Když hlad ztichne

První dny po začátku léčby

Na začátku jsem psal o tom, jak moc u mě hraje roli hlad. Ne tabulky, ne kroky, ale hlava a neustálé myšlenky na jídlo. Druhý díl je o něčem, co jsem dlouhé roky nezažil: jaké to je, když tenhle vnitřní šum najednou výrazně ztichne.

Nepíšu návod ani hodnocení léčby. Zatím mám za sebou první dávku moderního léku na hubnutí. Tohle jsou první dojmy, tělesné i psychické. Není to závěr, spíš záznam změny, která mě překvapila víc, než jsem čekal.

Prakticky hned po první aplikaci se začalo dít něco zvláštního. Ne ze dne na den jako v reklamě, ale dost rychle na to, abych si toho všiml.

Celý ten nekonečný vnitřní monolog kolem jídla se začal vzdalovat. Běžně v hlavě běží podprahový provoz: něco malého ke kávě, něco sladkého po obědě, něco zakousnout večer, jen tak. Myšlenky, které člověk ani nevnímá jako myšlenky, spíš jako pozadí dne.

Najednou tenhle šum ustupuje. Chutě tam někde jsou, ale jako by se přesunuly dál od centra pozornosti. Nezmizí úplně, ale nemají už takovou sílu.

Je to zvláštní pocit nasycení, které se nepojí jen s tím, co jsem právě snědl, ale i s tím, jak klidně se najednou chová hlava. Jídlo přestává být hlavním tématem dne.

Ráno mám pořád chuť k jídlu, hlad se hlásí normálně. Není to tak, že by se tělo úplně vypnulo. Rozdíl přichází ve chvíli, kdy si vezmu jídlo před sebe a začnu jíst.

Po relativně malé porci přichází pocit nasycení, který by dřív vůbec nestačil. Za normálních okolností bych se v téhle fázi cítil ošizený, měl bych v sobě vnitřní napětí, že tohle je málo a potřebuji si přidat, jinak budu mít za chvíli zase hlad.

Teď se děje něco jiného. Nasycení přijde rychleji a je překvapivě v pohodě. Jako by tělo řeklo stačí a hlava na to poprvé po dlouhé době nereagovala vzpourou.

Neznamená to, že bych se cítil přecpaný. Naopak. Je to spíš pocit, že stačilo, a není potřeba to dál řešit. Bez vnitřního boje, bez vyjednávání, bez hledání dalšího sousta, které by to celé „dorovnalo“.

Dlouhé roky mám pocit, že jídlo není jen palivo, ale i projekt. Něco, co se pořád plánuje, hlídá, hodnotí. Co si můžu dovolit, co si nemůžu dovolit, jak to dopadne na běhání, jak to dopadne na váhu, jak to dopadne na náladu.

První dny po nasazení léku přinášejí pozoruhodnou změnu: jídlo je najednou víc technická záležitost. Je čas jíst, tělo se ozve, dostane menší, rozumnou porci a pak jako by se to téma zavřelo.

Vzniká zvláštní, až nečekaně příjemný prostor v hlavě, kde jídlo přestává zabírat tolik místa. Najednou je možné věnovat pozornost jiným věcem než tomu, co bude k jídlu za hodinu nebo večer.

Zatím to nechci idealizovat. Jsem teprve na začátku. Ale ten kontrast proti předchozím letům je natolik výrazný, že stojí za zaznamenání.

Po tak krátké době nechci dělat velké závěry. Všechno se teprve usazuje. Každý člověk může reagovat jinak, tělo i hlava si na novou situaci zvykají.

Jedno ale cítím jasně. Je velmi osvobozující, když stačí sníst výrazně méně, a přitom nepřichází pocit vnitřní křivdy, že jsem sám sebe ošidil. Když není potřeba vyvíjet neustálý psychický tlak, aby člověk „vydržel“.

Tenhle tichý komfort je možná zatím největší benefit. Ne číslo na váze, ale to, že se nerodí každodenní vnitřní bitva kolem každého jídla.

Další fáze bude pro mě hodně zásadní. Chci sledovat, jak se změny projeví ve sportu. Běhání je pro mě dlouhodobě kotva – jak fyzická, tak psychická.

Otázek je hodně:

Podle všeho se dalo čekat, že určitý dopad to mít bude. Nechci se vzdát běhu a zároveň do toho chci vrátit i fitko. Ideální by byla kombinace, kdy lék pomáhá s hladem, ale pohyb zůstává hlavním nástrojem pro fyzickou i mentální kondici.

Tenhle díl je hlavně o prvním pocitu ticha kolem jídla. V dalších týdnech chci sledovat, jak se to projeví na váze, obvodu pasu, energii během dne a kvalitě spánku.

Zajímá mě, jestli se tenhle efekt udrží, zesílí nebo naopak oslabí, až si tělo na nový režim zvykne. Stejně tak mě zajímá, jak moc se změní vztah k jídlu dlouhodobě – jestli přestane být nepřítel nebo odměna a stane se víc neutrální součástí dne.

V dalším dílu se chci víc podívat na spojení mezi lékem, sportem a psychikou. Na to, jak se snižování hladu potkává s potřebou mít energii na běhání a silový trénink a kde jsou případné limity.

Pořád platí, že nejsem lékař. Popisuju vlastní zkušenost s moderním lékem na hubnutí, v konkrétním těle a konkrétní hlavě. Každý, kdo nad podobnou cestou uvažuje, by to měl řešit s doktorem, ne s cizím blogem na internetu.

Ale pokud někoho trápí stejné věci, neustálý hlad, návrat váhy i přes pohyb, pocit, že se v hlavě jídlo řeší víc, než by bylo zdrávo, možná v tomhle textu najde alespoň pocit, že v tom není sám.