Článek
Nikoho jsem neubil k smrti! Nic jsem neukradl! Nic špatného jsem neřekl! Pravidla dodržuji! Představené respektuji! Já, Já, Já, Já, Já, Já! Ach, proč jsem já ten špatný ….Pouze s tou poslední větou nesouhlasím: Nebyls špatný! Jenom obyčejný.
Vždy se dokázat sám o sebe postarat (v každé době, v každém režimu jsou tito lidé vždy v čele pelotonu). Výchovou veden k poslušnosti a přizpůsobivosti se realitě cynického, mravně pokřiveného života. Vše je podřízené osobnímu úspěchu a prospěchu.
- Dívám se na fotku mladého komunisty Petra Pavla v uniformě státu ČSSR, ve výrazu mladého muže je patrná nafoukanost, tvrdost, vlastně člověk předčasně starý, již vrostlý do ďábelské dospělosti, do poměrů. Ve tváři není nic zajímavého, tvůrčího, kritického, je v jasné neosobní roli, do které ho režim a rodinná výchova dostala a kde je mu tak dobře.
- Dívám se na DVTV do tváře pěstěného muže, po 40 letech nevidím však žádné jiné oči, opět velké ego, určitá nadřazenost, žádná životní pokora, omluva neupřímná, opravdové pochopení svého obrovského životního omylu mu je cizí, sám sebe má stále pod kontrolou – vzhled, chování, naučené odpovědi. Během řeči nevidím kritické myšlení, ale jen přemýšlení, jak nejlépe odpovědět pro svůj účel, vše musí tzv. ladit. To mají lidé v Česku rádi.
Pro něj a stále více občanů české společnosti již po 33 letech svobodného režimu naprosto „nesmyslná“ otázka, proč vstoupil do KSČ v roce, kdy jeho vrstevníci spíše „zvraceli“ děsem z doby, která zde byla, je jen nutné zlo, kterého se brzy zbaví.
Jen pro připomenutí: Píše se rok 1982, akce „asanace“ (násilné donucení k opuštění země těch nejstatečnějších občanů) je dovršena, plné kriminály disidentů a „krásná tvář“ šedivého muže mi sděluje v rozhovoru pro DVTV: Koho to dnes, paní redaktorko a pane redaktore, zajímá? Jenže zde nejde jen o selhání mravní. Ustrojení celoživotní povahy nejde totiž tak lehce změnit, není to jako odevzdat starou uniformu komunistického oficíra a vyfasovat uniformu šviháka v NATO. Já vidím na dvou fotkách stále stejného Petra Pavla, a právě proto by neměl být podle mého názoru prezidentem této země.
Dějiny jsou však milostivé pro určitý typ lidí a náš „příští prezident“ měl obrovské štěstí.
Třeba v roce 1981 například tím, že nemusel bojoval proti sjednoceným lidem Polska v odporu proti komunistickému zlu. Mladý velící důstojník by možná asistoval u poprav vůdců hnutí Solidarita a dal rozkaz ke střílení do statisíců svobodomyslných polských občanů, prostě by se choval podobně a řídil podobný typ agrese, která dnes probíhá na Ukrajině. A já nepochybuji, že by se zde velmi dobře prosadil, byl by jistě nositel vojenských vyznamenání tehdejší SSSR a snad by měl i pocit (jak dnes tvrdí), že slouží pracujícímu lidu a českému národu (jak v rozhovoru pro DVTV neuvěřitelně lživě uvedl: Nikdy by však nehájil ústřední výbor KSČ, to přece šlo ruku v ruce).
Také měl obrovské štěstí, že například nemusel podobně staré vrstevníky, kteří dnes jsou v jeho marketingovém týmu jeho největších sympatizantů (filmový režisér Václav Marhoul, nebo herec Petr Čtvrtníček), kteří by nejspíše nestříleli s velkou chutí do polských dělníků, žen a dětí v „Gdaňských loděnicích“, hlavní základnou nezávislého odborového hnutí Solidarita, díky „milosti dějin“ trestat za nesplnění rozkazu - možná i trestem nejvyšším. Dodnes si pamatuji na hrůzu dopisů tehdejších starších kamarádů na základní vojenské službě, kdy řešili strašné dilema, co budou dělat v situaci vojenské invaze vojsk Varšavské smlouvy do Polska. Stejně tak pamatuji strašné obavy jejich rodin.
Nepochybuji o budoucím prezidentovi této země, že jeho hlavním zájmem bylo v době dospívání dokázat svému otci, že jeho jméno nosí zaslouženě. Zvláštní je argument, že se nejde vymanit myšlenkově z rodiny.
