Do školy jako za císářpána. Co dělá brzké vstávání s psychikou teenagerů?

Vyučování na základních a středních školách u nás začíná - až na výjimky - s osmou hodinou ranní. Stejně jako za Habsburků, kteří povinnou školní docházku kdysi ve své středoevropské mocnosti zavedli. S tím souvisí fakt, že ve stejný čas - nebo dokonce o několik minut dříve - začíná škola i v některých dalších zemích, které byly dlouhou dobu součástí habsburského soustátí. Konkrétně v Polsku, na Slovensku, v Rakousku či v Německu. Později začínají naopak děti třeba ve Španělsku, v Nizozemí či ve Finsku. V posledně zmiňované zemi první hodina startuje dokonce až mezi devátou a půl desátou ranní. Nyní se ukazuje, že dlouholetý zvyk našim dětem pravděpodobně škodí. Ukazuje se, že má podíl na vzniku spánkové deprivace dospívajících, a to má další důsledky. Například horší výkony ve škole, růst psychických potíží a dokonce i obezitu.

Zná to zřejmě každý druhostupňový či středoškolský učitel. První hodina je v rámci celého vyučovacího dne nejhorší. Třídou se plouží z větší části unavení, nesoustředění a pasivní žáci. O něco lepší je až druhá, někdy dokonce třetí hodina. Běžnou výbavou mnoha dětí jsou energetické nápoje a měkké oblečení s mnoha kapucemi, do kterého se mohou o přestávce zachumlat, aby se v něm ještě aspoň trochu „dospaly“. Aniž by četl odborné studie, jistě tuší, že takový stav musí mít negativní důsledky například v podobě horších studijních výsledků či zhoršeného psychického stavu. Podle dostupných odborných studií není na vině jen proměna životního stylu dospívajících spojená s častým užívání digitálních technologií, ale především biologická danost.

Navzdory faktu, že studie upozorňující na problémy spojenými s příliš časným začátkem výuky existují již delší dobu, ochota cokoliv měnit je u nás velmi nízká. Když nápad zrušit první hodinu testoval na ostatních politicích i voličích předchozí ministr školství Vladimír Balaš (STAN), neuspěl. Argumentů proti jeho záměru se našla celá řada. „Tradice je tradice, my jsme také ráno vstávali a chodili do školy i několik kilometrů v závějích,“ daly by se v nadsázce shrnout některé z nich. Jiné zmiňovaly třeba fakt, že časy odjezdu jednotlivých autobusových linek jsou pevně dané a nelze je měnit.

Validním argumentem proti příliš brzkému zahájení vyučování je pak fakt, že rodiče by měli potíže s dopravou svých dětí do školy na pozdější hodinu, protože sami pracují od časných ranních hodin. Dává však smysl jen u menších dětí, které se do školy ještě nemohou vypravit samy. Jak však popíšu v následujících částech, pozdnější zahájení výuky by prospělo především teenagerům, tedy dětem a mladým dospělým mezi jedenáctým a devatenáctým rokem věku. Biorytmus této věkové skupiny má svá specifika a značně se liší od toho, který mají děti mladšího školního věku či naopak dospělí lidé.

Skutečným důvodem, proč nechceme nic měnit, je konzervatismus. Trváme na dodržování historických tradic a jsme přitom ve skutečnosti „papežštější než papež“, respektive „císařštější než císař“. Ať už bychom tím upomínali na Františka Josefa I., o kterém se traduje, že trpěl nespavostí, proto brzy ráno vstával a okolí se mu muselo chtě nechtě přizpůsobovat, nebo jeho předchůdkyni Marii Terezii, která povinnou školní docházku zavedla. V době jejich vlády začínal školní den v osm hodin ráno ve skutečnosti jen ve městech, kam docházely děti z nejbližšího okolí. „Na venkově, kam chodily děti ze vzdálenějších oblastí, škola začínala později, aby tam dokázaly dojít,“ upozorňuje historička Magdalena Šustová.

