Menší dávka, víc života

Tentokrát je to o jednom konkrétním kroku: po konzultaci s lékařkou jsme snížili dávku moderního léku na hubnutí na polovinu. Správně by se podle standardního schématu měla dávka naopak zvedat, aby byla léčba víc účinná, ale já jsem se rozhodl jít cestou přesně opačnou, tedy radši míň, ale zvládnutelněji. A musím říct, že je to znát. V dobrém i v horším.

Když si člověk čte oficiální doporučení nebo se podívá na různé schémata dávkování těchhle moderních léků (ať už jde o různé varianty GLP-1 nebo kombinované preparáty), často najde jedno společné: začíná se malou dávkou a postupně se navyšuje, až na nějakou cílovou udržovací, kde to údajně funguje nejlépe. Mnoho pacientů se do té cílové dávky ale vůbec nedostane, protože je po cestě sejme únava, žaludek nebo jiné vedlejší účinky a část z nich nakonec skončí na nižší dávce, než jaká je podle doporučení ideální.

Upřímně, já jsem přesně ten případ. V teorii bych měl dávku zvednout na dvojnásobek, aby byla léčba v plné síle. V praxi jsem měl za sebou týden, kdy jsem se cítil jako po zvláštní těžké nemoci, bez energie, s nulovou motivací a s tím, že i obyčejná procházka byla psychický výkon. Takže jsme s lékařkou udělali něco, co se moc v návodech nepíše: ubrali jsme na půlku.

A tohle je pár postřehů z dalších čtrnácti dní na polovičním režimu.

První, co jsem si všiml, je, že se vracejí chutě. Hlad už není tak utlumený jako na plné dávce. Najednou znovu cítím, že se ozývá žaludek, že mám chuť si dát jídlo, a nejsem v tom mrtvém módu musím do sebe dostat aspoň něco.

Na druhou stranu ale zůstává jedna důležitá věc: v hlavě pořád funguje jakási klapka. Není už tak brutálně silná jako na začátku, kdy prostě jídlo ztratilo status hlavního tématu dne, ale je tam. Znamená to, že jídlo je zase víc přítomné, ale nemá už nade mnou tak absolutní kontrolu jako před léčbou.

Tenhle stav popisuje hodně lidí na podobných lécích: mluví o tom, že se jim výrazně ztiší takzvaný „food noise“, ten konstantní hluk myšlenek na jídlo, a že mají poprvé za dlouhou dobu pocit mentálního klidu kolem jídla. U plné dávky je ten hluk skoro vypnutý. U poloviční dávky mám pocit, že se vrací na nějakou snesitelnější, možná přirozenější úroveň.

Je to jako kdyby moje hlava dostala upgrade z rádia, které hraje jídlo na plné pecky dvacet čtyři sedm, na verzi, kde si tu stanici můžu přepnout, ztlumit, nebo ji aspoň ignorovat, když chci dělat něco jiného.

Na poloviční dávce je největší rozdíl v energii. Přestávám mít pocit, že jsem rozbitý. Místo toho se pomalu vrací normálnější stav. Neříkám, že jsem plný síly jako v tréninkové přípravě na kulturistickou soutěž, ale už to není ten zvláštní virózový mód, kde vše vypadalo jako extrémní námaha.

Dokonce bych řekl, že celková pohoda je o kus lepší. Ráno vstanu a nemám pocit, že první, co musím řešit, je, jak celý den přežít. V hlavě se objevuje víc prostoru na běžné věci, práce, rodina, nějaké plány, občas i chuť něco tvořit.

Sport je ale pořád kapitola sama pro sebe. Tady se ukazuje, jak moc ten lék sahá do energetického hospodaření. Běh, který jsem dřív zvládal jako přirozenou součást týdne, je teď víc o přemlouvání. Sice už nemám absolutní nulu v motivaci, ale pořád je to spíš musím si to napsat do plánu a držet se toho, ne těším se, že si půjdu vyčistit hlavu během.

Zajímavé je, že podobně to popisují i jiní lidé, kteří mají zkušenost s GLP-1 léky: únava a pocit nízké energie jsou často nejsilnější v období zvyšování dávky a při vyšších dávkách, a u části pacientů se situace zlepší, když se dávka buď stabilizuje, nebo dokonce trochu sníží. Únavu může zhoršovat i to, že člověk prostě jí výrazně míň a moc neřeší, jestli v těch menších porcích má pořád dost bílkovin, železa nebo vitamínů, což se pak projeví na energii .

Když to přeložím do normální řeči: menší dávka = míň brutální utlumění chuti, víc energie, ale sport se pořád nevrátil do módu, kdy bych z něj měl radost. Je to spíš o disciplíně, ne o flow.