Já pocházím z Příbrami, kde bylo skutečně i mezi mými velkými kamarády a kamarádkami mnoho synů a dcer vojáků, kteří se naopak dokázali právě této rodinné zátěži tvrdě postavit. Zde je nejspíše na vině až fanatická snaha vyniknout u pana Pavla, neschopnost kriticky myslet, být vždy plně loajální a splnit úkoly komunistické rodiny, které se nechtěl postavit, byl totiž mravně podobný. Za mne jeden z nejdůležitější částí povahy opravdové osobnosti je prokouknout lež rodiny a dokázat se vymezit k této zátěži, to bych od prezidenta své země očekával.
A proto je dodnes hrdý na otce, který vlastně byl celoživotně pod přímým řízením StB. Ve své v knize píše o něm jako o největším hrdinovi a mravní autoritě v celém svém životě. Přitom jeho otec musel během života dostat do velmi těžkých životních situací jako člen tvrdé „vojenské StB“ mnoho mladých vojáků.
Stejně jako u příslušníků StB, bylo jejich profesní náplní vytvořit mnoho osobních neštěstí, a díky těmto „hrdinům“ dětství budoucího prezidenta Pavla mnoho mladých lidí skončilo před vojenským soudem a prokurátorem s mnohaletými tresty. Zde je důležité například sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), že největší a velmi utajené tresty jsou právě před vojenskými soudy, kde je minimální možnost obhajoby a kde probíhalo dle VONS utajení informací. Referováním o těchto procesech mohlo být posouzeno jako napomáhání vlastizradě a mohl zde být uložen i trest nejvyšší - trest smrti (právní rozbor tehdejších disidentů Václava Bendy a Petra Uhla).
A pro pana generála štěstí opět prší.
No posuďte sami: Komu se povede vstoupit v konci komunistického režimu (zde je vidět, jak málo byl tehdy již dospělý muž prozíravý a naprosto neschopný vyhodnotit stav společnosti v konci 80. let) do služeb komunistické, vojenské rozvědky plně podřízené SSSR a po pádu režimu vystoupit z té samé školy jako nadějný kádr demokratické armády a zařadit se bez mrknutí oka do služeb nového režimu.
Nedávno jsem vedl rozhovor se synem vojáka komunistické armády (na rozdíl od budoucího prezidenta Pavla nikdy nevstoupil do KSČ a z vojny utekl na nábor do dolů v Kladně), potvrdil mi, že mu otec po roce 1989 říkal, že z těchto lidí (prý jim říkali vlčáci) - měli strach i samotní důstojníci: „Jak jsem je viděl ve dveřích kasárny, tušil jsem, že je zle.“ Těmto vojákům v civilu nikdy nešlo o to řešit, kdo se opil nebo utekl za slečnou mimo vycházku. To byli skutečně tvrdí, až „fašisticky přísní, tvrdí soudruzi“, kteří šli vždy za svým jasným zadáním - tvrdou politickou perzekucí každého vojáka, který nějak třídně nezapadl do kolektivu (stačila třeba fotka papeže v peněžence). Ten muž mi uvádí další jednotlivé příklady, které končí likvidací mnohaletými tresty mladých vojáků.
Toto vše je však současné společnosti už vlastně jedno, prostě i takové autority jako Tomáš Halík mají pocit, že současná země potřebuje v čele silného muže v jasném západním směřování, který bude pan generál prosazovat. Není to zatraceně málo? A nemůže se takto povahově založený člověk opět proměnit?
Každý si neseme na zádech svoji osobní historii a je například zajímavé, jak Petr Pavel věřil tomu, že Irák vlastní jaderné zbraně (jednoznačně prokazatelná lež) a také mne zamrazil jeho souhlas ve vedení NATA s fyzickou likvidací „Kurdských bojovníků proti Islámskému státu“ ze strany Turecka. Tento tvrdý pragmatismus je jen pokračováním celého příběhu našeho budoucího prezidenta.
Tento stát však je v takové mravní, duchovní a sociální prázdnotě, že si tohoto celoživotního kariéristu vlastně rád zvolí. Vlastně již stačí, že odejde „Nejedlý“ a nebude prezidentem Babiš. Stačí nám již tak málo, že ani nejsme schopni registrovat, jak podobní ve své minulosti si jsou ve své životní pragmatičnosti (každý jinak) dva nejpravděpodobnější uchazeči o prezidentský mandát.
Generál Petr Pavel však svoji roli falešného hráče hraje nejlépe. A proto vyhraje, uvidíte!
