Když se hýbeš, ale pořád máš nadváhu

Můj aktuální životní update je tenhle: po konzultaci s lékařkou jsem se rozhodl začít léčbu pomocí nového léku na hubnutí. Nechci psát reklamní text ani medicínský návod. Chci popsat, proč jsem se k tomu odhodlal, co mám za sebou a jak moc do toho promlouvá psychika, pocit hladu a náš vztah k vlastnímu tělu v době chytrých hodinek, kalorií v aplikaci a zaručených návodů na internetu.

V mládí jsem dělal několik sportů a i když jsem se hýbal hodně, vždycky jsem byl spíš v mírné nadváze. V pubertě jsem se našel v posilovně a kulturistice. Postupně z toho nebylo jen chození do fitka, ale skutečná příprava na soutěž.

Na téhle cestě byla jedna zásadní věc, která mě dodnes formuje. Poznání vlastního těla v extrémním režimu. Rýsování, tedy hubnutí na soutěžní formu, je brutální test psychiky. Nejde jen o cvičení, ale o ostrou disciplínu v jídle. Snižování příjmu energie, hlídání cukrů, držení bílkovin a zeleniny v optimálním poměru.

Sladká odměna: zásadní proměna postavy. Každý den jsem doslova cítil a viděl, jak se svaly vykreslují. Poprvé v životě jsem viděl svoje břišní svaly tak, že to nebyl jen náznak, ale realita. V tu chvíli člověk pochopí, co na jeho tělo funguje a co ne. To považuju za strašně důležité poznání, které si nesu dodnes.

Jenže byla tu i tmavší stránka: hlad. Nepředstavitelný, neodbytný, všudypřítomný. Hlad, který nešlo vytlouct z hlavy, který byl pořád někde v pozadí a v určité fázi přebíjel úplně všechno.

Tuhle formu se mi už nikdy nepodařilo zopakovat. Měl jsem ještě několik fází, kdy jsem se dostal do dobré kondice, ale ne takhle extrémní. Píšu to proto, aby bylo jasné, že nejsem člověk, který v životě nesportoval a pak si řekl, že si radši píchne injekci.

Když se podívám zpátky, všechny moje neúspěchy v udržení váhy mají společného jmenovatele: hlad. Ne kalorie v tabulce, ne počet kroků, ale pocit hladu a pocit sytosti.

Svoje tělo znám docela dobře. Vím, že u mě funguje krátkodobá změna režimu. Když se rozhodnu, umím zabrat, přenastavit jídelníček, přidat pohyb a váha jde dolů. Problém je jinde. Tahle změna není trvalá. Tělo a mozek si po čase řeknou a dost a hlad začne vytlačovat disciplínu.

Není to o tom, že bych nevěděl, co mám jíst. Není to ani o tom, že bych se nehýbal. Je to o tom, že hlad je v určitém bodě silnější než jakýkoli motivační citát.

V posledních letech jsem vyměnil fitko za běh a kolo. První rok byl naprostá paráda. Zhubnul jsem zhruba 15 kilo, cítil jsem se skvěle, měl jsem lehké tělo a spoustu energie. Měl jsem pocit, že jsem konečně přišel na svůj systém.

Jenže jak už to v mém příběhu bývá, nic netrvá věčně. Další rok, při stejném režimu pohybu a přísně hlídaném jídle, jsem přibral 4 až 5 kilo. Další rok zase. Dnes jsem prakticky na stejné váze jako v covidových časech, kdy jsem měl minimum pohybu a stravoval se tragicky.

Tohle je mimochodem moment, kdy vám chytré hodinky, aplikace a grafy nejsou útěchou. Data vám potvrdí, že se hýbete, že kroky plníte, že běhat chodíte. A stejně rostete. To je psychicky hodně těžké, zvlášť když kolem sebe slyšíte, že stačí jíst míň a víc se hýbat.

Tenhle příběh jsem sdílel s paní doktorkou. Moje BMI téměř atakuje hodnotu 30, což už je hranice obezity a zároveň signál, že může jít o poruchy metabolismu. Není to jen o tom, že se člověk málo snaží.

Po vyšetřeních a rozhovoru jsme se dostali k tomu, že pro mě může být vhodná léčba pomocí moderního léku na hubnutí. Ne jako kouzelná pilulka, která to vyřeší za mě, ale jako nástroj, který může snížit neustálý pocit hladu a tím mi umožnit udržet režim, který už roky zkouším dělat poctivě.

Upřímně, rozhodnutí do toho jít nebylo vůbec jednoduché. Člověk v sobě nosí spoustu vnitřních soudů typu „měl bys to zvládnout sám, je to jen o vůli, „tohle je zkratka pro slabochy. Jenže kdyby to skutečně bylo tak jednoduché, neměli bychom dnes epidemii obezity ani lidi, kteří běhají, jezdí na kole, hlídají si jídlo a přesto se váha vrací zpět.

Moderní léky na hubnutí nemění jen tělo. Zasahují i do psychiky a do toho, jak o sobě přemýšlíme.

Najednou si musíte položit otázky:

Zároveň žijeme v době technologií, kdy o těle víme víc než kdykoli předtím. Hodinky měří tep, spánek, trénink. Aplikace spočítají makra, kalorie, pitný režim. Ale jedna věc se změřit nedá tak snadno. Jak moc vás psychicky ničí dlouhodobý hlad, pocit selhání a nekonečné jojo cykly.

Začínám brát tenhle nový lék na hubnutí jako kombinaci medicíny a hacku k vlastnímu mozku. Ne jako náhradu sportu, spánku a rozumného jídla, ale jako podporu, která mi má pomoci nebýt neustále v režimu boje s vlastní biologií.

V tuto chvíli čekám na dodání léku a plánuji začít léčbu. Do hry chci vrátit i fitko a kombinovat ho s během, protože pohyb mě pořád baví a nechci z něj dělat jen nástroj na hubnutí.

V dalších dílech chci sdílet:

Nechci z toho dělat návod ani dogma. Jestli něco doufám, že si z toho někdo odnese, tak to, že:

Nejsem lékař. Popisuju svoji osobní cestu a zkušenost. Pokud přemýšlíš o podobné léčbě, vždycky to řeš s doktorem, ne s internetem.

Tohle je jen první díl. Další kapitola začne ve chvíli, kdy si poprvé aplikuju tenhle lék na hubnutí a zjistím, co to se mnou doopravdy udělá.