Jedna z nejzajímavějších věcí po snížení dávky je změna chutí. Ne jen v intenzitě, ale i v tom, na co mám vlastně chuť.

Na plné dávce to bylo občas něco jako nemám chuť vůbec na nic. Teď se dostávám do stavu, kdy jíst chci, ale tělo si o jídlo říká jinak. Zjistil jsem, že mě mnohem víc láká zelenina, polévky a maso. Takové ty normální komponenty jídla, které bych dřív bral jako nutný základ, ale emoční highlight večera by byla spíš příloha nebo nějaký desert.

Přílohy a pečivo jsou pro mě najednou skoro nezajímavé. Jasně, občas si dám chleba nebo brambory, ale nemám pocit, že jsou hlavní hvězda talíře. V tomhle směru je efekt toho léku skoro geniální, tlačí mě směrem k výživnějším věcem a ubírá kouzlo těm, které jsou často jen prázdné kalorie.

Sladké je kapitola sama pro sebe. Tady je to pořád skoro jako na začátku, nemám prakticky žádnou touhu po dezertech, sušenkách, čokoládách. Jasně, vizuálně vím, že to vypadá hezky, ale ten vnitřní tah dej si, bude ti líp je pryč. Hodně lidí, co bere podobné léky, popisuje přesně tohle: snížení chuti na sladké a rychlé sacharidy je výrazné a často patří mezi největší benefity celé léčby.

Z mého pohledu je tohle možná jedna z největších hodnot celé zkušenosti. Ne jen to, že jím míň. Ale to, že se mi přepisuje vnitřní žebříček toho, co považuji za dobré jídlo. Zní to pateticky, ale fakt mě těší, že tělo si víc říká o polévku než o kus dortu.

Pak je tady alkohol. Téhle kapitole se člověk úplně nevyhne, zvlášť když do toho vstupují svátky, různé oslavy, společenské akce. A taky proto, že alkohol je často místo, kde se lidi snaží odměnit nebo si zlepšit náladu, když toho mají plné zuby.

Tady je situace docela zajímavá. Víno mnou aktuálně moc nerezonuje. Vypadá hezky, voní, ale když si představím, že si dám víc než jednu skleničku, tělo už předem říká, že o to fakt nestojí. Je v tom něco lehce odpudivého, ne ve smyslu, že by se mi zvedal žaludek, ale spíš pocit, že to bude víc práce pro organismus než radosti.

Pivo je úplně jiný příběh. Tam, kde víno působí nezajímavě, dobré pivko je pořád nářez. Když si dám jedno kvalitní, je v tom pořád ten známý malý rituál radosti. Rozhodně to není každodenní záležitost a lék mě dost brzdí v tom, abych to přeháněl, ale emocionálně tam pořád něco je.

V tomhle nejsem rozhodně sám, různí lidi na GLP-1 lécích popisují, že se jim změnil vztah k alkoholu, často se snížila tolerance i chuť a část z nich to vnímá jako nečekaný bonus. U mě je to zatím spíš mix. U vína skoro stopka, u dobrého piva selektivní občas ok, ale už to není autopilot.

Teď k věci, která většinu lidí zajímá nejvíc je váha. Po téhle fázi jsem zhruba o šest kilo dole. Na papíře je to krásné číslo. V reálu je to hodně znát, ať už v zrcadle, v oblečení, nebo v tom, jak se cítím při pohybu.

Je to ten starý známý pocit lehčího těla, který jsem zažil už při běžeckém roce, kdy šlo dolů patnáct kilo. Všechno je o něco jednodušší. Schody nejsou takový problém, pásek zapnu o dírku dál, trička přestanou bojovat s břichem, člověk se prostě cítí víc ve svém.

Jenže tentokrát je tam navíc ještě ta druhá strana rovnice, rozhodně to není zadarmo. Nemyslím tím jen cenu léku, i když ta je taky fajn připomínka, že tohle není levná legrace, ale hlavně cenu v podobě snížené energie a přemáhání skoro ve všem.

Teď na poloviční dávce už to není tak brutální jako v nejtěžším týdnu, ale pořád cítím, že systém jede v jiném režimu. Část lidí popisuje svoje zkušenosti s těmito léky jako rollercoaster, kdy na jedné straně mají lepší čísla, menší hlad, klidnější vztah k jídlu, a na druhé straně řeší únavu, nevolnost, někdy i docela nepříjemné momenty, které je donutí dávku měnit nebo lék úplně vysadit .

