Nejtěžší týden s moderním lékem na hubnutí

Když jsem začínal s moderním lékem na hubnutí, měl jsem v hlavě docela jasný obrázek. Četl jsem různé zkušenosti, koukal na čísla, mluvil s doktorkou, přemýšlel nad tím, jestli jsem už ten typ člověka, který sáhne po jehle, protože běh, fitko a chytře nastavený jídelníček přestaly stačit. První týdny vypadaly skoro až podezřele dobře. Hlad v hlavě se ztišil, jídlo přestalo být hlavní projekt dne, porce se zmenšily a já jsem poprvé za dlouhou dobu zažil pocit, že si nevezmu třetí přídavek ne proto, že se k tomu nutím, ale protože prostě nemám potřebu.

Tenhle článek je o fázi, kdy euforie zmizí a zůstane syrová realita. O týdnu, který byl zatím nejtěžší. O týdnu, kdy jsem poprvé začal reálně pochybovat, jestli to celé dává smysl, protože už nešlo jen o to, kolik jím, ale jestli vůbec ještě funguju jako normální člověk.

Kdo mě nezná a přijde na tenhle článek rovnou z vyhledávání, asi ocení trochu kontextu. Nejsem typ, co by celý život seděl na gauči a jednou se rozhodl, že si nechá píchnout zázrak, protože ho nebaví chodit pěšky do schodů. Sport mám v sobě od mládí. Zkoušel jsem různý sporty, pak mě vtáhla posilovna a kulturistika. Jednou tolik, že jsem to dotáhl až k soutěžní přípravě, kde člověk pozná svoje tělo v extrémním režimu. Vím, jak vypadá rýsovačka, vím, jak vypadá hlad, který vás nenechá spát, vím, jaké to je, když se svaly začnou kreslit a poprvé v životě člověk fakt vidí břicho, které do té doby znal jen z časopisů.

Vím ale taky, jaké to je, když se tohle všechno nepodaří udržet. Když první rok běhání vezme 15 kilo dolů, vy se cítíte lehčí, rychlejší, sebevědomější a o dva roky později jste zpátky na číslech, která vám připomínají covidovou dobu, kdy jste jedli všechno, co napřed vámi uteklo a pohyb byl tak maximálně k lednici.

Můj zásadní problém nikdy nebyl v tom, že bych nevěděl, co je správně. Umím si nastavit jídelníček, umím si spočítat kalorie, chápu, jak funguje deficit, vím, že běhání po dvaceti kilometrech týdně nevymaže tři pizzy a tři dorty. Můj problém má jednoduché jméno: hlad. Ne ten fyzický, kdy vám kručí v břiše, ale ten tichý, co sedí v hlavě a celý den vám posílá malé, nenápadné signály, že by se dalo něco zakousnout.

A právě proto jsem po konzultaci s doktorkou přistoupil na moderní lék na hubnutí. Ne jako kouzelnou injekci, která mě ráno probudí o dvacet kilo lehčího, ale jako nástroj, který by mohl konečně utišit ten vnitřní šum kolem jídla. A ono to ze začátku fakt fungovalo.

První týdny byly skoro až podezřele pěkné. Jako kdyby si člověk najednou na těle aktivoval jiný režim. Ráno jsem měl hlad tak akorát, snídani jsem zvládl v rozumné velikosti a ten známý pocit, že bych si ještě něco přidal, protože přece tohle je málo, se vůbec nedostavil. Oběd, který bych dřív bral jako startovní pozici k tomu, co bude ještě poté, najednou stačil.

Největší změna se ale neodehrávala na talíři, ale v hlavě. Jídlo přestalo být středem pozornosti. Přestal jsem mít potřebu plánovat další jídlo už během toho aktuálního. Ten tichý vnitřní komentátor, co neustále navrhuje kávu se zákuskem, něco k zakousnutí večer u filmu, zbytky po dětech, se stáhl o několik kroků dozadu. Nezmizel, ale ztratil hlasitost.

