Článek
Děti slaví 1. června svůj svátek. S akcemi, jako jsou sportovní hry nebo kulturní vystoupení a soutěže, se nepochybně nejpozději o víkendu roztrhne pytel.
Mezinárodní den dětí existuje už od 40. let minulého století. Při jeho vyhlášení sehrály svou roli především dvě události: den Dračích lodí v San Francisku 1. června 1925, na který byli pozváni čínští sirotci, čímž chtěl generální konzul inspirovat společnost, aby se více zabývala blahem dětí. Druhá událost se překvapivě částečně váže k Československu. Mezinárodní demokratická federace žen vyhlásila v roce 1949 Den pro ochranu dětí v reakci na masové zabíjení žen a dětí v Lidicích v roce 1942 a také ve francouzském Ouradouru roku 1944.
Všichni víme, jak se máte chovat
Co popřát dětem v roce 2023 a v zemi, kde se ony i jejich rodiče často stávají terčem kritiky? Ve státě, kde bistra a podobné podniky vydávají pasivně agresivní desatera „vychovaného“ dítěte, které jsou ochotna vpustit do svých prostor a lidé je za to v online diskusích poplácávají po ramenou. V zemi, kde jsou ženská kojící prsa natolik sexualizována, že se naplnění jedné z hlavních potřeb dítěte ve veřejném prostoru považuje za neslušnost a bezohlednost. Kde je všeobecně zastáván názor, že rodiče malých dětí si z ohledu k druhým mají naordinovat jakýsi dobrovolný lockdown a veřejným podnikům, či dokonce hromadné dopravě se co nejvíce vyhýbat. Nechat zkrátka „pracující“ část společnosti po robotě odpočívat v klidu a bez dětského ryku. Kde davy anonymních diskutujících kvitují, že řidič autobusu vyloučil z přepravy zcela prázdným autobusem maminku s kočárkem, která cestovala k pediatrovi. Kde jsou malé děti před svými spolužáky shazovány tím, že na škole v přírodě za nepořádek dostanou diplom s čuníkem a nápisem „To jsem já!“. Kde se o zlepšení podmínek rodin a pracujících rodičů mluví vždy jen v době, kdy začne klesat porodnost a propočty budoucího důchodového systému se propadají do alarmujících hodnot a červených čísel. A také v zemi, kde je nejisté, zda dítě bude mít svého obvodního lékaře, zubaře, místo ve školce, ve spádové základní škole nebo zda se vůbec dostane na střední školu.
Na děti a jejich rodiče tato společnost zkrátka příliš nemyslí, nebo je nepokrytě považuje za obtěžující hmyz. Pokud tedy nenaplňují archetyp dokonale poslušného a tichého dítěte, který si zřejmě neseme ještě z konzervativních představ 19. století. Takové dítě ochotně akceptujeme, byť takové chování může signalizovat spíše nějaký problém.
Hlavně poučenou společnost
Dětem tady a teď tedy nelze popřát nic jiného, než poučenou a empatickou společnost. Takovou, s jakou se čeští rodiče obvykle setkávají jen během svých letních dovolených (třeba v Itálii). Přeji jim, aby potkávaly lidi, kteří chápou, že hluk je naprosto přirozeným projevem dětství. Malé děti se učí a objevují svět právě skrze hlasité projevy a interakce, a proto jde o zcela přirozený projev, který jim pomáhá růst a vyvíjet se. Neustálé umravňování je nezdravé a může být i do budoucna poškozující.
Přeji dětem, aby se společnost proměnila v dospělé, kteří sebe samé neberou tak vážně. Kteří se dokáží vcítit do těch nejmenších, kteří svět teprve poznávají a učí se. A také dospělé, kteří je budou vnímat jako naprosto neodmyslitelnou část společnosti a budou k nim přirozeně tolerantnější. Pochopí, že společnost se skládá z různých skupin a zralí lidé se jim dokáží přizpůsobit. A pokud by nějaká situace byla skutečně nepřijatelná, pokusí se - namísto nadávek či pasivní agrese - vést konstruktivní dialog. Udělají tak službu nejen sobě, ale i dětem, které se od dospělých přirozeně učí.
A přeji jim rodiče, kteří je budou brát jako partnery, i když je to někdy těžké. Takové, kteří vědí, že fyzické tresty jsou předpotopní záležitostí, která nevychovává, ale jen děsí. Rodiče, kteří dokáží odolat tlaku společnosti, která jim říká, jak to mají dělat. Kteří věří své rodičovské intuici a kteří dokázali zpracovat svá vlastní dětská traumata.
Aby ve školách potkávali učitele, kteří k nim nebudou zaujímat mocenský přístup a zahanbovat je. Kteří je budou respektovat a pozitivně motivovat ke vzdělání.
Osvícené politiky
Přeji dětem a jejich rodičům osvícené politiky, kteří neuvažují jen v horizontu jednoho volebního období. Politiky, kteří jejich matky nevnímají jen jako chodící inkubátory, ale lidské bytosti, které potřebují vědět, že svůj život s dětmi zvládnou, protože stát je v tom nenechá. Že budou moci pokračovat v pracovní kariéře, pro kterou třeba dlouze studovaly. Že si budou moci vybrat, zda budou doma s dítětem jen měsíce, nebo třeba čtyři roky. Že vždycky najdou dětskou skupinu nebo školku, která jim s jejich povinnostmi významně pomůže. Že pediatra nebo zubaře nebudou hledat měsíce či roky. Že nebudou muset vozit své dítě do školy vzdálené mnoho desítek kilometrů, protože ta za rohem praská ve švech. Že jejich děti budou šťastné, když si budou moci vybrat takovou střední školu, ke které je to nejvíc táhne. Zkrátka takové podmínky pro rodiče, za kterých nebudou propadat stresu z přetížení a frustraci z nemožnosti realizovat své pracovní ani jiné plány. Pomohou tak právě dětem k tomu, aby na ně jejich rodiče měli dost času, energie a mohli společně zažívat pocity obyčejného štěstí.
Takové politiky, kteří děti nevnímají jen jako pracovní sílu, která současným padesátníkům zajistí důstojný důchod. Kteří nepodléhají lobbistickým skupinám zaměstnavatelů, kteří v Česku budují montovny a potřebují více lidí nízkopříjmových zaměstnanců s výučním listem. A politiky, kteří myslí i na budoucnost, ve které děti budou žít až se stanou dospělými.
