Článek
Palacký, Palacký, sedíš si na židli My by se vrtěli, my by se nastydli Když jsem šel vokolo po ránu z Orlíku Povídám, co z toho, kamenný tatíku! Že bylo slávy a že bylo nadšení! Na prsou řády a pak věnec slaměný
Mé dlouholeté téma Autonomni centrum Klinika a skutečný smysl sociální práce se stalo opět aktuální. Já doufám, že politické hry tolik rozhádaných politiků přestanou využívat emoce, potenciál, energii, idealismus a chuť mladých lidí a vše neskončí rezignací na věci veřejné ze strany squatterů, až pochopí, jak politická nenávist napříč několika různě se přeskupujícími partajemi, může využít vše…
Je přece strašná ostuda, nechat chátrat tolik budov v Praze. Politici v západní Evropě již dávno pochopili, jak důležité jsou aktivity lidí zdola.
Tito stateční mladí lidé, stejně jako někteří lidé v mojí generaci osmdesátých let 80 let - jen chtějí svobodu pro svou činnost, bez úřední tuposti a hlavně bez omezování politickou mocí a bez stálého dohledu. Zarazilo mne o víkendu, jak se tito lidé bojí, že budou perlustrováni, zakrývají si obličeje, nechtějí veřejně mluvit. Je to další posun české společnosti k normalizačnímu strachu. To na „Klinice“ ještě nebylo. Možná už opět hrozí stejně jako mé generaci vyhazov ze školy nebo nepříjemné výslechy na policií? Nevím, ale to chování squatterů mne dost vyděsilo.
O Autonomním centru Klinika a jeho pozitivním vlivu na sociální práci jsem psal do Listů sociální práce již v roce 2017. Já jsem totiž tam opravdu omládl. „Klinika“ měla skutečně duši a já jako profesionální sociální pracovník jsem si teprve tehdy uvědomil až metafyzický rozměr svého oboru. Vždy jsem to tušil, ale nedokázal si tento aspekt představit v každodenní praxi.
Na Klinice jsem byl jako „starší pozorovatel“. Viděl jsem sdílení svobody občanů mezi sebou, svobody, která probouzí pozitivní změnu v lidských duších bez byrokratického dozoru a s úžasem jsem sledoval, jak si najednou třeba matky samoživitelky zde vyměňovaly dětské věci, společně vařily, společně se vzdělávaly (byly tu jazykové kurzy a další aktivity, keramika, ruční práce, prostě každý to, co uměl, dokázal předávat v komunitě dál).
Ukázalo se v praxi, že lze propojit jednotlivé skupiny obyvatel naprosto nenásilně, svobodně. Stačí jediné: aby politická, byrokratická a úřední moc ustoupila a nestrkala do činnosti lidí své mocenské pracky prostřednictvím politických zásahů, grantů, metodik, ve snaze si uchovávat moc nad každou komunitou.
Profesionální sociální pracovník se často tak vehementně snaží neustále cosi řídit, směrovat, měnit…A klient před ním pochopitelně utíká. Utíká na Kliniku, která mu poskytuje bezpečí.
Na Klinice najednou zmizely ony uzavřené myšlenkové bubliny, které tak trápí celý veřejný prostor. Sami od sebe se zde dokázali propojit vysokoškoláci, chudé rodiny, lidé bez domova, univerzitní profesoři. Poskytovala se zde opravdová pomoc uprchlíkům a bohužel v roce 2015 docházelo k útokům fašistických bojůvek a projevila se ideologická neústupnost ze strany místních politiků.
Své přednášky zde měl filosof a žák Jana Patočky, Miroslav Petříček. Stálým hostem byl Martin Putna nebo dokonce i „obnovitelka“ sociální práce po roce 1989, socioložka a disidentka Jiřina Šiklová. Probíhaly zde alternativní hudební koncerty, divadelní představení pro děti a hlavně se zde vytvořila svobodná „polis“ podle Jana Patočky. Nikoho zde nebylo třeba nijak vyvyšovat, ani ponižovat, nebylo potřeba nikoho vychovávat, socializovat, řídit, úkolovat. Byla tu obrovská legrace.
A lidé si sem našli sami cestu, bylo zde daleko více lidí než na oficiálních úřadech a všech možných neziskových organizací pod kontrolou politické moci. Jakoby ta úřední důležitost, nepříjemná byrokratizace, neustálé zpovídání klientů byly vlastně pro hodně občanů odrazující. Tady se cítili opravdu doma. Bylo s nimi jednáno jako rovný s rovným. Byl to jejich svět, který si sami vytvořili a utvářeli. Potenciál všech těchto lidí byl najednou maximálně a přitom naprosto nenápadně využit, stačilo ho jen nechat svobodně žít.
Tehdy jsem pochopil opravdový rozměr komunitní sociální práce, plně politicky svobodný, bez byrokracie, grantů, bez plnění úkolů. Prostě jen nechat žít svobodně rozměr občanský, rozměr skutečně demokratického přístupu jednoho občana k druhému a dát mu prostor.
A ty neustálé řeči, jak je soukromý majetek nedotknutelný (samozřejmě, že je, ale především ten, který je smysluplně využíván. Nikdy jsem nezažil, že by tito mladí lidé již několikáté generace obsadili objekt, který je plně využíván majiteli).
Pakliže se vlastník o nemovitost nestará, není to naopak v občanském zájmu poukazovat na rozbité, vybydlené domy, které mohou sloužit k opravdu bohulibým účelům. Stačí jediné, umět věřit občanské společnosti. Přitom město nemá peníze na opravu, dům měl být stržen a pozemek prodán nejspíše pro výstavbu dalších spekulativních bytů v této zemi.
Kdo jiný než tito mladí lidé mohou probudit v těchto objektech život, radost, pohodu? To opravdu my padesátníci budeme ve svém věku již tak okoralí a budeme neustále mistrovat své děti a vnuky? Tak rádi se hlásíme k odkazu Charty 77, k undergroundu, mluvíme o slavném bytu v Ječné manželů Němcových…
Nakonec však Daně Němcové dáme metál, Ivana Martina Jirouse zavřeme se jeho poezií z valdické věznice do maturitních otázek, ale v praxi dostat to opravdu podstatné z těchto životních osudů – toho se bojíme, to nedovolíme. Vše, co je z minulosti živé, musíme mít pod svojí maloměšťáckou kontrolou, jako vždy v Česku: Věnec na hrob, pojmenovat ulici, most nebo lavičku a šlus - skončeno, uzavřeno.
Svět neoliberální, svět jednoduché pravdy trhu, který tak ovlivnil moji generaci v devadesátých letech minulého století a která dnes na různých radnicích vládne, je ovlivněn myšlením, které právě v smrtelných křečích odchází. My všichni, kteří dnes hledáme alternativu k tomuto planetárnímu sobectví bez hranic přece musíme podpořit jedince, kteří potřebují dostat šanci k jednání podle svých představ.
Moje generace tuto šanci dostala v devadesátých letech vrchovatě. Kam jsme to ale dovedli, to je věc spíše smutná. My naprosto nemáme právo překážet aktivitám těch, kteří chtějí naše obrovské chyby posledních třiceti tří let napravit.