Byl to fascinující pocit. Najednou jsem si uvědomoval, kolik prostoru jídlo v hlavě zabíralo. Jak moc jsem byl zvyklý na to, že dobré jídlo je odměna, útěcha, způsob, jak si udělat radost, něco vykompenzovat, něco zapomenout. A jak málo v tom byl obyčejný hlad. Moderní lék na hubnutí mi v tomhle směru otevřel oči. Jasně ukázal, že to, co jsem považoval za fyzickou potřebu, je často jen hluboko zakořeněný zvyk.

Tohle byla ta líbánková fáze.

Méně jídla, méně řešení, víc klidu. Člověk si snadno představí, že takhle by to mohlo vypadat dál. Jenže tělo a hlava nejsou lineární tabulka v Excelu. Mají svůj vlastní jazyk, vlastní způsoby, jak říct, že jim něco nesedí. A ten se ozval naplno právě v týdnu, o kterém je tenhle článek.

Po další dávce přišel zlom. Ne hned, ne během pár minut, ale v horizontu dní, které se začaly posouvat směrem, který bych si na začátku vůbec nepřipustil.

Nejdřív přišla nechuť k jídlu. To samo o sobě zní skoro jako splněný sen člověka, který bojuje s nadváhou. Nechuť k jídlu. Konečně. Jenže to, co zní hezky na papíře, je něco úplně jiného, když to člověk začne žít.

Nechuť k jídlu v tomhle módu neznamená, že si neobjednáte burger se sýrem a spokojíte se se salátem. Znamená to, že sedíte nad talířem i relativně normálního jídla, víte, že byste tělu měli něco dodat, ale už první nebo druhé sousto je protivné, tělo ho doslova odmítá. Jídlo ztrácí jakoukoliv příjemnost a stává se z něj čistě technická operace. Něco jako polykat pilulky, které nechutnají.

Zároveň, skoro paralelně s tím, se začíná dít něco horšího. Tělo se rozpadá. Ne fyzicky ve smyslu to, že by vám najednou odešly klouby, ale pocitově. Energie, která tam ještě před pár dny byla, se vypařila. Jít na obyčejnou procházku s dětmi, kterou jindy beru jako normální součást dne, se najednou tváří jako úkol, na který nemám baterky.

Představa, že vyjdu ven, obleču se, dojdu k výtahu, sejdu schody a budu hodinu chodit, je mentální Mount Everest. Tělo jako by přeplo do módu, kdy šetří energii úplně na všem a já jsem najednou ten, kdo se snaží vyjednávat, ale nemá s čím.

Pro někoho, kdo celý život řeší spíš to, jak jíst méně, je tenhle stav paradoxní. Vždycky jsem byl ten, kdo stojí nad talířem a boj vede s tím, že by si dal víc. Další kousek pizzy, ještě ten kousek dortu, který zbyl, trochu dojíte po dětech, protože by to byla škoda.

A najednou jsem se ocitl na opačné straně barikády. Seděl jsem nad jídlem a věděl, že musím něco sníst. Ne kvůli chuti, ale kvůli tomu, aby tělo vůbec mělo z čeho fungovat. V hlavě mi jelo, že když nic jíst nebudu, energie spadne ještě víc a bude to horší, ale každé sousto bylo odpor. Jakoby tělo říkalo, že jídlo je nepřítel. Žádná radost, žádné těšení, jen mechanické polykání něčeho, co nechci, ale co vím, že je nutné.

Tohle je zkušenost, kterou jsem dřív neměl. Vždycky jsem si říkal, že by bylo vlastně super mít nějakou dobu chuť na jídlo menší. Nikdy mě nenapadlo, jak moc může být psychicky náročné, kdy se to přehoupne do vypnutí chuti úplně. Najednou se ukazuje, že přiměřená chuť k jídlu není nepřítel, ale součást normálního života. A že úplné vypnutí nemusí být výhra.

Tenhle týden byl zvláštní ještě v jedné věci. Neměl jsem jen fyzicky málo energie, měl jsem pocit, jako by tělo procházelo nějakou podivnou nemocí, ale bez klasických příznaků. Takový ten stav jsem nemocný, ale teplota není, rýma není, kašel není, jen kombinace slabosti, bolesti svalů a zvláštního rozpoložení.

Každý pohyb jsem víc cítil. Vstát z postele, sednout si ke stolu, vyjít pár schodů, všechno bylo o něco těžší. Jako kdyby se svět obalil neviditelnou zátěží. Tělo nebylo ochotné investovat ani gram energie navíc.