Můj osobní stav teď, jako jo užívám si, že jsem lehčí. Zároveň cítím, že jsem tuhle lehkost koupil za cenu menšího množství energie a většího množství vnitřního zvedni se, musíš, u věcí, které dřív šly samy.

Tohle je téma, které se mi poslední dny vrací v hlavě čím dál častěji. Zatím jedu režim léčba běží, jakkoliv upravená dávka je pořád léčba. Ale někde na konci toho příběhu se nabízí otázka, hmm, co bude, až ten lék doberu? Co se stane s hladem, až nebude klapka v hlavě? Vrátí se staré nastavení? Vrátím se taky já i se svojí tendencí k vyšší váze?

Nejsem první, kdo tohle řeší. U léků na bázi GLP-1 se už objevila spousta dat i osobních příběhů, které říkají víceméně totéž, pokud se po vysazení nic nezmění v celkovém životním stylu (jídlo, pohyb, návyky), velká část lidí nabere část nebo většinu váhy zpět . Ne proto, že by lék byl asi špatný, ale protože přestane držet na uzdě něco, co tam bylo roky.

Někteří lidi to popisují tak, že po vysazení najednou zase zapnou všechny staré programy v hlavě. Chutě, food noise, emoční jídlo. A že bez nějaké změny v nastavení to prostě nejde udržet. Jiní naopak mluví o tom, že léčba jim dala čas a prostor naučit se novým návykům v klidnějším režimu hladu a že po vysazení mají z čeho těžit.

Já sám zatím nevím, kde mezi těmito dvěma póly skončím. Ten pocit co bude dál je teď spíš otevřený otazník než jasný plán. Ale minimálně vím tohle: jestli má tahle zkušenost mít dlouhodobý smysl, nebude to jen o tom, kolik kil mi lék pomůže sundat. Bude to hlavně o tom, co si z téhle doby vezmu do běžného života.

Je pro mě zajímavé si vedle sebe položit vlastní zkušenost a to, co popisují jiní, od obyčejných lidí na fórech a Redditu až po mediálně známé tváře.

Když si vedle toho položím svůj příběh, vidím se někde uprostřed. Neříkám, že je to zázrak bez chyby. Rozhodně to ale není ani čisté zlo. Je to nástroj, se kterým se dá pracovat, ale který má svoje hranice, vedlejší účinky, cenu a hlavně, dopad na to, jak se člověk cítí každý den.

Kdybych mohl poslat tenhle text zpátky o měsíc nebo dva, asi bych si sám sobě vzkázal něco takového.

Připrav se na to, že nebudeš jen míň jíst. Připrav se, že to zasáhne energii, motivaci, chuť k jídlu, vztah k alkoholu, fungování ve sportu i doma. Že budou dny, kdy budeš rád, že existuje menší dávka. A že šest kilo dolů nebude jen radost, ale i pěkně drahý balíček zkušeností.

A zároveň:

I když to má svoje temné stránky, pořád je v tom obrovský potenciál. Naučíš se, jak vypadá život, když jídlo není 24/7 v hlavě. Jaké to je nemít chuť na sladké. Jaké to je dát si menší porci a necítit se ošizený. A pokud si z toho vezmeš návyky a poznání, ne jen číslo na váze, může to mít delší přesah, i kdyby ses jednou rozhodl lék vysadit.

Tenhle díl není triumfální ani katastrofický. Je to spíš mezifáze. Stav, kdy jsem na poloviční dávce, cítím se líp než v nejtěžším týdnu, mám šest kilo dole, víc energie než před pár týdny, ale zároveň méně energie než před lékem.

Je to období, kdy si znovu zvykám na chuť k jídlu, ale nechci se vrátit k tomu starému food noise, kdy jídlo ovládalo den. Je to čas, kdy se učím číst svoje tělo jinak: vnímám únavu, chutě, změny v oblékání, změny v tom, co mi chutná. A hlavně přemýšlím víc o tom, co bude dál, než o tom, kolik ukáže váha příští týden.

Jako vždy: nejsem doktor. Píšu svůj vlastní příběh. To, co funguje nebo nefunguje u mě, může být u někoho jiného úplně jinak. Pokud nad podobným lékem uvažuješ, řeš to s lékařem, ne s cizím blogem.

Ale pokud tě trápí, že se hýbeš, běháš, hlídáš jídlo a váha si dělá, co chce, možná ti moje psaní aspoň trochu ukáže, že v tom nejsi sám. A že ani moderní léky nejsou easy mode, ale spíš jiný typ hry, kde se pořád učíme, jak žít ve vlastním těle tak, aby to dávalo smysl, nejen na váze, ale i v hlavě.