztrestně projde. Rozdíl je jen v tom, že tehdy to bylo „špatně“ a dnes je to „dobře“. Alespoň tak to vnímá část společnosti, která sama sebe považuje za lepší demokraty. Ti to mají složité – musí popírat, co sami dříve říkali, a tak, podobně jako Milion chvilek pro demokracii, obrátit. A tím se znovu dostáváme ke slovům nenáviděného Zemana, že kdo názory nemění, je blbec. Nebo jak to tehdy formuloval?
Dalo by se ovšem mluvit i o tom, že z celé věci může těžit právě Turek. Byl to on, komu bylo – podle jeho příznivců – ublíženo a kdo nezískal to, co získat měl. Bude to voda na jeho mlýn? Uvidíme. Jedno je jisté – Turek má podobné situace rád. Takže o něm ještě určitě uslyšíme.
Akce podhradí. Prezident vytáhl do boje. Začal v Praze, publikum mu rozehrál Milion chvilek. V neděli jsem se byl podívat také – čekal jsem diskuzi, ale místo ní přišlo dojetí nad prezidentem a bolestivá slova o tom, jak ztrácíme svobodu. Snažil jsem se oponovat, ale bylo to marné. Argumenty? STB, Babiš, dotace, nácek – a nově i „Nacher mě zklamal“.Posměch za červenou čepici s nápisem „Silné Česko“. „To už nikdo nenosí.“ „Já ano,“ byla má reakce.
„Vy Silné Česko nechcete?“ nedal jsem se.
Pavel vyrazil během týdne do podhradí, dokonce až na samotný okraj – na Jižní Město. Dozvěděli jsme se, že Jižňák se mu příliš nelíbí, že je to specifické místo. Dovolím si poznamenat, že nebýt paneláků, nemá dnes čtyřicet procent národa kde bydlet.
Každý má právo na svůj názor. „Dle chuti každého soudruha,“ chtělo by se dodat – a teď vůbec neřeším komunistickou minulost pana prezidenta. Musíme si to zkrátka odpracovat. A na závěr si dovolím říci, že bude líp – nebo možná už je. Podle průzkumů, které jsem zaznamenal, se České republice „daří“. Možná je to jen o pocitu. A možná právě ten pocit je nejdůležitější. To, kdo souboj vyhrává, to určuje cestu a nejen ke smíru.
Potěšeni budeme i nadále, protože nová vláda začala úřadovat – školkovné, sleva na dani pro studenty a další opatření. Vrátit by se mělo i slibované EET. Vše nyní míří k diskuzi do Poslanecké sněmovny. Těch soubojů bude víc. Tak se budeme těšit.
„Snad mír zavládne mezi námi.“
Hezký den