Do toho hlava, která jela v jakési mlze. Normálně mám v sobě nějaký základní drive. Potřebu něco tvořit, posouvat, plánovat, běhat, hýbat se. Tady to zmizelo. Místo toho jsem cítil prázdno. Věděl jsem, co mám rád, věděl jsem, co mě dřív nabíjelo, ale teď tam byla jen neutrální plocha. Nic netáhlo, nic nesvítilo.

A teď si představte, že tohle celé do sebe zacvakne v období, kdy máte kolem sebe rodinu, děti, partnerku, každodenní realitu. Věci, které normálně zvládáte, protože vám přijdou samozřejmé, najednou vyžadují vnitřní výkon, na který se necítíte. A to není jen fyzická únava. To je moment, kdy se začnete ptát, jestli tohle ještě pořád patří do kategorie normální vedlejší účinek, nebo jestli už se někde překročila hranice.

Nejtěžší na tomhle týdnu pro mě nebylo to, že jsem nemohl jíst jako dřív nebo že jsem nešel běhat. Nejtěžší bylo sledovat, jak se ten stav promítá do fungování v rodině.

Děti nečekají, až se mi vrátí energie. Jejich svět jede dál. Chtějí jít ven, hrát si, povídat si, mít tátu, který je přítomný. Partnerka nečeká, až přejde mlha. Je tam, žije se mnou, potřebuje funkčního člověka vedle sebe, ne jen tělo, co leží na gauči a kouká do prázdna.

A tady to začíná bolet nejvíc. Protože vím, co bych měl, vím, jak bych se normálně choval, ale prostě na to nemám sílu. Všechno je přemáhání. Každé pojď, jdeme ven je uvnitř malý boj. Ne proto, že bych nechtěl s rodinou trávit čas, ale proto, že mám pocit, že jedu na poslední procenta baterky a každá další akce mi hrozí úplným vypnutím.

Tohle je pro mě osobně moment, kde se ukazuje, že vyprávění o moderním léku na hubnutí jako pohodlné cestě je hodně zjednodušené. V reklamách a stručných článcích se často mluví o kilech, grafech, BMI, zdravotních rizicích. Málokdy se mluví o tom, že cena může být v některých fázích i v tom, že nefungujete úplně jako táta, partner, kamarád. A to je dobré si přiznat nahlas. Ne proto, aby to někoho vyděsilo, ale aby to nebylo celé jen pozlátko.

Do toho všeho přišla vánoční atmosféra. Pracovní snídaně, firemní cukroví, svařáky, večerní drinky, rodinná setkání. V běžném roce by to byla kombinace jídla a pití, která by mě spolehlivě vrátila o pár kilo nahoru. Letos to bylo jinak.

Moderní lék na hubnutí mi vzal chuť jíst ve velkém, a to se přeneslo i do alkoholu. Chuť na dobrý svařák byla. Atmosféra, vůně, pocit, že si člověk dá něco svátečního, to všechno tam je. První sklenička nějak projde. Druhá už je jiný příběh. Tělo si říká dost, hlava ví, že to stejně nepomůže, a celé se to změní v vnitřní přemlouvání, jestli to má vůbec smysl.

Na jednu stranu je tohle docela zajímavý vedlejší efekt. Pro někoho, kdo má sklony řešit stres alkoholem, to může fungovat jako nečekaná brzda. Prostě to tak neklouže. Na druhou stranu, pro mě osobně to ukázalo ještě jednu věc. Žádná sklenička nezachrání týden, kdy se cítíte rozbití. Jestli je něco jasné, tak to, že tady cesta ven nevede přes víno ani přes rum. Je to jen krátký odbočení, po kterém je vám spíš hůř než líp.

Kdybych si měl tenhle týden zapsat jen na jednu A4ku jako surový přehled, možná by vypadal nějak takhle:

Tohle by byl zjednodušený zápis. Realita je samozřejmě bohatší o emoce, vnitřní dialogy, pochybnosti a malé radosti, které se objevují i v těžkým týdnu. Ale pro představu to stačí. A hlavně to ukazuje, že to není jen beru lék, míň jím, hubnu, tečka.

