Článek
Čísla na Letné mají zvláštní vlastnost – rostou s emocí. Čím větší pocit ohrožení demokracie, tím větší dav. Alespoň v představách. Na druhé straně zaznívá opačný pohled: u podobných akcí se v minulosti pracovalo s jinými čísly. Mediální zkratky fungují spolehlivě – podle potřeby.
Ale zpět k podstatě. Nechci nikomu brát právo demonstrovat. Naopak. Demokracie bez náměstí by byla podezřele tichá. Jen mám občas pocit, že se víc než o demokracii samotnou vede boj o její přívlastky. Lepší. Liberální. Správná.
Jenže demokracie je, s dovolením, jako obyčejný chleba. Buď je čerstvý a dá se jíst, nebo není. Přidávat k němu ideologické příchutě může být lákavé, ale základ to nezlepší.
Na Letné zazněla i slova o „změně režimu“. To už není jen nadsázka – to je silné slovo, ta slečna mne hodně překvapila. Stejně jako situace, kdy novinář po kritickém dotazu čelí nepřátelské reakci davu a pronásledování. I tohle k obrazu dnešní debaty patří. A není to úplně uklidňující.
Z jedné strany slyšíme, že se všechno bortí a směřujeme na východ. Z druhé, že se jen plní volební program. Pravda bývá „tradičně“ někde mezi. Ale na rovinu – žádná cesta na východ se nekoná. Žijeme v systému, který si lidé sami zvolili. Změna nastala, to ano, ale je dána tím, že nové strany utvářejí jinou politiku než ty předchozí, a zcela oprávněně – vyhrály totiž volby.
Zajímavé je, jak selektivně funguje občanská angažovanost. Když jde o „ty druhé“, náměstí je plné. Když by se mělo protestovat proti „svým“, nastane ticho. Možná lidské. Možná praktické.
Za mě se ale ztrácí to podstatné. Demokracie není o tom, kdo má větší transparent. Je o schopnosti snést názor druhého – i když nás štve.
A pak tu máme další číslo. Sto dní vlády.
Na jedné straně konkrétní kroky: snaha o zlevnění energií, úspory ve státním provozu, tlak na nižší počet úředníků, investice i strategické plány. Na druhé straně kritika: styl vládnutí, komunikace, rozpory v rozpočtu, které však vláda zdědila po té předchozí. Zejména manko v dopravních stavbách. To se ale současné vládě úplně vyčítat nedá – investice běží, smlouvy na výstavbu jsou podepsané, staví se a jednou se po tom bude jezdit. Fotky ze staveb i zprávy o podepsaných smlouvách dělají radost. Pomůže to tisícům lidí i ekonomice – té současné i budoucí. Opozici se to ale nelíbí. Stejně jako řada dalších věcí.
Jak řekl Radek Vondráček, problém opozice je často v tom, že místo obsahu přicházejí nálepky. Naopak podle Martina Kupky šlo o období arogantního vládnutí. A Petr Pavel to shrnul možná nejpřesněji – hodnocení patří voličům…
Průzkumy zatím mluví relativně jasně. Hnutí ANO drží pozici a je suverénně na špici. Motoristé by podle posledních průzkumů „ostrouhali“, přesněji řečeno bojují o místo na slunci kolem volitelné hranice. SPD se drží na svém a je potřeba dodat, že této straně v součtu chybí menší partneři, kteří vyvolali svůj spor, ale přinesli i svá procenta. Výsledek? Vláda si drží své pozice, možná je na tom v některých ohledech i lépe.
Vládní zástupci také nedělají všechno nejlépe. Třeba předseda SPD by se měl zamyslet, pokud chce neustále otevírat nová témata – tento týden se mu to podle mě nepovedlo. To ale neznamená, že například u koncesionářských poplatků nemá svůj díl pravdy – a zároveň je fér říct, že to bylo jedno z jeho témat do voleb.
Na druhé straně tu máme opozici, která si často stěžuje, že „nedostává prostor“, ač ho má myslím dost – rozhodně nohama v koutě potichu nešoupe… Výsledek je ale takový, že ani ona sama není schopná být jednotná – například při podpoře „vlastního“ kandidáta na místopředsedu sněmovny, a to opakovaně. Člověk se pak ptá: kde je chyba? Opět u komunikace. A to je věc, kterou by si zasloužily zlepšit všechny politické strany.
Vláda má v tomto směru ještě prostor, minulá v tom výrazně selhávala a výsledek známe. Je dobré se z chyb poučit a jít dál. Politika se ale nehraje na jeden týden ani na jedny volby.
Co z toho plyne?
Možná méně emocí a více klidu. Méně čísel, která se ohýbají podle potřeby, a více reality. A hlavně víc snahy spolu mluvit. Protože budoucnost vzniká v každodenní práci. V tom, že vedle sebe dokážeme žít, i když si nemyslíme totéž. A čísla? Ta přijdou a odejdou. Schopnost domluvit se by měla zůstat.
A perlička na závěr, posuďte sami: Čína by se neměla vměšovat do volby dalajlámy, odhlasoval si český Senát. No vidíte – alespoň k něčemu ten Senát máme. Tibet, a především Čína, tohle hlasování jistě „ocení“. Jen tedy vzniká otázka, zda to taky není takové vměšování…
Fajn dny
PS: místo na Letnou, zkuste náš Vítkov ;)