A jak to máme dnes? Dojíždění není pro školy či jejich zřizovatele dostatečným argumentem. I střední školy, kam se žáci na vyučování sjíždějí i z desítky kilometrů vzdálených měst, začínají běžnou výuku nejpozději v osm hodin. Pokud žák bydlí v docházkové vzdálenosti od školy, nemusí to být problém. Běžnější je ale situace, kdy děti na výuku dojíždějí třeba hodinu. Aby kupříkladu středoškolák, který dojíždí do centra Prahy ze Stříbrné Skalice v okrese Praha-východ, stihl výuku od osmi hodin, musí ze svého městečka vyrazit autobusem nejpozději v 6:12 hodin. To znamená vstávat nejpozději v půl šesté ráno. Podobně na tom budou i jeho spolužáci dojíždějící z jiných středočeských měst a obcí nebo z okrajových částí Prahy a v jiných krajích to bude velmi podobné.

Děti mezi jedenáctým a patnáctým rokem věku kvůli časnému začátku školního vyučování často trpí tzv. sociálním jet lagem, tvrdí to alespoň studie HSBC. Zjednodušeně lze říci, že něco jiného tělo adolescenta potřebuje a něco jiného se s ním děje vlivem společenských potřeb a konvencí. V případě spánku jde o předčasné vstávání a spánkovou deprivaci ve všední dny, kterou mají děti tendenci dospávat o víkendech. To má ale podle studie „negativní vliv na (duševní) zdraví a za následek mají mimo jiné zvýšenou únavu a pociťovaný nedostatek energie.“ Z dotazníkového šetření vyplynulo, že méně, než potřebuje, spí 40 procent českých dětí. Nicméně 24 hodinová analýza s přístrojovým měřením ukázala, že ve skutečnosti nedostatečně spí dokonce celé tři čtvrtiny dětí.

Není za spánkovou deprivací jen jejich „rozmazlenost“ a digitální technologie, od kterých se nedokáží odpoutat a ty jim pak ukrajují z potřebného odpočinku? Zřejmě jen částečně. Americká akademie spánkové medicíny upozorňuje, že během dospívání se mění vnitřní cirkadiální rytmy a proměňuje se i biorytmus. To vede přirozeně k pozdějšímu usínání a i probouzení. „V důsledku těchto změn časy začátku základní a střední školy omezují spánek, omezují připravenost studentů učit se, negativně ovlivňují fyzické a duševní zdraví a zhoršují bezpečnost řízení,“ upozorňuje akademie. Naopak, posunutí začátku vyučování má jednoznačně pozitivní vliv na výsledky studentů, jejich zdraví, ale i bezpečnost. Vyzvala proto americké školy, aby začátek vyučování posunuly na 8:30 hodin nebo na ještě pozdější čas. „Tak bude zajištěno, že se každý student dostaví do školy zdravý, vzhůru, bdělý a připravený se učit,“ dodává odborná organizace.

Důvodů, proč přestat požadovat, aby starší žáci a středoškoláci začínali s výukou v osm hodin ráno, je celá řada. V době, kdy řešíme výrazné zhoršení psychického stavu celé populace, které je nejviditelnější právě u adolescentů, je vhodné promýšlet, co můžeme změnit. Drobná změna v rozvrhu by byla tím nejmenším, co bychom pro duševní zdraví adolescentů mohli udělat. A námitka, že my jsme to museli zvládnout také a spíše nás to zocelilo, než by nám škodilo? Ano, neměli jsme jinou možnost, protože o začátku školy s námi nediskutoval. Kdybychom měli šanci začátek ranní start výuky ovlivnit, možná bychom to také přivítali. A nejspíše se mýlíme i ohledně neškodnosti brzkého probouzení. Vývojová proměnlivost lidského mozku, kterou odborníci zmiňují v souvislosti se spánkem, se nás nepochybně týkala také. Pravděpodobně bychom tak s pozdějším vstáváním lepší výkony kdysi ve škole podávali i my. A konečně: neobstojí ani tvrzení, že s posunutím začátku vyučování budou teenageři chodit spát ještě později, než nyní. Pediatrická studie z roku 2010 odhalila, že s půlhodinovým posunem začátku vyučování šly děti spát dokonce o osmnáct minut dříve, než tomu bylo předtím.

Malá změna v rozvrhu by možná mohla být velkou změnou pro „křehkou“ generaci „věčně nevyspalých“.