Teď to důležité. Tenhle článek je hlavně o těžkém týdnu, ale nebylo by férové z něj udělat zprávu, že je to celé špatně. Moderní lék na hubnutí mi ukázal i věci, které považuju za velké plusy. Jen je potřeba je vidět vedle obou stran mince.

Pozitivní stránka je pořád tahle:

V tomhle je to opravdu gamechanger. Největší rozdíl vidím v tom, jak se mi změnil vnitřní hlas. To, co dřív bylo dej si, zasloužíš si to, je to jen jednou, všichni jedí, je teď mnohem tišší. Neříkám, že zmizelo úplně, ale ztratilo to sílu, kterou to nad mnou mívalo.

A to je pro člověka, který roky cítil, že jídlo ovládá jeho, obrovská úleva.

Na druhé straně je ale lekce, která se nedá ignorovat. Cena není jen finanční, i když ta taky není malá. Cena je v tom, co to udělá s tělem a hlavou v určitých fázích. Tenhle nejtěžší týden mi ukázal, že moderní lék na hubnutí není jen chytrý nástroj na kalorie, ale zásah do celého fungování.

Je to nástroj, který:

Ale zároveň:

Tohle není kritika ve smyslu nikdy to neberte. Je to spíš poznámka pod čarou. V době, kdy se kolem těchto léků objevují titulky typu revoluce v léčbě obezity, je dobré mít někde v hlavě i to, že revoluce nikdy není zadarmo. Ani tahle.

Ještě jedna věc, která se blbě vysvětluje, ale v každodenním životě je výrazně cítit. A to je chuť v puse. Nejen ta po jídle, ale obecně.

Hodně jídel chutná jinak, než jsem na ně zvyklý. Někdy jen lehce, někdy výrazně. Není to tak, že by se každé jídlo změnilo v něco odpudivého. Ale často zmizí ten moment radosti. Ten okamžik, kdy si člověk řekne, že tohle je fakt dobré. Zůstane spíš funkce. Najím se, mám energii, jdu dál.

Na jednu stranu je to zajímavé. Ukazuje to, jak moc je chuť spojená s mozkem, s chemií, s očekáváním. Na druhou stranu to ubírá jídlu jeho emoční rozměr, který je součástí života. Jídlo pak není ani odměna, ani útěcha, ale čisté palivo. A to je možná přesně to, co by mnozí nutriční poradci rádi viděli. Otázka je, jestli v tom chceme žít pořád.

Tenhle týden byl těžký, ale zároveň mi dal něco, co bych bez něj neměl. Realističtější pohled.

Zjistil jsem, že moderní lék na hubnutí není jen o tom, sníst méně. Je o tom, jak se v tom cítím jako člověk. Táta, manžel, někdo, kdo se rád hýbe a má rád svoje rituály kolem jídla. Ukázal mi, že cesta za lehčím tělem nemusí být vždycky lehká pro hlavu.

Pokud tenhle blog čte někdo, kdo o podobné léčbě uvažuje, neberte to jako návod, ani jako strašení. Berte to jako pohled zevnitř. Jako zkušenost někoho, kdo:

To hlavní, co si z toho odnáším, je jednoduché: nestačí sledovat jen váhu a grafy. Je potřeba stejně pozorně sledovat, jak se člověk cítí. Jak funguje doma, v práci, v hlavě. A když to jde moc dolů, není ostuda se ozvat doktorovi a říct, že tohle už je moc.

Nejsem lékař. Všechno, co tady popisuju, je moje osobní zkušenost s moderním lékem na hubnutí v konkrétním těle, v konkrétním životním nastavení. To, co se děje mně, se u někoho dalšího může projevit úplně jinak.

Pokud nad podobnou cestou přemýšlíte, řešte to prosím s doktorem. Ne podle toho, jaký post zrovna trenduje na sociálních sítích, a ne podle toho, co píšu já na blogu.

Tenhle blog není návod, jak zhubnout. Je to deník o tom, jak se mění moje tělo a hlava, když do toho vstoupí moderní medicína. A jestli vám to něco dá, budu rád, když třeba jen to, že nejste v téhle schizofrenii jídla, hlavy a kil sami.